ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.709.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 709/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. K. - H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 184/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. září 2007, č. j. 25 Co 430/2007-276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 29. března 2007, č. j. 5 C 184/2004-237, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,000.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z částky 112.000,- Kč od 1. 10. 2004 do zaplacení a s 2 % úrokem z prodlení z částky 888.000,- Kč od 20. 10. 2004 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení 2 % úroku z prodlení z částky 888.000,- Kč od 1. 10. 2004 do 19. 10. 2004 zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 25 Co 430/2007-276, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nesplňuje kritéria §237 odst. 3 o. s. ř.
I když žalovaný v dovolání vyjadřuje názor, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že skutkový závěr o poskytnutí tří půjček dovodil pouze z výpovědí žalobkyně, jejího manžela M. K. a dalších svědků M. B.-K., K. a K., přičemž přehlédl značné rozpory v jejich výpovědích. I nadále tvrdí, že na pokladním dokladu, kterým žalobkyně prokazuje celkovou výši poskytnutých mu prostředků, manžel žalobkyně doplnil číslice 3 a 5, neboť na této listině byla původně uvedena částka 12.000,- Kč. Je přesvědčen (na rozdíl od odvolacího soudu), že znalecké posudky toto jeho tvrzení jednoznačně nevyvrátily. Má výhrady k tomu, že odvolací soud pominul listinné důkazy (v dovolání vyjmenované), které byly objektivní a měly být hodnoceny v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Stále popírá, že mu žalobkyně poskytla půjčky. Tyto námitky, jejichž podstatou je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, a výhrada, že odvolací soud nepřihlédl ke všem pro posouzení věci významným okolnostem, vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004 a SJ 130/2006).
Výtkou, že odvolací soud nepřipustil provedení listinných důkazů ze dne 28. 4. 2005, 27. 7. 2005, 5. 3. 2006 a 16. 8. 2007 v rámci odvolacího řízení (probíhajícího v systému neúplné apelace), ač pro jejich provedení byl dán důvod podle §205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., uplatnil žalovaný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který ovšem v posuzovaném případě není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož výklad ustanovení §205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. již byl v judikatuře řešen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 2051). Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že listinné důkazy předkládané žalovaným teprve v odvolacím řízení, jimiž má být prokázán částečný zánik pohledávek žalobkyně započtením, nepředstavují výjimku ze zákazu novot v systému neúplné apelace ve smyslu §205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., jelikož se týkají (nevyjímaje z toho ani přípis ze dne 16. 8. 2007) skutečností nastalých před rozhodnutím soudu prvního stupně a žalovanému, který byl poučen podle §119a odst. 1 o. s. ř., nic nebránilo, aby je uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně. Je proto vyloučeno, aby je mohl uplatnit v rámci odvolacího důvodu podle §205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Nad rámec uvedeného se sluší poznamenat, že nastolená otázka, zda odvolací soud v této konkrétní věci měl důkazy navržené až v odvolacím řízení provést, postrádá potřebný judikatorní přesah (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu