ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1426.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1426/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2010 o dovolání, které podala obviněná L. K., roz. C., , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 5 To 319/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 375/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 15 T 375/2007, byla obviněná L. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 30. 3. 2006 v 16:23 hodin v K.yjově, okr. Hodonín, na silniční komunikaci I. třídy č. 54 ulice Strážovské v bezprostřední blízkosti před křižovatkou se silnicí II. třídy č. 422 řídila v pravém jízdním pruhu směrem od centra města Kyjova své osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, registrační značky:. V okamžiku před zahájením a v průběhu provádění plánovaného odbočování vlevo na vedlejší silniční komunikaci II. třídy č. 422 směrem na obec Svatobořice-Mistřín porušila ustanovení §§5 odst. 1 písm. b), 21 odst. 1, odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť dostatečně pozorně nesledovala situaci v provozu na přímém úseku hlavní pozemní komunikace silnice č. I/54 před sebou a před řízeným vozidlem, nedbala zvýšené opatrnosti a nedala přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu. V době před započetím odbočování a po celou dobu odbočování totiž vůbec neregistrovala motocykl Honda CBR 1100XX, registrační značky:, řízený jeho vlastníkem O. N., který před zahájením odbočování na vzdálenost 71 metrů před vozidlem Š-Fabia mohla bezpečně pozorovat jak přijíždí v protisměrné části vozovky přímého úseku silnice č. I/54 nepovolenou rychlostí kolem 80 km/h směrem do centra. Před uvedeným motocyklem započala odbočovat vlevo přejížděním přes středovou čáru přerušovanou do levého protisměrného jízdního pruhu silnice č. I/54 a následně intenzivně brzdit v reakci až na podnět dcery spolujedoucí na předním sedadle spolujezdce, která výkřikem reagovala na přibližující se motocykl. Motocyklistu N., který byl obviněnou uvedeným způsobem bezprostředně ohrožen, se přes intenzivní brzdění, nepodařilo střetu zabránit a v prostoru jízdního pruhu pro směr do centra Kyjova došlo k nárazu levé strany těla poškozeného do pravé části čelního skla a hlavou do předního okraje střechy vozidla Škoda Fabia. Vlivem nárazu O. N. přeletěl přes vozidlo Škoda Fabia, dopadl na vozovku a posunul se do konečné polohy po nehodě, přičemž utrpěl závažná poranění v podobě bezvědomí, pohmoždění mozku, nitrolební krvácení, pohmoždění plic - akutní respirační selhání s nutnou umělou plicní ventilací, mnohočetné zlomeniny žeber vlevo, traumatický pneumohemothorax vlevo, zlomeninu levé klíční kosti, zlomeninu kosti stydké vlevo, tříštivou zlomeninu levého kyčelního kloubu, tříštivé zlomeniny těl obratlů hrudní páteře Th6 a Th7, s těžkou levostrannou hemiparezou, zlomeninu pravé kosti vřetenní, zlomeniny 5. záprstní kosti pravé ruky, levé lopatky, která si vyžádala jeho hospitalizacemi na oddělení ARO Nemocnice Kyjov, ARO Úrazové nemocnice v Brně a na chirurgickém oddělení Nemocnice Kyjov v celkové době od 30. 3. do 23. 6. 2006 a následnou postupnou šetrnou rehabilitací za užívání oboustranné podpěry berlemi po dobu minimálně 3 měsíců, bez možnosti vyloučení trvalých následků“.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Revírní bratrská pokladna, Zdravotní pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 5 To 319/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že soud dospěl k chybnému závěru, že inkriminovaného dne porušila §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. l, 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Prohlásila, že se necítí být vinna jednáním, které je jí kladeno za vinu. Zdůraznila přitom, že z provedeného dokazování podpořeného třemi znaleckými posudky je zřejmé, že motocyklista, ačkoliv místo dopravní nehody dobře znal, přijížděl do klidové zóny s režimem omezení rychlosti na 40 km/hod (jde o nepřehlednou komunikaci se zvýšeným pohybem osob, zejména zdravotně omezených, neboť se zde nachází nemocnice a domov důchodců, se dvěma přechody pro chodce, po jejíchž stranách je zaparkováno velké množství vozidel, navíc s ohledem na denní dobu byl provoz vozidel a chodců ještě větší) min. rychlostí 80 km/hod, tj. rychlostí nejméně 100% překračující povolený rychlostní limit. Řidiči motocyklu muselo být známo, že jedná protizákonně a musel vědět a být srozuměn s tím, že tento jízdní manévr je nebezpečný a vysoce riskantní jak pro něho, tak pro ostatní účastníky silničního provozu, resp. že v případě nehody musí nést odpovědnost za dané chování. Přesto jednal, jak jednal a vědomě ohrozil sebe i ostatní. Vyjádřila pak podiv nad tím, že řidič motocyklu nebyl ve správním řízení potrestán.
Konstatovala, že řidič motocyklu svým úmyslným jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající ze zákona, což se následně stalo zásadní příčinou posuzované nehody. Ze všech soudu předložených posudků plyne, že pokud by motocyklista jel v místě nehody důvodně omezenou rychlostí 40 km/hod, nikdy by k nehodě nedošlo. Akcentovala, že k nehodě by dokonce nedošlo ani při rychlosti 50 km/hod, resp. podle znalce Ing. Š. ani při rychlosti 70km/hod. Právě ona extrémní a v daném úseku zcela bezprecedentní a hazardní nepovolená rychlost min. o 100% více nad normálem vedla k dopravní nehodě. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, podle něhož nelze po účastníku silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a tomu přizpůsobil své počínání. Naopak není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Namítla, že překročí-li řidič povolenou rychlost alespoň o 75% nepožívá automaticky, a to i přes skutečnost, že se pohybuje na hlavní komunikaci, právní ochrany s tím, že v posuzovaném případě se navíc nejedná o 75%, nýbrž o hodnotu nejméně 100%. S ohledem na výše uvedené uzavřela, že nevidí jediný důvod, proč by měl nalézací soud rozhodovat jinak, než jak rozhoduje současná vykládací praxe a privilegovat jednoho účastníka silničního provozu na úkor jiných a tyto shledávat vinnými jednáním a následky, které nezpůsobili.
K argumentu obžaloby, že motocyklistovi nedala přednost, poznamenala, že se silniční zákon v celém svém znění nazývá nejen zákonem o bezpečnosti, ale zejména o plynulosti silničního provozu. Pakliže by měla ona, či jiný účastník brát ohledy na ireálné nebezpečí, které v dané chvíli fakticky neexistuje, potom jakýkoliv, nejen plynulý provoz na našich komunikacích by byl prakticky vyloučen. Poukázala přitom na závěr znaleckého kolegia soudních inženýrů, kteří podle ní zcela jednoznačně dovozují, že rozpoznávací schopnost řidiče odhadnout rychlost protijedoucího vozidla je i s ohledem na další vjemy, které musí řidič vyhodnotit, zcela minimální. Zdůraznila, že za daného stavu, i pokud by připustila hypotézu, že mohla či musela vidět protijedoucího motocyklistu, nemohla důvodně předpokládat, že se pohybuje rychlostí, která minimálně o 100% převyšuje zákonnou rychlost a že s tímto vozidlem dojde za několik okamžiků ke kolizi.
Shrnula, že z uvedeného výkladu pravidel provozu na pozemních komunikacích vyplývá, že řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy. Argumentovala, že dané místo projíždí prakticky denně a nikdy zde neměla kolizi, resp., že řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje vjezd na hlavní silnici, a které již nikoli, a při tomto svém odhadu vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují. Pokud řidič na hlavní silnici jede rychlostí, která maximální povolenou rychlost výrazně překračuje, a řidič přijíždějící do křižovatky po vedlejší silnici nemá důvod předpokládat takové překročení, za případnou kolizi musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici. Shledala, že motocyklista sice jel po hlavní silnici, ale překročil povolenou rychlost takřka dvojnásobně, což jako řidička nemohla předpokládat, tudíž řidič motocyklu je bezpochyby viníkem posuzované nehody. Podle jejích slov byla na její straně minimální preventivní možnost, protože při pohledu dopředu byl pro ni motocykl natolik vzdálen, že nevytvářel žádný vjem nebezpečí, po kontrole situace vzadu se však přiblížil natolik, že vytvořil kritickou situaci, kterou již přímo odvracela pudovým automatismem brzdění. Proto u ní apriori nelze důvodně shledávat odpovědnost za nehodu s odkazem na vědomou nedbalost a lhostejnost na straně řidiče motocyklu.
Také podotkla, že pakliže jí nalézací soud klade za vinu, že před započetím odbočování a po celou dobu odbočování vůbec neregistrovala motocykl, opětovně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, v něm bylo též judikováno, že účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu.
Rovněž prohlásila, že nerozumí logice výroku a odůvodnění odvolacího soudu, který na jedné straně hodnotí rozdílně od soudu prvního stupně podíl na zavinění dopravní nehody v poměru 80% ku 20% v její prospěch, a přesto zcela nelogicky argumentuje, že právě z tohoto důvodu odsuzující rozsudek nalézacího soudu ve výroku o její vině jako správný potvrzuje. Podle ní měl odvolací soud za situace, kdy došel k odlišným skutkovým závěrům, zrušit výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně.
S vědomím, že se jedná o skutkové a procesní námitky, které jsou v dovolacím řízení nepřípustné, soudům nižších stupňů také vytkla, že se v potřebném rozsahu nezabývaly relevantními námitkami obhajoby z hlediska rozsahu a úrovně vedeného dokazování, což neodpovídá procesním pravidlům podle §2 odst. 5, 6, §89 a §125 tr. ř. a také ústavně garantovaným minimálním právům vymezeným čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, což představuje porušení základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
S odkazem na §265f tr. ř. uzavřela, že její jednání není trestným činem a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a též vadné řízení mu předcházející v části týkající se její osoby, nebo aby podle §265m tr. ř. při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodl rozsudkem.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že právně relevantními jsou ty dovolací námitky, v nichž obviněná zpochybnila, že by svým jednáním naplnila zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., a to pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a způsobeným následkem. Poté podrobně vyložila problematiku příčinné souvislosti vztahující se k trestným činům v dopravě a dodala, že mezi porušením bezpečnostního předpisu a následkem musí být mimo příčinného vztahu ještě další vztah mezi účelem předpisu a následkem vyplývajícím z toho, že smyslem bezpečnostního předpisu je zabránit právě následkům toho druhu, jaký v konkrétním případě nastal. V případě, že předpis poruší oba účastníci silničního provozu, je rozhodující, že účelem předpisu, který byl porušen, bylo zabránit právě tomu následku, který v daném případě nastal.
V návaznosti na to státní zástupkyně konstatovala, že zcela zřejmě příčinou předmětné dopravní nehody bylo pochybení poškozeného O. N. jako řidiče motocyklu, který se pohyboval na silnici téměř dvojnásobně vyšší rychlostí, ale také pochybení obviněné, která v momentě, kdy hodlala odbočit z hlavní komunikace na vedlejší komunikaci vlevo, nedala přednost v jízdě blížícímu se motocyklistovi, takže výsledkem byl střet motocyklu řízeného poškozeným s vozidlem obviněné. Pravidla silničního provozu porušili oba účastníci předmětné dopravní nehody, tedy jak poškozená, tak i obviněný. Je proto důležité zjistit, které zavinění bylo prvotní a vedlo přímo ke vzniku dopravní nehody. I přesto, že poškozený svou velmi rychlou jízdou dopravní předpisy skutečně porušil, bylo podle názoru státní zástupkyně zavinění obviněné na předmětné dopravní nehodě prokázáno.
Je třeba zdůraznit, že provedeným dokazováním bylo bezpochyby prokázáno, že obviněná motocyklistu jedoucího v protisměru, kterému byla povinna dát přednost v jízdě, při svém odbočovacím manévru vlevo vůbec neviděla, ačkoliv jej vidět měla a mohla, neboť v okamžiku, kdy započala s otáčecím manévrem se motocykl HONDA nacházel ve vzdálenosti 55 m před postavením v okamžiku střetu a vzdálenost mezi motocyklem a vozidlem Škoda v tomto okamžiku činila 71 m. V takové situaci má odbočující řidič povinnost ve svém vlastním zájmu, i zájmu ostatních účastníků silničního provozu, dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům, jezdcům na zvířeti, protijedoucím organizovaným útvarům, chodcům a průvodcům hnaných zvířat se zvířaty, tramvajím jedoucím v obou směrech a vozidlům jedoucím ve vyhrazeném jízdním pruhu, pro něž je tento jízdní pruh vyznačen, přičemž současně při tomto řídičském manévru musí dbát zvýšené opatrnosti (viz ustanovení §21 odst. 1, 5 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). Před provedením takového manévru je již z podstaty věci povinen se důkladně přesvědčit o tom, zda jeho odbočení nevyvolá u vozidel pohybujících se v protisměru nebezpečí. S odkazem na ustanovení §21 odst. 5 zákona o silničním provozu, je řidič odbočující vlevo povinen dát přednost v jízdě všem v protisměru se pohybujícím vozidlům, a to bez ohledu na rychlost jakou se pohybují. Je však možné připustit, že pokud se protijedoucí řidič pohybuje rychlostí, která výrazně překračuje maximální povolenou rychlost, pak tím vlevo odbočujícímu řidiči znemožní nebo podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, a nejedná se tak u řidiče odbočujícího vlevo o zaviněné porušení této povinnosti. O ryze takovou situaci se však v posuzované trestní věci nejednalo.
Jak sama obviněná ve svém dovolání předestřela, dopravní situace v místě jejího odbočování vlevo si od řidiče vyžadovala maximálně zvýšené opatrnosti, neboť komunikace je nepřehledná, po stranách je zaparkováno velké množství vozidel, je možné očekávat zvýšený počet osob, zejména zdravotně omezených, neboť v blízkosti je vstup do nemocnice, domov důchodců a dva přechody pro chodce.
V denní době, v níž došlo k předmětné dopravní nehodě, byl i podle samotné obviněné na komunikaci zvýšený provoz vozidel a chodců. Za takové situace se princip omezené důvěry v dopravě bezezbytku neuplatňuje, neboť na takových místech je třeba velmi obezřetně a s předstihem reagovat na danou situaci, aby bylo zabráněno kolizi. Obviněná však vůbec nezaznamenala protijedoucí motocykl, ačkoliv jej zaznamenat měla a mohla, a to v takové vzdálenosti, že se kolizi s ním mohla vyhnout, a to dokonce dvěma způsoby. Tedy jako řidička nejen nesprávně reagovala na nebezpečnou situaci, kterou vyvolal jiný účastník silničního provozu porušením jeho pravidel, ale na takovou situaci nereagovala vůbec, ačkoliv při správné reakci bylo ještě možné nehodě předejít. Za uvedených okolností je proto třeba vyslovit souhlas s právním názorem soudů obou stupňů, že i přes evidentní pochybení řidiče motocyklu byla prvotní a hlavní příčinou dopravní nehody nepozorná jízda obviněné, která nerespektovala přednost v jízdě motocyklu řízeného poškozeným. Obviněná neměla spoléhat na princip omezené důvěry v dopravě, ale naopak v inkriminovaném náročném úseku měla kritickému místu věnovat zvýšenou pozornost, zvláště v dané denní době, kdy byl v místě zvýšený provoz, jak vozidel, tak chodců, v důsledku čehož byla ztížena orientace.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle
§265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 5 To 319/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká též „úroveň“ dokazování, jakož i jeho nedostatečný rozsah, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že před zahájením a v průběhu plánovaného odbočování vlevo na vedlejší silniční komunikaci dostatečně pozorně sledovala situaci v provozu před řízeným vozidlem a dbala zvýšené opatrnosti a že protijedoucí motocykl v tomto okamžiku nemohla bezpečně pozorovat). Zčásti až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právním posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala rovněž z tvrzených vad důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněná však také argumentovala (stručně shrnuto), že zásadní příčinou dopravní nehody byla nedovolená a nepřiměřená rychlost jízdy poškozeného, jež výrazně překročila výši povolené rychlosti na daném úseku komunikace, tudíž on je bezpochyby viníkem posuzované nehody, zatímco u ní odpovědnost za tuto nehodu nelze shledávat. Takovou argumentaci lze formálně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Podle §5 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tj. i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Vývoj příčinné souvislosti musí být zaviněním zahrnut alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu, zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jestliže při dopravní nehodě spolupůsobilo při následku uvedeném v §223 a §224 tr. zák. více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonu (dále jen „zákon o silničním provozu“) je řidič mj. povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle §21 odst. 1, 5 citovaného právního předpisu pak při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti a dále řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům, jezdcům na zvířeti, protijdoucím organizovaným útvarům chodců a průvodcům hnaných zvířat se zvířaty, tramvajím jedoucím v obou směrech a vozidlům jedoucím ve vyhrazeném jízdním pruhu, pro něž je tento jízdní pruh vyhrazen.
Co se týče argumentace uplatněné relevantně obviněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné vyjít ze skutkových zjištění, k nimž soudy nižších stupňů po provedeném řízení dospěly. Na tomto místě se patří připomenout též skutečnosti, jež soud prvního stupně mj. rozvedl v odůvodnění svého rozsudku: „…porušení citovaných povinností ze strany obžalované soud dovodil nejen z výpovědi obžalované, která sama připustila, že v protisměru přijíždějící motocykl neviděla, což bylo podporováno výpovědí její dcery, která seděla na místě spolujezdce, ale zejména ze znaleckých posudků, které byly ve věci vypracované, když vyjma závěrů znalce Ing. Š., se jak závěry Ing. M., tak závěry ústavního posudku shodly na tom, že obžalovaná měla možnost přijíždějící motocykl vidět a pozorovat na vzdálenost 71 metrů od okamžiku, kdy začala odbočovat, a pokud by od svého záměru odbočit upustila a vyčkala až motocykl přejede, dopravní nehodě by mohla zabránit. Důležitým pak dle názoru soudu byl i další závěr Ústavu soudního inženýrství, že by obžalovaná mohla střetu zabránit ještě jedním způsobem a to tím, že kdyby ve svém úmyslu odbočit doleva pokračovala konstantní rychlostí, která byla stanovena na 28 km/h, tak by také mohla střetu zabránit. Z těchto skutečností je možno dovodit, že obžalovaná, pokud neviděla přijíždějící motocykl, nemohla se plně věnovat řízení vozidla a rozhodně již nemohla dbát zvýšené opatrnosti, v důsledku čehož porušila speciální ustanovení, které je jí již citovaným zákonem uloženo, dát přednost v jízdě protijedoucím vozidlům. … Je pravdou, že na daném úseku je silný provoz vozidel i chodců a je obecně velmi obtížné nejen rozpoznat jednostopé protijedoucí vozidlo, ale zejména jeho rychlost. Jak vyplynulo z výpovědi obžalované, daný úsek silnice velmi dobře zná a tato situace jí byla velmi dobře známa. Tedy je nepochybné, že si musela být vědoma, že tomuto úseku a zejména svému úmyslu odbočit na obec S., musí věnovat zvýšenou pozornost, což neučinila.“
Podle názoru Nejvyššího soudu, jsou-li skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, když výše popsaný skutek kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť obviněná jinému (poškozenému O. N.) z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví.
Obviněná jako řidička osobního motorového vozidla Škoda Fabia před zahájením a ani v průběhu provádění plánovaného odbočování vlevo na vedlejší silniční komunikaci dostatečně pozorně nesledovala situaci v provozu na přímém úseku hlavní silnice před sebou, nedbala zvýšené opatrnosti, které bylo v daném místě a dané situaci, jak ostatně vyplývá i z jejího dovolání, zapotřebí a kterou na ní bylo možno oprávněně požadovat a kterou byla schopna vynaložit. Nedala přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu, neboť v době před započetím odbočování a po celou dobu odbočování vůbec tento protijedoucí motocykl řízený poškozeným O. N. neregistrovala, přestože jej včas před zahájením odbočování i v průběhu jeho provádění mohla bezpečně pozorovat, jak přijíždí nepovolenou rychlostí kolem 80 km/h. Střetu osobního motorového vozidla a motocyklu se již nepodařilo zabránit a došlo tak k nárazu levé strany těla poškozeného do pravé části čelního skla a hlavou do předního okraje střechy vozidla Škoda Fabia, a následnému pádu poškozeného na vozovku. V důsledku této nehody poškozený utrpěl ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu blíže specifikovaná závažná poranění. Svým jednáním obviněná porušila §5 odst. 1 písm. b) a v důsledku toho i §21 odst. 1, 5 zákona o silničním provozu, a toto porušení bylo zjevně dostatečně důležitou příčinou trestněprávně relevantního následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného.
V daných souvislostech je nutno uvést, že není sporu o tom, že podstatnou příčinou předmětné dopravní nehody bylo též protiprávní jednání poškozeného, který hrubě porušil pravidla silničního provozu (vysoce překročil rychlost povolenou v daném místě). Tento závěr ovšem neznamená, že by obviněná byla nevinná, že by její jednání nebylo v příčinném vztahu s dopravní nehodou, resp. že by tato nehoda nebyla pokryta jejím zaviněním. V této souvislosti je třeba poukázat právě na již zmíněné zjištění soudů nižších stupňů, že obviněná dostatečně pozorně nesledovala situaci v silničním provozu, přestože bylo nanejvýše potřebné věnovat této situaci stejně jako vlastnímu odbočovacímu manévru patřičnou (zvýšenou) pozornost, čehož si byla vědoma (přiléhavě státní zástupkyně konstatovala, že obviněná neměla spoléhat na princip omezené důvěry v dopravě, ale naopak v inkriminovaném náročném úseku měla kritickému místu věnovat zvýšenou pozornost), a protijedoucí motocykl řízený poškozeným neviděla ani před zahájením odbočování, ani v průběhu jeho provádění, ač ho včas vidět měla a mohla. V důsledku této nepozornosti nedala protijedoucímu motocyklu přednost a zcela neadekvátně zareagovala na vyvstalou situaci v silničním provozu, a to především v okamžiku, kdy její dcera, spolujedoucí na předním sedadle spolujezdce, vykřikla vidouc přibližující se motocykl. Místo plynulého pokračování v odbočování totiž začala brzdit. A právě tento moment lze v posuzované trestní věci označit za klíčový. Obviněná měla podle závěru soudů dokonce dvě možnosti, jak i při složitosti dopravní situace vyvolané mj. porušením pravidel silničního provozu ze strany poškozeného střetu jí řízeného osobního motorového vozila s motocyklem poškozeného zabránit. Jednak jí poškozený svou nedovolenou a nepřiměřenou rychlostí jízdy neznemožnil před zahájením odbočování vyčkat, až jeho motocykl přejede (mohla a měla totiž motocykl poškozeného registrovat s dostatečným předstihem), zejména však obviněná mohla pokračovat v odbočování doleva konstantní rychlostí 28 km/h, při níž by k dopravní nehodě vůbec nedošlo (vozidla by se minula). Jinými slovy, pokud by obviněná při provádění odbočování zjevně a právě v důsledku své nepozornosti (nesledování situace v silničním provozu) nezpanikařila a bez rozmyslu a bez znalosti relevantních skutečností o aktuální situaci v provozu nezabrzdila (tedy zcela nesprávně reagovala na vzniklou dopravní situaci), předmětná motorová vozidla by se nestřetla.
Z rozvedených skutečností vyplývá nejen existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a způsobeným následkem (účinkem), ale i její nedbalostní zavinění [minimálně ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák.] - obligatorní znak subjektivní stránky předmětného trestného činu, které zjevně zahrnuje všechny znaky jeho objektivní stránky (jednání, následek a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem). Obviněná nedodržela jak míru povinné opatrnosti vyplývající z předmětných zákonných ustanovení, tak i míru opatrnosti, kterou jako řidička byla schopna a měla v konkrétním případě vynaložit.
Obstojí proto názor soudu prvního stupně, podle něhož: „… není možno dospět k jednoznačnému závěru, že každý řidič bude vyviněn ze svého jednání, pokud druhý z účastníků dopravní nehody poruší povinnost řidiče ohledně maximální povolené rychlosti. Vždy je nutno vycházet z konkrétních skutkových zjištění v dané trestní věci, což se dle názoru soudu v daném případě stalo. Soud zaujal názor, že je možno, aby se na vzniku následků podílelo více příčin, a nedošlo tak k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obžalované a následkem, ke kterému porušením právní povinnosti došlo. Příčinná souvislost mezi jednáním obžalované a následkem na zdraví poškozeného je zachována i přes další příčiny a to příčiny na straně poškozeného, neboť následek by na zdraví poškozeného nenastal bez příčiny na straně obžalované a toto odpovídá nedbalostnímu zavinění obžalované.
K tomu lze dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., nepochybně poskytuje určité vodítko pro právní závěry obecných soudů v trestních věcech skutkově obdobných. Při právním posouzení skutku je však též třeba mít na paměti, že každý případ má své individualizující rysy a vyžaduje zvážení a zhodnocení všech jeho konkrétních relevantních okolností. S ohledem na konkrétní skutková zjištění soudů nižších stupňů v dané trestní věci (viz výše) nelze na posuzovaný případ závěry shora uvedeného rozhodnutí mechanicky v celém rozsahu vztahovat.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2010
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý