ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.2567.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2567/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce F. K. , zastoupeného JUDr. Michalem Moškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 28, proti žalovanému J. F., zastoupenému JUDr. Taťánou Chvalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 45, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 126/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2007, č. j. 25 Co 309/2007-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Taťány Chvalové, advokátky se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 45.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal vrácení daru (v žalobě specifikovaných nemovitostí) s odůvodněním, že žalovaný se k němu chová v hrubém rozporu s dobrými mravy.
Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. ledna 2007, č. j. 3 C 126/2006-72, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci dar darovaný mu smlouvou ze dne 27. 3. 1991, tedy jednu ideální třetinu rodinného domu čp. 325 na pozemku č. parc. 386/1 a jednu ideální třetinu pozemků parc. č. 386/1 (zastavěná plocha a nádvoří) a parc. č. 180/11 (zahrada) zapsaných na LV 381 pro obec a katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního pracoviště Praha – východ s tím, že tímto výrokem se obnovuje vlastnické právo žalobce k uvedeným nemovitostem. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že darovací smlouvou sepsanou formou notářského zápisu dne 27. 3. 1991 daroval žalobce žalovanému jednu ideální třetinu v žalobě označených nemovitostí; součástí darovací smlouvy bylo ujednání účastníků, jímž si žalobce vymiňuje možnost užívat nemovitosti v tom rozsahu, v jakém je užíval před uzavřením smlouvy. V době uzavření smlouvy užívali předmětné nemovitosti rodiče žalobce (tj. prarodiče žalovaného), které žalobce příležitostně navštěvoval. Po smrti svého otce začal žalobce užívat dílnu, kterou zdědil s která a domem čp. 325 sousedila. V této době došlo ke zhoršení vztahů mezi účastníky, neboť o dílnu projevil zájem rovněž žalovaný. Účastníci spolu přestali komunikovat. Žalobce měl přístup do domu až do konce života své matky, která užívala přízemí domu; matce vypomáhal a jí obývané prostory využíval k občasnému přespání a k osobní hygieně po práci v dílně. Po smrti matky (zemřela dne 15. 2. 2006) jej žalovaný vyzval, aby prostory po matce vyklidil, neboť na domě budou zahájeny rekonstrukční práce. Dne 15. 3. 2006 mu vstup do domu znemožnil a dům začal bez jeho souhlasu rekonstruovat. Dne 22. 3. 2006 žalobce z domu odvezl urnu s popelem své matky, neboť v domě již probíhaly stavební úpravy, což se ho hluboce citově dotklo. Žalobcův návrh dohody na určení způsobu užívání domu žalovaný neakceptoval. Dne 5. 5. 2006 vyzval žalobce žalovaného k vrácení daru s odůvodněním, že žalovaný hrubě porušil dobré mravy tím, že mu znemožňuje bezplatné užívání domu podle darovací smlouvy, účelově a značně necitlivě započal s rekonstrukcí domu a „necitlivě jednal vůči ostatkům své babičky“ (matky žalobce). Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně věc poměřoval ustanovením §630 obč. zák. a dospěl k závěru, že chování, které žalobce žalovanému vytkl, naplňuje znaky hrubého rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. srpna 2007, č. j. 25 Co 309/2007-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování výslechem svědků Ing. B. F., Z. L., L. K., J. F. a Ing. R. K. učinil od soudu prvního stupně odlišné skutkové zjištění ohledně rozsahu užívání domu žalobcem v době uzavření darovací smlouvy. Uzavřel, že žalobce v této době dům čp. 325 v K. osobně neužíval; své rodiče pouze příležitostně navštěvoval. Od roku 1984 doposud bydlí v domě své manželky v P., na přelomu 80. a 90. let byl zaměstnán u dvou kamenických firem a od roku 1987 do roku 1990 pracoval vždy šest měsíců z roku v zahraničí; v kamenickém oboru začal podnikat teprve od roku 1992. Svůj podíl na předmětných nemovitostech žalobce žalovanému daroval pod příslibem, že žalovaný jeho rodičům (svým prarodičům) poskytne ve stáří potřebnou pomoc. Proto se žalovaný odstěhoval ze svého „pohodlně zařízeného“ bytu v P. do domu v K., který vyžadoval rekonstrukci. Ujednání obsažené v darovací smlouvě mělo sloužit k zajištění možnosti rodičů žalobce (prarodičů žalovaného) v domě čp. 325 nerušeně dožít; sami prarodiče žalovaného totiž účastníky smlouvy nebyli. Žalobce začal dům čp. 325 (konkrétně prostory užívané jeho matkou) osobně využívat teprve po smrti svého otce, kdy zdědil sousedící dílnu, kterou používal k podnikání. Dílna, která sousedí s domem čp. 325, byla v restituci vrácena otci žalobce v dubnu 1991, tedy až po uzavření smlouvy, jíž žalobce žalovanému daroval svůj závěru, že není důvodná výtka žalobce, že žalovaný porušil smluvní ujednání ohledně jeho užívání darovaných nemovitostí, a nemůže tudíž ani vést k aplikaci §630 obč. zák. Dále dovodil, že podmínku hrubého porušení dobrých mravů nenaplňuje ani další žalobcova výhrada, že žalovaný a jeho manželka zahájili rekonstrukční práce na domě čp. 325 bez jeho předchozího souhlasu. Postup žalovaného totiž nebyl nejen protiprávní, ale nepříčil se ani hlediskům obecné morálky. Odvolací soud připomněl, že vlastnické právo je nejvyšší formou věcných práv a každému vlastníkovi je dána možnost svou věc držet, užíval, požívat její užitky a nakládat s ní. Jestliže tedy žalovaný spolu s manželkou dospěli k závěru, že je nezbytné dům čp. 325 rekonstruovat a vyžádali si k tomu souhlas příslušného stavebního úřadu, není možné jejich postupu ničeho vytýkat. Skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák. pak podle názoru odvolacího soudu nenaplňuje ani poslední důvod, kterým žalobce odůvodnil svou výzvu k vrácení daru, tj. „necitlivé jednání žalovaného k ostatkům zemřelé matky žalobce“, doplněný tak, že žalovaný „ponechal urnu s popelem v domě i v době započetí rekonstrukce“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Je přesvědčen, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti tím, že obsáhle doplnil dokazování. Nesouhlasí ani se skutkovými závěry, které z takto doplněného dokazování odvolací soud učinil, konkrétně se závěrem, že v době darování předmětné nemovitosti vůbec neužíval. Připomíná, že v řízení nikdy netvrdil, že v rozhodné době užíval nemovitosti k uspokojování svých bytových potřeb. Uváděl vždy, že je užíval jako zázemí při výkonu kamenických prací, ponejprve společně se svým otcem, později od roku 1996 samostatně. Má také zato, že prokázal, že žalovaný mu soustavně bránil v užívání darovaných nemovitostí a zároveň se nedůstojně zachoval k ostatkům jeho matky, své babičky, kdy urnu ponechal v té části domu, v níž probíhala stavební rekonstrukce. Protože žalovaný spolu s rodinou v rekonstruovaném domě soustavně bydlel, mohl bez nadměrného úsilí zajistit důstojné prostředí pro uložení urny nebo ho mohl vyzvat, aby toto zajistil sám. Dovolatel není srozuměn s hodnocením svědecké výpovědi ing. R. K. z hlediska věrohodnosti. Vztah tohoto svědka k oběma účastníkům řízení je rovnocenný, a proto není namístě dovozovat - jak nesprávně a nelogicky učinil odvolací soud - že svědek vypovídal účelově v jeho prospěch. Naopak výpovědi svědků navržených žalovaným (především J. F. a Z. L.) podle jeho názoru „nepřinesly k věci samé nic podstatného a rozhodného, neboť povědomí svědkyň o skutečnostech rozhodných bylo nabyto povětšinou pouze zprostředkovaně“, a přesto jim byla přiznána závažnost. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v nesprávném vyhodnocení „intenzity zavrženíhodného chování žalovaného vůči němu, resp. členům jeho rodiny“. Je přesvědčen, že v řízení zjištěné skutečnosti umožňují uzavřít, že chování žalovaného naplňuje skutkovou podstatu §630 obč. zák. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný s dovolacími důvody žalobce nesouhlasil a navrhl, aby dovolací soud dovolání podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl. Připomíná, že žádný závazek, který by mu vůči žalobci vyplýval z darovací smlouvy, neporušil, neboť žalobce měl vždy možnost nemovitosti užívat způsobem, jakým je užíval v době uzavření smlouvy, tedy k příležitostným návštěvám svých rodičů. Své tvrzení, že užíval dvě místnosti a příslušenství v přízemí, žalobce neprokázal a nesplnil ani povinnost nabídnout soudu k prokázání tohoto tvrzení důkazy. Žalovaný zdůrazňuje, že před zahájením výměny oken žalobce opakovaně písemně vyzval, aby si vyzvedl věci své matky a aby pro urnu s jejími ostatky zajistil důstojnější místo, než je její odložení v domě. Má zato, že skutkové námitky žalobce míří pouze proti hodnocení důkazů a námitky proti právním závěrům odvolacího soudu nejsou dostatečně konkretizovány.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) při splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatel namítá, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že sám provedl rozsáhlé dokazování.
Odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů; v opačném případě trpí řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod C 61). V posuzovaném případě vycházel soud prvního stupně při rozhodování z údajů, které čerpal mimo jiné ze svědeckých výpovědí Ing. B. F., Z. L., L. K., J. F. a Ing. R. K. Jestliže se tudíž chtěl odvolací soud od jeho skutkových zjištění odchýlit, musel tyto důkazy zopakovat. Jeho postup odpovídá §213 o. s. ř. a výtky dovolatele v tomto směru nemohou obstát.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalobce vytýká odvolacímu soudu nesprávná zjištění týkající se jeho užívání domu čp. 325 v Klecanech, resp. nemovitostí, jejichž spoluvlastnický podíl žalovanému daroval. Zjištění v jakém rozsahu a zda vůbec žalobce k 27. 3. 1991 předmětné nemovitosti užíval, bylo významné z hlediska úvahy, zda žalovaný porušil příslib deklarovaný v darovací smlouvě (tzn. umožnit žalobci užívat nemovitosti ve stejném rozsahu jako doposud) a zda je tudíž opodstatněná jedna z výhrad, jimiž žalobce odůvodnil svou výzvu k vrácení daru.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazku 1, pod č. C 8).
Zjištění, že žalobce v době uzavření darovací smlouvy nemovitosti v K. pro osobní potřebu neužíval a dojížděl sem pouze navštěvovat své rodiče, čerpal odvolací soud nejen ze svědeckých výpovědí Ing. B. F., J. L. a J. F., tedy svědkyň, jejichž výslech navrhl žalovaný, ale i z výpovědi svědkyně K., manželky žalobce. Údaje, které z těchto důkazů vyplynuly, korespondují zcela s tvrzením žalovaného, že žalobce vedla k darování snaha zajistit soustavou péči o své rodiče (prarodiče žalovaného), kterou sám nemohl zajišťovat, neboť bydlel se svou manželkou v P. a byl značně pracovně vytížen (pracoval mimo jiné i v zahraničí), zatímco žalovaný byl ochoten opustit svůj pražský byt a do K. se odstěhovat. Z obsahového vylíčení dovolacích námitek je zřejmé, že žalobce ve skutečnosti nenamítá, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jeho výhrady směřují k hodnocení provedených důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Oproti odvolacímu soudu totiž nepřisuzuje věrohodnost ani závažnost výpovědím svědkyň Ing. B. F., J. L. a J. F. a prosazuje názor, že odvolací soud měl uvěřit svědku Ing. R. K., který podpořil jeho tvrzení ohledně užívání domu čp. 325 v K. Odvolací soud všechny provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a své úvahy také řádně zdůvodnil. Jeho hodnocení důkazů odpovídá kritériím podle §132 o. s. ř. i pravidlům logického myšlení. Nelze totiž přehlédnout, že údaje uváděné zmíněnými svědkyněmi nepodporují tvrzení žalobce, že ke dni uzavření darovací smlouvy využíval předmětné nemovitosti, zejména dům čp. 325 v K., jako zázemí pro výkon své práce (tj. pro výkon kamenických prací) „a to ponejprve společně se svým otcem“, posléze samostatně. Z provedených důkazů totiž vyplynulo, že kamenická dílna byla otci žalobce vrácena v restituci teprve po uzavření darovací smlouvy a on začal podnikat v oboru kamenických prací až od roku 1992. Navíc dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, tak jako je tomu v posuzovaném případě, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn právem.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Pochybení odvolacího soudu při právním posouzení věci shledává žalobce především v posouzení, zda v řízení zjištěné chování žalovaného vůči němu svou intenzitou naplnilo hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 obč. zák., jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle uvedeného ustanovení podal dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, pod C 276/ 3, dále rozhodnutí ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru pod C 1883/25, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru pod C 2503/28, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich konstatoval, že přestože občanský zákoník ani jiný právní předpis nedefinuje pojem dobré mravy, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost §630 obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na názoru, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného vůči němu nebo členům jeho rodiny, nýbrž jen takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98).
Odvolací soud se při aplikaci §630 obč. zák. na zjištěný skutkový stav věci od této ustálené soudní praxe neodchýlil. Za situace, kdy žalobce v řízení neprokázal, že užíval předmětné nemovitosti ke dni uzavření darovací smlouvy jako zázemí při výkonu své podnikatelské činnosti, musí obstát závěr odvolacího soudu, že žalovaný nikterak neporušil svůj příslib obsažený v darovací smlouvě a není tudíž naplněn první z důvodů uvedených žalobcem v jeho výzvě k vrácení daru. Lze souhlasit rovněž se závěrem odvolacího soudu, že jsou-li žalovaný a jeho manželka výlučnými vlastníky domu čp. 325, nepotřebovali k jeho rekonstrukci předchozí souhlas žalobce (bývalého spoluvlastníka, kterému nesvědčí žádný právní titul k užívání domu) a výkon jejich vlastnického práva není jednáním proti společenským normám. V tomto směru lze než odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Přisvědčit pak lze rovněž názoru odvolacího soudu, že znaky skutkové podstaty ustanovení §630 obč. zák. nenaplňuje ani poslední z důvodů uvedených ve výzvě k vrácení daru, tj. „necitlivé jednání žalovaného k ostatkům své babičky“. Toto chování bylo totiž nutné posuzovat v kontextu s chováním žalobce, kterému ani za situace, kdy vázla vzájemná komunikace mezi účastníky, nic nebránilo s ostatky své matky naložit podle vlastních pietních nároků (tzn. neponechávat je v domě, který užívala zesnulá, nýbrž zajistit jejich důstojné umístění na některém z míst k tomu určených). Žalobce totiž v řízení neprokázal, resp. ani netvrdil, že by mu žalovaný odmítal urnu s popelem jeho matky vydat. I když totéž mohl učinit žalovaný, nelze jeho nečinnost v tomto směru hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů zakládající tak závažný důsledek, jakým je povinnost k vrácení daru. Jednalo se o pouhý nedostatek taktu a neschopnost vzájemné domluvy mezi nejbližšími příbuznými. Závěr odvolacího soudu, že chování žalovaného, které vedlo žalobce k podání výzvy k vrácení daru, nenaplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., je tudíž v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a neodporuje hmotnému právu.
Protože se žalobci nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b/ ve spojení s §10 odst. 3, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelé rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu