ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1504.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1504/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2010 o dovolání, které podal obviněný MVDr. H. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. 6 To 35/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 6/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 34 T 6/2004, byl obviněný MVDr. H. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od počátku měsíce června 1998 do 29. října 1998 v O., jako člen I. D. z., IČ, se sídlem O., N., nad níž byl dne 20. 12. 2000 prohlášen konkurs a jako člen Č. n. z., S. a ú. d., IČ, se sídlem O., K., nad kterou byl 25. 6. 2001 prohlášen konkurs, při jednáních o poskytnutí úvěrů od těchto družstevních záložen, jenž je byly oprávněny poskytovat svým členům podle §3 odst. 1 písm. b) zák. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, uvedl nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčel statutárním orgánům, pověřeným pracovníkům či členům úvěrových komisí těchto družstevních záložen, že je vlastníkem nemovitostí - bývalého státního podniku P. O. – o. z. – O., nákupní středisko K., O., R., registrované pod parc. číslem u K. ú. v O., kterou získal na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku číslo, uzavřené dne 1. dubna 1997, s prodávajícím – F. n. m. Č. r. se sídlem P., R., a že mu bude vyplaceno na podkladě pojistné smlouvy, uzavřené dne 7. 4. 1997, s pojišťovnou – K. P., a.s., se sídlem P., T., agentura O., na podkladě pojistné události ze dne 7. 7. 1997, týkající se poškození nemovitostí povodněmi, pojistné plnění zhruba ve výši 6.000.000,-Kč, přestože již dne 2. 10. 1997 formou notářského zápisu, učiněného za jeho přítomnosti, zástupci F. n. m. Č. r. se sídlem v P. jednostranně odstoupili od smlouvy o prodeji privatizovaného majetku číslo pro nezaplacení sjednané kupní ceny a novým vlastníkem uvedené nemovitosti se stala na základě provedené dražby dne 22. 12. 1997 obchodní společnost L. c. s. g., a.s. se sídlem P., Z. a zamlčel, že byl přípisem ze dne 18. 12. 1997 č.j. F. n. m. Č. r. v P. upozorněn, že dne 2. 10. 1997 veškerý majetek, jež byl na něj převeden na základě smlouvy o prodeji podniku č., přešel dne 2. 10. 1997 zpět do vlastnictví tohoto fondu a že byl vyzván, aby na budoucího vlastníka převedl v jeho prospěch možnost plnění pojišťovny K., a.s., z titulu poškození nemovitostí v červenci 1997 povodněmi, přičemž uvedenou písemnost převzal na doručenku dne 19. 12. 1997, a takto: 1/ při jednání o úvěru od I. D. z. v měsíci červnu 1998 předložil žádost o poskytnutí půjčky ve výši 2.000.000,-Kč s uvedením účelu použití: „rozjetí výroby po povodni“, jakož i potvrzení ze dne 8. 6. 1998, vystavené pojišťovnou – K. P., a.s., oblastní agentura O., o vinkulaci pojistného plnění, jež by mělo být zasláno na účet I. D. z., č. ú. u banky – E. B. S. a.s., včetně trvalý příkaz k úhradě (inkasu) automatickému převodu ze dne 10. 6. 1998 o automatickém převodu částky 40.000,- Kč k 15. dni v měsíci z jeho účtu č.ú. u banky – K. b., a.s., pobočka O., ve prospěch účtu I. D. z., na němž však byl nedostatek peněžních prostředků, členovi představenstva družstevní záložny P. J. nepravdivě uváděl, že je i nadále vlastníkem nemovitostí, registrované pod par. č. u K. ú. v O. a umožnil mu osobní prohlídku předmětné nemovitosti, na podkladě čehož dosáhl uzavření smlouvy o úvěru označené jako „smlouvy o poskytnutí občanské půjčky č.“ ze dne 11. 6. 1998, na jejímž podkladě mu byla výdajovým pokladním dokladem č. dne 11. 6. 1998 vyplacena částka ve výši 2.000.000,-Kč, ke škodě I. D. z., IČ, se sídlem O., N., nad níž byl dne 20. 12. 2000 prohlášen konkurs,
2/ při jednání o úvěru od Č. n. z., S. a ú. d., od počátku měsíce září 1998 podal dne 1. 9. 1998 žádost o poskytnutí úvěru ve výši 4.000.000,-Kč, v níž uvedl, že úvěr bude zajištěn „vinkulací celé částky u M. k. (oblastní závod O.) - peníze z pojistné události budou vyplaceny přímo Č.“, jakož i potvrzení ze dne 7. 9. 1998, vystavené pojišťovnou – K. P., a.s., oblastní agentura O., o vinkulaci pojistného plnění, jež by mělo být zasláno na účet Č. n. z., S. a ú. d., přičemž na podkladě těchto nepravdivých skutečností mu byl dne 9. 9. 1998 úvěrovou komisí této družstevní záložny schválen úvěr ve výši 4.000.000,- Kč, který mu byl vyplacen na podkladě uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 29. 10. 1998, ke škodě Č. n. z., S. a ú. d., IČ, se sídlem O., K., nad kterou byl 25. 6. 2001 prohlášen konkurs,
a takto jednáním pod body 1/-2/ způsobil celkovou škodu ve výši 6.000.000,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §250b odst. 5 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost S. M. L., identifikační číslo, se sídlem P., P, L., K. r., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. 6 To 35/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., neboť „v době od počátku měsíce června 1998 do 29. října 1998 v O., jako člen I. D., IČ, se sídlem O., N., nad níž byl dne 20. 12. 2000 prohlášen konkurs a jako člen Č. n. z., S. a ú. d., IČ, se sídlem O., K., nad kterou byl 25. 6. 2001 prohlášen konkurs, při jednáních o poskytnutí úvěrů od těchto družstevních záložen, jenž je byly oprávněny poskytovat svým členům podle §3 odst. 1 písm. b) zák. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, uvedl nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčel statutárním orgánům, pověřeným pracovníkům či členům úvěrových komisí těchto družstevních záložen, že je vlastníkem nemovitostí - bývalého státního podniku P. O. – o. – O., nákupní středisko K., O., R., registrované pod parc. číslem u K. ú. v O., kterou získal na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku číslo, uzavřené dne 1. dubna 1997, s prodávajícím F. n. m. Č. r. se sídlem P., R., a že mu bude vyplaceno na podkladě pojistné smlouvy, uzavřené dne 7. 4. 1997 s pojišťovnou – K. P., a.s., se sídlem P., T., agentura O., na podkladě pojistné události ze dne 7. 7. 1997, týkající se poškození nemovitostí povodněmi, pojistné plnění zhruba ve výši 6.000.000,- Kč, přestože již dne 2. 10. 1997 formou notářského zápisu, učiněného za jeho přítomnosti, zástupci F. n. m. Č. r. se sídlem v P. jednostranně odstoupili od smlouvy o prodeji privatizovaného majetku číslo pro nezaplacení sjednané kupní ceny a novým vlastníkem uvedené nemovitosti se stala na základě provedené dražby dne 22. 12. 1997 obchodní společnost L. c. s. g., a.s., se sídlem P., Z. a zamlčel, že byl přípisem ze dne 18. 12. 1997, č.j. F. n. m. Č. r. v P. upozorněn, že dne 2. 10. 1997 veškerý majetek, jež byl na něj převeden na základě smlouvy o prodeji podniku č., přešel dne 2. 10. 1997 zpět do vlastnictví tohoto fondu, a že byl vyzván, aby na budoucího vlastníka převedl v jeho prospěch možnost plnění pojišťovny K., a.s., z titulu poškození nemovitostí v červenci 1997 povodněmi, přičemž uvedenou písemnost převzal na doručenku dne 19. 12. 1997, a takto: při jednání o úvěru od Č. n. z., S. a ú. d., od počátku měsíce září 1998 podal dne 1. 9. 1998 žádost o poskytnutí úvěru ve výši 4.000.000,- Kč, v níž uvedl, že úvěr bude zajištěn „vinkulací celé částky u M. k. (oblastní závod O.) - peníze z pojistné události budou vyplaceny přímo Č.“, jakož i potvrzení ze dne 7. 9. 1998, vystavené pojišťovnou – K. P., a.s., oblastní agentura O., o vinkulaci pojistného plnění, jež by mělo být zasláno na účet Č. n. z., S. a ú. d., přičemž na podkladě těchto nepravdivých skutečností mu byl dne 9. 9. 1998 úvěrovou komisí této družstevní záložny schválen úvěr ve výši 4.000.000,- Kč, který mu byl vyplacen na podkladě uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 29. 10. 1998, ke škodě Č. n. z., S. a ú. d., IČ, se sídlem O., K., nad kterou byl dne 25. 6. 2001 prohlášen konkurs, a tímto jednáním způsobil škodu ve výši 4.000.000,- Kč“. Za tento trestný čin jej podle §250b odst. 4 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost S. M. L., identifikační číslo, se sídlem P., P.C., L., K. r., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc pod bodem 1/ napadeného rozsudku soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že ne každý nepravdivý údaj uvedený při sjednávání úvěrové smlouvy je s to naplnit skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, resp. že pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu se musí jednat o takový nepravdivý údaj, jehož uvedení je v příčinné souvislosti s poskytnutím úvěru.
Dále poznamenal, že při podání žádosti o úvěr nabízel zajištění úvěru vinkulací pojistné splátky a že takovýto postup byl v souladu z tehdy platnými ustanoveními občanského zákoníku vztahujícími se k pojistné smlouvě. Přitom konstatoval, že kupní smlouvou č. dne 1. 4. 1997 nabyl od F. n. m. Č. r. nemovitý majetek, a to budovu č.p. a stavební parcelu č., vše zapsáno na pro k. ú. K. u O., obec O., a že vlastnictví k předmětným nemovitostem (dále jen „nákupní středisko K.“) bylo řádně zapsáno do katastru nemovitostí. Jako vlastník nákupního střediska K. uzavřel s M. k., d. p., a.s., dne 7. 4. 1997 na uvedený objekt pojistnou smlouvu č. o pojištění majetku a odpovědnosti za škodu, jejíž součástí bylo i živelné pojištění. V době platnosti této pojistné smlouvy na začátku července 1997 došlo na celém území Moravy k záplavám, které způsobily škodu i na nákupním středisku K. (znalec Ing. B. D. vyčíslil celkový náklad na odstranění škod po povodních, včetně DPH, částkou 13,008.577,05 Kč). Prohlásil, že bezprostředně po povodních oznámil škodnou živelnou událost M. k., d. p., a.s., přičemž dne 16. 7. 1997 obdržel uvědomění o přijetí uvedeného oznámení pojišťovnou. V srpnu 1997 mu pak byla na základě tohoto oznámení pojišťovnou vyplacena záloha na konečné plnění ve výši 2,500.000,- Kč. V této souvislosti argumentoval, že škodnou událost nahlásil a plnění z pojistné smlouvy č. uplatnil jako pojištěný (a pojistník), a tedy podle úpravy obsažené v občanském zákoníku a všeobecných pojistných podmínkách, jež byly součástí předmětné pojistné smlouvy, mělo být jmenovanou pojišťovnou plněno pouze a výlučně jemu, jakožto pojištěnému (pojistníkovi). Jiná varianta (např. plnění někomu jinému) nepřicházela do úvahy.
Obviněný také uvedl, že v době uzavření kupní smlouvy s F. n. m. Č. r. měl dohodnutého strategického partnera pro využití nákupního střediska K., a to společnost J. M. Tato společnost na jaře roku 1997 garantovala svůj zájem o využití nákupního střediska K. tím, že složila do notářské úschovy částku cca 36,000.000,- Kč, představující hodnotu předpokládaného závazku této společnosti vůči jeho osobě. V důsledku devastace objektu povodněmi v červenci 1997 však přestala mít o vstup do majetkových či nájemních práv k danému objektu zájem a deponovanou částku cca 36,000.000,- Kč využila pro jiný účel. Tím se (obviněný) dostal do situace, kdy nebyl schopen splnit svůj finanční závazek vůči F. n. m. Č. r., a proto notářským zápisem ze dne 2. 10. 1997 F. n. m. Č. r. odstoupil od smlouvy ze dne 1. 4. 1997. K tomu obviněný podotkl, že odstoupení od smlouvy byl přítomen, vždy ho respektoval, před žádným orgánem ho nezamlčel a nikdy nezpochybnil (ani v souvislosti s čerpáním předmětných úvěrů) jeho platnost.
Namítl pak, že v samotné smlouvě o úvěru na částku 4,000.000,- Kč nebyla zakotvena žádná povinnost, podmínka či jiná náležitost smlouvy, která by se vázala k jeho vlastnictví nákupního střediska K. Uvedl, že pokud se někde v období sjednávání předmětného úvěru zmiňoval o svém vlastnictví nákupního střediska K., když podle něho bylo vždy deklarováno, že již není vlastníkem dané nemovitosti, pak takovýto nebo i opačný údaj byl z hlediska rozhodování peněžního ústavu poskytujícího úvěr naprosto irelevantním sdělením, neboť jeho obsah neměl v předmětné smlouvě o úvěru svou odezvu. Uzavřel, že jelikož informace o jeho případném vlastnictví nákupního střediska K. neměla žádnou příčinnou souvislost s uzavřením úvěrové smlouvy na částku 4,000.000,- Kč mezi ním a Č. n. z., S. a ú. d., nemohla ani případná zmínka o tomto vlastnictví naplnit obsah skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení a ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Vrchnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poznamenala, že pokud obviněný namítl, že odstoupení Fondu národního majetku od výše označené kupní smlouvy (notářským zápisem ze dne 2. 10. 1997) před žádným (statutárním) orgánem (budoucího úvěrového věřitele) nezamlčel, ale že vždy v souvislosti s jednáními o poskytnutí úvěru deklaroval pravdivý stav svého právního postavení k předmětnému nemovitému majetku, pak se od přisouzených skutkových zjištění, rozhodných pro posouzení jeho viny, zcela odchýlil. Do shodné kategorie námitek skutkové povahy patří i vyjádření jeho nesouhlasu ve vztahu k další nepravdivé skutečnosti, uvedené v souvislosti s jednáními o poskytnutí předmětného úvěru, a to, že k zajištění návratnosti úvěrových finančních prostředků bude sloužit vinkulace pojistného plnění z výše uvedené pojistné události za účelem jeho vyplacení budoucímu úvěrovému věřiteli. Při uplatnění těchto námitek skutkové povahy je zřejmé, že obviněný nepostupoval způsobem, který by odpovídal věcnému naplnění namítané nesprávnosti právního posouzení skutku, a to v podobě, jak byl ve zpochybněném směru zjištěn a ustálen před soudy obou stupňů, a na jehož podkladě došlo k uznání jeho viny. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou výše popsané námitky skutkové povahy, jejichž prostřednictvím se snaží přisouzené okolnosti svého jednání buď zcela popřít, popř. je na podkladě prosazení vlastního způsobu provedeného dokazování zpochybnit tak, aby výrok o jeho vině ztratil svůj skutkový podklad. V řízení o dovolání k námitkám proti skutkovým zjištěním nelze přihlížet. Podle státní zástupkyně by zásah do skutkových zjištění byl namístě pouze ve výjimečném případě, za splnění podmínky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V posuzovaném případě však takový extrémní rozpor neexistuje.
Za rozhodující označila státní zástupkyně skutečnost, že obviněný byl uznán vinným tím, že za přisouzených okolností při jednáních o poskytnutí úvěrových finančních prostředků, vedených se zástupci Č., S. a ú. d. v O., od počátku měsíce června 1998 do 29. 10. 1998 svůj vlastnický vztah k předmětným nemovitostem deklaroval jako existující, ačkoliv již ode dne 2. 10. 1997 neexistoval. Dále ve své žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 1. 9. 1998 uváděl, že jeho budoucí úvěrový závazek bude zajištěn účelově vinkulovaným pojistným plněním z titulu pojistné události, nastalé na předmětných nemovitostech v době trvání jeho vlastnického práva k nim, doložené však potvrzením ze dne 7. 9. 1998, a tedy z doby po zániku jeho vlastnického vztahu, když uvedené potvrzení mu v důsledku své chybějící informovanosti o změně právního stavu věci vystavila P. K., přičemž se tak stalo poté, co nesplnil povinnost, uloženou mu F. n. m. ve vztahu k novému nabyvateli předmětných nemovitostí, skutečně oprávněnému k inkasu pojistného plnění. Na podkladě uvedených nepravdivých údajů ve spojení se zamlčením údajů o aktuálním právním stavu věci, týkajícím se jak existence či neexistence jeho vlastnického práva k nemovitému majetku vysoké hodnoty, tak i jeho pojištění a tím i míry jeho solventnosti, rozhodné pro poskytnutí úvěru, došlo ke schválení úvěrového vztahu a k vyplacení úvěrových finančních prostředků v rozsahu 4,000.000,- Kč ke škodě uvedeného úvěrového věřitele.
Pokud obviněný namítl, že uvedené nepravdivé údaje se nenacházejí ve vztahu příčinné souvislosti s rozhodnutím úvěrového věřitele o poskytnutí úvěrových prostředků v přisouzené výši, pak mu ve světle výše shrnutých skutkových okolností o významu poskytnutých informací, nelze přisvědčit. V uvedené souvislosti nelze taktéž přehlédnout, že poskytnutí úvěru bylo podmíněno zřízením zástavního práva k nemovitostem, o kterých obviněný v době jednání a rozhodování o poskytnutí úvěru tvrdil, že jsou v jeho vlastnictví, přičemž jím poukazovaný způsob zajištění úvěrového závazku za pomoci směnky takový rozhodující význam nesplňoval. Bez jakékoliv právní relevance je jeho námitka o chybějícím účelovém zaměření předmětné úvěrové smlouvy, jde-li v daném případě o posuzování podmínek návratnosti úvěrových finančních prostředků, nikoliv o jejich čerpání v souladu s určeným účelem.
Namítl-li obviněný, že v samotné smlouvě o úvěru na částku 4,000.000,- Kč nebyla zakotvena žádná povinnost, podmínka či jiná náležitost, která by se týkala jeho vlastnictví k předmětnému nákupnímu středisku, pak přehlédl, že přisouzeným způsobem jednal v rámci kvalifikačního znaku dle §250b odst. 1 tr. zák. „při sjednávání úvěrové smlouvy“, vymezeném obdobím od začátku měsíce června 1998 do 29. října 1998, kdy mu byl úvěr poskytnut, a tedy nikoliv pouze při uzavírání úvěrové smlouvy na jejíž znění poukazuje a jejíž uzavření spadá již do fáze po přijetí zásadního rozhodnutí úvěrového věřitele, že úvěrový vztah bude v daném případě založen. Posledně uvedené námitky tak nejsou způsobilé zvrátit správnost přijatého právního závěru o jeho vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 tr. zák.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2009, sp. zn. 6 To 35/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká de facto též nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména tvrdí, že nikdy nezamlčel, že již není vlastníkem nákupního střediska Katka). Zčásti až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z námitek nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obviněný ale v dovolání uplatnil ještě další námitky (stran příčinné souvislosti mezi údaji, jež měl nepravdivě tvrdit, a poskytnutím úvěru, resp. uzavřením úvěrové smlouvy, a otázky pojistného plnění z již zmíněné pojistné smlouvy). Ty sice lze formálně pod uplatněný důvod dovolání podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé údaje nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Úvěrovou smlouvou ve smyslu §250b tr. zák. se rozumí smlouva o úvěru podle §497 a násl. obchodního zákoníku. Naproti tomu pod tento pojem nelze podřadit takové typy smluv, které spočívají nikoliv v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingovou smlouvu). Ustanovení §250b tr. zák. o trestném činu úvěrového podvodu je možno aplikovat i na případy, kdy poskytovatelem úvěru (věřitelem) ze smlouvy o úvěru není banka, nýbrž jiný subjekt poskytující v rámci svého předmětu podnikání úvěry (např. družstevní záložny, stavební spořitelny) nebo i jiné subjekty, pokud poskytnou úvěr na základě smlouvy o úvěru (viz stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr.). Podle §497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Dále je na místě ve stručnosti připomenout, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence anebo dotace. Za hrubě zkreslené údaje jsou považovány takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence nebo dotace, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové. Úvěrovým podvodem může být i jednání, jímž se dosáhne poskytnutí úvěru bankou v důsledku hrubě zkreslených údajů, které se týkají zejména možné návratnosti úvěru, pokud již při poskytnutí úvěru nebyla jeho návratnost reálná a ani použitý zajišťovací institut nebyl způsobilý zajistit návratnost úvěru. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro její uzavření. Za škodu značnou se v souladu s §89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
S ohledem na výše rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud nepochybil, pokud skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Lze předeslat, že ujednání předmětné smlouvy uzavřené dne 29. 10. 1998 mezi obviněným a Č. n. z., S. a ú. d., koresponduje s podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru tak, jak jsou stanoveny v §497 obchodního zákoníku. Lze tedy uzavřít, že tato smlouva je podle svého obsahu bezesporu smlouvou úvěrovou ve smyslu §497 a násl. obchodního zákoníku. Jak vyplývá ze shora citovaného stanoviska Nejvyššího soudu, ustanovení §250b tr. zák. o trestném činu úvěrového podvodu je možno aplikovat i na případy, kdy poskytovatelem úvěru (věřitelem) ze smlouvy o úvěru není banka, nýbrž jiný subjekt, pokud poskytne úvěr na základě smlouvy o úvěru.
V návaznosti na to je třeba především poukázat na skutečnosti zjištěné a výslovně vyjádřené v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tento soud na podkladě zjištění soudu prvního stupně dovodil, že informace obviněného v tom smyslu, že je vlastníkem nákupního střediska K. v O. neodpovídala skutečnému stavu věci a byla právě takovým nepravdivým údajem, jaký má na mysli ustanovení §250b odst. 1 tr. zák. V souvislosti s tím je nutno zdůraznit zjištění soudů obou stupňů, že obviněným tvrzené vlastnictví zmíněného nákupního střediska sehrálo při rozhodování úvěrové komise Č. n. z., S. a ú. d., o schválení poskytnutí úvěru obviněnému zcela zásadní roli. Správně přitom odvolací soud připomněl, že podle článku 25 odst. 3 stanov Č. n. z., s. a ú. d., je to právě úvěrová komise, která rozhoduje o poskytování úvěrů a bez jejího kladného stanoviska by nikdy nemohlo dojít k sepsání příslušné úvěrové smlouvy, na základě které obviněný obdržel částku 4,000.000,- Kč. Poskytnutí úvěru obviněnému bylo (ze strany úvěrové komise) podmíněno zřízením zástavního práva k nemovitosti, o které obviněný nepravdivě tvrdil, že je v jeho vlastnictví, v opačném případě by kladné stanovisko úvěrové komise stran poskytnutí úvěru nebylo nikdy vydáno [v této souvislosti lze poukázat zejména na obsah Zápisu ze zasedání úvěrové komise konané dne 2. 9. 1998 (založen na č. l. 200 a 201 spisu, resp. na č. l. 203 až 206 spisu) a Zápisu ze zasedání úvěrové komise konané dne 9. 9. 1998 (založen na č. l. 207 až 209 spisu, resp. č. l. 211 až 214 spisu)]. Je proto třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu, že zmíněná nepravdivá informace podaná obviněným v rámci sjednávání úvěrové smlouvy (jak již shora zmíněno, pojem „při sjednávání úvěrové smlouvy“ vyjadřuje nejen samotný podpis úvěrové smlouvy, ale především proces zahájený doručením návrhu smlouvy, resp. žádosti o poskytnutí úvěru, pokračující až k případné akceptaci tohoto návrhu druhou smluvní stranou a uzavření úvěrové smlouvy) byla také zcela zjevně v příčinné souvislosti s konečným uzavřením úvěrové smlouvy. Za tohoto stavu věci je irelevantní, že samotná úvěrová smlouva neobsahuje ustanovení o zřízení zástavního práva k předmětné nemovitosti. Ostatně, v těchto souvislostech je na místě doplnit, že trestně odpovědným ve smyslu §250b odst. 1 tr. zák. je již ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bez ohledu na skutečnost, zda je tato smlouva nakonec formálně uzavřena.
Již tyto skutečnosti spolehlivě odůvodnily právní závěr, že obviněný se dopustil trestného činu úvěrového podvodu, a to se zřetelem k výši způsobené škody podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (bez ohledu na dále uvedené okolnosti týkající se otázky pojistného plnění, jež mělo být poskytnuto v souvislosti s poškozením zmíněné nemovitosti povodněmi v červenci roku 1997).
Pokud jde o argumentaci obviněného týkající se otázky pojistného plnění ústící do závěru, že plnění z pojistné smlouvy vztahující se ke zmíněné nemovitosti mělo být poskytnuto výlučně jemu jako pojištěnému (pojistníkovi), pak lze v obecné rovině konstatovat (v souladu s názorem vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2002, sp. zn. 28 Cm 199/2001, i v rozsudku soudu prvního stupně), že došlo-li k pojistné události ještě před změnou v osobě vlastníka a pojistné plnění do té doby nebylo vyplaceno, přísluší pojistné plnění vlastníku původnímu, pokud nebylo dohodnuto jinak. Současně je ovšem nutno zdůraznit, že v daném případě tato skutečnost nemohla mít vliv na závěr o vině obviněného trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a to nejen z důvodů výše rozvedených, ale také se zřetelem ke skutečnostem popsaným níže.
Jak již soud prvního stupně konstatoval, majetek, kterého se pojistná událost týkala (nákupní středisko K.), získal obviněný na základě Smlouvy o prodeji privatizovaného majetku č. uzavřené dne 1. 4. 1997 podle zákona č. 92/1991 Sb. s F. n. m. Č. r. (založena na č. l. 272 až 278 spisu). V článku VI. této smlouvy bylo ujednáno pro případ nezaplacení kupní ceny kupujícím (obviněným) právo prodávajícího od smlouvy odstoupit, čemuž korespondovala povinnost kupujícího privatizovaný majetek do třiceti dnů ode dne, kdy nastaly účinky odstoupení, vrátit prodávajícímu s tím, že nevrátí-li tento majetek ve výši převzaté účetní hodnoty, je povinen poskytnout za nevrácený majetek náhradu v penězích, a to ve výši účetní hodnoty převzatého nevráceného majetku (ve smlouvě je dále obsažena dohoda o zajištění závazku - článek XIV. s odkazem na §553 občanského zákoníku - která měla zabránit snížení hodnoty majetku, jenž byl touto smlouvou převeden před zaplacením kupní ceny). Jelikož obviněný kupní cenu neuhradil, odstoupil F. n. m. Č. r. od výše uvedené kupní smlouvy o prodeji nemovitosti (viz notářský zápis číslo ze dne 2. 10. 1997 na č. l. 253 až 256 spisu). Vzhledem k této skutečnosti měl obviněný vrátit prodávajícímu, tedy F. n. m. Č. r., majetek ve výši převzaté účetní hodnoty. V důsledku toho, že tento majetek byl poškozen povodněmi v červenci 1997, vznikla ve smyslu citovaného článku VI. Smlouvy o prodeji privatizovaného majetku obviněnému povinnost nejen k vrácení výše specifikované nemovitosti, ale také k úhradě částky představující rozdíl mezi účetní hodnotou nemovitosti k okamžiku převodu vlastnického práva a její hodnotou v době vrácení. F. n. m. tak vznikla pohledávka za obviněným. V těchto souvislostech je třeba zmínit, že šlo o škodu, která byla kryta pojištěním, jež na předmětnou nemovitost obviněný uzavřel s pojišťovnou K. p., a. s. Dále je třeba připomenout zjištění citované i ve výroku rozhodnutí soudů obou stupňů, a to, že obviněný byl přípisem F. n. m. Č. r. ze dne 18. 12. 1997, č. j. (založen na č. l. 281 spisu), který převzal dne 19. 12. 1997 (viz č. l. 282 spisu), vyzván, aby na budoucího vlastníka nákupního střediska K. převedl možnost plnění pojišťovny K. a.s. z titulu poškození nemovitosti v červenci 1997 povodněmi.
Je pak třeba zdůraznit, že rozvedené skutečnosti obviněný při procesu sjednávání úvěrové smlouvy s Č. n. z., s. a ú. d., zamlčel. Šlo o zamlčení podstatných údajů, neboť nelze (i vzhledem k tomu, jaký význam přisuzovala úvěrová komise jmenované záložny vlastnickému právu obviněného k nákupnímu středisku K.) pochybovat o tom, že tyto údaje by měly zásadní význam pro rozhodnutí jmenované záložny úvěrovou smlouvu s obviněným uzavřít. V daných souvislostech není od věci v kontextu rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2002, sp. zn. 28 Cm 199/2001, poznamenat, že právní úkon spočívající ve vystavení vinkulace pojistného plnění ve prospěch Č. n. z., s. a ú. d., by bylo lze označit za neplatný v důsledku jeho rozporu s dobrými mravy. V době jeho vydání totiž obviněný, který tento úkon inicioval, věděl, že došlo k platnému odstoupení od uzavřené kupní smlouvy (o prodeji privatizovaného majetku č. 097/97 ze dne 1. 4. 1997), že není vlastníkem věcí, kterých se pojistná smlouva týká, a že naopak podle ujednání v předmětné kupní smlouvě (článku VI.) má vůči F. n. m. Č. r. existující nezanedbatelné finanční závazky, a že tedy tento úkon směřuje k zamezení jejich úhrady. I to dokresluje způsob jednání obviněného a dokumentuje jeho podvodné jednání v rámci procesu sjednávání úvěrové smlouvy, počínaje podáním žádosti o poskytnutí úvěru.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2010
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý