ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4982.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4982/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně RPG Byty, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Gregorova 3/2582, IČ: 27769127, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Čs. Legií 5, proti žalovanému M. H. , zastoupenému Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje 741, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 43/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2007, č. j. 11 Co 903/2006-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám Mgr. Petra Kausty, advokáta se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Čs. Legií 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. září 2006, č. j. 17 C 43/2006-37, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění přístřeší „byt č. 14 v domě čp. 382 na ulici Třanovského ve Frýdku-Místku, I. kategorie, o velikosti kuchyň a dva pokoje s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 11 Co 903/2006-58, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil ohledně vyklizení bytu (dále jen „potvrzující výrok“) a změnil ho ohledně lhůty k vyklizení; současně ho změnil v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že právní předchůdkyně žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 6. února 2002 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou od 1. února 2002 do 31. ledna 2003 s možností automatického prodlužování vždy každoročně o dalších dvanáct měsíců počínaje 1. únorem 2003, bude-li nájemce řádně platit nájemné a služby a nebude-li mít dluh na nájemném a na službách v jakékoliv výši (čl. II. bod 1. Nájemní smlouvy), že v čl. III. bodu 2. Nájemní smlouvy si účastníci dohodli splatnost nájemného do posledního dne kalendářního měsíce, za který se nájemné platí, že v čl. V. se účastníci Nájemní smlouvy dohodli, že „zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 7.7.1981 se touto dohodou zrušuje ke dni 31.1.2002 za účelem uzavření této nové smlouvy o chráněném nájmu“ , a že k 31. lednu 2006 dlužil žalovaný nájemné za měsíc leden 2006 v částce 2.890,- Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že vůle účastníků obsažená v čl. V. nájemní smlouvy směřovala k zániku dosavadního závazku (nájemního poměru na dobu neurčitou) a k jeho nahrazení závazkem novým, tj. nájemním poměrem na dobu určitou (privativní novace podle §570 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“); dodal, že bez tohoto ujednání by bylo možno souhlasit s právním názorem, že „k předmětnému bytu má ( žalovaný ) právní titul k bydlení, tj. právo nájmu, na základě dohody ze dne 7.7.1981. Nájemní smlouvou uzavřenou mezi účastníky … byl platně uzavřen nájemní vztah na dobu určitou“. Poté rovněž dovodil, že za splnění podmínek upravených v ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. docházelo k obnovování nájemní smlouvy, naposledy do 1. února 2006. Podala-li žalobkyně dne 21. února 2006 žalobu na vyklizení bytu, nájemní smlouva se již neobnovila a žalovaný bydlí v bytě bez právního důvodu. Proto je – s odkazem na ustanovení §126 obč. zák. – na místě, aby byt vyklidil, avšak – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – bez vázanosti na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním sepsaným ustanoveným advokátem. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Za zásadně právně významnou pokládal otázku, zda uzavřením Nájemní smlouvy „zaniklo právo užívání bytu, které mu svědčilo podle zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 7.7.1981 …“. V dovolání pak zpochybnil správnost právního závěru o privativní novaci podle §570 odst. 1 obč. zák. Uvedl, že ujednáním obsaženým v čl. V. Nájemní smlouvy měla být zrušena pouze listina, tj. dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že to bez dalšího neznamená, že byla zrušena dohoda a že v tomto ujednání nešlo tudíž o určité a srozumitelné zrušení stávajícího závazku vzniklého z této dohody a o jeho jasné nahrazení závazkem novým. Dodal, že za této situace je Nájemní smlouva absolutně neplatná a i nadále mu svědčí právo nájmu bytu na dobu neurčitou, neboť právo osobního užívání bytu vzniklé na základě dohody ze dne 7. července 1981 se transformovalo na právo nájmu bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. února 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Dovolací soud zastává názor, že ačkoliv dovolatel uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – napadl pouze jeho potvrzující výrok (tvrdil totiž, že mu i nadále svědčí právo nájmu bytu, a proto není na místě, aby byt vyklidil).
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený ve výroku o vyklizení bytu napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť v tomto výroku nemá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Otázka změny nájemního vztahu, resp. zániku stávajícího nájemního vztahu a jeho nahrazení novým (tzv. kumulativní nebo privativní novace) byla již v judikatuře dovolacího soudu řešena. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod č. C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení §516 odst. 1 a §570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu a ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rovněž rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak není – co do právního posouzení označené otázky – s touto judikaturou v rozporu, neboť vychází z názoru, že k takovémuto úkonu může za trvání nájemního vztahu dojít. Závěr, že k němu v dané věci došlo (že v čl. V. Nájemní smlouvy se její účastníci dohodli na zániku dosavadního závazku a na jeho nahrazení závazkem novým – privativní novace ve smyslu §570 odst. 1 obč. zák.), učinil odvolací soud na základě skutkového zjištění o obsahu Nájemní smlouvy, z něhož dovodil, co bylo vůlí smluvních stran. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala vůle účastníků obsažená v čl. V. Nájemní smlouvy, je proto otázkou skutkovou. Zpochybnil-li dovolatel skutkový závěr odvolacího soudu ohledně obsahu tohoto ujednání a dovozoval-li z toho vlastní (odlišné) skutkové závěry, uplatil tím fakticky nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta Mgr. Petra Kausty, kterého si zvolila až v dovolacím řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §15 ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu