ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1184.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1184/2010-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. prosince 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, sp. zn.10 To 47/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 14/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 50 T 14/2008, byl obviněný J. D. uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za podmínek §9 odst. 2 tr. zák. jako spolupachatele a §41 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista. Předmětného trestného činu se dopustil tím, že:
1) společně se spoluobviněným M. K., „ dne 15. 12. 2007 kolem 18.00 hod. poté, co již téhož dne kolem 11.00 hod. předstírali telefonicky zájem o koupi inzerovaného vozidla zn. BMW typ E 46 320 D, sedan, černé metalízy, bez přidělené registrační značky, přijeli osobním vozidlem zn. Škoda Octavia, do areálu autocentra AUTO SANTON s.r.o., R., v obcí J., v úmyslu se nabízeného vozidla zmocnit, při jeho prohlídce se obž. J. D. posadil na místo řidiče, zatímco obž. M. K. seděl ve vozidle Škoda Octavia, obž. J. D. se dožadoval zkušební jízdy na prodavači T. K., a po jeho nesouhlasu ho oběma rukama odstrčil tlakem do hrudníku od vozidla, až upadl na zem, a poté z místa s uvedeným vozidlem ujel, následován obž. M. K. ve druhém vozidle, přičemž poškozené společnosti AUTO SANTON s.r.o., R., způsobili škodu ve výši 223 000 Kč , přičemž obž. M. K. se tohoto jednání dopustil, přestože byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 10 T 85/2006 také za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) a §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který vykonal dne 15. 12. 2007 “;
…..
6) společně se spoluobviněným M. K., „ dne 29. 12. 2007 v době od 22.24 hod. do 22.28 hod. v N., na ulici K., na čerpací stanici BENZINA, maskováni černými pletenými kuklami s otvory pro oči, požadovali pod pohrůžkou použití nezjištěné krátké střelné zbraně po obsluze čerpací stanice M. J., a L. D., vydání finanční hotovosti a cigaret, přičemž poškozené, vedeny obavami z použití zbraně, vydaly finanční hotovost ve výši nejméně 15 000 Kč, kartóny cigaret různých značek a alkohol, vše v celkové hodnotě 34 026 Kč ke škodě provozovatelky čerpací stanice I. N., které uhradila škodu ve výši 10 000 Kč UNIQA, a.s., E., P., a poté z místa činu odjeli vozidlem zn. BMW opatřeným odcizenou registrační značkou “;
…..
8) společně se spoluobviněným M. K., „ dne 03. 01. 2008 v době od 01.19 hod. do 01.21 hod. v ul. R. v L., okres L., na benzínové čerpací stanici BENZINA, maskování černými pletenými kuklami s otvory pro oči, požadovali pod pohrůžkou namířené nezjištěné pistole držené obž. M. K., po obsluze J. P. a R. Ř., vydání finanční hotovosti, na což obě reagovaly otevřením pokladny, z níž obžalovaní odcizili finanční hotovost v celkové výši 5 129 Kč, a dále odcizili cigarety různých značek, 5 láhví alkoholu zn. WHISKY, 2 ks energetického nápoje zn. VERVA v celkové hodnotě 22 813,53 Kč, poté z benzínové čerpací stanice odjeli vozidlem zn. ŠKODA Octavia Combi, bílé barvy, a svým jednáním provozovatelce benzínové čerpací stanice D. M. způsobili škodu v celkové výši 27 942,53 Kč, když škodu ve výši 17 943 Kč uhradila poškozené UNIQA pojišťovna, a.s., E., P. “;
9) společně se spoluobviněným M. K., „ dne 03. 01. 2008 v době kolem 02.30 hod. v ul. Ž. v L. na benzínové čerpací stanici BENZINA, maskování černými pletenými kuklami s otvory pro oči, požadovali pod pohrůžkou namířené nezjištěné pistole, kterou držel v ruce obž. M. K., po obsluhujících M. K., a M. J., finanční hotovost, kterou jim M. K. ve výši 22 123 Kč vydala, následně odcizili kartony cigaret různých značek v hodnotě 22 856,25 Kč, čímž způsobili společnosti BENZINA, s.r.o., P., D., škodu ve výši 7 345,50 Kč a provozovatelce čerpací stanice D. M. škodu ve výši 44 979,29 Kč, přičemž provozovatelce uhradila UNIQA pojišťovna, a.s., E., P., škodu ve výši 34 979 Kč “;
…..
11) společně se spoluobviněným M. K., „ dne 12. 1. 2008 kolem 04.55 hod. v B. u., v J. vstoupili maskováni na obličeji černými kuklami do prodejních prostor benzínové čerpací stanice SHELL, kde obž. M. K. mířil nezjištěnou pistolí na obsluhu J. F., již donutil k vydání finanční hotovosti ve výši 21 441 Kč a současně obž. J. D. z regálů odcizil zde vystavené cigarety a doutníky v hodnotě 17 038 Kč, čímž provozovatelce M. B., způsobili škodu ve výši 38 479 Kč “;
12) společně se spoluobviněným M. K., „ dne 14. 01. 2008 mezi 01.20 a 01.30 hod. v ul. P., v H. B. na benzínové čerpací stanici BENZINA obž. M. K., maskován černou pletenou kuklou s otvory pro oči a ozbrojen nezjištěnou pistolí, donutil obsluhující J. K. k vydání peněžní hotovosti z pokladny ve výši 32 677 Kč, poté opustil prostor obchodu a nasedl na místo spolujezdce do osobního motorového vozidla zn. MAZDA 626, tmavé barvy, nezjištěné registrační značky řízeného obž. J. D., z čerpací stanice odjeli, aby se za několik minut vrátili a obž. K., byv shodně maskován a ozbrojen, požadoval po obsluhující J. K. otevření trezoru umístěného v kanceláři stanice, což odmítla s tím, že od něj nemá klíče, poté obž. M. K. odešel z obchodu a nasedl na místo spolujezdce do totožného vozidla, které řídil opět obž. J. D., a z čerpací stanice odjeli, čímž pronajímateli benzínové čerpací stanice Ing. Z. V., způsobili škodu ve výši 32 677 Kč “;
13) společně se spoluobviněným M. K., „ dne 14. 01. 2008 v době od 03.05 do 03.07 hod. v prostoru čerpací stanice BENZINA v ul. P. N., v Č., kam přijeli vozidlem zn. MAZDA 626, tmavé barvy, obž. M. K. došel ke vstupním dveřím prodejny čerpací stanice, zamaskoval si obličej černou pletenou kuklu, vstoupil do prodejny, namířil na obsluhující O. B., nezjištěnou pistoli a se slovy: "To je přepadení, dej sem prachy", ji donutil k vydání finanční hotovost ve výši 11 830 Kč z pokladny, následně vstoupil do prodejny obž. J. D. stejně maskován a vynutil si na obsluze odblokování tankovacích stojanů, aby natankoval do vozidla, kterým přijeli, benzín v hodnotě 1 466,50 Kč, poté se vrátil s igelitovým pytlem do prodejny a naplnil ho odcizenými cigaretami různých značek v hodnotě 1 558 Kč a lahvemi alkoholu v hodnotě 1 940 Kč, mezitím obž. M. K. vyndal z kabelky obsluhy stanice O. B., kterou měla položenou na pultě, peněženku, z níž odcizil peněžní hotovost ve výši 1 000 Kč, a z místa odjeli, když svým jednáním společnosti BENZ, s.r.o., S., způsobili škodu ve výši 16 794,50 Kč a O. B. škodu ve výši 1 000 Kč,
přičemž se obž. J. D. dopustil jednání popsaného v bodech 1, 6, 8 - 9 a 11 - 13 přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 1 T 213/2002 odsouzen také pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, který zčásti vykonal “.
Za to byl obviněný J. D. odsouzen podle §35 odst. 2 tr. zák. a §234 odst. 1 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 1 T 187/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněnému J. D. a spoluobviněnému M. K. bylo současně uloženo společně a nerozdílně nahradit škodu, a to:
a) I. N., bytem v N., K., ve výši 24.026,- Kč,
b) UNIQA pojišťovně a.s., se sídlem v P., E., ve výši 10.000,- Kč (skutek 6), 17.934,- Kč (skutek 8) a 34.979,- Kč (skutek 9),
c) M. M., bytem L., O., ve výši 10.000,- Kč (skutek 8) a 10.000,- Kč (skutek 9),
d) Benzině, a.s., se sídlem v P., D., ve výši 7.345,50 Kč,
e) M. B., bytem v J., U., ve výši 38.479,- Kč,
f) Ing. Z. V., bytem v H., S., ve výši 32.677,- Kč,
g) O. B., bytem v M. 4, ve výši 1.000,- Kč,
h) BENZ s.r.o., se sídlem v S., ve výši 16.794,50 Kč.
Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl současně uložen trest zabrání věci a jiné majetkové hodnoty, a sice černé pletené kukly, pravé a levé černé rukavice zn. UMBRO, levé černé rukavice, jednoho páru černých rukavic, pravé a levé kožené rukavice hnědé barvy a černé rukavice.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. D. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 10 To 47/2010 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 1054 - 1056) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 50 T 14/2008, spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, které jsou obsaženy v jeho výroku o vině. Dovoláním obviněný napadal výrok o zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř.
Obviněný v první části vztáhl své námitky ke skutku pod bodem 1) a namítl, že skutek v tomto bodě popsaný nevykazuje zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným, ale toliko trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., neboť drobného násilí vůči prodejci se dopustil v době, kdy sám v nastartovaném voze seděl za volantem a do prodejce strčil jen proto, aby ho při odjezdu nezranil. Použité násilí tedy nebylo prostředkem ke zmocnění se vozidla, čímž nebyla splněna základní podmínka pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 tr. zák.
Dále obviněný uvedl, že z důkazů ve věci opatřených nelze dovodit, že byl mužem, který vozidlo odcizil, stejně tak, že by byl osobou, která páchala trestnou činnost se spoluobviněným K., který při výsleších toliko vypověděl, že se vždy jednalo o tutéž osobu, ale obviněného za tuto osobu neoznačil, navíc obviněný nikdy ani se spoluobviněným K. v obci J. nebyl. Soud se vůbec nezabýval možností, že ostatních obviněnému za vinu kladených skutků se mohla dopustit úplně jiná osoba než obviněný. Uvedl, že ve věci byli vyslechnuti všichni svědci a žádný jej nepoznal. Dále obviněný zpochybnil věrohodnost výpovědi svědků, především svědka K. a svědkyně J., kdy uvedl, že svědkyně se v popisu druhého muže ne zcela shodují a jediným popisem tak je, že druhý muž byl vyšší než spoluobviněný K. Zpochybnil taktéž závěry vyplývající z daktyloskopických stop, vlasových stop a pachové stopy. Úvahy soudu o jeho vině se dle jeho názoru pohybují toliko v rovině spekulací a dohadů a určitě nejsou opřeny o použitelné důkazy. Odvolací soud vady rozsudku nalézacího soudu neodstranil ačkoliv tak učinit měl a mohl.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 10 To 47/2010, zrušil a podle §265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatněné námitky směřují převážně proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání v této části fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, což není v rámci tohoto dovolacího (a ani jiného) důvodu přípustné.
Pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko podřadit námitku, v rámci níž se domáhá právní kvalifikace tohoto skutku pod bodem 1) jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., kterou však státní zástupce shledal neopodstatněnou. Uvedl, že nelze přistoupit na verzi obviněného, že nechtěl poškozeného při odjezdu zranit, neboť násilí proti prodejci bylo v danou chvíli nezbytné, neboť jinak by se obviněný nemohl zmocnit vozidla, což bylo jeho záměrem.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tento dovolací důvod, uplatněný dle II. tam uvedené alternativy, by mohl být relevantním důvodem dovolání toliko v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Jelikož námitky obviněného byly ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné, lze tento závěr vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 10 To 47/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědků, jmenovitě T. K. a M. J.; námitka, že jej žádný ze svědků při rekognici nepoznal; námitka nedostatečné průkaznosti zajištěných daktyloskopických, vlasových a pachových stop) a vadná skutková zjištění (námitka, že z důkazů ve věci opatřených nelze dovodit, že byl mužem, který vozidlo odcizil, stejně tak, že by byl osobou, která páchala trestnou činnost se spoluobviněným K.; námitka, že se spoluobviněným K. nikdy nebyl v obci J.), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (především námitka, že se nejednalo o něho, ale o úplně odlišnou osobu, neboť svědci vypověděli, že se jednalo o tmavookého a mnohem vyššího muže). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného o nesprávné právní kvalifikaci skutku pod bodem 1) podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák., tedy že se v daném případě nejedná o trestný čin loupeže, ale toliko o trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo použito násilí.
Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele.
Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. hodnota věci není rozhodná , ba není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda, protože např. neměl žádnou věc u sebe apod. Z hlediska materiálního znaku trestného činu, tj. z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost, je třeba hodnotit, zda pachatel měl či neměl v úmyslu násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí podle potřeby stupňovat, zda přitom užil zbraně, zda útok byl namířen vůči osobě fyzicky slabé (např. vůči dítěti, staré osobě apod.) a zda úmysl pachatele směřoval ke zmocnění se věci nepatrné hodnoty či věci vyšší hodnoty, dále je třeba hodnotit osobu pachatele, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zda jde o ojedinělý exces nebo naopak o jednání opakované, které je projevem agresivní povahy pachatele, apod. (srov. R 1/1980).
Úmysl pachatele (srov. §4) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §8 odst. 3, protože čin byl již dokonán (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1374 – 1377).
Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu. Jak bylo vyloženo výše, trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se řadí k trestným činům, jenž mají dva objekty – ochranu osobní svobody člověka a majetku. Současně se jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Obviněný popřel, že by vůči poškozenému T. K. užil násilí. Uvedl, že poškozený sám vypověděl, že obviněný seděl v nastartovaném vozidle, on sám byl mimo vozidlo, asi tak krok od vozidla a obviněný mohl kdykoliv s vozidlem odjet, tedy, že poškozený obviněnému nijak nebránil v odjezdu, pouze by nešly zavřít dveře. Pokud tedy obviněný do poškozeného strčil, bylo to učiněno maximálně proto, aby nedošlo ke zranění poškozeného. Samotné otevřené dveře zmocnění se vozidla nebránily, obviněný seděl již v nastartovaném vozidle a tohoto se tak již zmocňovat nemusel, měl jej již jednoznačně ve své moci a stačilo bez dalšího z místa ujet. Obviněný nijak nepopírá, že jeho jednání bylo motivováno zmocněním se vozidla.
Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný se spoluobviněným M. K. předstírali zájem o koupi vozidla (zn. BMW typ E 46 320 D, sedan, rok výroby 2001, černé metalízy, bez přidělené registrační značky) a za tím účelem dne 15. 12. 2007 kolem 18.00 hodiny přijeli do areálu autocentra AUTO SANTON s.r.o., R., v obci J., kde se obviněný J. D. domáhal při prohlídce vozu, kdy seděl za volantem vozu, zkušební jízdy na poškozeném – prodavači T. K., čemuž poškozený nehodlal vyhovět a chtěl vypnout zapalování. V té době ho obviněný oběma rukama prudce odstrčil tlakem do hrudníku od vozidla, až poškozený zavrávoral a téměř upadl. Následně obviněný s vozidlem ujel.
Z daného se podává, že užil násilí (spočívající v tom, že do poškozeného strčil, neboť tento stál v místě, kde obviněnému bránil v zavření dveří vozidla), s úmyslem získat vozidlo, tedy že úmysl obviněného směřoval výlučně ke zmocnění se vozidla, a to i za cenu užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.
Tím, že obviněný poškozeného prudce strčil do hrudníku od vozidla, v důsledku čehož poškozený zavrávoral a téměř upadl a byl mu tak na krátkou chvíli znemožněn pohyb, který stačil k tomu, aby obviněný s vozidlem ujel, naplnil obviněný podmínku užití násilí vůči poškozenému. Navíc je třeba vzít v úvahu, že obviněný se daného jednání dopustil proto, že poškozený stál mezi ním a otevřenými dveřmi vozidla, kterého se chtěl obviněný zmocnit, tedy, že mu takto poškozený fyzicky bránil ve zmocnění se vozidla. Užití násilí vůči poškozenému bylo tedy nezbytné k překonání fyzické i faktické překážky, kterou byl zjevný odpor poškozeného, kterýžto nehodlal vyhovět požadavku obviněného na zkušební jízdu a chtěl vypnout zapalování.
V daném případě Nejvyšší soud došel k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., čímž současně přisvědčil závěru, že soudy nepochybily v právní kvalifikaci skutku pod bodem 1). Námitku obviněného tedy shledal nedůvodnou.
Obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval v převážné části námitky uvedené v odvolání obviněného za nedůvodné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (kteroužto podle obsahu dovolání obviněný nejspíše shledává), Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byly uplatněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci výše zmíněných dovolacích důvodů a nezbývá mu nic jiného, než na tato odůvodnění odkázat.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z odůvodnění vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu nalézacího. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 50 T 14/2008, resp. z příslušné části odůvodnění plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. D. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata