ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.454.2009.2
sp. zn. 26 Cdo 454/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně městské části Praha 7 , se sídlem v Praze 7, nábřeží Kpt. Jaroše 1000/7, proti žalovanému P. K ., zastoupenému JUDr. Milanem Lindnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 47 C 48/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č. j. 11 Co 436/2006-33, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. června 2006, č. j. 47 C 48/2006-14, přivolil (z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného k „bytu č. 41, I. kategorie, o velikosti 1 + 0 s příslušenstvím, v pátém nadzemním podlaží domu č. p. 1111 v Přístavní 40, P. 7 – H.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do třiceti dnů po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č. j. 11 Co 436/2006-33, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni „po uplynutí výpovědní lhůty a do 30 dnů po zajištění přístřeší“ ; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním ustanoveného advokáta. K dovolání se písemně vyjádřila žalobkyně.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. ledna 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s .ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného, tj. ve výroku, proti němuž dovolání evidentně nesměřuje (byť jinak by bylo proti tomuto výroku přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen (dále jen „potvrzující výrok“) a proti tomuto potvrzujícímu výroku naopak dovolání směřuje. Lze jen dodat, že i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost měnícího výroku o bytové náhradě už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ či c/ o. s. ř., s měnícím výrokem, který není přípustno zkoumat (proto, že jeho správnost nebyla dovoláním zpochybněna), se při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – rovněž uplatnil, a to námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Navíc – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnil tzv. „skutkové novoty“, avšak přehlédl, že v dovolacím řízení platí (podle §241a odst. 4 o. s. ř.) zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.).
K vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., které dovolatel rovněž namítl poukazem na to, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je – jde-li o jeho povinnost hradit po smrti právní předchůdkyně nájemné z bytu – „zcela nedostatečné“ , (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Bez zřetele k tomu dovolací soud dodává, že dovolacímu přezkumu podléhá rozhodnutí odvolacího soudu (jeho potvrzující výrok) a nikoli rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož nepřezkoumatelnosti se dovolatel nepřípustně dovolává.
Ve vztahu k dovolací námitce (podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), že „jednání žalobce měl soud I. stupně hodnotit jako rozporné s povinností uvedenou v §3/ 1, 2 obč. zák.“ , je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce; odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na ustanovení §3 odst. 1, 2 obč. zák. neučinil.
I kdyby tomu tak bylo, lze navíc konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Dovolatel v dovolání rovněž uvedl, že vyklizením předmětného bytu za podmínek určených napadeným rozsudkem „budou ohrožena jeho základní lidská práva uvedená v čl. 6 a 7 Listiny základních práv a svobod“ . Formálně sice v tomto případě jde o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., avšak bez jeho bližší obsahové konkretizace nelze bez dalšího dovozovat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu