ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.152.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 152/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2010 o dovolání obviněného Z. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 8 To 273/2009-664, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 30/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 8 To 273/2009-664, byl mj. i k odvolání obviněného Z. J. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 4. 2009, sp. zn. 32 T 30/2009, kterým byl obviněný Z. J. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a osmi měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněný Z. J. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O nároku na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 8 To 273/2009-664, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že se soudy nezabývaly obligatorním znakem trestného činu loupeže – tj. subjektivní stránkou – úmyslem, a proto jejich závěry o použité právní kvalifikaci jsou nepřesvědčivé, vzbuzují pochybnosti o její správnosti. Obviněný poukazuje na to, že podle slovní formulace zjištěného skutku došlo nejprve k násilí vůči poškozenému a teprve následně došlo k vyzvání poškozeného K. k vydání peněz, což svědčí pro závěr, že jednání obviněného je třeba posuzovat jako dva skutky. V další části svého dovolání rozvádí úvahy k §120 tr. ř. a ke znakům trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti konstatuje, že skutková zjištění popsaná ve výrokové větě rozsudku nejsou dostatečně rozvedena a konkretizována ani v odůvodnění rozhodnutí a tudíž nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že obviněný fyzicky napadl poškozeného B. v úmyslu zmocnit se cizí věci. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek napadený dovoláním i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, současně by mělo být ustanovení §261 tr. ř. aplikováno i ve prospěch ostatních ve věci odsouzených. Dále požádal o postup podle §265o odst. 1 tr. ř. – odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť nešlo o dva po sobě jdoucí skutky, nýbrž o jeden skutek, který byl soudem správně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění se uvedeného jednání dopustil (spolu s dalšími obviněnými) tím, že „dne 28. 9. 2008 v době od 04.20 do 04.50 hodin v P. B., ul. Z. ve S. h. – baru, ve snaze získat v minulosti pravidelně vyplácenou odměnu za ochranu podniku, jejíž vyplacení dne 27. 9. 2008 poškozený M. K., k žádosti D. L., který byl k vyzvednutí odměny do podniku vyslán obžalovaným Z. J., odmítl, vstoupil společně s obžalovanými P. P., V. P., Š. M., a s odděleně stíhanými Z. M., a D. L., do herny, kde fyzicky napadli obsluhu herny – poškozeného M. K. a pracovníka ochranky poškozeného T. B., a to tím způsobem, že obžalovaný Z. J. zaútočil na poškozeného B., který v obranné reakci povalil židli, již srazil na zem poškozeného K., následně Z. M. opakovaně udeřil teleskopickým obuškem do různých částí těla ležícího poškozeného K., který si rukama kryl hlavu, a způsobil mu pohmoždění pravého malíčku, pohmožděniny na krku a předloktí pravé ruky, v mezidobí se poškozenému B. přes snahu obžalovaného J., který jej pronásledoval a snažil se mu zabránit v útěku, podařilo utéci z podniku druhým vchodem, kdy byl stále pronásledován obžalovanými Z. J., V. P. a i posléze Z. M. a obžalovaným P. P., kteří rovněž vyběhli z podniku ven, přičemž v podniku zůstali společně s ležícím poškozeným K. D. L. a obžalovaný Š. M., kteří jej hlídali, aby podnik neopustil, přičemž ostatní obžalovaní a odděleně stíhaný Z. M. poškozeného B. venku dostihli poté, co zakopl a upadl na zem, následně byl poškozený B. přesně nezjištěnými osobami z obžalovaných, popř. odděleně stíhaným Z. M., bit kopanci do oblasti hlavy, žeber i dalších částí těla, čímž mu bylo způsobeno pohmoždění hrudní stěny vlevo v oblasti 8 až 10 žebra s kožními oděrkami na hrudi a zádech, zlomenina 10 žebra vlevo bez posunu úlomků, vícečetná ložiska pohmoždění měkkých tkání obličeje s krevními výrony a kožními oděrkami, pohmoždění boltce levého ucha, podvrtnutí horního řezáku vlevo s odlomením 1/3 zubní korunky a pohmoždění měkkých tkání v dolní části pravého bérce vpravo s krevním výronem, následně přiměli poškozeného B. k návratu do podniku, kde obžalovaný Z. J. požadoval po poškozeném K. vydání peněz z pokladny jako plat ochranky za minulý týden, přičemž všichni obžalovaní i odděleně stíhaní L. a M. obklopili poškozené, Z. M. vzal z baru láhev vodky, kterou začal ostatní hostit, obžalovaný J. dal poškozenému B. tzv. hlavičku do obličeje, přičemž poškozený K. v obavě před dalšími útoky na sebe a poškozeného B. obžalovanému J. z pokladny vydal částku 7.000,- Kč, kdy následně odděleně stíhaný Z. M. za souhlasu obžalovaného Z. J. a V. P. požadoval vydání záznamu z bezpečnostních kamer, přičemž Z. M. vyhrožoval poškozenému K. vypíchnutím zdravého oka, pokud mu nevyhoví a poškozenému B. prostřelením kolene“.
V souvislosti s uplatněnou argumentací obviněného v podaném dovolání je potřebné uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z výpovědí svědků – poškozených, ale i dalších důkazů v hlavním líčení provedených (uvedených v rozsudku soudu prvního stupně) vyplývá, že soudy za základ svých úvah vzaly situaci, kdy obviněnému bylo odmítnuto vydání částky 7.000,- Kč, pro kterou poslal obviněného L., a proto se do předmětné herny vypravil s ostatními obviněnými, kteří byli informováni o okolnostech, pro které do zmíněného podniku jdou, přičemž i ze záznamů kamer vyplývá, že se nejednalo o žádnou „návštěvu herny za účelem vyjasnění si situace“ jak se v rámci své obhajoby i dovolání snaží obviněný J. soudy přesvědčit, ale pravým a jediným důvodem byla snaha získat peníze, které mu měly být podle jeho tvrzení a přesvědčení vyplaceny. Do S. herny-baru tedy šel obviněný se záměrem získat shora zmíněné peníze a tento úmysl pak pokrývá celkové jednání obviněného (i dalších spoluobviněných). Nelze akceptovat tvrzení obviněného, že by mělo jít o „dva samostatné skutky, byť časově navazující“, a to z důvodů, které velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl soud prvního stupně, kdy tento soud také reagoval na obhajobu obviněného, že násilí se dopustili až v souvislosti s agresivním výrokem poškozeného B. V této souvislosti soud prvního stupně logicky vysvětlil svůj způsob hodnocení důkazů, jednak výpovědi obviněných, ale i poškozeného B. a K., ale také záznamy kamerového systému a další důkazy a správně dovodil, že se jedná o účelovou obhajobu. K problematice zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu, zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Z popisu skutku vyplývá, že jednání obviněného (pokud by nebylo od počátku vedeno úmyslem zmocnění se cizí věci) i ve své části (která následuje po návratu obviněných a poškozeného B. do herny) obsahuje veškeré znaky trestného činu loupeže požadované zákonem, neboť ze skutkového zjištění mj. vyplývá, že v této době obviněný J. po poškozeném K. požadoval vydání peněz z pokladny jako plat ochranky, přičemž obvinění obklopili poškozené, konzumovali vodku a obviněný J. dal poškozenému B. hlavičku do obličeje, přičemž poškozený K. v obavě před dalšími útoky na sebe a poškozeného B. částku 7.000,- Kč obviněnému J. vydal.
Nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že popis skutku nevykazuje znak úmyslu obviněného ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť tento znak je vyjádřen jednak ke zmocnění se cizí věci, tak ve vztahu k ublížení na zdraví : „ve snaze získat v minulosti vyplácenou odměnu fyzicky napadli“, následně pak ve zjištění „následně přiměli poškozeného B. k návratu do podniku, kde obžalovaný Z. J. po poškozeném K. požadoval vydání peněz z pokladny, jako plat ochranky za minulý týden, přičemž všichni obžalovaní i odděleně stíhaní L., M. obklopili poškozené … popíjeli vodku, obviněný J. š dal poškozenému B. tzv. hlavičku do obličeje, přičemž poškozený K. v obavě před dalšími útoky na sebe a poškozeného B. obžalovanému J. z pokladny vydal částku 7.000,- Kč“.
V souvislosti s obviněným předkládanou vlastní verzí průběhu skutkového děje je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo potřebné rozhodovat o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí (jak požadoval obviněný).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann