ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3792.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3792/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) JUDr. J. S. , b) J. S. , a c) J. S. , všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému V. Š. , zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 1,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 328/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2008, č. j. 51 Co 293/2007-486, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. března 2007, č. j. 16 C 328/2006-422, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 1,500.000,- Kč spolu s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům částku 130.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Učinil tak poté, co Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. června 2006, č. j. 33 Odo 988/2004-306, zrušil předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2008, č. j. 51 Co 293/2007-486, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, o soudním poplatku a o nákladech řízení státu potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech účastníků řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o nákladech řízení státu.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím mu platební povinnost (a v závislých výrocích) dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a per analogiam rovněž o §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.; označil v něm dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), tu nepřichází v úvahu, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího - nikoli odvolacího - soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 147/1998). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný sice v dovolání avizuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, avšak z obsahu dovolacích námitek vyplývá, že jeho výtky směřující proti závěru odvolacího soudu, že JUDr. Semková s ním v souladu s §657 obč. zák. uzavřela ústní formou smlouvu o půjčce, z níž mu vznikl závazek poskytnutou částku 1,500.000,- Kč vrátit, jsou založeny výlučně na podrobné kritice hodnocení jednotlivých provedených důkazů a na zpochybnění správnosti skutkového zjištění, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Žalovaný tak ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá v úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. místo, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani výhrady žalovaného k odůvodnění skutkových závěrů, k nimiž odvolací soud dospěl (konkrétně výtky, že odvolací soud se nevypořádal s žádnou jeho doloženou námitkou, že nevyhledal písemné důkazy, které označil, že je nezohlednil ve svém odůvodnění a neuvedl, jaké závěry učinil z jím doplněného dokazování, v důsledku čehož je odůvodnění rozhodnutí nepřezkoumatelné). Tyto námitky lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Vady řízení samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání založit nemohou, nejsou-li bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). Tak tomu v posuzované věci není.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu