ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1320.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1320/2010 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 o dovolání obviněného J. S . , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2010, č. j. 4 To 22/2010-426, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 5/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2010, č. j. 4 To 22/2010-426, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2010, č. j. 37 T 5/2009-379, kterým byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen za tyto trestné činy a sbíhající se pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 8. 2009, č. j. 8 T 150/2009-89, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2010, podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §42 odst. 1, 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 8. 2009, č. j. 8 T 150/2009-89, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále byla podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložena zabezpečovací detence.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2010, č. j. 4 To 22/2010-426, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. Naplnění zmíněných dovolacích důvodů je podle mínění obviněného dáno tím, že jeho jednání mělo být posouzeno podle nové právní úpravy, tj. trestního zákoníku. Je přesvědčen, že tím, že krajský soud posoudil jeho jednání ve smyslu trestního zákona jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, byl mu uložen nepřiměřený trest. Je toho názoru, že pokud by soudy postupovaly podle trestního zákoníku, nebyl by mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let. Prostřednictvím dovolání se „domáhá opětovného přezkoumání právních názoru soudů nižších stupňů ohledně právní kvalifikace jeho jednání“. Navrhuje Nejvyššímu soudu, aby zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a sám obviněného uznal vinným trestným činem sexuálního nátlaku ve smyslu §186 odst. 5 tr. zákoníku a trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu přiměřený trest, neboť trest, který mu byl uložen a výrok o zabezpečovací detenci považuje za nepřiměřeně přísný.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, poukázal ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. na to, že obviněný podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze do výroku o vině a trestu, tudíž odvolací soud nepřezkoumával důvody uloženého ochranného opatření – zabezpečovací detence, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje na to, že Nejvyšší státní zastupitelství nedisponuje všemi potřebnými materiály, proto nelze vyloučit např. ani rozhodnutí podle §265b odst. 1 písm. b), c), e) či f) tr. ř. Vzhledem k tomu, že se domáhá obviněný v prvé řadě posouzení, zda jeho jednání bylo posouzeno podle správného zákona, je třeba takovou námitku považovat za právně relevantní. Z pohledu státního zástupce je však (oproti závěru soudu prvního a druhého stupně) pro obviněného příznivější použití trestního zákoníku, neboť odkaz soudů na rozhodnutí č. 52/2006 Sb. rozh. tr. nepovažuje za správné. Z tohoto zorného úhlu by pak nepřicházelo v úvahu posoudit jednání obviněného jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, resp. ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku. I pro případ, že by Nejvyšší soud tento názor státního zástupce neakceptoval, poukázal tento ve svém vyjádření na ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., §34 písm. j) tr. zák. či §88 odst. 1 tr. zák., aby konstatoval, že ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nemůže závěr o zvlášť nebezpečné recidivě obviněného obstát. Z důvodů shora uvedených /ve vztahu k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je tento dovolací důvod dán v případě, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
V souvislosti s tímto dovolacím důvodem, ale i obecně s dovoláním, je nezbytné uvést, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni - §265a odst. 1 tr. ř. Rozhodnutím ve věci samým ve smyslu §265a odst. 2 písm. e) tr. ř. se rozumí usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 T 5/2009, vyplývá, že proti rozsudku tohoto soudu ze dne 26. 2. 20010, č. j. 37 T 5/2009-379, podal obviněný odvolání pouze do výroku o vině a trestu, přičemž dalším výrokem byl výrok o zabezpečovací detenci, přičemž zabezpečovací detence od 1. 1. 2009 je druhem ochranného opatření (viz §71 tr. zák.). Samostatným výrokem ve smyslu §120 tr. ř., resp. 121 písm. b) tr. ř. je výrok o ochranném opatření. Jestliže tedy obviněný prostřednictvím obhájce nenapadl v odvolání samostatný výrok o ochranném opatření – zabezpečovací detence, nemusel se tímto ani odvolací soud zabývat, tudíž pro Nejvyšší soud z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence je rozhodnutím soudu prvního stupně, tudíž je v tomto konkrétním případě, z důvodů shora uvedených, nelze prostřednictvím dovolacího důvodu napadnout, a pokud se tak stalo, je třeba dovolání obviněného, mj. také s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 20/2004 Sb. rozh. tr. odmítnout, jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. V otázce postupu ohledně zmíněného dovolacího důvodu se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitku obviněného ohledně aplikace trestního zákoníku namísto trestního zákona, který použily soudy prvního a druhého stupně, lze z pohledu uplatněného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní. Předně musí Nejvyšší soud označit za zcela nepatřičný názor státního zástupce vyjádřený k dovolání obviněného o nemožnosti aplikovat zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 52/2006 Sb. rozh. tr., neboť zmíněná úvaha pomíjí význam zmíněného rozhodnutí mj. také z hlediska dalších ustanovení. Nejvyšší soud nesdílí názor státního zástupce, že trestný čin vydírání dříve podle §235 tr. zák., nyní podle §175 tr. zákoníku, který není zařazen v §14 odst. 3 tr. zákoníku, a proto pokud byl v minulosti někdo odsouzen pro takový trestný čin /§235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák./ nelze pak na pachatele trestného činu – zvlášť závažného zločinu podle §14 odst. 3 tr. zákoníku nahlížet při ukládání trestu podle §59 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto případě státní zástupce z pohledu §2 odst. 1 tr. zákoníku hodnotí – přehodnocuje dřívější pravomocné odsouzení, přičemž uvedený postup je z hlediska Nejvyššího soudu neakceptovatelný.
Výhrada obviněného k posouzení podmínek §41 odst. 1 tr. zák. je opětovně pouze obecného charakteru a je vázána k nepřiměřeně přísnému trestu. V takovém případě, by bylo nutno postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07. V tomto směru Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, překročil rámec neurčité námitky obviněného a vlastními úvahami nahrazuje či vytváří nové situace, které nebyly dovoláním zmiňovány. V tomto směru je třeba mít na mysli, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a námitky v něm uvedené jsou rámcem, který nemůže Nejvyšší soud, ale ani státní zástupce ve svém vyjádření – pokud sám nepodá ve prospěch obviněného dovolání, nahrazovat a rozšiřovat vlastními úvahami, v tom směru, v jakém by mohly být obviněným napadány. Vzhledem k výše uvedenému, je třeba, aby Nejvyšší soud uvedl, že obviněný byl uznán vinným, že „ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 7. 2002, č. j. 2 T 67/2002-51, pravomocně odsouzen pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a tento trest vykonal dne 16. 4. 2006, přesto dne 26. 5. 2009 v době od 8.30 hodin do 10.00 hodin v O. – M. nedaleko podchodu pod silnicí ulice O. poblíže ulic K. a L. po předchozí konzumaci alkoholických nápojů nejprve v úmyslu odcizit zde procházející poškozené P.W., kabelku, přistoupil k poškozené zezadu, jednou rukou ji uchopil kolem krku, druhou rukou jí zakryl ústa se slovy, že pokud bude tiše, bude vše v pořádku, protože se poškozená snažila z jeho sevření vymanit, povalil ji na zem na travnatou plochu, přičemž v tom okamžiku jej napadlo sexuálně se uspokojit, naklonil se nad poškozenou, která ležela na zádech, vyhrnul jí tričko a nejprve přes podprsenku a poté i na holém těle ji začal osahávat na prsou, sám si stáhl kalhoty a obnažil se tak v dolní části těla a požadoval po poškozené, aby mu střídavě rukou a ústy stimulovala jeho přirození, aby si rozepnula pásek kalhot a sama se také hladila na přirození, poškozená jeho pokyny ze strachu a pod pohrůžkou zabití plnila, poté obžalovaný vsunul ruku pod kalhotky poškozené a začal ji osahávat na přirození, zasouval jí prsty do pochvy a poté, co ji natočil na bok, i do konečníku, po ukončení těchto sexuálních praktik sám sobě před poškozenou třel svůj pohlavní úd až do doby, kdy u něj došlo k ejakulaci částečně i na levou ruku poškozené, poté poškozené dovolil upravit si oděv, ta však v důsledku rozrušenosti z jeho jednání nebyla schopna si upravit podprsenku, kterou jí proto obviněný svlékl úplně a vložil do její kabelky, kterou měla poškozená po celou dobu zavěšenou jedním uchem přes ruku, přitom si všiml, že v kabelce poškozené se nachází mobilní telefon zn. LG KE 970 se sluchátky, využil toho, že v poškozené svým předchozím jednáním vyvolal strach, mobilní telefon i se sluchátky si přivlastnil, přičemž poškozené na její žádost ponechal pouze SIM kartu a z místa odjel na kole, odcizením telefonu a sluchátek způsobil poškozené škodu ve výši 1. 000,- Kč a svým sexuálně motivovaným násilným jednáním jí způsobil hematom na levé ruce a dále u ní vyvolal posttraumatickou stresovou poruchu s protahovanou úzkostně depresivní reakcí a poruchou chování, kdy u poškozené došlo k poruchám spánku, poruchám emocí, depresivitě, bezradnosti, vyhýbavému chování, zjevování stresových situací ve snech a sebeobviňování, v důsledku čehož musela vyhledat lékařskou odbornou pomoc, v období od 2. 9. 2009 do 15. 10. 2009 byla hospitalizována a zmíněné následky přetrvávaly stále nejméně do dne 5. 2. 2010“.
Z rozhodnutí Okresního soudu v Karviné sp. zn. 2 T 67/2002 vyplynulo, jakým způsobem se obviněný dopustil trestného činu podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným (za použití otevřeného nože, který držel poškozené pod krkem přikázal poškozené rozepnout si bundu, vyhrožoval jí, že ji podřízne a jelikož poškozená křičela, přivolala pomoc, osoby, které ji přišly na pomoc obviněného zadržely). Z výroku rozsudku v předmětné trestní věci vyplývá, že také v tomto případě obviněný vyhrožoval, že ji zabije. Je sice pravdou, že oproti předchozímu odsouzení nebylo použito zbraně, avšak útok byl veden zezadu a nelze přehlédnout fyzické dispozice poškozené – viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně. Otázkou podmínek aplikovatelnosti §41 tr. zák. se zabýval jak soud prvního, tak i soud druhého stupně a ve svých rozhodnutích se s nimi vypořádaly v souladu s ustanoveními §125 tr. ř. a §134 tr. ř. (viz str. 14-15 rozsudku, str. 5-7 usnesení). S uvedenými závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. Nad rámec argumentace státního zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného i výhradám obviněného k výši uloženého trestu musí Nejvyšší soud uvést, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest odnětí svobody, a to za trestný čin podle §247 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 8. 2009, č. j. 8 T 150/2009-89 a trestný čin loupeže (v předmětné trestní věci) podle §234 odst. 1 tr. zák. s trestní sazbou do 10 let a trestný čin znásilnění (v předmětné trestní věci) podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. s trestní sazbou do 12 let. S ohledem na osobu pachatele, charakter trestné činnosti, nebylo vyloučeno uložení trestu odnětí svobody na samé horní hranici trestní sazby. Jak uvádí sám obviněný, „tím, že krajský soud posoudil jeho jednání ve smyslu dosavadní právní úpravy a posoudil jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., byl mu uložen nepřiměřený trest. Kdyby soudy použily úpravy provedené trestním zákoníkem účinným od 1. 1. 2010, nebyl by mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let. Trest považuje za nepřiměřeně přísný a měl mu být uložen v rámci trestní sazby podle úpravy provedené zák. č. 40/2009 Sb.“ Z celé této podstatné citace z dovolání obviněného je patrno, že prioritou je podle něj nesprávné použití trestního zákona namísto trestního zákoníku. K otázce zvlášť nebezpečné recidivy má pouze tu výhradu, že pokud soud posoudil jeho jednání ve smyslu dosavadní právní úpravy to jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, byl mu uložen nepřiměřený trest. V tomto směru svoji námitku blíže nekonkretizuje a nedomýšlí nenaplnění okolností pro její použití, jak nad rámec dovolání obviněného činí státní zástupce. Soudy přesvědčivým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí (zejména odvolací soud) rozvedly, jaké skutečnosti je třeba brát v úvahu při posuzování, kterou právní normu (trestní zákon či trestní zákoník) na jednání obviněného aplikovat. Obviněný však má zato, že pokud by byl použit trestní zákoník, nebylo by posouzeno jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, aniž by uvedl proč (s ohledem na dobu od předchozího odsouzení, menší nebezpečnost…, znění ...uloží - §42 odst. 1 tr. zák. či může uložit - §59 odst. 1 tr. zákoníku). Obsahově však výhrady obviněného směřují proti výši uloženého trestu, který by i za situace nepoužití ustanovení §42 tr. zák. bylo možno uložit v trvání dvanácti roků z důvodů výše uvedených. Považuje-li obviněný trest „za nepřiměřeně přísný a neodpovídající kritériům zákonného trestu“, pak lze uvést, že dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by byl dán za situace, kdy obviněnému by byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ze shora uvedeného je patrno, že druh trestu je plně v souladu se zákonem a výše uloženého trestu, byť byl obviněnému ukládán jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi v trvání dvanácti let (kdy mohl být uložen až v trvání 15 let) je v rámci výměry trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin podle §241 odst. 3 tr. zák. (aniž by bylo nutno pachatele odsoudit jako zvlášť nebezpečného recidivistu). Za této situace pak námitku obviněného k výši uloženého trestu, jako trestu nepřiměřenému a neodpovídajícímu kritériím zákonného trestu bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Za jedinou právně relevantní námitku bylo v souladu s vyjádřením státního zástupce třeba považovat výhradu uplatněnou k nesprávnému použití trestního zákona. Tato námitka však byla z důvodů shora uvedených shledána zjevně neopodstatněnou, a proto bylo dovolání obviněného jako celek odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann