ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.397.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 397/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, PSČ 160 12, IČ 49240480, zastoupené JUDr. Richardem Gűrlichem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 19, proti žalovanému V. Š. zastoupenému Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem, se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, o zaplacení částky 3,494.023,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 301/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2008, č. j. 27 Co 278/2008-317, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti té části výroku v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. března 2008, č. j. 15 C 301/2007-284, ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,747.011,50 Kč, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009, dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Žalovaný v dovolání nepředložil žádnou právní otázku, natož pak takovou, která by mohla přivodit závěr o přípustnosti dovolání.
Žalovaný uvedl, že předkládá dovolacímu soudu otázku interpretace ustanovení §10 odst. 1 písm. b) ve spojení s §10 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve skutečnosti však takovou otázku nepoložil. Nenamítá, že odvolací soud uvedenou právní normu nesprávně vyložil, popřípadě ji na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Právní závěry odvolacího soudu kritizuje toliko prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem, na němž odvolací soud právní posouzení věci založil; napadá skutkový závěr, že závada brzd návěsu byla jednou z příčin škody, a vytýká odvolacímu soudu, že se při posuzování příčinné souvislosti mezi stavem brzd a dopravní nehodou spokojil se závěry odsuzujícího trestního rozsudku, které podle jeho mínění takový poznatek neumožňují. Podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) tedy nezpochybňuje právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož pro něho nepříznivé právní posouzení vychází. Přehlédl zřejmě, že otázka příčinné souvislosti je podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení zjišťuje, a právní posouzení příčinné souvislosti spočívá toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. usnesení uveřejněné pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009, či usnesení ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007, www.nsoud.cz ). Otázka, zda technický stav brzd a škoda vzniklá při dopravní nehodě jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je tedy otázkou skutkovou a nikoliv právní.
Kritikou správnosti skutkových zjištění, nikoliv správnosti právního posouzení, je též námitka, že provedenými důkazy nebyl prokázán vznik škody právě v žalované výši.
Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady dovolatele proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž založit nemůže. V řízení, v němž může být dovolání shledáno přípustným toliko podle tohoto ustanovení, je dovolací soud skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a při přezkumu správnosti právního posouzení z něho vychází.
K závěru o přípustnosti dovolání nemohla vést ani dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu procesní pochybení spočívající v tom, že se s odkazem na ustanovení §205a o. s. ř. odmítl věcně zabývat odvolací námitkou brojící proti skutkovému poznatku soudu prvního stupně o výši škody, kterou žalovaný založil na zpochybnění vypovídací hodnoty žalobkyní předložených listinných důkazů, vyjádřeném poprvé až v odvolacím řízení. Dovolatel totiž ani prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu, který je upraven v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nevymezil žádnou právní otázku (mezi něž náleží též otázky výkladu práva procesního), na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí založeno (srov. v té souvislosti ústavněprávní závěry Ústavního soudu vyjádřené v usnesení ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod č. 130, a v řadě dalších rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, v usnesení ze dne 16. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, a v usnesení ze dne 17. února 2009, sp. zn. II. ÚS 2881/08, vše in www.usoud.cz) .
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto jeho rozhodnutím řízení nekončí; před soudem prvního stupně dosud probíhá řízení o příslušenství pravomocně přisouzené jistiny. O nákladech dovolacího řízení tedy rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu