ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1037.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1037/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2010 o dovolání, které podal obviněný V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 13 To 84/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 40/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 1 T 40/2009 byl obviněný V. P.(dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 22. 1. 2007 při podání žádosti o dávku hmotné nouze - příspěvek na živobytí zatajil v prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech výši peněžních prostředků na účtu, jehož majitelem je jeho syn L. P. - v žádosti o dávku obviněným uvedený jako společně posuzovaná osoba, přičemž k těmto prostředkům měl i obžalovaný dispoziční právo, s těmito prostředky i fakticky disponoval buď on nebo jeho syn, na základě uvedené žádosti mu byla neoprávněně přiznána dávka hmotné nouze - příspěvek na živobytí a na této dávce vyplacena v lednu 2007 částka 5.469,- Kč, v únoru 2007 částka 5.663,- Kč, v březnu 2007 částka 6.626,- Kč a v dubnu 2007 částka 9.342,- Kč; tímto jednáním způsobil Statutárnímu městu P., Úřadu městského obvodu P., škodu ve výši 27.100,- Kč“. Podle §227 tr. ř. nebyl uložen trest. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Statutárnímu městu P., Úřadu městského obvodu P., škodu ve výši 27.100,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 13 To 84/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 zákon č. 40/2009, trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“), proto, že (obviněný) „dne 22. 1. 2007 při podání žádosti o dávku hmotné nouze - příspěvek na živobytí zatajil v prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech výši peněžních prostředků na účtu jehož majitelem je jeho syn L. P. - v žádosti o dávku obviněným uvedený jako společně posuzovaná osoba, přičemž k těmto prostředkům měl i obžalovaný dispoziční právo, s těmito prostředky i fakticky disponoval buď on nebo jeho syn, na základě uvedené žádosti mu byla neoprávněně přiznána dávka hmotné nouze - příspěvek na živobytí a na této dávce vyplacena v lednu 2007 částka 5.469,- Kč, v únoru 2007 částka 5.663,- Kč, v březnu 2007 částka 6.626,- Kč a v dubnu 2007 částka 9.342,- Kč; tímto jednáním způsobil České republice zastoupené Úřadem městského obvodu P. škodu ve výši 27.100,- Kč“. Podle §227 tr. ř. neuložil obviněnému trest. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené České republice zastoupené Úřadem městského obvodu P. škodu ve výši 27.100,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že zákon č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi, obsahuje v ustanovení §51 vlastní úpravu odpovědnosti a postupu v případě, že příjemce přijímal dávku, ačkoliv musel z okolností předpokládat že tato dávka byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší částce, než náležela, nebo jestliže dávka byla přiznána nebo její výše stanovena na základě nepravdivých, neúplných nebo zkreslených údajů sdělených příjemcem. Uvedený zákon takto obsahuje vlastní veřejnoprávní postupy pro případ vyplacení dávky na základě nepravdivých, neúplných nebo zkreslených údajů či jiných nesprávností. V posuzované věci však správní orgán tyto postupy v rámci jeho pravomoci nevyužil a při odejmutí dávky nepostupoval v souladu s citovaným zákonem. V návaznosti na to obviněný dovodil, že v daném případě s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a zásadu, že trestní právo je ultima ratio k ostatním právním oblastem, zejména právu správnímu, nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin.
Dále uvedl, že obtížnost předmětného tiskopisu, absence instrukcí o tom, co přesně a jakým způsobem má být v části „Peněžní prostředky“ vyplněno, a obecný nedostatek praxe s aplikací nového právního předpisu ke dni 22. 1. 2007 na jeho straně i na straně správního orgánu vylučuje, že jednal v podvodném úmyslu. Dodal, že tvrzení svědka obžaloby D. S., že (obviněný) tiskopis vyplňoval s jeho přímou pomocí, vyvrátil dopisem téhož svědka ze dne 11. 1. 2007, v němž mu dotyčný zaslal veškeré nové žádosti o sociální dávky a vyzval ho, aby vyplnil přiložené tiskopisy nových žádostí. Obviněný také poznamenal, že kolonka „Peněžní prostředky“ v předmětném tiskopise mu rovněž neumožňovala odpovědět na zůstatek na běžném účtu a vyjádřit se k tomu, že prostředky na tomto účtu nebyly jeho prostředky ani prostředky jeho syna L. P., nýbrž penězi jeho bývalé tchyně, paní S. Následně připomněl, že obchodní zákoník (§708 a následující, resp. §716 a následující) rozlišuje mezi účty běžnými a účty vkladovými, přičemž on byl dotazován pouze na vklady nikoliv na zůstatek na běžném účtu. Nemohl tedy zatajit podstatnou skutečnost ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák., neboť formulář předložený mu k vyplnění neumožňoval odpovědět na zůstatek na běžném účtu, resp. on na zůstatek na běžném účtu vůbec dotazován nebyl, a to navíc na zůstatek sestávající z peněz třetí osoby. Uvedl pak ještě, že v žádosti o příspěvek na živobytí (str. 3, části G) zmínil účet číslo a to jako účet, na který mu má být dávka vyplacena. Správnímu orgánu tedy existence tohoto účtu byla známa, přičemž správní orgán se jej nedotazoval na jeho vztah k tomuto účtu, na zůstatek ani na původ a určení peněz. Podle přesvědčení obviněného rovněž tato skutečnost vyvrací závěr, že zatajil existenci předmětného účtu.
V další části dovolání obviněný vyjádřil výhrady vůči výroku o náhradě škody. Poznamenal, že peněžní prostředky vyplácené podle zákona č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi, nebyly peněžními prostředky Statutárního města P., nýbrž prostředky státního rozpočtu, tedy České republiky, jak uvedl i odvolací soud. Úřad městského obvodu P. však nárok na náhradu škody uplatnil nikoliv jménem České republiky a pro Českou republiku, nýbrž jménem Statutárního města P. a pro statutární město P. Případná škoda tedy nebyla za Českou republikou uplatněna řádně a včas ve smyslu trestního řádu a odvolací soud nebyl oprávněn uložit mu povinnosti nahradit škodu. Závěrem obviněný uvedl, že nezpůsobil škodu ve smyslu §250 tr. zák. Případný nárok na vrácení dávky v hmotné nouzi ve smyslu zákona č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi, podle jeho slov ještě není škodou, ale nárokem na vrácení dávky upraveným v ustanovení §51 téhož zákona v rámci správního řízení a správní orgán je povinen tuto jeho pravomoc využít. K případné škodě může podle obviněného dojít až tehdy, kdy správní orgán, ačkoliv využil řádně a včas svou pravomoc na vrácení přeplatku, vrácení přeplatku nedosáhne. V projednávané věci však správní orgán tyto postupy v rámci jeho pravomoci nevyužil.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 3. 2010, č. j. 13 To 84/2010-256, a zprostil jej obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, popř. aby Krajskému soudu v Hradci Králové věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Požádal přitom, aby byl vzhledem k nepříznivým sociálním a majetkovým poměrům osvobozen od soudního poplatku za podané dovolání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce). Předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
S ohledem na to je v dané věci namístě vycházet z popisu skutkového děje, uvedeného ve výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako soudu odvolacího, případně z dalších podrobnějších okolností, zmíněných v odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého stupně (byť rozsudek Okresního soudu v Pardubicích byl zrušen). Z nich je především zřejmé, že obviněný v rámci žádosti o dávku hmotné nouze – příspěvku na živobytí zatajil v prohlášení (ač byl povinen tuto skutečnost uvést) výši peněžních prostředků na účtu společně posuzované osoby, a to prostředků, s nimiž běžně disponoval. Při vyplňování žádosti se mu přitom dostalo dostatečné pomoci ze strany svědka D. S., pracovníka Úřadu Městského obvodu P., který ho instruoval, jak žádost správně vyplnit.
Pokud tedy obviněný informace o penězích na účtu (bez ohledu na to, zda se jednalo o účet vkladový nebo běžný) nesdělil, zamlčel podstatné skutečnosti ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku (byť i ve smyslu §250 tr. zák., jak tvrdil obviněný v dovolání, toto ustanovení nebylo v konečném důsledku ve věci aplikováno). V důsledku tohoto podvodného jednání Úřad Městského obvodu P. neoprávněně obviněnému vyplatil dávky hmotné nouze v celkové výši 27.100,- Kč, čímž obviněného ke škodě vlastníka užitých prostředků, tj. České republiky, obohatil. Vzhledem k okolnostem je zřejmé, že obviněný v rámci skutkového děje jednal zcela cíleně, tedy v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Právní posouzení jednání obviněného ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku bylo učiněno správně a v souladu se zákonem.
Dále státní zástupce zdůraznil, že jistě nelze zpochybňovat existenci zásady subsidiarity trestní represe, avšak ani tato zásada nebrání postupu orgánů činných v trestním řízení ve smyslu §1 odst. 1 tr. ř. a dovození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Jednání obviněného, byť by jistým způsobem mohlo být napraveno i podle jiného právního předpisu, přitom svým podvodným charakterem, směřujícím k neoprávněnému vylákání sociální dávky, určené pouze a výhradně osobám v nouzi podávajícím pravdivé informace o své ekonomické situaci, přesahuje dosah zásady subsidiarity trestní represe a efektivně může být zákonně postiženo za užití prostředků trestního práva. Lze doplnit, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným (tj. v daném případě existence normy, umožňující vymožení neoprávněně vyplacených dávek), ještě neznačí nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
K námitce obviněného směřující vůči výroku o náhradě škody státní zástupce především konstatoval, že i jeho správnost může být přezkoumána s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jen s ohledem na zjištění případného jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tj. zejména ve smyslu hmotně právních norem občanského práva, případně dalších právních odvětví. Z tohoto pohledu lze však zmíněný výrok shledat správným, neboť obviněný zjevně svým jednáním způsobil České republice škodu ve výši 27.100,- Kč a byla mu proto uložena povinnost tuto škodu nahradit. Přezkum procesních postupů vedoucích k vyslovení zmíněného řádného výroku s odkazem na citovaný dovolací důvod již provést není možné. Státní zástupce ještě doplnil, že škoda v daném případě vznikla okamžikem, kdy v důsledku trestného jednání obviněného došlo k neoprávněnému vyplacení peněz. Nelze tedy akceptovat názor, že škoda vzniká až následně, poté, co se některému správnímu orgánu nepodaří dosáhnout vrácení peněz podle správní normy. S námitkami obviněného se tak není namístě v žádné části ztotožnit.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 13 To 84/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují primárně z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká de facto též (převážně) nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Do značné míry až z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z podstatné části z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněného směřující vůči výroku o náhradě škody, podle níž případná škoda nebyla za Českou republikou uplatněna řádně a včas ve smyslu trestního řádu a odvolací soud nebyl oprávněn uložit mu povinnosti nahradit škodu, neboť Úřad městského obvodu P. nárok na náhradu škody uplatnil nikoliv jménem České republiky a pro Českou republiku, nýbrž jménem Statutárního města P. a pro statutární město P. Obecně sice platí, že i správnost výroku o náhradě škody může být s odkazem na zmíněný dovolací důvod přezkoumána, to ovšem výlučně v případě jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tj. ve smyslu hmotně právních norem zejména občanského práva, případně dalších právních odvětví. Přezkum řízení, jež vyústilo ve vydání takového výroku (což platí mj. i pro otázku řádnosti a včasnosti uplatnění nároku na náhradu škody či posouzení oprávnění konkrétního subjektu uplatňovat nárok na náhradu škody), s odkazem na citovaný dovolací důvod, však na podkladě tohoto (ani jiného) dovolacího důvodu není možný (v podrobnostech stran výkladu předmětného dovolacího důvodu viz výše).
Pro úplnost lze poznamenat, že z hlediska hmotně právního nevykazuje výrok o náhradě škody vady, neboť obviněný byl zavázán k povinnosti nahradit škodu, kterou svým jednáním skutečně České republice způsobil.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že v daném případě správní orgán v rámci jeho pravomoci nevyužil zákonem č. 111/2006 Sb. upravené veřejnoprávní postupy pro případ vyplacení dávky na základě nepravdivých, neúplných nebo zkreslených údajů či jiných nesprávností a při odejmutí dávky nepostupoval v souladu s citovaným zákonem, takže s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a zásadu, že trestní právo je ultima ratio k ostatním právním oblastem, zejména právu správnímu, nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin. Tuto argumentaci lze formálně pod uplatněný důvod dovolání podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným (tj. v daném případě existence normy, umožňující vymožení neoprávněně vyplacených dávek), ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Nutno uvést, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Ze soudy učiněných skutkových zjištění je především zřejmé, že obviněný vědomě a cíleně v rámci žádosti o dávku hmotné nouze (příspěvku na živobytí) v prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech zatajil, ač byl povinen tuto skutečnost uvést, výši peněžních prostředků na účtu společně posuzované osoby, a to prostředků, s nimiž i on běžně disponoval. Jestliže si takto počínal, nesdělil informace o penězích na účtu (bez ohledu na to, zda se jednalo o účet vkladový nebo běžný), pak nesporně zamlčel podstatné skutečnosti ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku (dříve §250 odst. 1 tr. zák.). V důsledku tohoto podvodného jednání (v příčinné souvislosti s ním) mu byly Úřadem Městského obvodu P. neoprávněně, ke škodě České republiky, vyplaceny dávky hmotné nouze v celkové výši 27.100,- Kč, čímž došlo k jeho obohacení. Z okolností zjištěného skutku je přitom zřejmé, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
V daných souvislostech je nutno ještě zdůraznit, že nemůže obstát názor obviněného, podle něhož k případné škodě může dojít až tehdy, kdy správní orgán, ačkoliv využil řádně a včas svou pravomoc na vrácení přeplatku, vrácení přeplatku nedosáhne, přičemž v projednávané věci správní orgán tyto postupy v rámci jeho pravomoci nevyužil, a tudíž ke škodě nedošlo.
Škodou se rozumí újma majetkové povahy, přičemž jde především o zmenšení majetku, ale také o ušlý zisk. Škoda tak v daném případě vznikla okamžikem, kdy v důsledku úmyslného podvodného (trestného) jednání obviněného došlo k neoprávněnému vyplacení peněz. Právě v tomto okamžiku došlo ke zmenšení majetku poškozeného subjektu (České republiky).
Odvolacímu soudu proto nelze činit výtek, pokud předmětný skutek právně posoudil jako přečin podvodu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku.
V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H. Beck 2005, str. 4).
Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu. To posiluje právní vědomí veřejnosti, že trestný čin a jeho pachatel nezůstanou utajeni, že je volán k trestní zodpovědnosti, přičemž trestní řízení je současně zaměřeno i na zjišťování a odstraňování příčin trestné činnosti. Vlastní odhalování trestných činů, stíhání a spravedlivé potrestání pachatelů je spolehlivou zárukou umožňující předcházet a zamezovat trestné činnosti. V neposlední řadě výchovný vliv na občany má samotný průběh trestního řízení, veřejné projednání věci a logické, odůvodněné a srozumitelné rozhodnutí.
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi, pakliže správní orgán měl dostatek možností dosáhnout nápravy cestou správního práva. Odkaz na princip subsidiarity trestní represe ve vztahu k zásadě ultima ratio považuje Nejvyšší soud v daném případě za zcela nepřípadný, a to jednak s ohledem na argumentaci výše uvedenou, jednak by toto pojetí, v jakém se uplatnění principu dovolává obviněný, znamenalo nepřípustný posun samotné funkce trestního práva. Ve svých důsledcích by to znamenalo, že trestní represi by patrně nemohly podléhat žádné majetkové trestné činy (k dané problematice viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Tdo 398/2009).
Na závěr Nejvyšší soud zdůrazňuje, že čin obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných správních vztahů (popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku), a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Na okraj lze doplnit (k žádosti obviněného o osvobození od soudních poplatků), že za podání odvolání, ale ani dovolání, není stanoven žádný soudní poplatek (§151 a násl. tr. ř., vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení). S ohledem na §153 odst. 1 tr. ř. (§3a citované vyhlášky) však může obviněnému vzniknout povinnost náhrady nákladů řízení, a to paušální částkou, s výjimkami toliko ve smyslu §153 odst. 2 tr. ř. O nákladech trestního řízení však nerozhoduje Nejvyšší soud.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý