ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.205.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 205/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2010 o dovolání obviněného J. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 11 To 51/2009, který rozhodl jako soud stížnostní v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2008, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 11 To 51/2009, pod body 1) a 2) ohledně obviněného J. Š.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného J. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, bylo podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných Ing. T. L., J. Š., Ing. V. V., Ing. J. F., Ing. J. P., Ing. J. K., Ing. R. K., Ing. K. Ž., Ing. P. K., O. K. a Ing. V. V. pro celkem 11 ve výroku uvedených skutků, kterými měli spáchat pod bodem 1) obvinění Ing. T. L. a Ing. V. V. trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku ve spolupachatelství podle §9 odst. 2, §127 odst. 1 tr. zák., pod body 2), 3), 4) obvinění Ing. J. P., Ing. R. K. a Ing. J. K. trestný čin porušování závazných pravidel v hospodářském styku ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a), §127 odst. 1 tr. zák., pod body 5), 6), 7) obvinění O. K., Ing. P. K. a Ing. K. Ž. trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku spáchaný formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. c), §127 odst. 1 tr. zák., pod body 8), 9) obviněný Ing. J. F. trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., pod bodem 10) obvinění Ing. V. V. a J. Š. trestný čin podplácení ve spolupachatelství podle §9 odst. 2, §161 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 11) obviněný J. Š. trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a), §127 odst. 1 tr. zák. Proti tomuto usnesení podali obvinění Ing. T. L., Ing. R. K. a J. Š. stížnosti, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 To 127/2007, tak, že je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti uvedenému usnesení stížnostního soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 To 127/2007, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, podali obviněný Ing. T. L. a obviněný J. Š. dovolání, oba shodně z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) usnesením ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 5 Tdo 830/2008, z jejich podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně nich a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně obviněných Ing. V. V., Ing. J. F., Ing. J. P., Ing. J. K., Ing. R. K., Ing. K. Ž., Ing. P. K., O. K. a Ing. V. V. usnesení Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc všech obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí (str. 15 usnesení) vyslovil, že v novém řízení si nalézací soud ujasní, v jakém alespoň minimálním rozsahu jednotliví obvinění svým prokázaným jednáním naplnili znaky některého ze žalovaných nebo případně i jiných trestných činů, tedy jak konkrétně se na žalovaných skutcích jednotliví obvinění svým jednáním podíleli a uzavře, jakých trestných činů se v návaznosti na obžalobu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. KZv 14/2002-615, tito obvinění dopustili. V rámci předběžného projednání obžaloby měl Městský soud v Praze na podkladě spisu znovu posoudit možnost zjištění alespoň minimálního rozsahu spáchané trestné činnosti u každého z obviněných, přičemž v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. pak v návaznosti na to měl zvážit, kterou okolnost odůvodňující zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř. u každého z nich použije. V případě, že s ohledem na vady a nedostatky přípravného řízení zmíněné v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, a podrobněji rozvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 5 Tdo 830/2008, by již neměl možnost konkrétní rozsah viny u jednotlivých obviněných (s tím, že nelze použít souhrnné zjištění, ale vždy musí být u každého z obviněných uveden konkrétní zjištěný skutkový stav, jeho právní posouzení, včetně konkrétních skutkových okolností naplňující znaky spáchaného trestného činu) bezpečně a spolehlivě zjistit, a proto by u nich nebylo možno shledat spáchání konkrétního trestného činu nebo naplnění všech jeho znaků, měl postupovat podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s §172 odst. 1 písm. a), b) nebo c) tr. ř. Jen pokud by byla jejich vina některým trestným činem bezpečně a spolehlivě zjištěna, a to i z hlediska zavinění a potřebného konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž by nebyl shledán ani jiný důvod pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. d) nebo e) tr. ř., byla vyslovena možnost, že by Městský soud v Praze použil zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. (při splnění podmínek §65 tr. zák. s ohledem na zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost).
Následně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 57 T 9/2008, podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných
1) pplk. v záloze Ing. T. L., bytem P., H. M., J., z důvodu §172 odst. 1 písm. c) tr. ř.,
2) pplk. v záloze Ing. V. V., bytem P., B., okr. T., z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. ř.,
3) plk. v záloze Ing. J. F., bytem P., O., z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. ř.,
4) pplk. v záloze Ing. J. P., bytem P., H., z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. ř.,
5) plk. v záloze Ing. J. K., bytem P., J., z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. ř.,
6) pplk. AČR Ing. R. K., bytem P., V., z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. ř.,
7) pplk. AČR Ing. K. Ž., bytem P., Č., V., z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. ř.,
8) pplk. AČR Ing. P. K., bytem O., S., z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. ř.,
9) O. K., bytem P., V., z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. ř.,
10) Ing. V. V., bytem Z., V., z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. ř.,
11) J. Š., bytem S., Z., z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. ř.,
pro skutky, že
1. obvinění Ing. T. L. a Ing. V. V. společně se zemřelým Ing. Z. Š. v době od 1. 1. 1997 do 16. 9. 1999, v Praze 6, na Ministerstvu obrany ČR jako vojáci z povolání ustanovení ve funkcích na Hlavním úřadu nákupu majetku a služeb Majetkové sekce Ministerstva obrany, místo zadávání obchodních veřejných soutěží na veřejné zakázky Ministerstva obrany, na opravy letišť a letecké techniky AČR, na dodávky materiálu a náhradních dílů pro letectvo AČR, při zadávání těchto veřejných zakázek, neoprávněně používali ustanovení §50 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, tedy výzvy jednomu zájemci k podání nabídky na veřejnou zakázku, ač k tomu nebyly splněny v tomto zákoně výslovně uvedené důvody, což činili Ing. Z. Š. a Ing. V. V. nejméně u smluv, Ing. V. sám u smluv, Ing. Š. sám u smluv, Ing. L. s Ing. Š. i Ing. V. nejméně u smluv, J. Š. předávali předem informace o připravovaných armádních zakázkách, finančních částkách vyčleněných na tyto zakázky, o zůstatku finančních prostředků na investiční akce, v předstihu jej informovali také o podmínkách a způsobu zadání jednotlivých veřejných zakázek, jakož i o nabídkách ostatních firem, které se případně ucházely o jednotlivé zakázky, věděli o tom, že většina jeho firmě zadávaných zakázek již byla před „výběrových řízením“ splněna, čímž zajistili firmě BOHEMIA T. T. W., a. s., zakázky ve výši nejméně 350.023.217,10 Kč,
2. obviněný Ing. J. P. v době od 1. 4. 1997 do konce roku 1999, v Praze 6, na Ministerstvu obrany ČR jako voják z povolání ve funkci vedoucího staršího inženýra-speciality Oddělení speciálního zabezpečení letectva, Odboru logistiky letectva, Sekce logistiky Generálního štábu Armády České republiky, zadával veřejné zakázky Ministerstva obrany na opravy letišť a techniky AČR, ač mu tato činnost dle vnitřních směrnic MO nepříslušela, což činil nejméně u smluv a u opravy letiště Kbely v roce 1999, na kterou nebyl uzavřen smluvní vztah a následně obvinění Ing. L. a Ing. V., spolu se zemřelým Ing. Š. tuto činnost kryli neoprávněným používáním ustanovení §50 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., ač k tomu nebyly v předmětných případech splněny zákonem o zadávání veřejných zakázek výslovně stanovené důvody, tím znemožnil účast jiných firem, a tak vytvoření konkurenčního prostředí, J. Š. předával neveřejné informace o připravovaných armádních zakázkách, finančních částkách vyčleněných na tyto zakázky, o zůstatku finančních prostředků na investiční akce, čímž opatřil firmě BOHEMIA T. T. W., a. s., státní zakázky,
3. obviněný pplk. Ing. R. K. od října 1997 do konce roku 1999, v P., S. B. a jinde, jako voják z povolání ve funkci vedoucího staršího důstojníka Oddělení letištního zabezpečení Odboru logistiky letectva, Sekce logistiky Velitelství vzdušných sil GŠ ve Staré Boleslavi, Armády České republiky, zadával veřejné zakázky Ministerstva obrany na opravy letišť, dále letištní techniky a techniky letištního zabezpečení letišť AČR, ač mu tato činnost dle předpisů nepříslušela, dále dával odborně podřízeným vojákům na jednotlivých letištích telefonické i písemné pokyny k předání vojenské techniky do opravy firmě BOHEMIA T. T. W., a. s., bez informování přímých nadřízených, výběrového řízení, písemně uzavřeného smluvního vtahu a i mimo stanovený plán, čímž znemožnil vyhlášení obchodní veřejné soutěže, a tím zajistil firmě BOHEMIA T. T. W., a. s., veřejné zakázky, což činil nejméně u smluv,
4. obviněný Ing. J. K. od října 1997 do října roku 1999 v P., S. B. a jinde, jako voják z povolání ve funkci náčelníka Oddělení letištního zabezpečení Velitelství vzdušných sil ve Staré Boleslavi, Armády České republiky, věděl, že jsou zadávány veřejné zakázky Ministerstva obrany na opravy letišť, letištní techniky a techniky letištního zabezpečení letišť AČR, bez předchozího výběrového řízení a uzavřené smlouvy, sám, ač mu tato činnost dle předpisů nepříslušela, a to bez informování přímých nadřízených, výběrového řízení, písemně uzavřeného smluvního vztahu, čímž znemožnil vyhlášení obchodních veřejných soutěží a zajistil firmě BOHEMIA T. T. W., a. s., veřejné zakázky, což činil nejméně u smluv,
5. obviněný O. K. nejméně od ledna 1998 do konce roku 1999 v N. J., jako občanský zaměstnanec MO ve funkci zástupce vojenské správy Hlavního úřadu pro standardizaci, katalogizaci a řízení jakosti Praha, pracoviště Nový Jičín, umožnil obviněným pplk. Ing. Z. Š., pplk. Ing. T. L. a pplk. Ing. V. V., obejít povinnost vyhlásit obchodní veřejné soutěže podle zákona č. 199/1994 Sb., neboť přebíral v uvedené době vojenskou letištní techniku a techniku letištního zabezpečení útvarů AČR, vyrobenou nebo opravenou uvedenou společností, ač věděl, že k výrobě a opravám uvedené techniky nemá k dispozici smlouvu uzavřenou HÚNMS s touto firmou, čímž umožnil provedení a převzetí řady armádních zakázek bez písemně uzavřeného smluvního vztahu, což činil nejméně u smluv,
6. obviněný Ing. P. K. nejméně od ledna 1998 do konce roku 1999 v N. J., ve funkci zástupce vojenské správy Hlavního úřadu pro standardizaci, katalogizaci a řízení jakosti Praha, pracoviště Nový Jičín, umožnil obviněným pplk. Ing. Z. Š., pplk. Ing. T. L. a pplk. Ing. V. V., obejít povinnost vyhlásit obchodní veřejné soutěže podle zákona č. 199/1994 Sb., neboť přebíral v uvedené době vojenskou letištní techniku a techniku letištního zabezpečení útvarů AČR, vyrobenou nebo opravenou uvedenou společností, ač věděl, že k výrobě a opravám uvedené techniky nemá k dispozici smlouvu uzavřenou HÚNMS s touto firmou, čímž umožnil provedení a převzetí řady armádních zakázek bez písemně uzavřeného smluvního vztahu, což činil nejméně u smluv,
7. obviněný pplk. Ing. K. Ž. nejméně od ledna 1997 do konce roku 1999, v P., jako voják z povolání, ve funkci náčelníka Oddělení letištně technického zabezpečení vojenského útvaru Praha – Kbely, Armády České republiky, umožnil obviněným pplk. v z. Ing. Š., pplk. v z. T. L. a pplk. Ing. V., obejít povinnost vyhlásit obchodní veřejné soutěže podle zákona č. 199/1994 Sb. na opravy letiště Praha – Kbely, opravy techniky letištního zabezpečení, nákupy náhradních dílů pro vojenskou techniku na letišti Kbely, a dále umožnil provedení řady armádních zakázek bez písemně uzavřeného smluvního vztahu, protože věděl, že s J. Š. bude smlouva uzavřena až následně a na základě převzaté opravené techniky a převzatých oprav letištních drah, budou muset být zakázky zaplaceny, což činil nejméně u smluv a v případě opravy letiště Kbely v roce 1999,
8. obviněný pplk. Ing. J. F. dne 19. 3. 1997 v Praze 6, na Ministerstvu obrany ČR, jako důstojník AČR ve funkci ředitele Odboru majetku vzdušných sil Hlavního úřadu nákupu majetku a služeb Ministerstva obrany, vyzval v zastoupení ředitele HÚNMS, s poukazem na ustanovení §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 199/1994 Sb. jako jediného možného zájemce k podání nabídky na zakázku MO firmu ARTOS, s. r. o., se sídlem Praha 3, Žerotínova 1220/31, na dodání turbochladiče 6483 EB pro letoun SU-25 UBK, ač věděl, že uživatel podal na nákup uvedeného zboží řádnou žádanku, nešlo tedy o řešení havarijní potřeby, dne 4. 4. 1997 pak uzavřel s touto firmou kupní smlouvu na dodávku tohoto zboží, v průběhu roku 1997 následně uzavřel dodatky této smlouvy, aniž nákup dalších komodit byl odůvodněn havarijní potřebou resortu, čímž navýšil celkový objem MO nakupovaného zboží na částku okolo 20 mil. Kč, čímž zajistil firmě ARTOS, s. r. o., státní zakázku ve výše uvedeném objemu,
9. obviněný pplk. Ing. F. dne 1. 12. 1997 v Praze 6, na Ministerstvu obrany ČR, jako důstojník AČR ve funkci ředitele Odboru majetku vzdušných sil Hlavního úřadu nákupu majetku a služeb Ministerstva obrany, uzavřel s firmou BOHEMIA T. T. W., a. s., s odvoláním na §50 odst. 1 písm. b) zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, smlouvu na značení povrchu vojenských letišť Praha Kbely a Náměšť podle norem ICAO, s termínem provedení prací na letišti Náměšť ve dnech 21. – 25. 7. 1997, na letišti Praha Kbely od 22. 9. do 26. 9. 1997, jejímž uzavřením pokryl v termínech uvedených ve smlouvě, již provedené práce, přestože na tento předmět smlouvy byla dne 23. 6. 1997 Hlavním úřadem nákupu majetku a služeb MO zaslána výzva více zájemcům podle §49 zákona č. 199/1994 Sb., a teprve dne 17. 10. 1997 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pod čj. S 193/97/140/an rozhodl o námitce jednoho z vyloučených uchazečů, čímž porušil ustanovení §57 odst. 3 zákona č. 199/1994 Sb., a tím ji zajistil státní zakázku,
10. obviněný Ing. V. V., po dohodě s obviněným J. Š. v době od 14. června 1999 do konce července 1999 v obci B. v okr. L., i jinde, zajistili stavební práce při rekonstrukci rekreačního domku v Obci B. v okr. L., patřícího sestře pplk. Ing. Z. Š., důstojníka HÚNMS, paní N. S., bytem K., K., které provedla firma Průmstav Zlín, s. r. o., za to, že byly firmě BOHEMIA T. T. W., a. s., a firmám Ing. V., které pro Bohemii prováděly stavební práce, přidělovány bez vyhlášení obchodních veřejných soutěží zakázky zadávané Hlavním úřadem nákupu majetku a služeb MO a tyto práce nebyly v plné výši vyfakturovány,
11. obviněný J. Š. v době od 1. 1. 1997 do konce roku 1999 v P., O. a jinde, jako člen představenstva společnosti BOHEMIA T. T. W., a. s., se sídlem letiště Ostrava Mošnov, požadoval od důstojníků Hlavního úřadu nákupu majetku a služeb MO zadávání veřejných zakázek Ministerstva obrany na opravy letišť a techniky z letišť AČR, na dodávky materiálu a náhradních dílů pro letectvo AČR, podle ustanovení §50 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., výzvou jednomu zájemci k podání nabídky na veřejnou zakázku, ač k tomu nebyly splněny zákonem výslovně stanovené důvody, aby tím znemožnil účast jiných firem, a tak vytvoření konkurenčního prostředí, po důstojnících armády dále požadoval neveřejné informace o připravovaných armádních zakázkách, finančních částkách, vyčleněných na tyto zakázky, o zůstatku finančních prostředků na investiční akce do konce roku, informace o podmínkách a způsobu zadání jednotlivých veřejných zakázek, jakož i o nabídkách ostatních firem, které se případně ucházely o jednotlivé armádní zakázky, sám rozhodoval o opravách, které jeho firma pro MO provede, a tím firmě BOHEMIA T. T. W., a. s., zajistil neoprávněně zadané veřejné zakázky v objemu, což činil nejméně u smluv a v případě opravy letiště Kbely v roce 1999, na kterou nebyla smlouva uzavřena,
čímž měli spáchat
ad 1) obvinění Ing. T. L. a Ing. V. V. trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.,
ad 2), 3), 4) obvinění Ing. J. P., Ing. R. K. a Ing. J. K. trestný čin porušování závazných pravidel v hospodářském styku podle §127 odst. 1 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
ad 5), 6), 7) obvinění O. K., Ing. P. K. a Ing. K. Ž. trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.,
ad 8), 9) obviněný Ing. J. F. trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák.,
ad 10) obvinění Ing. V. V. a J. Š. trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.,
ad 11) obviněný J. Š. trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Toto usnesení nalézacího soudu napadli obvinění Ing. V. V., Ing. R. K. a J. Š. stížnostmi, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 11 To 51/2009, tak, že pod bodem 1) výroku podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. ohledně obviněného J. Š. a s použitím §150 odst. 2 tr. ř. také ohledně obviněného Ing. V. V. napadené usnesení zrušil v bodě 10). Podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. pod bodem 2) výroku zastavil trestní stíhání obviněných J. Š. a Ing. V. V. pro skutek pod bodem 10), protože tento skutek není trestným činem a nebyl důvod k postoupení věci. Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. pod bodem 3) výroku zamítl stížnosti obviněných Ing. V. V. a Ing. R. K., protože nebyly důvodné.
Proti uvedenému usnesení stížnostního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 11 To 51/2009, pokud jde o trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., podal obviněný J. Š. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Anny Vlčkové dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný J. Š. v odůvodnění tohoto mimořádném opravném prostředku uvedl, že napadené rozhodnutí, týkající se trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., spočívá na nesprávném právním posouzení tohoto skutku, kdy názory obou soudů o zániku trestnosti nejsou správné. Vrchní soud ponechal zcela bez povšimnutí a dalšího hodnocení fakt, že v případech, kdy firma obviněného pracovala bez smlouvy a ministerstvo obrany zasílalo firmě výzvu k podání nabídky např. až před dokončením prací, případně byly v některých případech smlouvy uzavírány zpětně, šlo o havarijní opravy, které byly při dodržení tehdy platného zák. č. 199/1994 Sb., o veřejných zakázkách časově zcela neproveditelné. V důkazním řízení nebylo prokázáno, že by obviněný po důstojnících armády měl požadovat neveřejné informace týkající se armádních zakázek, rovněž tak nebylo prokázáno, že by obviněný sám měl rozhodovat o opravách, které jeho firma provede, a tím měl firmě zajistit neoprávněně zadané veřejné zakázky. Dále dovolatel vytkl orgánům činným v trestním řízení, že se po celou dobu přípravného řízení záměrně nezabývaly prokazováním subjektivní stránky trestného činu a tato mu nebyla nikdy prokázána. Ani na tuto skutečnost vrchní soud v napadeném rozhodnutí znovu nereagoval. Vrchní soud se v napadeném rozhodnutí opět nezabýval, tak jako i orgány činné v trestním řízení po celou dobu trestního stíhání, ani otázkou společenské nebezpečnosti skutku, přestože již při samotném vyšetřování vyšlo najevo, že zákon č. 144/1994 Sb. byl v rozhodné době nastaven tak, že v případě většiny armádních zakázek by je z procedurálních důvodů nebylo vůbec možno realizovat, u celé řady z nich by jejich neprovedením nebo odsunutím došlo ke vzniku škod velkého rozsahu nebo k ohrožení životů a současně vzniku škod velkého rozsahu. Soudy tak významně porušily zejména odst. 1 a odst. 4 §3 tr. zák.
Podle dovolatele jediným tzv. důkazem o tom, že se trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. stal, je tak – podle soudu mimo jiné – znalecký posudek, ve kterém znalec hodnotí, zda a do jaké míry byl porušen zákon č. 199/1994 Sb., přičemž toto hodnocení přísluší výhradně soudu, nikoliv znalci. Tím byly podle dovolatele porušeny zásady iura novit curia a zásada, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Názor soudu, že o obžalobě lze meritorně rozhodnout a zhodnotit opatřené důkazy již v rámci předběžného projednání obžaloby podle znaleckého posudku, se dovolateli jeví jako porušení zásad trestního řízení upravených v ustanovení §2 tr. ř., zejména v odst. 2, 5 a 11.
V závěru svého dovolání obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby trestní stíhání zastavil podle ustanovení §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně, jíž bylo dovolání obviněného J. Š. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. c), h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadených rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., následně tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněn pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Ačkoliv obviněný dovolání opřel mimo jiné o námitky směřující do skutkových zjištění, nakonec namítl i nesprávnou právní kvalifikaci použitou stížnostním soudem, který se podle jeho názoru nezabýval prokazováním subjektivní stránky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a dále se také náležitě nevypořádal s otázkou společenské nebezpečnosti skutku, čímž byl uplatněn důvod hmotně právní ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, poruší závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem. Účastníkem podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor). Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajení trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám a vyžadování jejich splnění apod.
První okruh námitek vytknutých obviněným stížnostnímu soudu je třeba označit za skutkový. Konkrétně se jedná o tvrzení obviněného, že vrchní soud ponechal zcela bez povšimnutí a dalšího hodnocení fakt, že v případech, kdy společnost obviněného pracovala bez smlouvy a ministerstvo obrany zasílalo společnosti výzvu k podání nabídky např. až před dokončením prací, případně byly v některých případech smlouvy uzavírány zpětně, šlo o havarijní opravy, které byly při dodržení tehdy platného zák. č. 199/1994 Sb., o veřejných zakázkách, časově zcela neproveditelné. V důkazním řízení nebylo prokázáno, že by obviněný po důstojnících armády měl požadovat neveřejné informace týkající se armádních zakázek, rovněž tak nebylo prokázáno, že by obviněný sám měl rozhodovat o opravách, které jeho společnost BOHEMIA T. T. W., a. s., provede a tím měl této společnosti zajistit neoprávněně zadané veřejné zakázky.
Nalézací soud se v odůvodnění svého usnesení obšírně zaobírá jednotlivými smlouvami včetně vyjádření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ministerstva obrany a závěry znaleckého posudku (str. 14 an. odůvodnění usnesení), mimo jiné vzhledem k odůvodnění a podložení postupu podle §50 zák. č. 199/1994 Sb., tedy výzvou jednomu zájemci k podání nabídky. Na str. 41 téhož usnesení v závěru podrobného rozboru jednotlivých smluv uvádí, že k tomu, aby bylo možno firmu BOHEMIA T. T. W., a. s., využívat, byly dlouhodobě a nestandardním způsobem používány postupy, které jsou (a byly) v rámci zákona o zadávání veřejných zakázek koncipovány jako mimořádné, zatímco zde sloužily ke zdůvodňování prakticky každé veřejné zakázky. Navíc u většiny zakázek dochází k časovému nesouladu, kdy plnění je zahájeno dávno před výzvou jednomu zájemci, natož před podpisem smlouvy, anebo dokonce je nabídka datovaná ještě před datem doručení výzvy jednomu zájemci firmě BOHEMIA T. T. W., a. s. Smlouvy uzavírané s touto společností se netýkaly jen techniky speciální (z pohledu prováděcího předpisu), ale i běžné, zejména stavebních prací. Za specializované zakázky byly vydávány i zakázky na údržbu techniky, která je běžně užívána i v civilním sektoru.
Stížnostní soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 11 To 51/2009, vyjádřil na jeho str. 16, že v souladu s rozhodnutím městského soudu nemá pochybnosti o tom, že ze zajištěných a soudem prvního stupně hodnocených důkazů vyplývá nepochybně, že všichni tři stěžovatelé (Ing. V. V., Ing. R. K. a J. Š.) spáchali předmětný trestný čin. Pokud jde o správnost hodnocení opatřených důkazů, vrchní soud zdůraznil, že žádné z ustanovení trestního řádu nestanoví pravidla, určující množství a míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani důkazní sílu provedených důkazů, tj. míru jejich věrohodnosti. Důkazy musí být opatřeny v souladu se zákonem, musí být poté i hodnoceny v duchu zákonem stanovených zásad (především zásady volného hodnocení důkazů) tak, aby nebyly podstatným způsobem zpochybněny. Pak je v nezbytném rozsahu zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., nemůže soud druhého stupně na jeho závěrech nic měnit.
S odkazem na již shora uvedené Nejvyšší soud doplňuje, že není oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby dovolací soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. Tak ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (srov. č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992 – I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší dovolacímu soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku zaměřeném na odstraňovaní zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Takovéto pojetí dovolání jako prostředku k nápravě určitých právních (nikoli skutkových) vad pak odpovídá též skutečnosti, že při rozhodování o dovolání vystupuje do popředí širší účel opravného řízení, jehož smyslem není odstraňování jakýchkoli vad napadeného rozhodnutí či řízení mu předcházejícího, ale především odstraňování závažných zejména vad právní povahy a dále řešení a zobecňování právních otázek zásadního významu a vytváření judikatury. Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování.
Shora uvedené právně relevantní námitky obviněného, směřovaly k subjektivní stránce trestného činu a společenské nebezpečnosti skutku. Jak již bylo zmíněno, dovolatel poukázal zejména na to, že orgány činné v trestním řízení se po celou dobu přípravného řízení záměrně nezabývaly prokazováním subjektivní stránky trestného činu, kdy tato mu nebyla nikdy prokázána. Na tuto skutečnost vrchní soud v napadeném rozhodnutí znovu nereagoval. Vrchní soud se v napadeném rozhodnutí opět nezabýval, tak jako i orgány činné v trestním řízení po celou dobu trestního stíhání, ani otázkou společenské nebezpečnosti skutku, přestože již při samotném vyšetřování vyšlo najevo, že zákon č. 144/1994 Sb. byl v rozhodné době nastaven tak, že v případě většiny armádních zakázek by je z procedurálních důvodů nebylo vůbec možno realizovat, u celé řady z nich by jejich neprovedením nebo odsunutím došlo ke vzniku škod velkého rozsahu nebo k ohrožení životů a současně vzniku škod velkého rozsahu. Soudy tak podle obviněného Jiřího Šimůnka významně porušily zejména ustanovení §3 odst. 1 a 4 tr. zák.
Ve věci subjektivní stránky trestného činu a materiálního znaku trestného činu ve formě nebezpečnosti činu pro společnost, Nejvyšší soud s odkazem na teorii trestního práva podotýká, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádá s tím, zda skutek vykazuje potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, který v tomto případě musí být vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.). Podle ustanovení §89 odst. 1 tr. zák. se trestným činem, pokud z jednotlivých ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, rozumí též příprava k trestnému činu, a to s přihlédnutím k §7 odst. 1 tr. zák. jen ve vztahu k trestným činům zvlášť závažným (§41 odst. 2 tr. zák.), pokus trestného činu (§8 odst. 1 tr. zák.) a organizátorství, návod a pomoc (účastenství na trestném činu – §10 odst. 1 tr. zák.). V §3 odst. 4 tr. zák. jsou uvedeny příkladmo okolnosti spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Prakticky však tento výčet, vzhledem k tomu, že některé z okolností jsou uvedeny velmi obecně, kryje v podstatě všechny v úvahu přicházející faktory, na nichž společenská nebezpečnost závisí. Všechny okolnosti důležité z hledisek uvedených v tomto ustanovení je nutno nejen zjišťovat, nýbrž je také objektivně hodnotit. Přitom je třeba vždy uvést, zda a do jaké míry ta či ona okolnost zvyšuje nebo snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Subjektivní stránka zahrnuje znaky týkající se psychiky pachatele. Nejvýznamnější z nich je zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Jak již Nejvyšší soud v rámci svého prvního rozhodnutí v této věci uvedl v usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 5 Tdo 830/2008 (str. 12 – 13 usnesení), jestliže Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 57 T 4/2007, rozhodl o zastavení trestního stíhání podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. f) tr. ř., a to s ohledem na ustanovení §65 tr. zák., v němž je uvedeno, že trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost, pak takto mohl postupovat jen v případě, že by měl jednoznačně objasněno na základě spisu, že všichni obvinění se trestného činu po objektivní a subjektivní stránce dopustili, přičemž musí být naplněny znaky trestných činů, které jim jsou kladeny za vinu, a to včetně subjektivní stránky. Při takovém závěru musí pak být nepochybně objasněno i jaký byl podíl jednotlivých obviněných na této trestné činnosti, neboť jen tak je možno uzavřít jaký je konkrétní stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu u jednotlivých obviněných, což je nezbytné pro posouzení, zda byly žalované trestné činy u jednotlivých obviněných naplněny i po materiální stránce (srov. §3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák.), tedy jaký byl konkrétní stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu u každého z obviněných, přičemž u obviněného J. Š. nelze přehlédnout, že se mělo v bodě 11) napadeného usnesení nalézacího soudu jednat o účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve vztahu k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. a také k této formě účastenství se muselo vztahovat úmyslné zavinění obviněného J. Š. Vyřešení této otázky je totiž základem pro úvahu, zda trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zanikla ve smyslu §65 tr. zák., tedy že vzhledem k změně situace nebo vzhledem k osobě pachatele pominula konkrétní nebezpečnost trestného činu pro společnost. Jinými slovy teprve poté, jestliže by nalézací soud dospěl k odůvodněnému a důkazně podloženému závěru, že obviněný J. Š. se po objektivní i subjektivní stránce dopustil trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a), §127 odst. 1 tr. zák., který dosahuje i potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, mohl zvažovat, zda nastaly okolnosti zániku nebezpečnosti každého takto zjištěného a posuzovaného trestného činu pro společnost, předpokládané ustanovením §65 tr. zák.
Soud prvního stupně po vrácení věci k novému projednání v odůvodnění na str. 41 – 42 usnesení ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 57 T 9/2008, na základě podrobně provedeného rozboru jednotlivých uzavřených smluv, obecně zkonstatoval, že z hlediska objektivní stránky popsanými postupy obvinění v úmyslu opatřit jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, porušili závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem, kdy značný rozsah je dovozován z objemu a množství jednotlivých zakázek, na nichž se jednotliví obvinění prokazatelně podíleli. Jednání obviněných probíhalo různými způsoby. Ne všichni obvinění se podíleli na zadávání zakázek v rozporu s obecně závazným právním předpisem, nicméně i ti, kteří ve svých pozicích takovéto zakázky odebírali, museli vědět, že zakázky nejsou zadávány v souladu se zákonem. Plnění bylo poskytováno dávno před zadáním zakázky, o čemž museli vědět, když stvrzovali předání staveniště, násun techniky apod. Též jim bylo známo, že uvedené zakázky jsou vždy ve prospěch jedné firmy. Obvinění tudíž věděli, že nejsou splněny podmínky pro zvolený postup, jímž dochází ke zvýhodňování jednoho soutěžitele. Na str. 48 se soud prvního stupně vyjadřuje k vině obviněného Šimůnka a uvádí, že ohledně skutku v bodě 11) obžaloby v případě všech zde uvedených smluv pod jejich čísly, jako člen představenstva společnosti BOHEMIA T. T. W., a. s., domluvil s armádními důstojníky Hlavního úřadu nákupu majetku a služeb ministerstva obrany provedení konkrétních zakázek pro Armádu ČR vždy s tím, že smlouva bude uzavřena dodatečně, kdy dále požadoval od těchto důstojníků zadávání veřejných zakázek ministerstva obrany podle ustanovení §50 zák. č. 199/1994 Sb., ač k tomu nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, aby tím znemožnil účast jiných firem a vytvoření konkurenčního prostředí, dále požadoval neveřejné informace různého typu k těmto zakázkám, což ostatní obvinění akceptovali, díky čemuž zajistil obviněný Š. firmě BOHEMIA T. T. W., a. s., neoprávněně zadané veřejné zakázky nejméně v objemu 173.494.772,- Kč. Z titulu své funkce tak musel vědět, že uvedené zakázky zcela prokazatelně neproběhly v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek a obecnými právními předpisy, jež upravují uzavírání závazkových vztahů. Na podkladě těchto důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že vina obviněného Š. byla prokázána jak po stránce subjektivní, kdy obviněný jednal ve všech případech v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., tak objektivní. Toto odůvodnění však vůbec neodpovídá účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve vztahu k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., když se vůbec nezabýval ani formou zosnování tohoto trestného činu, ale ani formou řízení takového trestného činu ve shora uvedeném smyslu, ale ani subjektivní stránkou ve vztahu k této formě účastenství na trestném činu porušování závazných pravidel hospodářského styku. Z tohoto důvodu je přinejmenším předčasný závěr nalézacího soudu, pokud na závěr svého usnesení uvedl, že s přihlédnutím ke všem hlediskům uvedeným v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a k době 9 roků, která uplynula od spáchání činu, po kterou všichni obvinění vedli řádný život a prokázali účinnou snahu po trvalé nápravě, jsou splněny podmínky ustanovení §65 tr. zák. (srov. str. 51 usnesení nalézacího soudu).
Soud druhého stupně pouze na str. 18 usnesení uvedl, že otázkami zavinění se městský soud v odůvodnění rozhodnutí vypořádal u každého z obviněných, a dále na str. 19, že stížnostní senát se neztotožnil s námitkou, že soud prvního stupně se nezabýval subjektivní stránkou.
Nejvyšší soud k výše uvedenému na základě předmětných rozhodnutí podotýká, že nelze přisvědčit, že by se soud prvního stupně u každého z obviněných a konkrétně zejména u obviněného J. Š. dostatečně zabýval subjektivní stránkou a společenskou nebezpečností činu, přičemž není jisté, zda tyto jsou vůbec u bodu 11), kvalifikovaného jako účastenství na trestném činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §10 odst. 1 písm. a), §127 odst. 1 tr. zák., dány, neboť není vůbec zřejmé, z čeho vycházel, jestliže v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 48 uvádí, že obviněný J. Š. ohledně skutku v bodě 11) obžaloby v případě všech zde uvedených smluv pod jejich čísly, jako člen představenstva společnosti BOHEMIA T. T. W., a. s., domluvil s armádními důstojníky Hlavního úřadu nákupu majetku a služeb ministerstva obrany provedení konkrétních zakázek pro Armádu ČR vždy s tím, že smlouva bude uzavřena dodatečně, kdy dále požadoval od těchto důstojníků zadávání veřejných zakázek ministerstva obrany podle ustanovení §50 zák. č. 199/1994 Sb., ač k tomu nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, aby tím znemožnil účast jiných firem a vytvoření konkurenčního prostředí, dále požadoval neveřejné informace různého typu k těmto zakázkám, což ostatní obvinění akceptovali, díky čemuž zajistil firmě BOHEMIA T. T. W., a. s., neoprávněně zadané veřejné zakázky nejméně v objemu 173.494.772,- Kč, když ohledně těchto závěrů vůbec neuvedl z jakých důkazů v tomto směru vycházel. Soud druhého stupně, aniž by doplnil dokazování, důkazy pouze přehodnotil a své závěry vyjádřil na str. 20 usnesení s uvedením, že odmítá argumentaci obviněného, podle které se na nezákonné činnosti zaviněně nepodílel, neboť jak jinak by pak soud mohl hodnotit např. důkazy, ze kterých vyplývá, že v řadě případů, kromě toho, že došlo k porušení závazných pravidel, jeho firma pracovala bez smlouvy, že Ministerstvo obrany ČR zasílalo firmě výzvu k podání nabídky např. až před dokončením prací, že smlouvy byly uzavírány zpětně atd., což se však též netýká organizátorství na trestném činu porušování závazných pravidel hospodářského styku ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a), §127 odst. 1 tr. zák., jak uzavřel právní kvalifikaci jednání obviněného J. Š. v bodě 11) nalézací soud předtím, než zastavil jeho trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. f) tr. zák. pro zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle §65 tr. zák. Stížnostní soud, aniž by se podrobněji zabýval námitkami obviněného ohledně skutku uvedeného pod bodem 11) výroku usnesení nalézacího soudu, pak jen pokračoval v obecných úvahách, aniž by poukázal na konkrétní důkazy, z kterých závěry nalézacího soudu i jeho vlastní vyplývají, zvláště když je stále tvrzeno, že obviněný J. Š. se dopustil organizátorství ve vztahu k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §10 odst. 1 písm. a), §127 odst. 1 tr. zák., tedy, že tento trestný čin zosnoval nebo řídil, čemuž však vůbec neodpovídá shora uvedené odůvodnění obou napadených rozhodnutí.
Konečně bylo také obviněným namítnuto, že jediným tzv. důkazem byl pro soud mimo jiné znalecký posudek, ve kterém znalec hodnotí, zda a do jaké míry byl porušen zákon č. 199/1994 Sb., přičemž toto hodnocení přísluší výhradně soudu, nikoliv znalci. Jinak by podle dovolatele byly porušeny zásady iura novit curia a zásada, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Názor soudu, že o obžalobě lze meritorně rozhodnout a zhodnotit opatřené důkazy již v rámci předběžného projednání obžaloby podle znaleckého posudku, se dovolateli jeví jako porušení zásad upravených v ustanovení §2 tr. ř., zejména v odst. 2, 5 a 11.
Soud prvního stupně na str. 14 svého usnesení popisuje, že „podle znalců je prováděcí vyhláška formulována natolik vágně, že nelze jednoznačně posoudit, zda poskytnutá plnění odpovídala položkám podle této vyhlášky, či nikoliv. Znalci jsou názoru, že zdůvodnění veřejných zakázek bez výběrového řízení postupem podle §50 odst. 1 je u většiny zakázek účelové, v rozporu se skutečností. Není v možnostech znalců odpovědět na otázku, zda při objektivním výběru skutečně existoval pouze jeden dodavatel. Pokud je v nálezové části uvedeno, zda byl možný v té době postup ve smyslu ustanovení §50, pak dle nyní platného zákona bylo možno použít i výzvu jednomu zájemci (§34). V ostatních případech postupy podle ustanovení §50 ani postupy, které jsou zjevně v rozporu s řádným způsobem uzavírání smluv, poskytování plnění a úhrad, nejsou možné ani podle nového zákona.“
Soud druhého stupně se vyjádřil v tom smyslu (str. 20 usnesení), že pokud jde o odborná vyjádření, mimo jiné i o znalecký posudek, tyto soud prvního stupně správně hodnotil jako každý jiný důkaz. Tento soud také považoval za nutné zdůraznit, že nejkomplexnějším podkladem byl znalecký posudek, z něhož lze při komplexním hodnocení důkazů vycházet a který poskytuje dostatek informací a údajů s odkazy na listinné důkazy, které měli znalci a soud k dispozici a které usvědčují i obviněného J. Š. z trestné činnosti. Proto nelze souhlasit ani s námitkou, že soud při svém rozhodování vycházel z právních závěrů znalců (kteří si sami uvědomovali, že jim řešení právních otázek samozřejmě nepřísluší).
Problematikou dokazování se již Nejvyšší soud mnohokrát ve své praxi zabýval, a proto opět zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy České republiky mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, uveřejněn pod č. 81, ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Podle ustálené judikatury znalecký posudek nelze odmítnout jen proto, že znalec se nad rámec svého oprávnění vyjadřoval i k otázkám právním. Skutečnost, že znalec ve svém posudku zaujme stanovisko k otázce, jejíž zodpovězení přísluší soudu, nečiní tento posudek nepoužitelným, pokud obsahuje odborné poznatky a zjištění, z nichž znalec tento právní závěr učinil a které umožňují, aby si soud tentýž nebo jiný takový závěr dovodil sám (srov. č. 1/1998-II. Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů není shora uvedená námitka obviněného důvodná, neboť je na soudu, aby namítaný znalecký posudek i z těchto hledisek zhodnotil. Na druhé straně je však třeba, aby se i k této obhajobě obviněného náležitě vyjádřil a vypořádal se s ní, zvláště, když jeho závěry týkající se organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve vztahu k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., které zatím nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování a v závěrech nalézacího soudu a odvolacího soudu obsažených v odůvodnění obou shora citovaných rozhodnutích.
Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Povinnost doplnit a z vlastní iniciativy zajistit důkazní situaci vyplývá pro orgány činné v trestním řízení ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. (nález ze dne 17. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03, uveřejněn pod č. 81, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Význam důkazu prezentovaného v trestním řízení je kruciální, neboť je jediným prostředkem, jímž státní moc demonstruje skutečnost, že jednotlivec spáchal určitý čin a že uložení konkrétního trestu je z tohoto hlediska ospravedlnitelné. Ústavní principy vztahující se k otázkám důkazních prostředků a důkazů mají za cíl zajistit, aby byl důkaz odrazem skutečných událostí a situací, tedy v podstatě garantují, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění (nález ze dne 6. června 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05, uveřejněn pod č. 116, ve sv. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K námitce obviněného J. Š., že závěr soudu prvního stupně v tom směru, že o obžalobě lze meritorně rozhodnout a zhodnotit opatřené důkazy již v rámci předběžného projednání obžaloby podle znaleckého posudku, se dovolateli jeví jako porušení zásad upravených v ustanovení §2 tr. ř., zejména v odst. 2, 5 a 11, považuje za nutné Nejvyšší soud připomenout, že k této otázce se již podrobně vyjádřil ve svém předchozím zrušujícím usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 5 Tdo 830/2008, a proto je možno na toto usnesení odkázat (srov. str. 8 až 15 odůvodnění usnesení).
S přihlédnutím k rozebraným důvodům je třeba přisvědčit dovolateli, že v uvedeném rozsahu je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, neboť Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 57 T 9/2008, podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného J. Š. v bodě 11) výroku z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. řádu, že zanikla trestnost činu podle §65 tr. zák., aniž však měl bezpečně a spolehlivě zjištěno, zda obviněný J. Š. spáchal trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 11 To 51/2009, podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. ohledně obviněného J. Š. a s použitím §150 odst. 2 tr. ř. také ohledně obviněného Ing. V. V. pak sice zrušil napadené usnesení městského soudu v bodě 10), tedy pro trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněných J. Š. a Ing. V. V. pro tento skutek, avšak v případě skutku pod bodem 11), kterým byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. spáchaným formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., ponechal v platnosti usnesení Městského soudu v Praze a tedy v podstatě v tomto rozsahu jeho odvolání zamítl, byť to ve výroku tohoto svého usnesení blíže nevyjádřil. V případě skutku pod bodem 11) tedy ani Vrchní soud v Praze ze shora uvedených důvodů náležitě nezvažoval důvody pro zastavení trestního stíhání uvedené v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi ani řádně nevypořádal, pokud ponechal v tomto směru napadené usnesení Městského soudu beze změny. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že postup stížnostního soudu ohledně bodu 10), v němž byl původně spatřován trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák., obviněný J. Š. v dovolání nenapadl, a proto se jím ani Nejvyšší soud blíže nezabýval a v uvedeném postupu – zastavení trestního stíhání podle §188 odst. 1 písm. c) z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. po zrušení napadeného usnesení podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. – žádné pochybení neshledal
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. Š. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. pouze ohledně tohoto obviněného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 11 To 51/2009, pod body 1) a 2), neboť v těchto výrocích je obsaženo mimo zastavení trestního stíhání pro skutek pod bodem 10) obžaloby podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. také rozhodnutí o skutku pod bodem 11), ohledně něhož bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 57 T 9/2008, podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. Š., kterým jím měl spáchat trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., a ohledně něhož stížnostní soud napadeným usnesením v podstatě odvolání obviněného J. Š. zamítl, byť to ve výroku tohoto svého usnesení blíže nevyjádřil. Z tohoto důvodu bylo přistoupeno k zrušení celých výroků pod bodem 1) a 2) napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ohledně obviněného J. Š., a to přesto, že v zastavení trestního stíhání ohledně skutku pod bodem 10) nebylo shledáno žádné pochybení. Podle §265k odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc obviněného J. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se tedy bude muset stížnostní soud vypořádat se všemi shora vytknutými pochybeními, přičemž je vázán vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.), týkající se pouze bodu 11) výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 57 T 9/2008. Tímto rozhodnutím se trestní věc vrací do stížnostního řízení před Vrchním soudem v Praze, který si při novém projednání věci především ujasní možnosti dalšího postupu v této věci ve smyslu §149 tr. ř., a to ze všech hledisek naznačených shora. Současně znovu rozhodne pouze ohledně obviněného J. Š. i o skutku pod bodem 10) obžaloby, v kterém byl spatřován trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák., a to stejným způsobem jako učinil již v napadeném usnesení.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového usnesení je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §138 tr. ř. za přiměřeného použití §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny. Pokud jde o uplatněnou obhajobu obviněného, je třeba se v odůvodnění nového rozhodnutí s touto obhajobou beze zbytku vypořádat, a proto z tohoto hlediska nelze opomenout jeho námitky týkající se rozhodných skutečností vztahujících se ke znakům skutkové podstaty trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to včetně subjektivní stránky, která v ustanovení §127 odst. 1 tr. zák. vyžaduje i tzv. druhý úmysl opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody.
Závěrem je třeba znovu zdůraznit, že napadené rozhodnutí bylo částečně zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným J. Š. samozřejmě jen v jeho prospěch, a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (tzv. zákaz reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph. D.