ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1080.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1080/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. září 2010 o dovolání obviněného Ing. A. V . , CSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2010, č. j. 6 To 72/2009-5665, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 9/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2009, č. j. 50 T 9/2000-5502, byl obviněný Ing. A. V., CSc., uznán vinným přípravou k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 50 T 9/2000, pod bodem II. 1) – 3) ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 6 To 69/2007, mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu čtyř roků. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 50 T 9/2000, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 6 To 69/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Naproti tomu obžalovaní Ing. V. P., L. S. a Ing. O. D. byli podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, kterým měli podle obžaloby spáchat přípravu k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 4. 2. 2010, č. j. 6 To 72/2009-5665, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ohledně Ing. A. V., CSc., v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přípravou podle §20 odst. 1 tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 50 T 9/2000, pod bodem II. 1) – 3), ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 6 To 69/2007, mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu čtyř roků. Zároveň byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 50 T 9/2000, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 6 To 69/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, kdy „touto vadou je zatíženo rozhodnutí soudu I. stupně a řádný opravný prostředek byl i přesto zamítnut“. Domnívá se, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku nebylo způsobilé zapříčinit předpokládaný škodlivý následek, čímž z hlediska obecné aplikace ustanovení §12 tr. zákoníku nebyly znaky skutkové podstaty trestného činu naplněny v požadované intenzitě. Vytkl soudu prvního stupně, že se nijak nezabýval trestní odpovědností obviněného z hlediska zásady „ultima ratio“. V tomto směru dodal, že způsobilost směnečných prohlášení byla téměř nulová. Odvolává se na zák. č. 191/1950, směnečný a šekový, podle něhož nelze vystavit směnku vlastní na doručitele a na podporu tohoto svého názoru odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006. Tvrdí, že za této situace nelze přikládat právní význam přiloženým „bankovním garancím“, neboť tyto bez ohledu na svou formu a obsah ničeho nezajišťují, jsou rovněž stejně jako jimi „zajišťované směnky“, neplatné. Odvolací soud však tuto námitku pro účely trestního řízení odmítl jako nepodstatnou. Podle názoru obviněného však zásada subsidiarity trestního práva nespočívá na vytvoření vztahu odpovědnosti za jednání, které právo civilní postihuje absolutní neplatností. Další námitku obviněný vznáší k právní kvalifikaci skutku jako přípravy trestného činu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, neboť má za to, že skutkové okolnosti jsou definovány v natolik neurčitém stadiu, že je nelze za přípravu hodnotit. Namítá rovněž porušení §137 tr. zákoníku, podle něhož při stanovení výše škody podle §137 tr. zákoníku mají soudy vycházet z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, a nikoliv výši škody určit na základě toho, co měl obviněný sjednat jako smluvní ujednání v makléřské smlouvě uzavřené mezi společností T. T. T. a ČMK, a. s., dne 19. 12. 1995, tj. 5 % z celkové směnečné sumy ve výši 43.511.000,- Kč v závěru skutkové věty doplněné o výši škody v českých korunách, nýbrž měl uvažovat jen v rozsahu potencionálně hrozící škody. Dále s odkazem na ustanovení §19 odst. 1 tr. zákoníku o právním omylu poukazuje na absenci subjektivní stránky trestného činu. Podotýká, že je vzdělán v technickém oboru, nikoliv v oboru právním nebo ekonomickém, čímž je přesvědčen o tom, že jej lze obvinit maximálně z neznalosti právních přepisů směnečného práva a práva cenných papírů. Pokud jd o výrok o trestu, podle obviněného soudy porušily §92 odst. 3 tr. zákoníku, když při ukládání trestu nezohlednily skutečnost, že obviněný byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, za který mu měl být uložen souhrnný trest. Současně obviněný požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody podle §265o odst. 1 tr. ř. Na základě shora uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2009, č. j. 50 T 9/2000-5502, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2010, č. j. 6 To 72/2009-5665, a aby krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Uvedl, že námitky dovolatele v podstatě opakují námitky, které uplatnil již v odvolání. Podle jeho názoru je irelevantní, zda obviněným vyhotovené cenné papíry byly platné či nikoliv, neboť dojmem platných působily a byly způsobilé vyvolat u obchodních partnerů obviněného jím očekávané reakce, vedoucí v konečném důsledku k získání úvěru pro firmu ČMK a. s., ačkoliv finanční a kapitálová situace této firmy získání takového úvěru neumožňovala. Státní zástupce je přesvědčen, že jednání obviněného bylo dostatečně konkrétní k tomu, aby bylo možno zjistit cíl jeho jednání (získání úvěru) i jeho přibližnou výši (5% z garancemi krytých částek). Je nepodstatné, že se nepodařilo ustanovit konkrétní zahraniční banku, která měla předmětný úvěr poskytnout. Státní zástupce má za to, že souhrnný trest byl obviněnému uložen v souladu se zákonem. Současně s uložením souhrnného trestu byl zrušen i sbíhající se trest předchozí a všechna další rozhodnutí na to navazující, pokud zrušením pozbyla svůj podklad. Znamená to, že tímto výrokem bylo zrušeno i rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody. Dojde-li i nyní k podmíněnému propuštění dovolatele z výkonu trestu odnětí svobody, nic soudu nebrání započíst mu do vykonané zkušební doby i tuto dobu. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. vůbec nepřichází v úvahu, neboť napadeným rozhodnutím nebyl zamítnut ani odmítnut řádný opravný prostředek obviněného. Z důvodů uvedených k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Trestného činu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se obviněný dopustil tím, že „v úmyslu vylákat od zahraniční banky pro firmu Česko-Moravský kapitál, a.s., (nadále ČMK), půjčku ve výši nejméně 5 % z celkové směnečné sumy ve výši 43.511.000,- USD, tj. 2.175.550,- USD, pod smyšlenkou, že tato půjčka je zajištěna kapitálem s reálnou hodnotou, obžalovaný Ing. A. V., CSc., jako předseda ČMK, a Ing. V. P., jako člen představenstva této firmy, vystavili dne 9. 1. 1996 tři vlastní směnky v anglickém jazyce s názvem Promissory Note se splatností do 10. 2. 1997, a to
č. na částku 12.256.000,- USD,
č. na částku 21.255.000,- USD a
č. na částku 10.000.000,- USD
a opatřili je potvrzením o vedlejší záruce uloženým kapitálem v anglickém jazyce Guarantee Collateral by Deposit of Capital, které jim na základě jejich požadavku a požadavku Ing. O. D. téhož dne vyznačením razítka potvrdil a podepsal L. S. jako pracovník Ekoagrobanky, a. s., a na jeho pokyn i jeho podřízený M. P., ač k tomuto úkonu nebyli oprávněni, a takto nepravdivě garantovali za uvedený peněžní ústav uložení kapitálu na směnce č. u Komerční banky, a.s., certifikát č. 1001, v hodnotě 12.256.000,- USD na směnce č. u Poštové banky, a. s., certifikát č. 001/95, v hodnotě 21.255.000,- USD, na směnce č. u Poštové banky, a. s., certifikát č. 002/95, v hodnotě 10.000.000,- USD, ačkoliv účet u Komerční banky, a. s., byl běžným účtem firmy Ekotes, s. r. o., s maximálním vkladem na účtu ve výši 100.000,- Kč a označené účty u Poštové banky, a. s., nebyly nikdy zřízeny, neboť tato čísla jsou pořadovými čísly zde uschovaných směnek, emitovaných ČMK pro společnost R. P. C., s. r. o., a CET International;
následně dne 15. 2. 1996 obžalovaný Ing. A. V., CSc., a Ing. V. P. prostřednictvím Ing. O. D. opatřili od L. S. a na základě jeho pokynu i od M. P. (od tohoto však již jako bývalého pracovníka pobočky) potvrzení Ekoagrobanky, a. s., s názvem Bank Guarantee, obsahující nepravdivé tvrzení, že podle českých zákonů jsou výše uvedené vlastní směnky převoditelné, dělitelné a volné bez jakýchkoliv závazků a jsou garantovány Ekoagrobankou, a. s., a tyto doklady jako cenné papíry Ing. O. D. z pověření obžalovaného Ing. A. V., CSc., vyvezl do zahraničí k vyřízení půjček – úvěrů u bank – prostřednictvím zahraničních partnerů, a to B. L. M., jako zmocněnce firmy ČMK a následně londýnské firmy Alpha Europe Trading Ltd., zastupovanou Dr. W. L.,
přičemž v případě poskytnutí půjčky zahraniční bankou by ji firma ČMK nebyla schopna uhradit, neboť neměla a ani nemá finanční prostředky takového rozsahu, a ani jí poskytované záruky prostřednictvím zahraničních partnerů v podobě Promissory Note, Guarantee Collateral by Deposit of Capital a Bank Guarantee nemohly být dostatečné, neboť tyto dokumenty z hlediska jejich obsahu a formulací a operace s nimi měly pouze navodit domněnku, že jsou kryty reálnými likvidními finančními či kapitálovými prostředky a že jsou bankou garantovány, ač k tomu tak nebylo,
v důsledku čehož by některé z blíže nezjištěných švýcarských bank, s nimiž byla předjednána věc úvěrování, vznikla škoda ve výši nejméně 58.730.850,- Kč (v přepočtu dle kurzu ČNB).“
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zakládá na několika námitkách. Jednou z nich je námitka, že soudy dostatečně nezohlednily ve smyslu §12 tr. zákoníku společenskou škodlivost jeho jednání. Má za to, že jeho jednání nebylo způsobilé zapříčinit předpokládaný škodlivý následek, neboť nedosáhlo požadované intenzity, když soudy měly vzít v úvahu nutnost aplikace norem trestního práva se zřetelem na zásadu „ultima ratio“.
Nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) již není založen na formálně-materiálním pojetí trestného činu. K trestní odpovědnosti tedy postačuje, že jsou naplněny formální znaky příslušné skutkové podstaty. Znamená to, že jednotlivé skutkové podstaty samy o sobě vyjadřují, která jednání jsou společensky škodlivá a s nimi trestní zákoník spojuje trestní odpovědnost a z toho plynoucí trestněprávní důsledky.
Domnívá-li se obviněný, že skutek tak, jak je popsán, nemohl způsobit škodlivý následek, je třeba uvést, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Pro přípravu jako vývojové stadium trestného činu je kromě jiného charakterické, že jednak spočívá ve vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku), jednak že nedošlo k pokusu ani dokonání takového zvlášť závažného činu. Příprava je trestná podle trestní sazby stanovené za zvlášť závažný zločin (§20 odst. 2 tr. zákoníku), k němuž směřovala, nelze tedy hovořit o tom, že pokud ještě nebyl způsoben škodlivý následek, jednání nedosáhlo intenzity předpokládané zákonem a že by nebylo možno uvažovat o trestní odpovědnosti pachatele, jak se obviněný domnívá. Pokud jde o skutečnost, že ke způsobení následku v konkrétní věci nedošlo, pak je třeba uvést, že se tak nestalo vlastním přičiněním obviněného, ale jen s ohledem na obezřetný a profesionální postup pracovníků zahraničních bank. Lze tedy nepochybně konstatovat, že k zániku trestní odpovědnosti za přípravu k zvlášť závažnému zločinu nedošlo v důsledku, že by obviněný od svého jednání dobrovolně upustil (srov. §20 odst. 3 tr. zákoníku).
Ze skutkové věty výroku o vině je zřejmé, že směnka u Komerční banky, a.s., pobočka Praha, nebyla kryta dostatečnými finančními prostředky a že směnky u Poštové banky, a. s., nebyly nikdy zřízeny. Jakkoli by se Nejvyšší soud zabýval otázkou platností či neplatností vystavených směnek, zůstává nezpochybnitelným faktem, že takto vystavené cenné papíry mohly vyvolat zdání o své pravdivosti a tuto reakci ze strany zahraničních bank také vyvolaly. Nejvyšší soud zastává názor, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoliv jiné. Trestného činu se může totiž pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 24, ročník 2003, pod T 575). Jde o projev zásady trestního práva, podle níž trestněprávní ochranu lze použít k ochraně zájmů společnosti, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob právě tam, kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají. Často se hovoří o zásadě pomocné úlohy trestní represe. Toliko ve stručnosti, je třeba v dané věci poukázat především na přítomnost podvodného jednání na straně obviněného. Podvodným jednáním pachatel uvádí v omyl nejen poškozeného, ale i jiné osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Podvodné jednání z popisu skutku vyplývá a je patrno několika skutečnostmi: 1) „ nepravdivě garantovali za uvedený peněžní ústav uložení kapitálu na směnce č. u Komerční banky, a.s., certifikát č. 1001, v hodnotě 12.256.000,- USD na směnce č. u Poštové banky, a. s., certifikát č. 001/95, v hodnotě 21.255.000,- USD, na směnce č. u Poštové banky, a. s., certifikát č. 002/95, v hodnotě 10.000.000,- USD , ačkoliv účet u Komerční banky, a. s., byl běžným účtem firmy Ekotes, s. r. o., s maximálním vkladem na účtu ve výši 100.000,- Kč a označené účty u Poštové banky, a. s., nebyly nikdy zřízeny, neboť tato čísla jsou pořadovými čísly zde uschovaných směnek, emitovaných ČMK pro společnost R. P. C., s. r. o., a CET International ; 2) další nepravdivé údaje obsahovalo „ potvrzení Ekoagrobanky, a. s., s názvem Bank Guarantee, obsahující nepravdivé tvrzení, že podle českých zákonů jsou výše uvedené vlastní směnky převoditelné, dělitelné a volné bez jakýchkoliv závazků a jsou garantovány Ekoagrobankou, a. s.,“; 3) konečně i tvrzení ohledně poskytovaných záruk neodpovídala skutečnosti, jak vyplývá ze skutkového zjištění „ poskytované záruky prostřednictvím zahraničních partnerů v podobě Promissory Note, Guarantee Collateral by Deposit of Capital a Bank Guarantee nemohly být dostatečné, neboť tyto dokumenty z hlediska jejich obsahu a formulací a operace s nimi měly pouze navodit domněnku, že jsou kryty reálnými likvidními finančními či kapitálovými prostředky a že jsou bankou garantovány, ač k tomu tak nebylo “. Není pochyb, že cílem rozsáhlých aktivit obviněného byla jeho snaha získat zahraniční kapitálovou investici bez toho, aniž by vystavené bankovní dokumenty obsahovaly údaje, na něž by se investoři mohli spolehnout. Zejména jako předseda představenstva společnosti ČMK věděl, že údaje ohledně uloženého kapitálu neodpovídají skutečnosti. V tomto směru bylo zjištěno, že společnost ČMK nebyla schopna uvést know-how do výroby a získat jakýkoliv zisk k okamžiku splatnosti směnek. V případě poskytnutí půjčky zahraniční bankou by ji společnost ČMK nebyla schopna uhradit, protože k tomu neměla potřebné množství finančních prostředků a v rozhodném období je nemohla z vlastní činnosti ani vytvořit. Ukázalo se, že vystavené směnky Promissory Note, stejně jako bankovní záruky v podobě dokumentů Guarantee Collateral by Deposit of Capital a Bank Guarantee nejsou kryty reálnými likvidními finančními nebo kapitálovými prostředky. Tyto okolnosti byly obviněnému známy, protože sám vyvíjel iniciativu v předkládání dokumentů pracovníkům Ekoagrobanky, a. s., s již předepsaným a formulovaným textem. Jestliže byla zjištěna participace obviněného na vystavení směnek Promissory Note dne 9. 1. 1996, tak na zajištění jejich garance, jak je zřejmé z jednání, které se uskutečnilo dne 15. 2. 1996, a v neposlední řadě také na jejich vývozu do zahraničí, pak lze spolehlivě učinit závěr, že po subjektivní stránce se trestného činu dopustil ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Veškeré skutkové okolnosti svědčí o tom, že obviněným vlastním jednáním vytvořil řadu předpokladů k tomu, aby na základě vystavených směnek, které obsahovaly nepravdivé údaje, mohly být vylákány od obchodních partnerů značné majetkové hodnoty.
Namítá-li obviněný, že mělo být postupováno podle §19 tr. zákoníku o právním omylu, protože je vzdělán v technickém oboru a znalostmi v oblasti cenných papírů nedisponuje, ani s touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný se snažil získat finanční prostředky ze zahraničí k získání úvěru za každou cenu. K tomu učinil několik zcela zásadních kroků, počínaje od vyhotovení nekrytých směnek, jejich předložení pracovníkům Ekoagrobanky, a. s., Ústí nad Labem, s žádostí o potvrzení bankovní záruky a zajištění jejich vývozu do zahraničí k vyřízení úvěru u zahraničních bank. Znalost zákona směnečného a šekového není proto v dané věci rozhodná, neboť bez ohledu na to, zda směnky měly či neměly formální náležitosti, pravou podstatou je, že nebyly dostatečně kryty a obviněný o této skutečnosti věděl (viz shora uvedené úvahy k subjektivní stránce trestného činu). Bylo prokázáno, že záměrem obviněného bylo oklamat zahraniční investory, a proto je odkaz na §19 tr. zákoníku zcela nepřípadný. Jinými slovy řečeno, z uvedených okolností vyplývá úmysl obviněného vyvolat zdání, že vydané směnky jsou garantovány bankou v České republice. Lhostejno zůstává, že na bankovním trhu, se zřetelem k obezřetnosti pracovníků zahraničních bank, k následku nedošlo.
Na tomto místě je třeba konstatovat, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. V podrobnostech lze odkázat na přesvědčivá odůvodnění rozsudků soudu obou stupňů.
Pokud obviněný brojí napadá závěr soudů ohledně stanovení výše škody podle §137 tr. zákoníku, neshledal Nejvyšší soud při aplikaci tohoto ustanovení v dané věci pochybení. Ustanovení §137 tr. zákoníku zní: „Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě“. Podle tohoto ustanovení byla výše škody stanovena v přepočtu podle kurzu České národní banky. Je třeba podotknout, že obviněný nikterak nenapadá způsob určení výše škody podle citovaného ustanovení. V dovolání uvádí, že by soud měl vycházet z potenciálně hrozící škody. Takovéto námitky však pro svou skutkovou povahu nejsou způsobilé dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nutno dodat, že jen stěží si lze přestavit, jak by se v intencích citovaného ustanovení zjišťovala potenciálně hrozící škoda, čehož se obviněný dovolává.
Pokud obviněný proti uložení souhrnného trestu, pokládá Nejvyšší soud za nutné vysvětlit, že ustanovení §92 odst. 3 tr. zákoníku se vztahuje na případy započítání vazby a trestu již uloženého (viz též název oddílu 8. „Započítání vazby a trestu“). Neuplatní se tedy při samotném ukládání trestu úhrnného nebo souhrnného, jak nesprávně obviněný dovozuje. Souhrnný trest byl obviněnému uložen při respektování všech zásad uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku. To také znamená, že jak výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 50 T 9/2000, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 6 To 69/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující pozbyla podkladu. Je-li obviněným napadáno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 50 T 9/2000, pak je třeba dodat, že proti takovému usnesení není dovolání přípustné (srov. přiměř. ust. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněné, a proto jej odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl o odmítnutí dovolání rozhodnout v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud neshledal důvod pro odklad výkonu trestu odnětí svobody podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann