ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.800.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 800/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2010 o dovolání obviněného V. Č . (roz. Š.), proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 8 To 49/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 196/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 8 To 49/2010, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2009, č.j. 91 T 196/2009-76, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a mj. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2009, sp. zn. 1 T 82/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 4 To 302/2009, podle §247 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území statutárního města B. na dobu tří let, zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2009, sp. zn. 1 T 82/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 4 To 302/2009, jakož i všechna další rozhodnutí, na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, o nárocích poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 8 To 49/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „nutným předpokladem pro aplikaci §205 odst. 2 tr. zákoníku je odsouzení či potrestání podle odstavce 1 §205 tr. zákoníku, nikoli odsouzení podle §247 tr. zák. V této souvislosti měly soudy zohlednit znění §2 odst. 1 část věty za středníkem tr. zákoníku a měly dospět k závěru, že obviněný nemůže být odsouzen podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák.“ Dále obviněný namítá nesprávný postup podle §35 odst. 2 tr. zák. v kontextu se zněním §419 tr. zákoníku, a to i v návaznosti na jím vyslovený názor ohledně použití nového trestního zákoníku a starého trestního zákona. Další část námitek obviněného směřuje proti výroku u uložení trestu zákazu pobytu, který nepovažuje za správný vzhledem k tomu, že se soudy nezabývaly skutečností, že manželka na území města B. fakticky pobývá, byť má adresu trvalého bydliště formálně v sídle Magistrátu města Brna. Argumentuje tím, že s manželkou v B. žijí a pokud by se na území města B. nesměl zdržovat, nemůže zde hledat zaměstnání, ale i cestování z obce R. na okrese Z. vede prakticky vždy přes B. a namítá porušení §38 tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ze skutkového zjištění soudu druhého stupně vyplývá, že tento dospěl k závěru, že obviněný „ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 2005, č. j. 6 T 124/2005-88, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který vykonal dne 31. 7. 2006, dne 13. 3. 2009 v době kolem 06.00 hod. v B. na ul. N. v areálu hlavního nádraží ČD po uvolnění a vyhnutí mříží a vysazení okna z pantů vnikl do šatny budovy udržovacího okrsku, kde odcizil mobilní telefon Sony Ericson K200i s nabíječkou a prohledal prostory šatny, vylezl oknem v prvním patře budovy a uprchl, a tímto jednáním způsobil S. ž. d. c., s. o., škodu ve výši 1.399,- Kč, přičemž telefon následně dne 13. 3. 2009 za částku 500,- Kč prodal v bazaru Mobil Pohotovost, s.r.o.“. V návaznosti na toto skutkové zjištění vytkl soudu prvního stupně, že tento ve svém rozsudku shora uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové opomenul a místo něj konstatoval „potrestání rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 88 T 110/2007, který nabyl právní moci téhož dne, kterým byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který vykonal dne 27. 8. 2008“.
V souvislosti s námitkami obviněného k ustanovení §2 tr. zákoníku je potřebné uvést, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Z popisu skutku je patrno, že jednání bylo možno posoudit podle §205 odst. 2 tr. zákoníku [což by nebylo pro obviněného příznivější oproti úpravě provedené v §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák.], neboť podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se uvedeného trestného činu dopustil ten, kdo si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a za uvedené jednání je možno uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Úprava provedená v §247 odst. 1 tr. zák. umožňovala uložení trestu odnětí svobody v trvání až dvou let. Obviněný záměrně argumentuje tím, že předchozím odsouzením v §205 odst. 2 tr. zákoníku je myšleno odsouzení podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli podle §247 tr. zák., ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Pouze okrajově je vhodné poukázat na okolnosti, které vedly k přijetí této přísnější úpravy, a proto také obviněný poukazuje na to, že není důležité, co zákonodárce vyjádřit chtěl, ale je důležité to, co skutečně vyjádřil. I při této argumentaci obviněného (obhájce) je potřebné uvést, že trestní zákoník nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010 a v §205 odst. 2 tr. zákoníku se uvádí, že uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán (z uvedené dikce vyplývá jednoznačný závěr, potvrzující účelovost argumentace obviněného). V daném případě postupoval odvolací soud plně v souladu se zněním §16 odst. 1 tr. zák., když uznal obviněného vinným pouze trestným činem podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Za situace, kdy byl obviněný uznán vinným tímto trestným činem, přicházelo v úvahu uložit obviněnému trest podle zásad vymezených v §35 odst. 2 tr. zák., a nemůže tudíž obstát tvrzení obviněného, že z ustanovení §419 tr. zákoníku je zřejmé, že krajský soud nemohl takto postupovat ohledně skutků, které byly za účinnosti staré právní úpravy trestné podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Je vhodné uvést, že také znění §419 tr. zákoníku je záměrně obviněným vázáno na aplikaci §205 odst. 2 tr. zákoníku a nemožnost obviněného odsoudit podle tohoto ustanovení vzhledem k tomu, že vlastně nebyl doposud odsouzen pro trestný čin podle §205 odst. 1 tr. zák. (na nepřípadnost této argumentace bylo již Nejvyšším soudem reagováno shora). Pouze pro přesné vyjádření poukazuje Nejvyšší soud na to, že §419 tr. zákoníku uvádí: „trest uložený přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným činem podle tohoto zákona, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, se nevykoná (v případě obviněného však bylo zjištěno, že jeho jednání je trestným činem podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. – obviněný však tvrdí, že nemělo být jako trestný čin posouzeno – viz shora). Ustanovení o souhrnném trestu se v takovém případě neužije. Byl-li za takový čin a sbíhající se trestný čin uložen úhrnný nebo souhrnný trest, soud trest poměrně zkrátí; přitom přihlédne ke vzájemnému poměru závažnosti činů, které ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nejsou trestnými činy, a sbíhajících se trestných činů“. V předmětném rozsudku však byl obviněnému ukládán souhrnný trest za trestné činy spáchané před účinností tr. zákoníku.
Ve vztahu k námitce obviněného k uloženému trestu zákazu pobytu odkazuje obviněný na porušení ustanovení §38 tr. zákoníku (přiměřenost trestních sankcí). I shora uvedená zmínka svědčí pro závěr o snaze obviněného přesvědčit soudy o správnosti svých úvah ohledně §205 odst. 2 tr. zákoníku a tudíž nemožnosti posouzení jeho předmětného jednání podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., jak učinil ve svém rozsudku, který je napaden dovoláním, Krajský soud v Brně. Obviněného je však třeba upozornit na to, že byl odsouzen podle trestního zákona, nikoli trestního zákoníku a tudíž bylo vhodné v rámci dovolání argumentovat těmi ustanoveními, která byla použita a nikoli těmi, která použita nebyla a poukázat na nesprávnosti při použití ustanovení trestního zákona. Obviněnému byl uložen trest zákazu pobytu podle §57a odst. 1 tr. zák., které uvádí, že tento druh trestu může soud uložit v trvání od jednoho do pěti let, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nemůže vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt. V tomto směru lze odkázat na závěry soudu prvního stupně (viz str. 6 rozsudku), kdy z odůvodnění mj. vyplývá, že vzhledem k tomu, že se obviněný znovu dopustil majetkové trestné činnosti na území města B., považuje soud za logické znovu zpřísnit v rámci ukládání souhrnného trestu také již uložený trest zákazu pobytu. K námitce obviněného obsahově shodné s námitkou uplatněnou v dovolání se zabýval odvolací soud na str. 7 svého rozsudku a s jeho závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann