ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3467.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3467/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti žalované L. O. , zastoupené JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Resslova 9, o zaplacení částky 32.266,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 345/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě– pobočky v Olomouci ze dne 23. října 2008, č. j. 12 Co 393/2008-85, ve spojení s usnesením ze dne 13. července 2009, č. j. 12 Co 393/2008-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.197,- Kč k rukám JUDr. Jiřiny Fellnerové, advokátky se sídlem v Olomouci, Resslova 9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 12. prosince 2007 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 32.266,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tvrzením, že i v době od 1. dubna 2006 do 31. března 2007 žalovaná užívala byt v jeho domě ( „byt sestávající z kuchyně, tří pokojů a příslušenství tvořeného chodbou, záchodem, koupelnou a místností ve sklepě, nacházející se v domě čp. 34 na ulici D. v obci D. nad B., zapsaném na LV č. 272 u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště O.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), že v uvedené době měla podle jeho názoru platit úhradu za užívání bytu v částce 4.000,- Kč měsíčně na místo částky 1.081,- Kč měsíčně, kterou mu v této době platila, že „za dobu třinácti měsíců od 1. dubna 2006 do 31. března 2007 mu proto dluží 37.947,- Kč s příslušenstvím“ a že z titulu dlužného „nájemného“ za uvedenou dobu se domáhá zaplacení částky 32.266,- Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. dubna 2008, č. j. 26 C 345/2007-35, ve spojení s usnesením ze dne 5. března 2009, č. j. 26 C 345/2007-123, a usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 29. dubna 2009, č. j. 12 Co 155/2009-135, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 12 Co 393/2008-85, ve spojení s usnesením ze dne 13. července 2009, č. j. 12 Co 393/2008-145, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2006, č. j. 26 C 203/2005-51, byla (k žalobě žalobce) žalované (užívající předmětný byt v režimu §713 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do třiceti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu a že žalovaná v předmětném bytě žila i v žalovaném období, v němž za jeho užívání platila úhradu v částce 1.081,- Kč měsíčně. Na tomto skutkovém základě (který v daném případě nelze úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) oba soudy dovodily, že žalované svědčí ve vztahu k předmětnému bytu právo na bydlení podle §712a ve spojení s ustanovením §853 obč. zák., že za této situace je povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši nájemného, že nájemné z bytu je oprávněn soud zvyšovat pouze konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) a nikoli zpětně (v daném případě však byla žaloba podána 12. prosince 2007 a šlo o zvýšení nájemného za předchozí dobu od 1. dubna 2006 do 31. března 2007) a že lze-li zde uvažovat o nájemném z bytu, nelze požadovanou částku přiznat z titulu bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Pro úplnost zbývá dodat, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a také k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (které dovolatel uplatnil námitkami, že „okresní soud ve skutkových zjištěních opomenul provést důkaz stanovením nájemného ze dne 23.12.2004“ , že „opomenul provést důkaz sdělením ze dne 30. 6. 2005“ , že „opomenul právně hodnotiti skutečnost, že pronajímatel zaslal žalované zvýšení nájemného od 1. 1. 2005“ ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Napadené rozhodnutí spočívá především na právním názoru, že ve vztahu mezi účastníky nejde o vztah nájmu bytu a že žalované svědčí ve vztahu k předmětnému bytu právo na bydlení podle §712a ve spojení s ustanovením §853 obč. zák., byla-li jí rozhodnutím soudu uložena ve smyslu §713 odst. 1 obč. zák. povinnost byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Je však založeno rovněž na právních názorech, že nájemné z bytu lze zvyšovat pouze konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) a nikoli zpětně a že požadovaná částka nemůže být pronajímateli přiznána z titulu bezdůvodného obohacení.
Již v rozsudku ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 438/2001, uveřejněném pod C 1112 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud dovodil právní závěr (od něhož se neodklání ani v souzené věci), že právní vztah mezi osobou, které nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, je však podle pravomocného soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a vlastníkem bytu, je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady. Nejvyšší soud opakovaně (srov. rozsudky z 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura a pod C 1503 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 3. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 939/2003, z 31. května 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněný pod C 2792 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod C 2705 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) vyjádřil právní názor, podle něhož osoba, jíž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. Pro úplnost zbývá dodat, že v naposledy citovaném rozsudku pak Nejvyšší soud dovodil, že zanikl-li takovýto právní důvod bydlení, jde již o užívání bytu bez právního důvodu, a osoba byt nadále užívající je povinna zaplatit (vydat) bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné). Výše uvedená rozhodnutí nejsou v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 7. září 2005, sp. zn. IV. ÚS 113/05, v němž se uvádí, že ustanovení §712a občanského zákoníku je třeba vykládat tak, že dopadá na vztah mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý pronajímatel zajistil nájemci bytovou náhradu. Od tohoto okamžiku užívá bývalý nájemce byt bez právního titulu, přičemž tento vztah se již neřídí ustanovením §712a občanského zákoníku. Po tomto okamžiku vzniká vlastníku bytu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by měla odpovídat výši obvyklého nájemného v daném místě a čase.
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného (uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.). V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008).
Je-li uživatel bytu, jemuž svědčí právo na bydlení ve smyslu §712a obč. zák., povinen platit úhradu za užívání bytu ve výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru, lze uvedené právní názory vztahující se k otázce zvyšování nájemného z bytu soudem vztáhnout i na právní vztah spravující se režimem §712a obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 594/2005).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.197,50 Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 699,50 Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. listopadu 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu