ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1545.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1545/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2010 o dovoláních, která podali obvinění B. S. a MUDr. L. U., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 9 To 151/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 190/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. S. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. L. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 6 T 190/2007, byl obviněný B. S. uznán vinným [v bodech 1) – 12)] trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) dílem dokonaným, dílem [v bodech 7), 12)] ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a obviněný MUDr. L. U. byl uznán vinným [v bodech 7) – 12)] účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. dílem dokonanému, dílem [v bodech 7), 12)] spáchanému ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Obviněný B. S. byl za tento trestný čin odsouzen podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále byl odsouzen podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 200.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Obviněný MUDr. L. U. byl podle §250a odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 150.000,- Kč, přičemž byl podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný B. S. zavázán k povinnosti uhradit poškozeným společnostem K. p. a.s. škodu ve výši 255.000,- Kč, U. p. a.s. škodu ve výši 36.000,- Kč a Č. p. a.s. škodu ve výši 90.000,- Kč. Podle §229 odst. 1, 3 tr. ř. byla poškozená A. ž. p. a.s. (dříve C. S. L. & P. a.s.) odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byly podle §229 odst. 2, 3 tr. ř. odkázány se zbytky nároků na náhradu škody poškozené U. p. a.s., K. p. a.s. a Č. p. a.s. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla na stejné řízení odkázána s nárokem na náhradu škody poškozená Č. p. a.s.
Citovaným rozsudkem byli dále obvinění B. S. a MUDr. L. U. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 2 Zt 543/2006, pro skutky v rozsudku popsané, jimiž měl obviněný B. S. spáchat trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. [resp. odst. 4 písm. b) tr. zák. v souvislosti s dalšími útoky], resp. MUDr. L. U. účastenství ve formě pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. [resp. odst. 4 písm. b) tr. zák. v souvislosti s dalšími útoky].
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění B. S. a MUDr. L. U. a v jejich neprospěch též obvodní státní zástupce pro Prahu 2, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. května 2009, sp. zn. 9 To 151/2009, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podali obvinění B. S. a MUDr. L. U. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a obviněný B. S. pak ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný B. S. v odůvodnění svého dovolání uvedl, že podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně hodnotily jeho jednání i další skutkové okolnosti a v důsledku tohoto nesprávného hodnocení, které navíc nemá oporu v provedených důkazech, když v opakovaném hlavním líčení mu bylo nalézacím soudem znemožněno byť i jen navrhnout důkazy další, rozhodly o jeho vině uvedeným trestným činem. V souvislosti s tím připomněl, že původním rozsudkem nalézacího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 6 T 190/2007, byl uznán vinným pouze skutky pod body 1 až 6 obžaloby, přičemž v ostatních bodech byl obžaloby zproštěn, ale odvolací soud tento rozsudek usnesením ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 9 To 424/2008, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle jeho slov odvolací soud v tomto usnesení nepřípustně hodnotil důkazy, které sám neprováděl, a v podstatě presumoval jeho vinu i vinu MUDr. L. U., když odborné znalecké závěry nahradil svými názory a úvahami a pro nalézací soud vyselektoval důkazy, na které má být brán zřetel a na které nikoliv, a v podstatě dal nalézacímu soudu jasnou instrukci k odsouzení obou obviněných. Nicméně i přes tento postup odvolací soud zavázal nalézací soud doplněním důkazního řízení. Vzhledem k tomu, že od posledního hlavního líčení uběhlo prakticky osm měsíců, měl nalézací soud hlavní líčení opakovat, což se nestalo, a minimálně měl vyhovět pokynu odvolacího soudu k doplnění dokazování. Nalézací soud však dal stranám pouze možnost ke stručnému vyjádření k věci a bez dalšího přistoupil rovnou k poradě a vyhlášení rozsudku. V tomto smyslu nevyhověl pokynu odvolacího soudu ani ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., nedotázal se ani na souhlas stran se čtením protokolu o hlavním líčení a nedal obhajobě šanci provést další důkazy, o nichž paušálně rozhodl, že je zamítá. Podle obviněného je tato skutečnost pro dovolání právně relevantní, neboť na základě takového procesního postupu je fakticky nemožné učinit objektivní skutková zjištění a následně je hmotně právně správně posoudit a takto bylo porušeno zaručené ústavní právo obviněných na spravedlivý proces. Obviněný přitom zdůraznil, že jedním z důsledků procesně vadného postupu nalézacího soudu a důvodů nesprávného právního posouzení skutku a jiného hmotně právního posouzení je skutečnost, že nalézací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. V souvislosti s tím konkrétně namítl, že mu bylo znemožněno doložit soudu další listinné důkazy osvědčující, že se jeho úrazy staly a že se s nimi léčil, a nebylo mu umožněno vyslechnutí zdravotnického personálu asistujícího u léčebných úkonů. Soudy obou stupňů se podle něho nevyrovnaly ani s jeho námitkou stran znaleckého posudku MUDr. C., který byl proveden dříve, než byl obviněn, a tak by měl být vůči němu neúčinný. Nevyrovnaly se ani s námitkou nedostatečné kompetence jmenované znalkyně, když s ohledem na to vlastní posudek vytvořili konzultanti, kteří nejsou soudními znalci a nebyly vzati do znaleckého slibu ani ad hoc, přičemž ani všichni tito konzultanti nebyli vyslechnuti jako svědci. V souvislosti s tím obviněný zmínil, že rentgenové snímky, o které se opírají znalecké posudky, nejsou ve spise založeny, nebyly mu předloženy, aby se k nim mohl vyjádřit. Nalézací soud měl tedy tyto snímky jako důkazy vyloučit. Další důkaz - výslech MUDr. Ž., která měla snímky popisovat - byl přes opakované návrhy obhajoby zamítnut, resp. nebyl nikdy proveden.
Dále obviněný B. S. soudům obou stupňů vytkl, že se nevypořádaly s námitkou, podle níž na relevantní závěry o trvalých následcích jeho zranění neměl obviněný MUDr. U. vliv, neboť tyto závěry pojišťovnám předkládali jich smluvní lékaři, kteří se na základě fyzického vyšetření obviněného B. S. shodli na existenci těchto trvalých následků. K tomu obviněný dodal, že nemá žádné medicínské vzdělání ani zkušenosti a je odkázán na konstatování odborníků lékařů o jeho zdravotním stavu, sám neumí a nemůže posuzovat, nakolik jsou tyto posudky a závěry medicínsky správné a relevantní. Dostalo se mu posudků nejenom od MUDr. U., ale především od revizních lékařů, že trpí trvalými následky, a proto právem uplatnil nároky na pojistná plnění. Pokud soudy obou stupňů neprokázaly u MUDr. U. žádný zištný či nezištný motiv nebo pohnutku k tomu, aby v jeho prospěch vydával nepravdivé lékařské zprávy, připustily tím podle obviněného, že k takovým posudkům a zprávám mohlo dojít neúmyslně, z nedbalosti, omylem. Pak se ovšem nabízí otázka, jak měl rozpoznat, že lékařská zpráva MUDr. U. není správná, a to tím spíše, když byla ve všech případech potvrzena shodnými závěry revizních lékařů. Na tuto otázku je jediná odpověď, a to že žádnou takovou možnost neměl a neměl ani důvod o objektivitě takových zpráv pochybovat. Tím je ovšem vyvrácena nejen subjektivní stránka – úmyslné zavinění jak u jeho osoby, tak u MUDr. U. – ale i příčinná souvislost mezi zprávami vydanými MUDr. U. a vyplaceným pojistným.
Obviněný B. S. také poznamenal, že v hodnocení důkazů nebyl zohledněn posudek Doc. T., přičemž soudům vytkl, že v odborně rozporné situaci nezadaly revizní znalecký posudek lékařskému ústavu. Tím podle jeho mínění neprovedly neopomenutelné důkazy a odborné závěry nahradily svými myšlenkovými konstrukty. V návaznosti na to zdůraznil, že právní hodnocení věci jako úmyslného trestného činu je možno spolehlivě dovodit teprve tehdy, pokud se podařilo na základě provedeného dokazování vytvořit takový podklad ve skutkovém stavu věci, který nevzbuzuje důvodné nebo rozumné pochybnosti. Podle jeho názoru se to však ani jednomu ze soudů nepodařilo. Akcentoval přitom opětovně, že nebyl prokázán jeho úmysl a ten byl soudy obou stupňů pouze dovozován z jejich interpretace různých okolostojičností. Obviněný k tomu znovu připomněl, že od počátku řízení namítal řadu důkazů o skutečnostech, které mají zásadní hmotně právní relevanci pro posouzení věci a které se buď nestaly součástí dokazování před soudem nebo k nim nebylo při hodnocení důkazů přihlédnuto. Prohlásil, že nalézací i odvolací soud měl postupovat ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., tj. podle zásady in dubio pro reo, a měl jej podle §226 tr. ř. zprostit obžaloby.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný B. S. uvedl, že jeho trestní stíhání pro skutky popsané pod body 1) až 4) obžaloby bylo v důsledku promlčení nepřípustné. Tyto skutky měl spáchat 2. 9. 2002, 23. 12. 2002, 3. 9. 2003 a 4. 9. 2003 a jeho trestní stíhání bylo zahájeno na základě usnesení Policie ČR, OŘ Praha II, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, Praha 5, Ostrovského 253/3 ze dne 20. 10. 2006, č. j. ORH - 7144/OHK2 – 2005, tedy pro případ právní kvalifikace podle §250a odst. 1 tr. zák. po uplynutí promlčecí doby podle §67 odst. 1 tr. zák., k čemuž došlo u nejpozdějšího trestného činu dne 4. 10. 2006. K tomu ještě podotkl, že ohledně skutků v bodě 1) až 6) obžaloby setrvává na své obhajobě spočívající v tom, že neměl v úmyslu naplnit skutkovou podstatu předmětného trestného činu když se pouze řídil pokyny svědka V., který to ve svém výslechu před nalézacím soudem potvrdil.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný B. S. uvedl s odkazem na skutečnosti výše zmíněné, že již v rozhodnutí soudu prvního stupně byly důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů obviněný B. S. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a usnesení Městského soudu v Praze ve výroku o vině i trestu a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám hned rozhodl ve věci rozsudkem, popřípadě podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 nebo Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný MUDr. L. U. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily jeho jednání jako pomoc k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. dílem dokonanému, dílem spáchanému ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. V souvislosti s tím namítl, že patrně jedním z důvodů nesprávného právního posouzení skutku a též jiného hmotně právního posouzení je skutečnost, že nalézací soud nepostupoval striktně v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obdobně jako obviněný B. S. poznamenal, že samotné právní hodnocení věci je možné spolehlivě učinit teprve tehdy, pokud se podařilo na základě provedeného dokazování vytvořit takový podklad ve skutkovém stavu věci, který nevzbuzuje důvodné pochybnosti. Podle jeho přesvědčení se však již nalézacímu soudu takový podklad nepodařilo zjistit a zajistit a odvolací soud hodnocení skutkového stavu přijaté nalézacím soudem svým rozhodnutím prakticky podpořil. Dále uvedl, že za situace, kdy v daném případě jde o úmyslnou trestnou činnost, bylo potřeba s odpovídající mírou jistoty prokázat v jeho jednání naplnění všech nezbytných znaků skutkové podstaty příslušné zvolené právní kvalifikace, tedy rovněž úmyslné zavinění (v souvislosti s tím připomněl ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/01). V návaznosti na to vyjádřil názor, že se nalézacímu ani odvolacímu soudu nepodařilo úmyslnou formu jeho zavinění prokázat, pouze je předpokládána. K tomu připomněl, že od počátku řízení namítal skutečnosti významné pro posouzení skutkového stavu a jeho hmotně právní hodnocení, které se buď nestaly součástí dokazování před soudem nebo k nim nebylo při hodnocení důkazů přihlédnuto. Konkrétně zmínil, že byly dostupné pouze rentgenové snímky předložené jím, zatímco snímky, o něž se opírají znalecké posudky, nejsou dostupné, nejsou součástí spisu a nebyly mu předloženy, aby se k nim mohl vyjádřit. Dodal, že vlastní popisování rentgenových snímků měla provést MUDr. Ž., která však přes opakované návrhy nebyla vyslechnuta. Dále namítl, že nebyl zohledněn ani posudek Doc. T., a zdůraznil, že s ohledem na výrazný vliv odborné stránky věci při posuzování daného případu měl již nalézací soud ve smyslu nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 48/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu zvážit, zda tímto postupem nedošlo k neprovedení neopomenutelného důkazu. Podle názoru obviněného se tak právě stalo. Vzhledem k tomu, že otázka jeho činnosti prvotně nespadá do právní odbornosti, nebyla mu spolehlivě prokázána odpovídající forma zavinění. Připomněl, že ve své práci se řídil též Stavovským předpisem číslo 10 České lékařské komory (Etickým kodexem ČLK).
Dále obviněný MUDr. L. U. poukázal na to, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí, že nebylo zjištěno, zda získal nějaké finanční plnění za svou službu či zda tak učinil z jiných důvodů, například za slíbenou protislužbu či z pouhé nezodpovědnosti. V návaznosti na to dovodil, že nezodpovědnost je především nedbalost, a vyjádřil přesvědčení, že mělo být postupováno výkladem skutkového stavu pro něj nejpříznivějším. Poznamenal, že pokud v daném momentu vyhodnotil jemu předložené vstupní údaje určitým způsobem, nelze z toho automaticky dovodit, že se dopustil úmyslné trestné činnosti. Podle jeho mínění je v daném případě z argumentace nalézacího i odvolacího soudu zřejmé, že při jimi zvoleném výkladu skutkového stavu věci lze alternativně uvažovat o nedbalostní formě zavinění. Za této situace by ovšem nemohlo jít o pomoc ke spáchání úmyslného trestného činu pojistného podvodu či jeho pokusu. Podle jeho názoru měl nalézací i odvolací soud postupovat ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., tj. v pochybnostech ve prospěch obviněného, a podle §226 tr. ř. jej obžaloby zprostit.
Z těchto důvodů obviněný MUDr. L. U. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a usnesení Městského soudu v Praze ve výroku o trestu odnětí svobody a peněžitém trestu týkajících se jeho osoby a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem, event. podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, případně Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že obviněný B. S. svůj mimořádný opravný prostředek částečně opírá o dovolací důvod, jehož naplnění předpokládá existenci vady v právním posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], avšak prakticky všechny jeho námitky týkající se právního hodnocení skutků směřují nikoli proti způsobu aplikace norem hmotného práva trestního, nýbrž proti způsobu hodnocení důkazů soudem, čili proti způsobu, jímž soud zjišťoval skutečný stav věci. Týká se to především znaleckého posouzení jednotlivých úrazů, za něž byl odškodňován či odškodnění od pojišťoven požadoval. Takové výhrady však nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout a svou podstatou neodpovídají ani žádnému dalšímu ze zákonem definovaných důvodů dovolání.
Přisvědčit však nelze ani námitce promlčení, kterou obviněný B. S. vztahuje k prvním čtyřem dílčím skutkům popsaným ve výroku o vině. Jeho námitku by bylo možno akceptovat, kdyby byl – jak uvádí – skutečně stíhán pouze pro trestný čin podle §250a odst. 1 tr. zák., v kteréžto eventualitě by se uplatnil §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. Trestní stíhání obviněného však bylo vedeno pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., pro který platí nikoli tříletá, nýbrž pětiletá promlčecí doba. Ani v tomto ohledu není tedy dovolání obviněného B. S. důvodné.
Není-li dán žádný ze shora zmíněných dovolacích důvodů, nemůže být naplněn ani důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve druhé alternativě, kterou měl zřejmě obviněný na mysli. Předpokladem pro tento důvod dovolání je existence některého z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., avšak žádný takový důvod zjištěn nebyl.
K dovolání obviněného MUDr. L. U. státní zástupce předeslal, že formulovaný petit je v rozporu s dovolacími důvody i argumenty shromážděnými v dovolání, neboť obviněný napadá právní posouzení skutku (resp. jiné hmotně právní posouzení), navrhuje však zrušit toliko výroky o trestu, jež v této věci nejsou výsledkem hmotně právního posuzování. Petit dovolání je tedy v rozporu s obsahem dovolání a v tomto smyslu je podaný mimořádný opravný prostředek nejednoznačný. Dále uvedl, že argumentaci obviněného nelze přisvědčit ani z věcných důvodů. Obviněný totiž svůj mimořádný opravný prostředek na jedné straně opírá o dovolací důvod, jehož naplnění předpokládá existenci vady v právním posouzení skutku a jehož existence je současně podmínkou naplnění druhého z důvodů uplatněných v dovolání obviněného, avšak prakticky všechny jeho námitky směřují nikoli proti způsobu aplikace norem hmotného práva trestního, nýbrž proti způsobu hodnocení důkazů soudem, čili proti způsobu, jímž soud zjišťoval skutečný stav věci. Obviněný tedy ignoruje skutkový stav, k němuž dospěly soudy, a pokouší se argumentovat jiným skutkovým stavem, z něhož pak vyvozuje např. námitku o nedostatečném prokázání subjektivní stránky trestného činu. Takové výhrady však nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout a svou podstatou neodpovídají ani žádnému dalšímu ze zákonem definovaných důvodů dovolání. Proto nemůže být naplněn ani důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť ten je podmíněn existencí některého z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., avšak žádný takový důvod zjištěn nebyl.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného B. S. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného MUDr. L. U. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 9 To 151/2009, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
K druhé alternativě lze předeslat, že uplatněné dovolací námitky zcela (v případě obviněného MUDr. L. U.) nebo z podstatné části (v případě obviněného B. S.) neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů a pokud je zčásti lze formálně pod některý z důvodů dovolání subsumovat (námitky obviněného B. S. o promlčení trestního stíhání), pak jsou zjevně neopodstatněné – viz argumentaci níže rozvedenou.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však obviněnými uplatněné dovolací námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují ve své podstatě do oblasti skutkových zjištění. Oba obvinění totiž soudům vytýkají v prvé řadě neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, obviněný B. S. pak ještě soudu prvního stupně procesně vadný a nedůsledný postup při provádění hlavního líčení. Oba obvinění přitom současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., obviněným B. S. též v porušení ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. a §264 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali z tvrzené neúplnosti dokazování, nesprávného hodnocení provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, vadných skutkových zjištění, případně též pochybení při konání hlavního líčení (z nerespektování zejména ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., §219 odst. 3 tr. ř. a §264 odst. 1 tr. ř.), pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Pokud obviněný B. S. namítl, že v posuzované trestní věci bylo stran části dílčích útoků trestní stíhání z důvodu promlčení nepřípustné, pak takovou námitku lze sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. subsumovat, současně je však nutno uvést, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
V první řadě je třeba k námitce obviněného B. S. připomenout, že dílčí útoky popsané pod body 1) až 4) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tvořily podle závěru tohoto soudu, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, společně s dílčími útoky popsanými pod body 5) až 12) tamtéž jeden skutek, jeden pokračující trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., jehož poslední dílčí útok byl proveden teprve dne 10. 2. 2006. Bylo-li tedy trestní stíhání obviněného B. S. zahájeno, jak sám uvádí, na základě usnesení policejního orgánu ze dne 20. 10. 2006 (doručeného mu dne 24. 10. 2006), je zřejmé, že k promlčení takového pokračujícího trestného činu [resp. předmětných dílčích útoků ad 1) až 4)] nemohlo se zřetelem k ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. dojít, neboť u trestných činů pokračujících začíná běžet promlčecí doba, s jejímž uplynutím se pojí zánik trestnosti činu, až od okamžiku, kdy byl takový trestný čin dokončen, tzn. od okamžiku, kdy byl proveden poslední útok (dílčí akt) takového pokračujícího trestného činu.
Pro úplnost je ovšem na místě uvést, že k promlčení dílčích útoků popsaných pod body 1) až 4) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu by nemohlo dojít ani v případě, že by tyto byly posouzeny jako samostatný pokračující trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., jehož trestnost ve smyslu §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. zaniká uplynutím promlčecí doby v délce 3 let. Za této situace by totiž bylo nutné mít na zřeteli ustanovení §67 odst. 3 písm. b) tr. zák., podle něhož se promlčení trestního stíhání přerušuje, spáchá-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. V kontextu výše rozvedeného je pak třeba znovu upozornit na skutečnost, že obviněný B. S. byl uznán vinným též dalšími dílčími útoky popsanými pod body 5) až 12) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně spáchanými po dílčích útocích popsaných pod body 1) až 4) výroku o vině téhož rozhodnutí (konkrétně od 4. 12. 2003 do 10. 2. 2006), které by samy osobě naplňovaly znaky skutkové podstaty pokračujícího trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Promlčení trestního stíhání ve vztahu k dílčím útokům ad 1) až 4) by se tak přerušilo, neboť obviněný by se v promlčecí době dopustil nového trestného činu, na který trestní zákon stanoví přísnější trest. V konečném důsledku by taková situace opět vedla k závěru o nemožnosti promlčení dílčích útoků popsaných pod body 1) až 4) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného B. S. žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného B. S. odmítl. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného MUDr. L. U. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2010
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý