ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.156.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 156/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2010 o dovolání, které podal obviněný P. C., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 7 To 196/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 103/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 1 T 103/2008, byl obviněný P. C. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v rozporu s ustanovením §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, kdy neměl zvláštní oprávnění k zacházení s omamnými a psychotropními látkami dle §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., tak ve Věznici VS ČR K., kde vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody na základě rozsudku Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 2 T 16/2006, ze dne 17. 5. 2006, který nabyl právní moci dne 5. l0. 2006, přechovával psychotropní látku zvanou pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu, která je uvedena v Příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. mezi psychotropními látkami zařazenými do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, tak
• dne 4. 5. 2008 v 15.30 hod. v době počátku vycházky odsouzených měl u sebe v ložnici č. na oddíle ubytovny, 1 ks krabičky cigaret zn. Corida Portoriko s 1 ks plastového sáčku o velikosti 5x8,5 cm s psychotropní látkou zvanou pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu, o hmotnosti 0,33 g ve formě bílé krystalické látky, kdy v zajištěném materiálu byl zjištěn metamfetamin 65,8% čistoty vztaženo na bázi metamfetaminu, což představuje 0,21 g čisté báze metamfetaminu, kdy tyto při kontrole příslušníky VS ČR odhodil,
• dne 6. 7. 2008 v 17.20 hod. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici VS ČR K., přechovával v ponožce 1 ks plastového sáčku s obsahem
- 1 ks plastového sáčku přesně nezjištěné velikosti s psychotropní látkou zvanou pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu, o hmotnosti 3,39 g ve formě světle nažloutlé látky, kdy v zajištěném materiálu byl zjištěn metamfetamin 66,6% čistoty, vztaženo na bázi metamfetaminu, což představuje 2,25 g čisté báze metamfetaminu,
- 1 ks plastového sáčku přesně nezjištěné velikosti polepeného modrou lepící páskou s psychotropní látkou zvanou pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu, o hmotnosti 2,03 g ve formě nažloutlé látky, kdy v zajištěném materiálu byl zjištěn metamfetamin 66,9% čistoty, vztaženo na bázi metamfetaminu, což představuje 1,35 g čisté báze,
tedy celkově obsah čisté báze metamfetaminu činil 3,6 g, kdy ponožku s plastovými sáčky obsahující psychotropní látku při osobní prohlídce odhodil a tato byla zajištěna příslušníky VS ČR“.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §187a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 5,22 g metamfetaminu uloženého v režimovém skladu PČR, SZK P., v bezpečnostní obálce č. pod čj.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově (v neprospěch obviněného), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 7 To 196/2009, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku soudům nižších stupňů vytkl, že neprovedly všechny důkazy, které se nabízely a jejichž provedení navrhoval s tím, že tyto mohly zvrátit názor soudů o jeho vině. Uvedl, že zejména záběry z kamerového systému umístěného na chodbě Věznice Kynšperk by vyvrátily tvrzení svědků V. a P., že ložnice byla prázdná, resp. by potvrdily, že mu byl dne 4. 5. 2008 u katru dozorci důkladně kontrolován oděv, že u sebe nemohl mít tvrzenou krabičku cigaret, popř. že tato nebyla nalezena hned po příchodu na ložnici, jak tvrdí dozorci, ale že mezi jejím nálezem a jejich vstupem do ložnice uplynula poměrně dlouhá časová prodleva. Podle jeho názoru by se tak potvrdilo, že s krabičkou neměl nic společného a byla by vyvrácena tvrzení usvědčujících svědků.
Shledal, že záběry z kamerového systému mohly významným způsobem přispět také k řádnému objasnění události ze dne 6. 7. 2009, protože by bylo vidět, jak odešel do místnosti WC a zejména by bylo vidět osobu, která tam vešla za ním a přinesla předmětný sáček s pervitinem. V této souvislosti též podotkl, že má za to, že s obsahem tohoto plastového sáčku mohlo být do doby jeho předání vyšetřovateli manipulováno, neboť byl prakticky bez zajištění uložen v místnosti dozorců.
Dále obviněný zdůraznil, že se nedožaduje přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ale že skutkový stav navrhuje hodnotit z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny, zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Prohlásil, že namítá zejména rozpor mezi skutkem formulovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jím použitou právní kvalifikací. Podotkl, že na základě zjištěného skutkové stavu měl mařit výkon rozhodnutí soudu závažným jednáním směřujícím ke zmaření účelu trestu a měl bez povolení přechovávat psychotropní látku v množství větším než malém, přitom vyjádřil přesvědčení, že tyto právní názory nelze ze skutkových zjištění učiněných zejména nalézacím soudem dovodit ani výkladem, resp. že z napadeného rozhodnutí ani z rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely po zhodnocení jednotlivých důkazů. Podle jeho slov jsou skutková zjištění odlišná, než ta, jaká měla být učiněna. Uzavřel, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho návrhy na doplnění dokazování a že výklad o jejich nadbytečnosti nelze připustit.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky („dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že ze způsobu zaměření použité dovolací argumentace je zřejmé, že je založena na zpochybnění rozsahu provedeného dokazování a tím i na zpochybnění kvality stěžejních skutkových okolností, rozhodných pro posouzení viny obviněného. Proto svým zaměřením nemůže obsahově naplňovat použitý důvod dovolání a ani ji nelze podřadit pod zbývající důvody dovolání, uvedené v §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Lze tedy mít důvodně za to, že nejsou splněny obecné předpoklady obsahového přezkoumání předmětného dovolání, neboť je podloženo skutkovými námitkami, resp. těmi, které mají v odlišné versi přisouzeného skutkového děje svůj podklad.
Dále poznamenala, že povaha odůvodnění předmětného dovolání není taková, aby byla způsobilá naplnit podmínky dovolacího přezkumu na podkladě judikované výjimečnosti zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, ke kterému by bylo možno přistoupit až na podkladě jeho zřejmého nesouladu se způsobem jeho právního posouzení. Obviněný sice v další části odůvodnění svého dovolání namítl rozpor mezi skutkem, formulovaným ve výroku o vině a soudem použitou právní kvalifikací, kdy měl mařit výkon rozhodnutí soudu závažným jednáním za účelem zmařit účel trestu a měl bez povolení přechovávat psychotropní látku v množství větším než malém. Takovou námitku extrémního nesouladu mezi opatřenými skutkovými zjištěními a způsobem jejich právního posouzení však podle státní zástupkyně uplatnil pouze formálně, neboť ji bez dalšího bližšího odůvodnění uzavřel úsudkem, že „tyto právní závěry však nelze z přisouzeného skutkového stavu věci dovodit ani výkladem“. Zbývající část odůvodnění jeho dovolání je pak v duchu prve uvedeném věnována polemice o tom, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě byl odsouzen, když podle jeho názoru jsou opatřená skutková zjištění odlišná od těch, která měla být učiněna. Zdůraznila, že výše naznačený výjimečný zásah do skutkových zjištění by byl v rámci řízení o dovolání reálný pouze tehdy, pokud by právní závěr o tom, že obviněný bez povolení přechovával psychotropní látku v množství větším než malém a že se tímto způsobem současně dopouštěl závažného jednání za účelem zmaření účelu výkonu jemu uloženého trestu odnětí svobody, nevyplynul z výsledků provedeného dokazování. Ty byly ze strany obou soudů vyhodnoceny jasným a přesvědčivým způsobem tak, aby na jejich skutkovém podkladě mohl být přijat zcela spolehlivý právní závěr o vině obviněného oběma výše uvedenými sbíhajícími se trestnými činy.
V návaznosti na to státní zástupkyně prohlásila, že podstatným v uvedeném směru zůstává, že obviněný v obou přisouzených případech za podmínek §89 odst. 3 tr. zák. o pokračování v trestném činu u sebe pro svoji potřebu držel, a tedy přechovával psychotropní látku zvanou pervitin v celkovém množství v popisu obou skutků uvedeném a ve smyslu judikatorního výkladu pojmu „množství větší než malé“ (viz rozhodnutí č. 46/2000 Sb. rozh. tr., jakož i POP NSZ č. 6/2000 Sbírky pokynů obecné povahy Nejvyššího státního zastupitelství) odůvodňujícím závěr o zvýšeném nebezpečí pro zdraví nebo život člověka a s přihlédnutím k dále zjištěným okolnostem jeho jednání naplňujícím i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 1, 2 tr. zák. tak, aby se jednalo o trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. Za stavu, že se v obou přisouzených případech dopustil takového jednání ve výkonu trestu odnětí svobody a tímto způsobem závažně narušil jeho režim se záměrem, aby jeho účel zmařil, byl tomu odpovídajícím způsobem dále uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f) tr. zák., spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem prve uvedeným.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání o dovolání obviněného rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 7 To 196/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z převážné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž (zvláště) neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stručně řečeno de facto namítá, že se jednání, která jsou mu kladena za vinu, nedopustil). Převážně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také argumentoval, že právní závěr soudů v tom smyslu, že měl mařit výkon rozhodnutí soudu závažným jednáním směřujícím ke zmaření účelu trestu a že měl bez povolení přechovávat psychotropní látku v množství větším než malém, nelze ze skutkových zjištění učiněných zejména nalézacím soudem dovodit ani výkladem. Takovou argumentaci lze ryze formálně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud ale shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo bez povolení přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed v množství větším než malém.
Toto zákonné ustanovení bylo do trestního zákona zařazeno novelou provedenou zákonem č. 112/1998 Sb. na základě mezinárodního závazku, vyplývajícího z Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb.) a Úmluvy o psychotropních látkách (srov. vyhlášku č. 62/1989 Sb.). Má jít o trestní postih držení těchto látek v množství větším než malém pro vlastní potřebu (srov. a contrario ustanovení §187 odst. 1 tr. zák.).
Přechováváním se ve smyslu citovaného ustanovení zákona rozumí jakýkoli způsob držení omamné nebo psychotropní látky nebo jedu bez povolení. Pachatel nemusí mít takovou látku přímo u sebe, postačí, když ji má ve své moci. Na délce doby nezáleží, avšak délka trvání přechovávání bude mít význam pro stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Přechovávání musí být vykonáváno pro sebe, neboť přechovávání pro jiného je postihováno ustanovením §187 tr. zák. Ustanovení §187a tr. zák. je subsidiární privilegovanou skutkovou podstatou k ustanovení §187 tr. zák., a navíc je i ustanovením užším.
Omamné a psychotropní látky jsou takové látky, u kterých vzniká nebezpečí chorobného návyku nebo psychických změn nebezpečných pro společnost nebo pro toho, kdo je opakovaně bez odborného dohledu používá, a jsou uvedeny v seznamech těchto látek - viz §2 písm. a) zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách, a dále viz přílohy č. 1 až 7 k tomuto zákonu. V příloze č. 5 je také uvedena látka metamfetamin, zvaná pervitin.
Zákonný znak množství větší než malé není v zákoně blíže vymezen a ponechává stanovení konkrétního množství na judikatuře. Ta za množství větší než malé ve smyslu ustanovení §187a odst. 1 tr. zák. považuje takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých dávek pětinásobně až desetinásobně převyšuje běžnou jednorázovou dávku průměrného konzumenta. Soudní judikatura považuje ohledně metamfetaminu (pervitinu) za množství větší než malé hodnotu 0,5 gramů (asi deset dávek pod 50 mg). K tomu viz např. rozhodnutí č. 46/2000 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 60/2001 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 142/2000 a sp. zn. 3 Tz 56/2001.
Po subjektivní stránce je u předmětného trestného činu třeba úmyslného zavinění.
S ohledem na výše uvedená teoretická východiska nelze než konstatovat, že soudy nižších stupňů nepochybily, když předmětný skutek posoudily jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., neboť obviněný svým jednáním naplnil všechny jeho zákonné formální a materiální znaky. Z výše citované skutkové věty předmětného rozsudečného výroku je zjevné, že obviněný měl u sebe pro sebe bez povolení psychotropní látku – metamfetamin (pervitin) v množství více než sedminásobně převyšujícím množství, které soudní judikatura považuje za větší než malé [obviněný držel 0,33 g látky obsahující 65,8 % metamfetaminu (tj. 0,21 g čisté báze metamfetaminu), 3,39 g látky obsahující 66, 6 % metamfetaminu (tj. 2,25 g čisté báze metamfetaminu) a 2,03 g látky obsahující 66, 9 % metamfetaminu (tj. 1,35 g čisté báze metamfetaminu), tedy celkem v rámci tří dílčích útoků pokračujícího trestného činu podle §187a odst. 1 tr. zák. přechovával 3,81 g čisté báze metamfetaminu]. Po subjektivní stránce obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť z hlediska porušení zájmu chráněného trestním zákonem bylo jeho jednání očividně chtěné. Jednání obviněného je též charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti (viz rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f ) tr. zák. ve znění účinném v době spáchání činu se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil účel vazby nebo trestu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Zákonný znak maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze, nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004, s. 1030].
Účelem trestu je podle §23 odst. 1 tr. zák. chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.
K naplnění znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f) tr. zák. se vyžaduje závažné jednání, tedy jednání vykazující rysy výraznější intenzity, zpravidla soustavnější, jehož důsledkem bude maření nebo podstatné ztížení výkonu rozhodnutí ve smyslu znemožnění, případně znesnadnění dosažení účelu trestu či vazby. Podle konstantní judikatury obecných soudů je za závažné jednání směřující ke zmaření účelu trestu ve smyslu znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f) tr. zák. považováno soustavné poskytování drog odsouzeným a usnadňování nedovolené činnosti odsouzených (viz rozhodnutí č. 12/1979/II Sb. rozh. tr.). Závažným jednáním nebude ojedinělý méně intenzivní akt, který nebude reálně spojen s mařením či podstatným ztížením výkonu rozhodnutí. Závažnost jednání je třeba posuzovat podle jeho povahy, rozsahu, intenzity, délky jeho trvání a následku ve vztahu ke stupni porušení zájmu chráněného ustanovením §171 odst. 1 písm. f) tr. zák. (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 794/2003).
Podle §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů je odsouzeným zakázáno vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví.
Po subjektivní stránce vyžaduje tento trestný čin úmyslné zavinění.
V návaznosti na dovolací argumentaci obviněného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud se obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody dopustil jednání naplňujícího všechny znaky úmyslného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., pak nepochybně velice závažným způsobem porušil ustanovení §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, přičemž takové jednání zcela zjevně mařilo účel trestu odnětí svobody.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když v jednání obviněného shledal naplnění všech zákonných znaků (včetně subjektivní a materiální stránky) trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f) tr. zák.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2010
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý