ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1389.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1389/2010 - 15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2010 o dovolání, které podal obviněný M. O . , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 4 To 33/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 114/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 2 T 114/2009, byl obviněný M.O. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., které podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že: „1) dne 12. 4. 2009 kolem 23.30 hodin v H., okres O., v restauraci S. P. na ulici P.Z., v době konání diskotéky, v přítomnosti více osob, bezdůvodně udeřil pěstí a následně čelem do obličeje P. F. a způsobil mu tak zranění - otřes mozku s dobou léčení do 30. 4. 2009, přičemž po uvedenou dobu byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života zejména bolestivostí uvedeného zranění“, a tím, že s obviněným R. F. „2) dne 16. 4. 2009 kolem 23.45 hodin v H., okres O., v herně M. na M. n., v přítomnosti více osob, společně s již odsouzeným P. H., fyzicky napadli údery pěstí do obličeje přítomné hosty J. K., T. G. a člena ostrahy O. R., přičemž J. K. dále napadli kopy nohou a údery židlí do hlavy a těla a způsobili mu tak zranění - oděrky v obličeji, pohmožděninu nosu a hrudníku, pohmožděninu pravého ramene a paže a odřeniny zad, které si vyžádalo jednorázové ošetření“. Za to byl obviněný M. O. odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný M.O. zavázán k povinnosti uhradit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně škodu ve výši 5.934,- Kč.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. F.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. O., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 4 To 33/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného M. O. uznal vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť „1) dne 12. 4. 2009 kolem 23.30 hodin v H., okres O., v R. S. P. na ul. P. Z., v době konání diskotéky, v přítomnosti více osob, bezdůvodně udeřil pěstí a následně čelem do obličeje P. F. a způsobil mu tak zranění - otřes mozku s dobou léčení do 30. 4. 2009, přičemž po uvedenou byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života, zejména bolestivostí uvedeného zranění,
2) společně s dalším pachatelem a již odsouzeným P. H. dne 16. 4. 2009 kolem 23.45 hodin v H., okres O., v H. M. na M. n., v přítomnosti více osob, fyzicky napadli údery pěstí do obličeje přítomné hosty J. K., T.G. a člena ostrahy O. R., přičemž J. K. dále napadli kopy nohou a údery židlí do těla a způsobili mu tak zranění - oděrky v obličeji, pohmožděninu nosu a hrudníku, pohmožděninu pravého ramene a paže a odřeniny zad, které si vyžádalo jednorázové ošetření“. Za to obviněného M. O. odsoudil podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k povinnosti uhradit poškozené R. b. p., zdravotní pojišťovně škodu ve výši 5.934,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Opavě) podal obviněný M. O. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že se v odvolání domáhal výslechu svědkyň M.P. a R. O., které byly skutku ad 1) přítomny, avšak tyto nebyly soudem ani předvolány. Prohlásil, že tvrzení poškozeného P. F., že jej udeřil bezdůvodně, se nezakládá na pravdě, jelikož dotyčný byl v době, kdy (obviněný) přišel s přítelkyní na diskotéku, pod vlivem návykových látek (viz lékařská zpráva) a provokoval tím, že nemravně osahával a obtěžoval jeho přítelkyni na veřejnosti, přičemž po upozornění, aby tohoto jednání zanechal, vyhrožoval, že ho (obviněného) nechá zmlátit a zlikvidovat prostřednictvím třetích osob.
Dále obviněný poznamenal, že ani skutek ad 2) nevyvolal. Soudu vytkl, že neprověřoval (přes jeho žádost), zda byl svědek O. R. vůbec v pracovním poměru k organizaci, již uvedl, a zda v inkriminovanou dobu v místě činu vykonával práci – dozor. Přitom vyjádřil přesvědčení, že tento člověk v době, kterou uvádí, v herně nebyl. Uvedl, že celá událost od příchodu do odchodu trvala několik minut a v době, kdy přišel do herny, zde nebyl nikdo mimo hostů (žádná další osoba mimo jednoho člověka, který popíjel u baru a bavil se s barmankou, se zde nevyskytovala). Podle něho byla barmanka v době události v přední místnosti, kam si po svém příchodu šel pro pivo, poté sám usedl k hracímu automatu, nikoho si nevšímal a věnoval se hře. Do okamžiku, kdy došlo k incidentu, vypil pouze 1/4 sklenice piva. Co se dělo u stolu, kde konflikt vznikl, neví. Viděl pouze R. F., jak se drží pod krkem s cizím mužem. Jelikož chtěl předejít vzájemnému napadání těchto osob, odtrhl je od sebe, v důsledku čehož neznámý muž, který držel pod krkem F., upadl a bouchl se zády o židli u herního automatu. K žádnému dalšímu napadání dřevěnou židlí ani kopancům nedošlo ani dojít nemohlo, jelikož by poškozený utrpěl zcela jiná zranění (viz lékařská zpráva). Výpověď barmanky obviněný zhodnotil jako zkreslenou a vykonstruovanou, přičemž zdůraznil, že žádnou ochranku u sebe ani v jedné místnosti neměla a z místa za barem, kde se pohybovala, mohla vidět předmětný prostor pouze omezeně, resp. mohla toliko slyšet, že došlo k hádce zvýšením hlasu osob. Dodal, že ostatní svědci na straně poškozeného vypovídali shodně nepravdu, neboť hájili zájmy svého kamaráda, popř. rodinného příslušníka. Akcentoval, že lékařská zpráva nepotvrzuje údery způsobem, jak popisuje poškozený. Připomněl rovněž, že žádal odvolací soud, aby předvolal a vyslechl přímé svědky události M. H. aj. K., ani tito však nebyli vyslechnuti. Shledal, že bez výslechu požadovaných svědků nemůže být rozhodnutí ve věci objektivní, neboť soud vyslechl výhradně svědky, kteří jsou s poškozenými v příbuzenském poměru.
Obviněný též uvedl, že soudnímu řízení v prvním stupni nepřikládal významnou váhu, protože byl přesvědčen o tom, že svědci budou vypovídat pravdu, když nikoho nenapadl a naopak se jen snažil zabránit rvačce, k níž v době, kdy se otočil od hracího automatu, již došlo. Po vynesení rozsudku Okresního soudu v Opavě byl zděšen z toho, jak tento soud věc vyhodnotil. Proto se rozhodl zjistit adresy svědků, jenž byli rovněž přítomni v místnosti herny, a trvat na jejich předvolání k odvolacímu soudu. Dodal ještě, že osoba zneužívající omamné látky, která uráží hosty restaurace, měla být personálem vyvedena nebo sem vůbec neměla být vpuštěna, zejména, když je konzumací omamných látek pověstná a chová se agresivně všude, kam přijde, resp. že vyhrůžky a nemravné chování vůči jeho přítelkyni ze strany poškozeného nesl jako újmu vlastní a považoval za nezbytné vůči tomuto zasáhnout.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí Okresního soudu v Opavě sp. zn. 2 T 114/2009 a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 33/2010 zrušil a věc přikázal k novému projednání Okresnímu soudu v Opavě.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 4 To 33/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Toliko z uvedených procesních (skutkových) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad (vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.). Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů, nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý