ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.86.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 86/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2010 o dovolání obviněného P. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 4 To 340/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 48/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 4 To 340/2009, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 92 T 48/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněného P. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 92 T 48/2009, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák., který spáchal tím, že jako bývalý jednatel společnosti WD – ART, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Koliště 279/65, poté, co dne 29. 8. 2006 převedl svůj obchodní podíl v této společnosti na P. S. , tomuto jako novému jednateli společnosti do současné doby nepředal veškeré účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření společnosti WD – ART, spol. s r. o., za účetní období od roku 2004 do srpna 2006, přičemž toto se snažil zastřít tím, že nechal vyhotovit předávací protokol k těmto dokladům, který nechal P. S. podepsat, ačkoliv si byl vědom, že P. S. ve skutečnosti žádnou účetní dokumentaci nepřevzal a ani v budoucnu nepřevezme, a tímto jednáním tak přinejmenším ztížil vymáhání splatných pohledávek společnosti FIm – Ex, s. r. o., se sídlem Vojkovice, Hrušovanská 214, za společností WD – ART, spol. s r. o., v celkové výši 1.195.476,-- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný P. Š. odsouzen podle §125 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného P. Š. , rozhodl usnesením ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 4 To 340/2009, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 4 To 340/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 92 T 48/2009, podal obviněný P. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Tobišky dovolání do všech jeho výroků z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
V rámci odůvodnění dovolání obviněný především uvedl, že usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo odmítnuto odvolání obviněného, a předcházející rozhodnutí Městského soudu v Brně, spočívají na nesprávném právním posouzení, neboť byly vydány, ačkoliv nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněnému je kladeno za vinu, že panu P. S. , poté co na něho převedl svůj obchodní podíl ve společnosti WD – ART, spol. s r. o., Koliště 279/65, Brno, nepředal veškeré účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření společnosti WD – ART, spol. s r. o. Krajský i Městský soud v Brně dospěly k závěru, že tato skutečnost byla v řízení před soudem náležitě prokázána, ačkoliv fakticky tento závěr stojí pouze na svědecké výpovědi P. S. , který však je, jak shledal soud, nesvéprávný, a tudíž jeho výpověď nelze považovat za spolehlivou a objektivní. Tímto postupem obou soudů byla porušena základní zásada trestního práva, že vina obviněného musí být náležitě prokázána a že v pochybnostech musí být rozhodnuto v jeho prospěch. Obviněný veškeré účetnictví a další doklady P. S. předal, u fyzického předání byli přítomni i dva přátelé či známí pana S., přičemž ohledně těchto osob neproběhlo ani žádné pátrání ani jiný pokus o jejich identifikaci a výslech, ačkoliv obviněný na tuto skutečnost upozorňoval a domáhal se jejich určení a výslechu. Stejně tak se obviněný domáhal výslechu notářky, která sepisovala dokumenty o převodu obchodního podílu a která se mohla vyjádřit k údajné nesvéprávnosti pana S., avšak ani tomuto návrhu nebylo vyhověno, ačkoliv je povinností soudu zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Soudy nevyslechly ani pracovnici notářky, která následně ověřovala podpis P. S. na předávacím protokolu, která by musela poznat údajnou nesvéprávnost P. S. Jestliže byl obviněný rozsudkem Městského soudu v Brně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně uznán vinným na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, aniž byly provedeny důkazy navržené obviněným a svědčící v jeho prospěch, byly zásadně porušeny základní zásady trestního řízení a nebyly splněny procesní podmínky pro vydání takového rozhodnutí.
Dovolatel dále uvedl, že i kdyby bylo vzato za prokázané, že obviněný účetnictví a další doklady P. S. nepředal, z hlediska trestněprávního posouzení nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle ustanovení §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák., neboť
- jednak chybí jakákoliv příčinná souvislost mezi údajným nepředáním účetnictví a dalších dokladů a ztížením vymáhání splatných pohledávek společnosti FIm – Ex, s. r. o., se sídlem Vojkovice, Hrušovanská 214, protože tyto pohledávky má společnost FIm – Ex, s. r. o., zcela jistě doloženy ve svém účetnictví a ani údajným nepředáním účetnictví společnosti WD – ART, spol. s r. o., novému společníku a jednateli společnosti WD – ART, spol. s r. o., P. S. by nemohlo dojít k ohrožení vymáhání pohledávek společnosti FIm – Ex, s. r. o., jelikož pokud by došlo k soudnímu sporu o uhrazení pohledávky společnosti FIm Ex, s. r. o., bylo by na této společnosti, aby svoji pohledávku doložila a prokázala, a nikoliv na společnosti WD – ART, spol. s r. o., která by vystupovala na straně žalované. Neobstojí ani právní závěr Krajského soudu v Brně, že „jednání obžalovaného mělo také za následek, že nebylo možné zjistit majetek, aktiva, pasiva atd. a tím nepochybně došlo k ohrožení majetkových práv jiného“, neboť tento závěr není ničím podložen,
- a jednak nebyla naplněna a prokázána subjektivní stránka trestného činu včetně úmyslného nepředání účetních a jiných dokladů P. S. a úmyslného ohrožení majetkových práv společnosti FIm Ex, s. r. o.
V závěru dovolání obviněný P. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného P. Š. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. dne 23. 11. 2009 ke sp. zn. 1 NZO 1223/2009, se k němu vyjádřil tak, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).
Právně relevantní je ovšem námitka obviněného spočívající v tom, že podle jeho mínění ve skutkovém ději, kterým byl uznán vinným, absentuje příčinná souvislost mezi nepředáním účetnictví a ztížením vymáhání pohledávek společnosti FIm – Ex, s. r. o. Ohrožením majetkových práv ve smyslu §125 odst. 1 tr. zák. není míněno úplné znemožnění výkonu (vymáhání) těchto práv, ale postačí existence potenciálního zhoršení postavení oprávněné osoby ve vztahu k jejich výkonu (uplatnění, prokázání, resp. vymáhání – srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1540/2005). Pokud tak obviněný jednal výše popsaným způsobem, je zřejmé, že zatajením účetnictví a další dokumentace společnosti WD – ART, spol. s r. o., minimálně výrazně ztížil dosažení úspěchu společnosti FIm – Ex, s. r. o., v případném řízení o vymožení pohledávky a zejména potom snížil možnost jejího reálného uhrazení. Absence souvisejících dokladů a dokumentace společnosti totiž v zásadě znemožňuje dohledání a identifikaci jejího majetku, resp. zjištění celkové ekonomické situace (např. i pro insolvenční řízení). Zohlední-li se současně i osoba P. S., kterému obviněný převedl svůj obchodní podíl a který – jak podle zjištění soudů činných dříve ve věci, tak i podle tvrzení obviněného v dovolání – je výrazně omezeného intelektu, a zohlední-li se i skutečnost, že obviněný popsaným způsobem jednal právě proto, aby se společnosti FIm – Ex, s. r. o., „zbavil“ a vyhnul se tak odpovědnosti za plnění neuhrazených pohledávek, je zjevné, že ve svém důsledku zhoršil postavení společnosti FIm – Ex, s. r. o., jako věřitele, a tedy i ohrozil i její majetková práva. K tomu je současně nutné zmínit, že veškeré své kroky obviněný realizoval naprosto cíleně s vědomím, že společnost pod vedením P. S. a za neexistence potřebné dokumentace nebude schopná v podstatě jakýchkoli úkonů, ani reálné úhrady dluhů. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto dovodil, že jednání obviněného i následek předpokládaný ve skutkové podstatě trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. jsou ve vzájemném příčinném vztahu, přičemž všechny znaky zmíněné skutkové podstaty jsou pokryty úmyslným zaviněním obviněného ve formě nejméně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Pro úplnost je na místě doplnit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho alternativě první je dán, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jedná se tudíž o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a následně bylo jako nedůvodné zamítnuto. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu proto v předmětné věci nenastalo. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný jeho existenci shledává v rozsudku soudu prvního stupně, což vůbec nepřipadá v úvahu.
Za naznačených podmínek má státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v souvislosti s ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadených rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. prostřednictvím důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl podle jeho názoru dán v řízení předcházejícím zamítnutím řádného opravného prostředku, a v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soud prvního stupně nepostupoval zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., následně tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněn č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný P. Š. zejména vznesl právně relevantní námitku, že z hlediska trestněprávního posouzení nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle ustanovení §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák., neboť
- jednak chybí jakákoliv příčinná souvislost mezi údajným nepředáním účetnictví a dalších dokladů a ztížením vymáhání splatných pohledávek společnosti FIm – Ex, s. r. o., protože je má doloženy ve svém účetnictví, a dále mezi údajným nepředáním účetnictví společnosti WD – ART, spol. s r. o., novému společníku a jednateli této společnosti P. S., kdy by nemohlo dojít k ohrožení vymáhání pohledávek společnosti FIm – Ex, s. r. o., protože v případě soudního sporu by právě bylo na společnosti FIm – Ex, s. r. o., aby svou pohledávku doložila a prokázala,
- a jednak nebyla naplněna a prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy úmyslné ohrožení majetkových práv společnosti FIm – Ex, s. r. o., obviněným.
Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák. spáchá ten, kdo zatají účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Pachatel zatají účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady, když předstírá vůči jiným osobám, zpravidla kontrolním nebo daňovým orgánům, že určitou část vůbec nemá (např. je nepředloží při kontrole nebo je na dotaz kontrolního orgánu zamlčí). Jde o úmyslný trestný čin. Pod pojem majetková práva je třeba zahrnout veškerá práva vztahující se k majetku, tedy nejen práva vyplývající z vlastnictví věci, ale i majetková práva vyplývající ze závazkových vztahů, jakož i práva z jiných vztahů, která mají majetkový charakter (např. práva k cenným papírům, k obchodním podílům v obchodních společnostech a v družstvech, ke vkladu tichého společníka apod.). K naplnění této skutkové podstaty postačí konkrétní ohrožení majetkových práv jiného, nemusí tedy dojít k jejich narušení. Také tato skutková podstata trestného činu je charakterizována čtyřmi skupinami znaků: objektem, objektivní stránkou, subjektem a subjektivní stránkou. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil, že skutková podstata každého trestného činu je charakterizována i tzv. objektivní stránkou, jejímiž obligatorními znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah (kauzální průběh) mezi jednáním a následkem. Všechny tyto znaky (jejich existence) musí být v každé konkrétní projednávané věci prokázány. Pokud tomu tak není, nelze mít za to, že jsou naplněny všechny znaky představující objektivní stránku skutkové podstaty toho kterého trestného činu (nález ze dne 7. února 2002, sp. zn. III. ÚS 521/01, uveřejněn pod č. 13, ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Kauzální nexus neboli příčinný vztah mezi jednáním a následkem představuje obligatorní znak objektivní stránky trestného činu. Jednáním je projev vůle ve vnějším světě, který může spočívat v konání i v opomenutí. Následek je popisován jako porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu. Pachatel nemůže být trestně odpovědný, pokud svým jednáním nezpůsobí následek, a proto pak nenastává jeho trestní odpovědnost. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu §4 tr. zák. (srov. č. 46/1963 Sb. rozh. tr.), neboť trestný čin podle §125 odst. 1 tr. zák. je úmyslným trestným činem. Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a je nezbytné pro naplnění kterékoliv skutkové podstaty trestného činu. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (č. 60/1972 – IV. Sb. rozh. tr.). Jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Nerespektování uvedených zásad pak vede k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 ÚOchrLP i čl. 36 odst. 1 LPS (srov. nález ze dne 7. února 2002, sp. zn. III. ÚS 521/01, uveřejněn pod č. 13, ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
K námitce obviněného, že chybí jakákoliv příčinná souvislost mezi údajným nepředáním účetnictví a dalších dokladů a ztížením vymáhání splatných pohledávek společnosti FIm – Ex, s. r. o., vzal nalézací soud za prokázané, že obviněný se minimálně v úmyslu eventuálním, kdy musel být srozuměn s následky převodu obchodního podílu a údajného účetnictví na osobu P. S. , která je osobou nesvéprávnou a v žádném případě nepůsobí normálním dojmem, dopustil trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea třetí tr. zák., neboť zatajil účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole a omezil tak majetková práva společnosti FIm – Ex, s. r. o., kdy byly prokázány pohledávky této společnosti vůči společnosti WD – ART, spol. s r. o.
Odvolací soud se k otázce ohrožení majetkových práv poškozené společnosti FIm – Ex, s. r. o., vyjádřil značně stručně na straně 2 odůvodnění svého usnesení, kterým zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného, a uvedl přitom, že soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. provedl dokazování v potřebném rozsahu a učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, přičemž účelová tvrzení obviněného a zjištěné skutečnosti o P. S. jen potvrzují skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že předání účetních dokladů bylo pouze fiktivní a za účelem zproštění se odpovědnosti za závazky společnosti a vedení účetních dokladů. Tím, že obviněný zatajil účetní doklady společnosti WD – ART, spol s r. o., nebylo možné zjistit, zda by mohly být pohledávky věřitele, společnosti FIm – Ex, s. r. o., uspokojeny z jejich finančních a majetkových aktiv. Argument uplatněný obviněným v odvolání, že věřitel má jistě pohledávky zaneseny ve svém účetnictví, nemůže obstát, neboť i věřitelova tvrzení o existenci pohledávky mohou být ověřována právě z účetních dokladů dlužníka. K uspokojení pohledávky věřitele nemusí docházet jen v občanskoprávním řízení, ale i v jiných řízeních, kde je nutné tvrzení věřitele o existenci jeho pohledávky prověřit z účetních dokladů dlužníka. Jednání obviněného mělo také za následek, že nebylo možné zjistit majetek, aktiva, pasiva atd., a tím nepochybně došlo k ohrožení majetkových práv jiného. Podle odvolacího soudu k námitkám obviněného uvedeným v podaném odvolání tak lze toliko konstatovat, že tyto nemají své opodstatnění.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené závěry soudů obou stupňů v rámci průběhu trestního řízení musí konstatovat, že ačkoli oba soudy tvrdí opak, uvedené závěry postrádají spolehlivý podklad pro jednoznačné a nezpochybnitelné tvrzení, že došlo k ohrožení majetkových práv poškozené společnosti FIm – Ex, s. r. o., neboť odůvodnění nalézacího ani odvolacího soudu nepodávají dostatečné vysvětlení, jakým způsobem obviněný konkrétně ztížil vymáhání pohledávek poškozené společnosti a z kterých provedených důkazů tento závěr vyplývá. Nalézací soud se po konstatování ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, že obviněný přinejmenším ztížil vymáhání splatných pohledávek společnosti FIm – Ex, s. r. o., v celkové výši 1.195.476,-- Kč, v odůvodnění omezil jen na obecné konstatování, že obviněný omezil majetková práva společnosti FIm – Ex, s. r. o., neboť byly prokázány pohledávky této společnosti vůči společnosti WD – ART, spol. s r. o., aniž by v tomto směru poukázal na jakýkoli důkaz, z kterého by takové omezení vyplývalo. Odvolací soud pak aniž by doplnil dokazování ve smyslu §263 odst. 6, 7 tr. ř., které by ho jediné opravňovalo k doplnění skutkových zjištění nalézacího soudu, pouze obecně konstatoval, že tím, že obviněný zatajil účetní doklady společnosti WD – ART, spol s r. o., nebylo možné zjistit, zda by mohly být pohledávky věřitele, společnosti FIm – Ex, s. r. o., uspokojeny z jejich finančních a majetkových aktiv, poněvadž jednání obviněného mělo také za následek, že nebylo možné zjistit majetek, aktiva, pasiva atd., a tím nepochybně došlo k ohrožení majetkových práv jiného. Z tohoto vyjádření odvolacího soudu vyplývá, že vycházel jen z obecné úvahy, že pokud je zatajeno účetnictví, vždy to má za následek ohrožení majetkových práv věřitele. Takový obecný závěr bez jeho náležité konkretizace, navíc nad rámec skutkového zjištění nalézacího soudu a bez odkazu na jakýkoli provedený důkaz, a to ať již soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem ve veřejném zasedání, nemůže být spolehlivým podkladem o naplnění znaku „ohrožení majetkových práv jiného“ ve smyslu dovětku §125 odst. 1 tr. zák.
Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba k prokázání dovětku „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. v jeho konkrétní podobě zaměřit dokazování a jeho výsledky pak vyjádřit ve skutkové i právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (srov. č. 54/2006 Sb. rozh. tr.), a proto nelze vystačit jen s obecným konstatováním, aniž by tento dovětek byl ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku vyjádřen konkrétním zjištěním, které navíc musí být v odůvodnění náležitě rozvedeno s poukazem na konkrétní provedené důkazy, z nichž takové konkrétní ohrožení vyplývá. K takovému konkrétnímu ohrožení v žádném případě nepostačuje pouhé konstatování, že „byly prokázány pohledávky této společnosti vůči společnosti WD – ART, spol. s. r. o.“ Z obsahu tohoto odůvodnění je zřejmé, že nalézací soud se nevypořádal v rámci dokazování se zjišťováním majetku dotčených společností, aby tak dospěl k prokazatelnému závěru o reálném ohrožení majetkových práv společnosti FIm – Ex, s. r. o., neboť samotné konstatování existence výše pohledávek není bez dalšího dostačující pro učinění závěru o majetkovém ohrožení poškozené společnosti. Odvolací soud pak k uplatněným dovolacím námitkám obviněného místo správného postupu, v rámci kterého mohl buď postupovat podle §258 odst. 1 písm. b), c), příp. i písm. d) a §259 odst. 1 tr. ř. a věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování, anebo využít ustanovení §263 odst. 6, 7 tr. ř., podle kterých může sám doplnit v potřebném rozsahu dokazování, a poté ve věci znovu rozhodnout, pouze v odůvodnění svého rozhodnutí stručně poukázal na shora uvedené obecné úvahy, které ovšem neměly oporu ve skutkovém zjištění nalézacího soudu.
S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání obviněného P. Š. ohledně naplnění znaku trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. „a ohrozí tak majetková práva jiného“. V návaznosti na to k důvodně podanému dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 4 To 340/2009, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 92 T 48/2009. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Městský soud v Brně zaměří zejména na opětovné posouzení znaku „a ohrozí tak majetková práva jiného“ a doplní v tomto směru v potřebných směrech dokazování, aby bylo zjištěno v jakém směru či směrech obviněný ztížil vymáhání splatných pohledávek společnosti FIm – Ex, s. r. o., když zejména bude třeba vyžádat zprávu od poškozené společnosti FIm – Ex, s. r. o., zda a jakým způsobem vymáhala zaplacení uvedených pohledávek a zda byla v tomto směru úspěšná či nikoli. Vzhledem k tomu, že byly zrušeny oba shora uvedené rozsudky, bude třeba se znovu zabývat dokazováním v celém rozsahu. Na základě spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že obviněný uvedl, že podíl ve společnosti WD – ART, spol. s r.o., opravdu převedl na P. S., přičemž podrobně popsal, jak k jednání o převodu společnosti a předání dokladů s tím spojených došlo. Kontaktoval jej sám P. S. na základě inzerátu, kdy si domluvili schůzku v O. , na které byl přítomen pan S. a ještě další dva muži. Pan S. se aktivně zajímal o převod společnosti, co je předmětem činnosti firmy a o hospodářský stav firmy, se kterým byl seznámen. Rovněž nahlížel do účetnictví, kde zjistil, že firma má dluhy, ale také pohledávky. Toto byl hlavní důvod, proč obviněný podíl ve společnosti převáděl. Domluvili se na odprodeji podílu za asi 50.000,- Kč, přičemž si domluvili další schůzku v O. , kdy šli k notářce, kde byl přítomen P. S. a další dva muži. K předání peněz došlo těsně po podpisu, k předání účetnictví došlo asi o jeden až dva dny později v O. za přítomnosti dalších dvou mužů. Účetnictví bylo zkontrolováno a souhlasilo s předávacím protokolem. Podle výpovědi P. S. tento bydlel v azylovém domě, kde se seznámil s nějakým „cikánem L. “, který mu nabídl, že by se mohl stát majitelem nějaké firmy. U notáře byl v podstatě přinucen, aby podepsal nějaké papíry. O firmě WD – ART, spol. s r. o., mu není nic bližšího známo, nebyl seznámen s její ekonomickou situací. Za to, že společnost na sebe nechá přepsat, dostal 500,- Kč. Předávací protokol nepodepisoval a v souvislosti s převodem firmy mu nebyly předávány žádné věci. Žádné účetnictví neviděl. Zároveň podepisoval i nějaké úplně čisté papíry. Soud prvního stupně dále zkonstatoval, že z celkové výpovědi svědka je zřejmé, že tento se naprosto neorientuje v obchodních záležitostech a není schopen se orientovat ani v běžném životě, jeho vyjadřování je velmi jednoduché a v současnosti je zbaven způsobilosti k právním úkonům. Ze znaleckého posudku a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2007, spisová značka 35 Nc 1626/2006-32, 35 P a Nc 6/2007, 35 P a Nc 103/2007, soud zjistil, že P. S. byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a byl mu ustanoven opatrovník (srov. str. 2 a násl. rozsudku nalézacího soudu). Přesto však, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ve zjednodušeném řízení, nalézací soud nevyslechl P. S. jako svědka, nýbrž podle §314d odst. 2 tr. ř. přečetl po souhlasu stran podle §314d odst. 2 tr. ř. úřední záznam o jím podaném vysvětlení. Dále stejným způsobem přečetl úřední záznamy o podaných vysvětleních i dalších osob, a to Z. D. , J. F. a Ing. M. M. (viz č. l. 218 spisu). Takový postup neodpovídá zásadám ústnosti a bezprostřednosti, zvláště, když byly přečteny i všechny ostatní důkazy a všechny návrhy na doplnění dokazování, konkrétně na výslech svědkyně – účetní paní J. nalézací soud zamítl (č. l. 219 až 220 spisu).
Podobně postupoval i odvolací soud, který se k shora uvedenému způsobu provádění dokazování soudem prvního stupně v podstatě vůbec nevyjádřil a sám k obhajobou navrhovaným důkazům uvedl, že nepovažoval za potřebné provádět šetření ohledně osob, které byly přítomny při převádění obchodního podílu, případně výslech notářky, která neodpovídá za legálnost úkonu, ale jen ověřovala podpisy (str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že toto tvrzení odvolacího soudu je v rozporu se skutečnostmi uváděnými obviněným, který tvrdí, že veškeré záležitosti spojené s převodem obchodního podílu ve společnosti WD-ART, spol. s r. o., byly řešeny v notářské kanceláři JUDr. Leony Václavkové, notářky v Olomouci (viz č. l. 230 spisu), přičemž tato notářka sepisovala dokumenty o převodu obchodního podílu a mohla by se tak vyjádřit k údajné nesvéprávnosti pana S. (č. l. 243 spisu). Tomu odpovídají i příslušné doklady založené ve spisu (viz č. l. 89 až 99 spisu), s tím, že podpisy neověřovala notářka JUDr. Leona Václavková, ale jí pověřená notářská tajemnice V. J. viz zejména č. l. 87 spisu).
K rozsahu provedeného dokazování, jež obviněný ve svém dovolání napadá, je třeba zmínit, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy České republiky mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, uveřejněn pod č. 81, ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz (zde úřední záznam o vysvětlení P. S. ), je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. (nález ze dne 17. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, uveřejněn pod č. 81, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Význam důkazu prezentovaného v trestním řízení je kruciální, neboť je jediným prostředkem, jímž státní moc demonstruje skutečnost, že jednotlivec spáchal určitý čin a že uložení konkrétního trestu je z tohoto hlediska ospravedlnitelné. Ústavní principy vztahující se k otázkám důkazních prostředků a důkazů mají za cíl zajistit, aby byl důkaz odrazem skutečných událostí a situací, tedy v podstatě garantují, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění (nález ze dne 6. června 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05, uveřejněn pod č. 116, ve sv. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
S přihlédnutím k této ustálené judikatuře bude třeba vedle výslechu P. S. také vyslechnout bývalou účetní společnosti WD – ART, spol. s r. o., paní J. ,dále notářku JUDr. Leonu Václavkovou, která měla sepisovat dokumenty o převodu obchodního podílu a která by se mohla vyjádřit k chování P. S. a rovněž její zaměstnankyni V. J. , která následně ověřovala podpis P. S. na předávacím protokolu. Vzhledem k tomu, že P. S. uvádí, že k celému předmětnému jednání došlo z podnětu a za přítomnosti jeho dřívějšího spolubydlícího v azylovém domě L. , bude třeba provést i šetření k této osobě a pokud se jí podaří zjistit a ztotožnit vyslechnout i zmíněného L. jako svědka (ve spise je založen úřední záznam o podaném vysvětlení J. L. – č. l. 172 až 174 spisu, jímž však důkaz v hlavním líčení ze dne 2. 6. 2009 vůbec proveden nebyl – srov. č. l. 215 až 222, zejména č. l. 218 spisu, a proto není zřejmé, zda jde o téhož L., o kterém hovoří P. S. ). Teprve po tomto doplnění dokazování a případně i provedení důkazů dalších, jejichž potřeba se ukáže v průběhu řízení, jakož i náležitém zhodnocení všech provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. bude možno ve věci znovu rozhodnout.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Městský soud v Brně, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, přičemž také z naznačených hledisek zváží, zda a v jakých směrech je třeba dále doplnit dokazování, zejména pokud jde o zjištění, v čem spočívalo ohrožení majetkových práv poškozené společnosti včetně rozvedení příčinné souvislosti mezi zatajením účetních knih, zápisů a jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole a ohrožením majetkových práv poškozené společnosti FIm – Ex, s. r. o.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.