ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1183.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1183/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2010 o dovoláních, která podali obvinění P. U. , a V. K . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 6 To 55/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 81/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. U. a V. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 3 T 81/2009, byli obvinění P. U. a V. K. uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 3. 4. 2009 v době mezi 0:00 hodin až 1:00 hodin v rámci služebního zákroku vůči jinému pachateli, a to J. B., v P., neoprávněně bez svolení vnikli do bytu poškozeného J. S., čímž jednali v rozporu s ustanovením §9 zákona o Policii ČR č. 273/2008 Sb. §45 odst. 1 písm. a), b), e) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů č. 361/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů“. Za tyto trestné činy byli oba obvinění podle §158 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněným dále uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR, v městských a obecních policiích a v bezpečnostních sborech v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. S. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. U. a V. K. a v jejich neprospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 6 To 55/2010, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění P. U. a V. K.dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku oba shodně namítli, že skutek tak, jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, není trestným činem, a to ani trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ani trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Prohlásili, že z popisu předmětného skutku je nepochybné, že neoprávněnost vstupu do bytu poškozeného S. soud prvního stupně vázal na skutečnost, že vstoupili do tohoto bytu bez svolení uživatele. Zdůraznili přitom, že za situace, kdy v inkriminované době byli ve výkonu služby jako příslušníci Policie ČR je nutno připustit, že mohli vstoupit do bytu poškozeného bez jeho souhlasu, aniž by se dopustili protiprávního jednání. V této souvislosti připomněli, že podle §83c odst. 1 tr. ř. může policejní orgán vstoupit do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek pouze tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob, nebo pro ochranu jiných práv a svobod nebo pro odvracení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Následně zhodnotili, že z provedených důkazů vyplývá, že tento postup za dané situace na místě mohl být důvodný, neboť v průběhu trestního řízení shodně vypověděli, že z bytu slyšeli opakovaně nějaké rány, které by mohly svědčit o pádu osoby, resp. z předchozího pozorování zaznamenali, že uživatel bytu byl zřejmě v podnapilém stavu. Dodali, že obdobná úprava ohledně vstupu do obydlí jiného je zakotvena i v §40 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii ČR. Shrnuli, že k závěru v tom smyslu, že protiprávně vstoupili a bez souhlasu uživatele bytu po nějakou dobu setrvali v bytě poškozeného Svobody, by musela být učiněna příslušná skutková zjištění o porušení výše zmíněných právních předpisů o oprávnění policistů ke vstupu do obydlí jiného a že tato zjištění by se musela promítnout v popisu skutku. Takové údaje však ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně chybí. Namítli přitom, že jak soud nalézací, tak i odvolací se těmito skutkovými okolnostmi nezabývaly, a proto předmětný skutek nemůže být trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ani trestným činem porušování domovní svobody podle §231 tr. zák. Podle nich nemůže být posouzen jako výše uvedené trestné činy též proto, že v jeho popisu se neuvádí, že by se ho měli dopustit úmyslným zaviněním, resp. že jednali jako veřejní činitelé (i když toto postavení v kritické době nezpochybňují). Akcentovali, že v popisu skutku musí být výslovně uvedeno, v jakém postavení (funkci) pachatelé jednají, zda v době spáchání skutku vykonávají pravomoc z tohoto postavení vyplývající, a že nestačí uvést, že jednali „v rámci služebního zákroku...“.
Z těchto důvodů oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 6 To 55/2010, podle §265k odst. 1 tr. ř. ve výroku, kterým byla odvolání P. U. a V. K. zamítnuta, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Shledal, že argumentaci obviněných nelze přisvědčit. Podle jeho názoru se tvrzení, že způsob jejich zákroku vůči poškozenému J. S. byl v souladu s právem, opírá o odlišná skutková zjištění, než z nichž vycházely ve věci činné soudy. Městský soud v Praze na tuto skutečnost ve svém rozhodnutí rovněž poukazuje, neboť konfrontuje obhajobu obviněných spočívající v odchylných údajích o průběhu skutkového děje s řádně provedenými důkazy, z nichž plynou skutková zjištění, která obhajobu obviněných vyvracejí a z nichž soud vycházel při rozhodování o vině. Státní zástupce proto dovodil, že tato část argumentace obviněných je z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu irelevantní, neboť se v ní nenamítá nesprávná aplikace norem hmotného práva, nýbrž se v ní tvrdí odchylné skutkové okolnosti, než které se staly základem popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně.
Dále připomněl, že obvinění meritornímu rozhodnutí vytýkají též neúplnost popisu skutku jednak z hlediska subjektivní stránky a jednak z hlediska speciálního subjektu. K tomu podotkl, že je nepochybně správné, že u těch trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, musí být zjištěno úmyslné zavinění, avšak není nezbytné v popisu skutkového děje výslovně vyjadřovat skutečnost, že se souzeného jednání obvinění dopustili úmyslně, pokud tato skutečnost zřetelně plyne z okolností v popisu skutku již vyjádřených. Jestliže soud ve skutkové větě uvedl, že obvinění „…v rámci služebního zákroku proti jinému pachateli… neoprávněně bez svolení vnikli do bytu poškozeného…“ , sotva si lze představit, že by tak mohli učinit z nedbalosti. Bylo by tedy zcela nadbytečné vyjadřovat v popisu skutku ještě formu zavinění.
Podobně je tomu s námitkou absence vyjádření skutečnosti, že v době činu vystupovali oba obvinění jako veřejní činitelé. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že z označení osob obviněných v rozsudku nalézacího soudu plyne, že se jednalo o příslušníky Policie ČR, kteří v době činu vykonávali služební zákrok, což je zřejmé z popisu skutku. Z obou těchto skutečností je naprosto evidentní, že se v dané době nacházeli v postavení veřejného činitele a opět by bylo nadbytečné tuto okolnost zvlášť uvádět v rámci popisu skutku. Navíc obě tyto okolnosti, tj. jak úmyslné zavinění, tak pozice veřejných činitelů u obou obviněných, jsou skutečnostmi právními , které se vyvozují ze skutkových zjištění, takže jejich zahrnování do popisu skutku by bylo ve skutečnosti redundantní. Obě tyto námitky se proto jeví jako nedůvodné.
Státní zástupce uzavřel, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení jemu předcházející netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná, když část argumentace dovolatelů navíc neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů ve smyslu §265b tr. ř. Současně vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 6 To 55/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obvinění deklarovali naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obvinění totiž soudům de facto vytýkají rovněž nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazují vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Do značné míry až z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení (jak výstižně vyjádřil státní zástupce, tvrzení obviněných, že způsob jejich zákroku vůči poškozenému J. S. byl v souladu s právem, se opírá o odlišná skutková zjištění, než z jakých vycházely ve věci činné soudy). V tomto směru nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by byla dovolání podána jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, která byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obvinění však také argumentovali, že v popisu skutku není uvedeno, že by se ho měli dopustit úmyslným zaviněním, resp. že by jednali jako veřejní činitelé. Takovou argumentaci lze sice formálně pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. spáchá osoba, která neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
Po subjektivní stránce jde o úmyslné trestné činy. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, s. 47-52).
Veřejným činitelem podle §89 odst. 9 tr. zák. se rozumí (mimo jiné) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
Stran námitky obviněných, jíž popisu skutku vytýkají neúplnost z hlediska subjektivní stránky – úmyslného zavinění, lze bez výhrad přisvědčit státnímu zástupci, že u trestných činů, které jsou obviněným kladeny za vinu, sice musí být zjištěno úmyslné zavinění obviněného, avšak není nezbytné v popisu skutkového děje v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku výslovně vyjadřovat skutečnost, že se obviněný souzeného jednání dopustil úmyslně, pokud tato zřetelně plyne z okolností (ať už subjektivní či objektivní povahy) v popisu skutku již vyjádřených. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že jestliže soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozhodnutí uvedl, že obvinění „…v rámci služebního zákroku proti jinému pachateli… neoprávněně bez svolení vnikli do bytu poškozeného…“ , pak již z této formulace dostatečně zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněných, zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Nutno dodat, že tento závěr je zcela v souladu i s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž byl skutkový děj vyjádřený v komprimované podobě ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně podrobněji rozveden, když soudy obou stupňů učinily na základě zhodnocení provedených důkazů jednoznačné zjištění, že obžalovaní jako příslušníci Policie ČR v průběhu služebního zákroku vůči jinému pachateli vstoupili do bytu poškozeného bez jeho svolení se záměrem jej tam napadnout a nikoli mu pomoci. Za dané situace nebylo třeba úmyslnou formu zavinění obviněných v popisu skutku explicitně vyjadřovat.
K druhé části formálně právně relevantní argumentace obviněných Nejvyšší soud poznamenává, že označení obviněných P. U. a V. K. v rozsudku nalézacího soudu hodností pprap. Policie ČR ve spojení se skutkovými zjištěními popsanými v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, že jmenovaní neoprávněně bez svolení vnikli do bytu poškozeného „…v rámci služebního zákroku… čímž jednali v rozporu s ustanovením §9 zákona o Policii ČR č. 273/2008 Sb. §45 odst. 1 písm. a), b), e) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů č. 361/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů“ nedávají prostor k pochybnostem o tom, že obvinění se vytýkaného jednání dopustili jako příslušníci Policie ČR při služebním zákroku, a tedy že v inkriminované době vystupovali jako veřejní činitelé ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněných opodstatnění.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných P. U. a V. K. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý