ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.122.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 122/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2010 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 10 To 463/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 104/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 1 T 104/2009, byl obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 zák. č. 40/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 9. 4. 2009 ve 23:30 hodin řídil po předchozím požití alkoholických nápojů v ulici K. v D., okres P. – z., osobní automobil Fiat, v době, kdy vlivem alkoholu nebyl způsobilý bezpečně ovládat motorové vozidlo. Za uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 roků.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 1 T 104/2009, podal obviněný J. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 10 To 463/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 10 To 463/2009, podal následně obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dle jeho názoru soudy obou stupňů rozhodující ve věci nesprávně vyhodnotily důkazy ve všech jejich vzájemných souvislostech, obviněným navržené důkazy neprovedly (zejména výslech svědka J. J., dále výslech lékaře, který měl vyšetřovat obviněného a znalecký posudek ohledně posouzení způsobilosti obviněného řídit motorové vozidlo s přihlédnutím k obsahu protokolu o jeho zdravotní způsobilosti) ani se nevypořádaly s tím, proč je neprovedly. Obviněný přiznává pochybení v tom, že odmítl zkoušku na alkohol, avšak zdůrazňuje, že nebyl řádně poučen o následcích takového odmítnutí. Podle obviněného v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by řídil automobil pod vlivem návykové látky a ve stavu vylučujícím způsobilost a příslušné soudy prvního ani druhého stupně proto tím, že ho uznali vinným ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., nerespektovaly základní zásadu trestního řízení – in dubio pro reo, neboť jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně v plném rozsahu zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů co do jejich věrohodnosti či průkaznosti je nutno považovat jak výhrady obviněného proti údajnému nesprávnému vyhodnocení důkazů ve všech jejich vzájemných souvislostech, tak i výtku ohledně neprovedení jím navržených důkazů (tj. svědeckých výpovědí a znaleckého posudku.)
Obviněný J. K. se svým dovoláním domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové, tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní, současně se jedná o námitky, se kterými se již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně.
Obviněný ve svém dovolání namítá, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by řídil automobil pod vlivem návykové látky a ve stavu vylučujícím způsobilost. Nejvyšší soud České republiky však z předloženého spisového materiálu zjistil, že nalézací soud řádně provedl všechny důkazy potřebné pro objasnění věci a po jejich zhodnocení učinil správná skutková zjištění. V průběhu řízení vyšlo najevo, že obviněný byl natolik ovlivněn alkoholem, že nebyl schopen řádně a bezpečně řídit motorové vozidlo. Je pravdou, že jeho nezpůsobilost řídit motorové vozidlo nebyla prokázána objektivní zkouškou na alkohol, neboť tuto zkoušku odmítl, avšak je zřejmá z ostatních provedených důkazů. Jak správně podotkl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, pokud byl obviněný přesvědčen o své střízlivosti, nebylo nic snazšího, než takovou skutečnost prokázat podrobením se objektivní zkoušce na alkohol (dechové zkoušce či poskytnutím krve nebo moči). Této možnosti však obviněný nevyužil s odůvodněním, že s ohledem na vysoký krevní tlak má obavu z prasknutí cévy při dechové zkoušce a z infekce při odběru krve na policejní stanici. Takovéto vysvětlení však nelze považovat za logické, naopak z něj zjevně vyplývá, že se obviněný snažil jakémukoli objektivnímu zjištění hladiny alkoholu v krvi vyhnout z důvodu, že skutečně byl pod vlivem alkoholu. Okolnost, že obviněný byl pod výrazným vlivem alkoholu, byla navíc prokázána jednak svědeckou výpovědí obou policistů, kteří ho kontrolovali a uvedli to i do písemného záznamu o provedené kontrole (obviněný vrávoral, špatně artikuloval a jeho dech páchl po alkoholu), jednak vyšetřením lékaře, podle kterého obviněný mimo jiné nebyl schopen chůze, měl nejisté a pomalé reakce, překrvené spojivky a jeho dech páchl po alkoholu.
Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný J. K. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., neboť úmyslně vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky (alkoholu), činnost, při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku (řídil motorové vozidlo). Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu bez ohledu na to, zda byla či nebyla provedena objektivní zkouška na alkohol. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. V daném případě proto nelze hovořit o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. J. P.