ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.447.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 447/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného Š. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 5 To 491/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 52/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 5 To 491/2009, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2009, č. j. 91 T 52/2009-169, kterým byl Š. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců a podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil, o náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 5 To 491/2009, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že „hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně vybočuje ze zásady volného hodnocení důkazů“, přičemž podle jeho názoru soud naprosto ignoroval důkazy, které prokazovaly jeho nevinu a v této souvislosti uvedl jednotlivé důkazy, které podle jeho mínění byly soudy nesprávně hodnoceny. Soudům dále vytýká, že nezdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že obviněný spáchal úmyslný trestný čin. V návaznosti na toto své tvrzení popisuje situaci, která se odehrála v garáži, kdy byl napaden poškozenou, musel vykrýt rány, které směřovaly na jeho hlavu a následně se začal s poškozenou přetahovat o „lať“, kterou se poškozená obviněného snažila udeřit do hlavy. V návaznosti na takto popsanou situaci a „přetahování o lať“ vytýká soudu, že nebral v úvahu vyjádření znalce, kdy mj. uvedl, že nelze vyloučit vznik zranění poškozené ani pádem na nějaký pevný předmět s hranou. V další části dovolání soudu prvního stupně vytýká, že otázky kladené znalci, stejně jako svědkyni RNDr. P., byly formulovány tak, aby vina padla na obviněného. Dále v podaném dovolání popisuje soužití v domě s poškozenou, výpovědi jednotlivých svědků a skutečnosti, které z těchto výpovědí, ale i dalších důkazů vyplynuly. Podle obviněného byl to on, kdo byl poškozenou napaden (utrpěl zranění, která si nenechal ošetřit, ale svědci je ve výpovědích zmínili). Pokud jde o zranění poškozené, tak vyjádřil přesvědčení, že toto poškozené nezpůsobil a tato si mohla zranění způsobit sama např. pádem (viz shora vyjádření znalce), v důsledku požitého alkoholu. Závěrem podaného dovolání soudům vytýká, že se nezabývaly možností posouzení jednání obviněného podle §146a trestního zákoníku. Vzhledem k „absenci dokazování, které by umožnilo soudu správně posoudit, zda a případně jakou skutkovou podstatu uvedenou v trestním zákoně obviněný svým jednáním naplnil“, navrhl, aby Nejvyšší soud „dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného neměl soud ke dni svého rozhodování k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění (se kterým se ztotožnil i soud odvolací), že obviněný „dne 19. 6. 2008 v přesně nezjištěné době mezi 15.30 hod. až 16.30 hod. v garáži domu č. na ulici P. c. v B., po předchozí vzájemné slovní rozepři, fyzicky napadl bývalou manželku J. S., rozenou J., a to tím způsobem, že ji dvakrát udeřil dřevěnou latí o rozměru 6x100 cm do její pravé ruky, v důsledku čehož utrpěla jmenovaná zranění v podobě zlomeniny dolní části kosti loketní pravé horní končetiny bez výrazného posunu úlomků, které si vyžádalo ambulantní ošetření fixací sádrovou dlahou a šátkový závěs, a dále spočívající v bolestivosti a nehybnosti této končetiny z důvodu její sádrové fixace, což znemožňovalo osobní hygienu a oblékání jmenované, neboť takto byla odkázána na pomoc jiné osoby, čímž byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu přibližně 5 týdnů“.
Z obhajoby obviněného, kterou uplatňuje po celou dobu trestního řízení i v řízení o dovolání, vyplývá, že obviněný připouští nejen slovní konflikt s poškozenou, ale i fyzické napadení, avšak nikoli, že to byl on, kdo napadl poškozenou a způsobil jí výše popsané zranění, ale napadení své osoby poškozenou, kterému se musel bránit, avšak ani za této situace zranění poškozené nezpůsobil, toto si podle jeho mínění musela poškozená způsobit sama, např. pádem. Již z takto obecně formulovaného závěru verze průběhu skutkového děje je patrno, že se jedná o zcela jiný děj. Pro takový závěr pak svědčí i zbývající argumentace obviněného spočívající v tom, že soudy nesprávně hodnotily důkazy, ignorovaly důkazy, které svědčily v jeho prospěch, znalci a přítelkyni obviněného byly kladeny takové otázky, aby z nich bylo možno dovodit vinu obviněného, příp. byla výpověď označena za nevěrohodnou s výstrahou postihu podle §175 tr. zák.
K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
V souvislosti s uvedenými námitkami obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Soud prvního stupně na str. 2 – 4 zmiňuje jednotlivé důkazy, aby tyto hodnotil na str. 5 - 6 svého rozsudku. V souvislosti s argumentací obviněného, že si poškozená mohla zranění způsobit sama dříve, např. pádem, musí Nejvyšší soud nad rámec úvah soudu prvního stupně a soudu odvolacího uvést, že sám obviněný hovoří o tom, že byl poškozenou napaden, tato měla v ruce „lať“, kterou na něj útočila. Poškozená lať nepustila, ale začala se o ní s obviněným přetahovat (vit také dovolání obviněného). Sám obviněný uvedl, že pouhým přetahováním nelze lať z ruky druhé osoby vytáhnout a je třeba jí kroutit apod. K takovému jednání mezi poškozenou a obviněným podle jeho verze došlo. Za takto popsané situace by však s ohledem na znalecký posudek nemohla poškozená na obviněného útočit s takovou intenzitou jak popisuje obviněný, pokud by měla být pravdivá jeho teorie, že si zranění mohla způsobit před touto událostí sama. Sám obviněný takto popsanou verzí průběhu skutkového děje vylučuje možnost útoku poškozenou se zlomenou rukou (uvedená skutečnost nepřímo vyplývá i ze znaleckého posudku). Tedy nemůže pak obstát verze obviněného, že si poškozená mohla způsobit zranění sama, např. pádem na pevný předmět s hranou ještě před událostí v garáži (jak by mohla ev. zranění vzniknout i při ev. odkazu obviněného na znalecký posudek). Obviněný rovněž uvedl, že při předmětné potyčce mezi ním a poškozenou nedošlo k situaci, že by poškozená upadla. Tedy dále vyloučil možnost, že by zranění mohlo vzniknout při přetahování a následném pádu poškozené na pevný předmět s hranou, jak by bylo ev. možno dovodit i ze znaleckého posudku. Znalec v podaném posudku vyloučil možnost vzniku zranění, které utrpěla poškozená při přetahování, sám uvedl, že by mohlo vzniknout, pokud by bylo přímo krouceno rukou. Za situace, kdy sám obviněný nepřímo vyloučil (neboť tak vyplývá z jeho výpovědi o průběhu konfliktu a chování poškozené) možnost útoku poškozené se zlomenou rukou (což by si způsobila sama dříve), možnost vzniku zranění při přetahování a pádem poškozené (sám uvedl, že při přetahování o lať poškozená nespadla), naskýtá se otázka, zda úvahy soudu prvního stupně ohledně zjištění, že zranění způsobil poškozené právě obviněný, nemohou být zpochybněny. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že další možností, kdy by ev. mohlo dojít ke vzniku zranění poškozené, byla doba po předmětném konfliktu v garáži. V návaznosti na tuto úvahu však nelze přehlédnout samu výpověď obviněného a jeho přítelkyně ohledně telefonátu, který mezi nimi proběhl, ke konfliktu mezi obviněným a poškozenou, ale zejména pak okolnost, že bezprostředně po napadení poškozené obviněným svědkyně J. svědkyni P. informovala o napadení své dcery obviněným. Z časového sledu události pak vyplývá závěr, že ke zranění poškozené nemohlo dojít později, jak by bylo možno i z celkové obhajoby obviněného usuzovat. Z provedeného dokazování soudu prvního stupně vyplývá, že se podrobně zabýval jednotlivými důkazy a tyto hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud však považoval za potřebné s ohledem na provedené důkazy poukázat na okolnosti, které plně potvrzují správnost hodnocení důkazů a skutkového zjištění soudem prvního stupně. V souvislosti s otázkou hodnocení důkazů a přesvědčivosti rozhodnutí je vhodné zmínit, že v odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Z popisu skutku rovněž vyplývá, že soud se neztotožnil s argumentací obviněného, že by jednal v nutné obraně, ale dospěl k závěru, „že po předchozí vzájemné slovní rozepři, fyzicky obviněný napadl bývalou manželku, a to tím způsobem, že ji dvakrát udeřil dřevěnou latí…“ Z uvedeného skutkového zjištění tedy vyplývá, že se nejednalo o přímo hrozící nebo trvající útok (§13 tr. zák. – nutná obrana), jak by mohlo vyplývat z argumentace obviněného, ale „dřevěnou lať“ použil ačkoli věděl, že údery touto latí může způsobit ublížení na zdraví a takto jednal ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. (Za situace, kdy by poškozená měla na obviněného dřevěnou latí zaútočit, jak uvádí obviněný, musel by jí obviněný tuto lať sebrat, a pokud pak poškozenou udeřil latí, neboť jiným způsobem nemohlo k újmě poškozené dojít – viz shora, nejednal již vůči poškozené ve smyslu nutné obrany).
Akceptovat nelze ani námitku obviněného, že soud „dokonce vůbec nezdůvodnil, na základě kterých důkazů dospěl k závěru, že obviněný spáchal úmyslný trestný čin“. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že uvedeným skutečnostem se soud věnoval na str. 6 svého rozsudku, odvolací soud pak na str. 2 - 3 svého usnesení. Z popisu skutku je rovněž patrno, že obviněný jednal úmyslně a naplnil formální i materiální znak trestného činu, kterým byl uznán vinným (fyzicky napadl bývalou manželku, a to tím způsobem, že ji dvakrát udeřil dřevěnou latí do pravé ruky, v důsledku čehož utrpěla jmenovaná zlomeninu dolní části kosti loketní…a v obvyklém způsobu života byla omezena po dobu přibližně 5 týdnů).
Takto pojaté námitky jsou však pouhým prosazováním vlastních hodnotících úvah, ve snaze přesvědčit dovolací soud o správnosti svých tvrzení a nesprávném hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně. Pro takový případ odkazuje Nejvyšší soud mj. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Obviněný zcela závěrem vyslovil přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno podle §146a trestního zákoníku. V této souvislosti je třeba uvést, že obviněný se trestného činu dopustil 19. 6. 2008 a odsouzen byl soudem prvního stupně 3. 8. 2009, odvolací soud zamítl jeho odvolání dne 4. 11. 2009, tedy v době, kdy platil a byl účinný zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Trestní zákoník a jeho ustanovení §146a se stal účinným až dnem 1. 1. 2010, tedy v době, kdy trestní stíhání obviněného bylo pravomocně skončeno. Tudíž odkaz obviněného (prostřednictvím obhájce) je zcela nepodložený a nepatřičný.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann