ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1020.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1020/2010 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve neveřejném zasedání konaném dne 3. listopadu 2010 dovolání D. P. , a J. Ch. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 348/2009 ze dne 23. září 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 14 T 47/2008, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 348/2009 ze dne 23. září 2009 a rozsudek Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 47/2008 ze dne 30. března 2009 zrušují.
II . Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu Praha - západ přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 47/2008 ze dne 30. 3. 2009 byli dovolatelé uznáni vinnými trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona (zák. č. 140/2009 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který byl spatřován ve skutečnosti , že „společně dne 16. 1. 2003 ve 20:30 hodin na silnici III. třídy v katastru obce Z., okres P., na křižovatce se silnicí s úmyslem vylákat od České pojišťovny, a. s., finanční prostředky pro svou potřebu, zinscenovali dopravní nehodu již dříve jiným způsobem poškozených vozidel zn. VW Passat, a BMW 525, jíž měli být jako řidiči uvedených vozidel účastni, přičemž obviněný J. Ch. dne 22. 1. 2003 tuto údajnou dopravní nehodu písemně oznámil na Českou pojišťovnu, a. s., a obviněný D. P. dne 20. 1. 2003 prostřednictvím vyplněného tiskopisu označeného „uplatnění přímého nároku poškozeného“ uvedl nepravdivé údaje o údajné dopravní nehodě při uplatnění nároku na pojistné plnění u České pojišťovny, a. s., která následně z titulu pojistné smlouvy o povinném ručení vyplatila obviněnému D. P. pojistné plnění ve výši 190.827,- Kč .“ Za výše uvedený trestný čin byl D. P. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří měsíců (správně zřejmě tří let), za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 4 T 22/2008 ze dne 21. 8. 2008 (právní moc 28. 11. 2008), jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. J. Ch. byl za výše uvedený trestný čin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání D. P., J. Ch. a příslušného státního zástupce rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 348/2009 ze dne 23. září 2009 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek částečně zrušil ohledně D. P., a to ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k pojišťovně Allianz, a. s. V souladu s §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody ve vztahu k České pojišťovně, a. s., znovu rozhodl tak, že D. P. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a jeho výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Odvolání J. Ch. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali D. P. a J. Ch. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili shodně ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl D. P. , že k pojistnému plnění z předmětné nehody došlo z havarijního pojištění, kdy pojistníkem byla K. Ch. a poukázal tak na skutečnost, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. se mohou stát toliko strany pojistné smlouvy, tedy pojistitel a pojistník, když on však není ani jednou z těchto stran. Z toho důvodu vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 853/2005 a 7 Tdo 554/2006, s tím, že se soudy jednoznačně nevypořádaly se shromážděnými důkazy o tom, že dovolatel není stranou pojistné smlouvy. Další námitkou, kterou dovolatel uplatnil, byla námitka ohledně výše vzniklé škody. Poukázal na skutečnost, že v dané věci byly zpracovány tři znalecké posudky, když všichni tři znalci v podstatě nevyloučili, že k předmětné dopravní nehodě mohlo dojít a liší se pouze v tom hodnocení, k jakému rozsahu poškození obou vozidel mohlo dojít. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 580/2002 ze dne 29. 8. 2002, ze kterého vyplývá, že faktickou škodou je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním odpovídajícím skutečně vzniklé škodě. Za škodu nelze tedy bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li v daném zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než byla vyplacena. Současně poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 335/2009 s tím, že samotné zjištění, že pachatel uvedl nepravdivé údaje o době, místě a průběhu pojistné události, ještě nemusí znamenat, že k pojistné události nedošlo a že pojistné plnění bylo v celém rozsahu neoprávněné. Záleží na konkrétních zjištěních, když odlišný způsob vzniku škody nemusí nezbytně znamenat, že by pojišťovna vůbec neposkytla pojistné plnění na náhradu škody. Vzhledem k výše uvedenému proto dovolatel závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud „z důvodu dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 348/2009-317 a rozsudek Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 14 T 47/2008 zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu pro Prahu-západ k novému projednání a rozhodnutí.“
Dovolatel J. Ch. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že i kdyby se skutečně dopustil jednání, které je mu odsuzujícím rozsudkem kladeno za vinu, nemohl by tímto naplnit skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu ve smyslu §250a tr. zák., a to především proto, že ani on ani spoluobviněný P. nebyli účastníky žádného pojistného vztahu, a to s odkazem na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 853/2005 a sp. zn. 8 Tdo 664/2006. To vše s tím, že úvahy soudu druhého stupně o tom, že odsouzený P. vstoupil jako třetí strana do pojistného vztahu, jsou dle jeho přesvědčení nesprávným hmotně právním posouzením. Uvedl, že veškeré jeho úkony vůči pojistiteli byly plněním jeho zákonných povinností. Dále namítl, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu ust. §250a odst. 3 tr. zák. a soudy se výší škody vůbec nezabývaly. Zdůraznil, že dle jeho názoru je rozdíl v tom, zda pojistná událost byla vyvolána pouze za účelem vylákání pojistného plnění, nebo zda mělo dojít k zakrytí pojistné události jiné, zhoršení následků pojistné události atd., kdy v těchto souvislostech se dovolateli jeví stanovení výše obecnými soudy jako nedostatečné, když správný postup pro výpočet výše skutečné škody je dle jeho přesvědčení naznačen v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 664/2006. S ohledem na tyto skutečnosti proto dovolatel navrhl, aby „Nejvyšší soud oba rozsudky ve výroku o vině, ve výroku o trestu i ve výroku o uložení povinnosti k náhradě škody zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu Praha-západ, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.“
K takto podaným dovoláním se vyjádřili i jednotlivě státní zástupci činní u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupci). Co se týče D. P. příslušný státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že námitky dovolatele jsou způsobilé naplnit dovolatelem deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou současně zjevně neopodstatněné. Uvedl, že v souvislosti s daným případem je příhodnější odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 299/2007 ze dne 2. 5. 2007 nebo sp. zn. 6 Tdo 1150/2009 ze dne 27. 10. 2009, podle nichž pachatelem trestného činu pojistného podvodu může být nejen kterýkoli z účastníků pojistné smlouvy, ale též osoba, která smluvní stranou této smlouvy není, když takovouto osobou může být poškozený, ale i jiná osoba, která se dostatečným způsobem účastní procesu uplatňování nároku z pojistné smlouvy a přitom sdělí nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Právě takovéto jednání je případ dovolatele, který po prokazatelně fingované dopravní nehodě vyplnil a předložil pojišťovně k likvidaci tiskopis o uplatnění přímého nároku poškozenému a jemu také byla vyplacena částka 190. 827,- Kč, jako náhrada škody z titulu pojištění podle zák. č. 168/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby takto podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Připomněl, že navrhované rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně navrhl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
V písemném vyjádření k dovolání J. Ch. příslušný státní zástupce uvedl, že zejména z jazykového výkladu ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. nelze dojít k závěru, který ve svém dovolání prezentuje dovolatel, tedy že trestného činu pojistného podvodu podle §250b (správně §250a) odst. 1 tr. zák. se může dopustit jen ten, kdo je smluvní stranou pojistné smlouvy, a to s tím, že především při uplatnění nároků z pojistných smluv je plnění pojistitelem závislé na informacích nejen od pojistníka, ale i od dalších subjektů, a pokud by měl zákonodárce záměr omezit pachatelství tohoto trestného činu jen na pojistníka či pojistitele jako subjekty pojistné smlouvy, nepochybně by tak učinil jejich přesným pojmenováním v rámci uvedené skutkové podstaty. Poukázal na skutečnost, že ani rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nestaví na nutnosti, aby pachatel trestného činu pojistného podvodu byl stranou pojistné smlouvy, které se trestný čin dotýká (v tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 299/2007 a sp. zn. 6 Tdo 1150/2009). Pokud jde o námitky dovolatele vztahující se ke stanovení výše škody, kterou měl projednávaným trestným činem způsobit, státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že tyto se jeví jako důvodné, když ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, který byl potvrzen dovoláním napadeným rozsudkem soudu odvolacího, vyplývá to, že předmětná dopravní nehoda byla obviněným a spoluobviněným P. zinscenovaná a použitá vozidla byla poškozená již dříve. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 6 Tdo 335/2009, popsal postup pro stanovení škody v analogické situaci, s tím, že lze také odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 664/2006, a ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 925/2006, ve kterých se Nejvyšší soud ke způsobu stanovení škody způsobené trestným činem pojistného podvodu podle §250a tr. zák. vyjádřil obdobně. Státní zástupce uzavřel, že i v kontextu výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že v projednávané trestní věci nalézací i odvolací soud nesprávně kvalifikovaly zjištěný skutkový stav, pokud za škodu způsobenou projednávaným trestným činem bez dalšího pokládaly částku 190.827,- Kč odpovídající vyplacenému pojistnému plnění, když upozornil, že výše uvedený závěr může mít samozřejmě vliv i na správnost výroku o náhradě škody. Vzhledem k výše uvedenému navrhl státní zástupce Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. dovolatelem napadené usnesení zrušil, jakož i rozsudek nalézacího soudu, a i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, toto rozhodnutí může učinit v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. b/ tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem než podle §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., státní zástupce vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
Trestného činu pojistného podvodu se podle §250a odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Trestného činu pojistného podvodu podle odst. 2 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, nebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu.
Konečně trestného činu podle §250a odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Námitky obou dovolatelů, tak jak koncipovali ve svých dovoláních, jsou uplatněny právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem a zčásti se jedná i o námitky důvodné.
Dovolací soud považuje za nezbytné uvést, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s otázkou, zda pachatelem trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. může být i jiná osoba, než ta, která je stranou předmětné pojistné smlouvy. V této souvislosti je skutečně třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 299/2007 a sp. zn. 6 Tdo 1150/2009, ze kterých jasně vyplývá, že při posouzení pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. není obligatorní, aby pachatel byl přímo smluvní stranou této pojistné smlouvy. Pachatelem citovaného trestného činu tudíž může být i osoba jiná (než smluvní strana či účastník vztahu). Současně lze ovšem dovodit, že tato osoba (aby mohla být pachatelem), musí do procesu uplatnění nároku z pojistné smlouvy vstoupit dostatečně významným způsobem, tedy se na uplatňování nároku podílet. V této části by tedy bylo nezbytné podaná dovolání považovat za zjevně neopodstatněná a jako taková je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nicméně v posuzovaném případě lze přisvědčit dovolatelům, že jejich jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje dle dovolacího soudu znaky trestného činu pojistného podvodu dle §250a odst. 1 tr. zák., jak je uvedeno v tzv. větě právní (citovaného) výroku o vině, neboť v příslušné skutkové větě je zcela jasně uvedeno, že dovolatelé „… zinscenovali dopravní nehodu již dříve jiným způsobem poškozených vozidel zn. VW Passat, a BMW 525, jíž měli být jako řidiči uvedených vozidel účastni…“ a „…obviněný D. P. dne 20. 1. 2003 prostřednictvím vyplněného tiskopisu označeného „uplatnění přímého nároku poškozeného“ uvedl nepravdivé údaje o údajné dopravní nehodě při uplatnění nároku na pojistné plnění…“ . Dovolatelům je tedy kladeno za vinu, že úmyslně vyvolali pojistnou událost a na základě takto vyvolané pojistné události uplatnili nárok na pojistné plnění, v němž uváděli o této od počátku fingované pojistné události nepravdivé údaje (tedy naplnili znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2 tr. zák.), zatímco v právní větě (citovaného) výroku o vině je jejich jednání kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., čímž by však soud de facto připustil, že došlo ke skutečné dopravní nehodě, avšak dovolatelé o ní při uplatnění nároku na plnění z (pojistné) smlouvy poskytli nepravdivé údaje. Věta skutková a věta právní výroku o vině tak nejsou v souladu.
S tímto úzce souvisí i otázka výše škody způsobené předmětným trestným činem (namítaná dovolateli), neboť obecné soudy při posouzení výše škody považovaly za tuto škodu celou výši poskytnutého pojistného plnění, a to s tím, že uvedly, že je-li vznik pojistné události od počátku fingován a je-li na tomto podkladě uplatněno pojistné plnění v určité výši, není již podstatné, v jaké skutečné výši by jinak, nebýt úmyslného střetu, vznikl nárok na pojistné plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 5 Tdo 614/2002). S tímto tvrzením nelze než souhlasit, ovšem pouze za předpokladu, že se v daném případě jedná o trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2 tr. zák. U trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. je Nejvyšším soudem opakovaně rozhodováno tím způsobem, že škodou způsobenou tímto trestným činem je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé údaje.
Rozhodnutí soudu prvního stupně (a tím i napadené rozhodnutí soudu odvolacího) je tedy zatíženo takovou vadou, že dovolacímu soudu nezbylo v rámci rozhodnutí o dovolání než obě tato rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit. Jak vyplývá z provedených důkazů (především z provedených znaleckých posudků) v projednávaném případě se nejednalo o spontánní (nechtěnou) nehodu, když motorová vozidla byla poškozená již před touto fingovanou dopravní nehodou. Soud prvního stupně se proto bude znovu věcí zabývat a jeho úkolem bude nyní posoudit, zda se jedná o trestný čin pojistného podvodu v jeho prvním nebo druhém odstavci (s tím, že provede případné další dokazování v tomto směru), tak aby věta skutková a věta právní výroku o vině byla ve vzájemném souladu a byla i v souladu s (ve věci provedeným) dokazováním, když v návaznosti na takto učiněný právní závěr stanoví výši škody odpovídající spáchanému trestnému činu. Vzhledem ke skutečnosti, že ke zrušení napadených rozhodnutí došlo z podnětu dovolání D. P. a J. Ch., Okresní soud Praha-západ je v dalším řízení povinen postupovat podle §265s odst. 1 tr. ř. a je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka