ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3710.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3710/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně PS Holding, s. r. o. , se sídlem Praha 2, Sokolská 27, zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Hellichova 458/1, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , státní příspěvkové organizaci, se sídlem Praha 1, Valdštejnské nám. 3, zastoupenému JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 214/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č. j. 55 Co 340/2007-114, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 4. 2007, č. j. 30 C 214/2006-59, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď nájemní smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 29. 3. 2004, učiněná dopisem žalovaného ze dne 9. 1. 2006 (dále jen „Výpověď“ a „Smlouva“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 10. 2007, č.j. 55 Co 340/2007-114, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na výše vymezené určení zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal zejména za prokázáno, že Smlouva byla uzavřena dne 29. 3. 2004 na dobu určitou od 1. 4. 2004 do 31. 3. 2009, že na základě ní žalovaný (pronajímatel) pronajal žalobci (nájemci) tzv. Palácové zahrady pod Pražským hradem, Galerii Ledeburský palác a dále nebytové prostory související s předmětem nájmu, specifikované v bodech 3 a 4 čl. III. Smlouvy, že v čl. VI. Smlouvy si účastníci sjednali možnost ukončení nájemního vztahu mj. písemnou výpovědí s jednoroční výpovědní lhůtou, a že dopisem ze dne 9. 1. 2006 vypověděl za pronajímatele Smlouvu Ing. Z. N., který byl v této době pověřen jeho řízením. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. a žalobě z důvodů specifikovaných v odůvodnění svého rozsudku vyhověl – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2005, sp.zn. 29 Odo 539/2003, uzavřel, že žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá. Vyjádřil názor, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu – který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen – není na takovém určení dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Konstatoval, že platnost Výpovědi je proto třeba řešit jako předběžnou otázku v řízení o určení existence nájemního práva žalobkyně, a dodal, že vzhledem k tomu, že by rozhodnutím o platnosti či neplatnosti Výpovědi nebylo postaveno najisto trvání nájemního vztahu účastníků, nelze dovodit, že by určovací žaloba v dané věci vytvořila pevný rámec budoucích právních vztahů účastníků a splnila tak funkci prevenční. K námitce žalobkyně, která poukazovala na charakter žalob na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, odvolací soud uvedl, že charakter těchto žalob nevyplývá z ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., ale z ustanovení §711 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřuje přesvědčení, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť rozhodnutím o žalobě by byla vyřešena právní otázka mezi smluvními stranami sporná; určovací žaloba tedy má preventivní charakter, jak to požaduje judikatura vztahující se k ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. V této souvislosti uvádí, že rozhodnutí o žalobě na určení neplatnosti Výpovědi v sobě zahrnuje jednak závěr o platnosti Smlouvy a rovněž závěr o tom, zda byl nájemní vztah Výpovědí platně ukončen; jelikož měly účinky výpovědi nastat „až za rok od jejího podání“ a v době podání žaloby nebyly mezi stranami smlouvy pochybnosti o trvání nájemního vztahu, bylo by dle jejího názoru nelogické žalovat na určení, že nájemní vztah trvá, neboť by to nevedlo k vyřešení sporné otázky mezi smluvními stranami. Rovněž nepovažuje za adekvátní argumentaci odvolacího soudu, týkající se odlišného charakteru žalob na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, neboť neodpovídá na otázku, z čeho vyplývá povaha žalob na určení neplatnosti výpovědi z nájmu „jiných nemovitostí než bytu“, a dodává, že řešení těchto sporů lze v judikatuře dohledat ve velkém množství. Odvolacímu soudu vytýká, že bez ohledu ke konkrétním okolnostem projednávané věci převzal právní závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2005, sp.zn. 29 Odo 539/2003, a uvádí, že požadavek naplnění naléhavého právního zájmu je nutno posuzovat individuálně. V této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2006, sp.zn. 29 Odo 114/2004, ve kterém soud absenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu nemovitostí neshledal, a uvádí, že „judikatura nespatřovala neexistenci naléhavého právního zájmu“ ani v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2005, sp.zn. 28 Cdo 1260/2005; namítá, že aniž došlo ke změně ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., rozhodovaly soudy o existenci naléhavého právního zájmu absolutně protikladným způsobem. Odvolacímu soudu dále vytýká, že došlo k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť nebyla upozorněna na to, že neprokázala naléhavý právní zájem a nebyl jí dán prostor pro doplnění tvrzení a důkazů svědčících o „naléhavosti naléhavého právního zájmu“. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že posléze uvedenou vadu uplatňuje dovolatelka námitkou, že došlo k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť nebyla upozorněna na to, že neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 písm. c/ o.s.ř.) a nebyl jí dán prostor pro doplnění tvrzení a důkazů k jeho prokázání.
Judikatura Ústavního soudu České republiky je ustálena v názoru, že o překvapivost (resp. nepředvídatelnost) rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění, a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. nálezy a usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na straně 161 a sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak přijal – na tomtéž skutkovém základě – odlišné právní závěry při posouzení věci podle §80 písm. c) o.s.ř. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž svůj závěr o tom, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, založil na názoru, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu – který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen – není na takovém určení dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.; platnost Výpovědi je proto dle jeho názoru třeba řešit jako předběžnou otázku v řízení o určení existence nájemního práva žalobkyně. Jestliže se oba soudy zabývaly – na stejném skutkovém základě – posouzením věci z hlediska §80 písm. c) o.s.ř., nelze na nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze tedy považovat za nepředvídatelné a vykazující znaky libovůle ve výše uvedeném smyslu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněného pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005). Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí namítanou vadou netrpí. Pro úplnost lze podotknout, že žalobkyně ve prospěch svého naléhavého právního zájmu na požadovaném určení argumentovala již v žalobě.
Protože jiné vady dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud posouzením napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Již v rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp.zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném pod číslem 68 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§80 písm. c/ o.s.ř.). Jinak řečeno, je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem. Uvedený právní názor byl opakovaně formulovaný v jeho dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 20. 3. 1996, sp.zn. II Odon 50/96, uveřejněný pod č. 120 v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, dále např. rozsudky z 24. 4. 2002, sp.zn. 22 Cdo 2179/2001, z 11. 7. 2002, sp.zn. 22 Cdo 543/2001, a z 19. 4. 2003, sp.zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, dále odvolacím soudem citovaný rozsudek ze dne 27. 1. 2005, sp.zn. 29 Odo 539/2003, a usnesení ze dne 24. 1. 2005, sp.zn. 22 Cdo 586/2004, a ze dne 30. 5. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1554/2005). V posléze uvedeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud konstatoval, že o takový případ se jedná i tehdy, je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem.
Jelikož má platnost výpovědi pro řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu povahu otázky předběžné, nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že by požadované určení vedlo k vyřešení sporné právní otázky mezi smluvními stranami; nevyplynulo by z něho totiž, zda její právo nájmu existovalo též ke dni rozhodnutí soudu, neboť nájemní vztah mohl v případě neplatnosti výpovědi v mezidobí zaniknout jiným způsobem. Rovněž by dovolatelkou požadované určení neposkytovalo odpověď na otázku, zda jí právo nájmu vůbec vzniklo, neboť samotné určení, že je neplatná výpověď z nájmu, nemůže přímo vést k posouzení nájemní smlouvy jako platné. Dovolatelka se tedy mýlí v názoru, že určení neplatnosti Výpovědi v sobě bez dalšího také zahrnuje závěr o platnosti Smlouvy.
Pro úplnost lze podotknout, že odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp.zn. 29 Odo 114/2004, a usnesení ze dne 23. 11. 2005, sp.zn. 28 Cdo 1260/2005, není případný, neboť označená rozhodnutí neřešila otázku, zda se lze ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. domáhat určení neplatnosti výpovědi z nájmu. Zbývá dodat, že ustanovení §711 odst. 5 obč.zák. upravuje specifický případ určovací žaloby, jejíž uplatnění je – právě s ohledem na její zvláštní povahu a účel jí sledovaný – časově omezeno 60-ti denní lhůtou, jež je svou povahou lhůtou hmotněprávní, prekluzivní, a nemůže se uplatnit mimo její rámec. Žalobce (nájemce) nemusí v tomto případě prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jako je tomu u určovací žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp.zn. 26 Cdo 845/2008).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přístupný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu