ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.818.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 818/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. září 2010 o dovolání obviněného J. Š . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2010, č. j. 7 To 27/2010-187, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 73/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2010, č. j. 7 To 27/2010-187, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 12. 2009, č. j. 6 T 73/2009-171. Tímto rozsudkem byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §238 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítá, že po zhodnocení situace na místě provedení výkonu rozhodnutí dospěl k názoru, že je oprávněn i vstoupit i do dalších prostor domu než do těch, které dle nájemní smlouvy byly pronajaty dlužníkovi Ing. B. M. K tomu uvádí, že prostory, které měl mít dlužník v užívání, zcela neodpovídaly běžnému užívání v rámci obvyklého způsobu života. Jedna obytná místnost obsahovala pouze jednu postel, ačkoliv dlužník tvrdil, že tuto místnost obývá se svou manželkou. Dále poukazuje na to, že svědek D. M. mu sdělil, že jeho otec Ing. B. M. má běžně přístup i do zbývajících částí rodinného domu. Upozorňuje na to, že nájemní smlouva, v níž jsou vymezeny prostory k užívání dlužníka, byla uzavřena až po vzniku pohledávky vymáhané Exekutorským úřadem v P. a že na dlužníka Ing. B. M. je vedeno nejméně 10 dalších exekucí. Má za to, že pokud svědek D. M. uvedl, že se jeho otec – dlužník Ing. B. M. zcela běžně pohybuje i po zbytku domu, lze je tudíž považovat za místnosti povinného ve smyslu §325a o. s. ř. Dodal, že po shlédnutí místnosti, kterou má dlužník M. určenu k obývání, je zřejmé, že jako jediná k obývání rozhodně sloužit nemůže. Domnívá se, že oprávněně vyhodnotil situaci tak, že konstatování svědka D. M. a Ing. B. M. je účelové a uváděné s jediným cílem, a to znemožnit výkon rozhodnutí. Předloženou nájemní smlouvu považuje za účelovou, neboť zjevně v ní vůle nebyla projevena vážně, nýbrž účelově, a tudíž je neplatná. Uzavírá, že žádná ustanovení občanského soudního řádu ani trestní zákon neporušil a má za to, že se jednání, ve kterém by bylo možno spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., nemohl dopustit. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 7 To 27/2010, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že z hlediska existence formálních znaků trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. je významná otázka, zda bylo možno místnost, do které dovolatel vstoupil, považovat za místnost povinného. Z provedeného dokazování vyplývá, že faktické užívání prostor v předmětném domě povinným Ing. B. M. bylo širší, než by vyplývalo z písemně uzavřené nájemní smlouvy. Svědek D. M. totiž u hlavního líčení dne 21. 5. 2009 uvedl, že jeho otec, tj. povinný Ing. B. M., má přístup do všech místností domu. V případě, že povinný bydlí v domě nebo bytě jiného, lze podle názoru státního zástupce za místnosti povinného považovat nejen ty prostory, kterých se týká formálně uzavřená nájemní smlouva, ale všechny místnosti, které povinný fakticky užívá na základě třeba i konkludentního souhlasu vlastníka domu nebo bytu. Jak dále státní zástupce uvedl, opačný výklad by vskutku mohl vést k tomu, že povinný by v součinnosti s vlastníkem objektu účelovým uzavřením nájemní smlouvy týkající se jen malé části prostor, které ve skutečnosti užívá, mohl zmařit provedení exekuce. Podotkl, že některé okolnosti předmětné trestní věci nevylučují ani závěr, že smlouva mezi M. ml. a M. st. byla skutečně uzavřena účelově, když např. z citované výpovědi D. M. vyplývá, že povinný Ing. B. M. neplatil žádné nájemné. Dodal, že z hlediska právní kvalifikace podle §238 odst. 1 tr. zák. není rozhodná otázka vlastnictví označeného televizoru a DVD přehrávače, neboť tato okolnost se netýká žádného ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §238 odst. 1 tr. zák., věci povinného se mohou nacházet kdekoli a naproti tomu i v prostorách nepochybně náležejících povinnému se mohou nacházet movité věci vlastnicky patřící třetím osobám. Podle názoru státního zástupce je třeba na věc pohlížet i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe, která byla výslovně zakotvena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, a též na již v dřívější době judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu proklamovanou zásadu trestního postihu jako krajního prostředku ochrany občanskoprávních vztahů. Tyto zásady zcela nevylučují trestní postih exekutora, popř. jeho zaměstnance za trestný čin podle §238 tr. zák. (nyní §178 tr. zákoníku), avšak takovýto postih bude na místě v případě zjevného překročení jeho práv exekutorem nebo jiným vykonavatelem (např. v situaci, kdy by exekutor provedl proti vůli vlastníka či oprávněného nájemce tzv. mobiliární exekuci v bytě, ke kterému povinný nemá žádný vlastnický nebo nájemní vztah, ani fakticky v něm nebydlí a nikdy nebydlel, nemá zde žádné věci a byt pouze někdy v minulosti označil jako svoji adresu pro doručování písemností). V případě sporného postupu exekutora za situace, kdy nejsou zcela jasná vlastnická a užívací práva k prostorám, kde je exekuce prováděna k movitým věcem tam se nacházejícím, je na místě, aby dotčené osoby využily k ochraně svých práv především prostředků práva civilního, zejména tzv. vylučovací žalobu, která ostatně byla v předmětné věci uplatněna (str. 4 rozhodnutí odvolacího soudu). Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 7 To 27/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 6 T 73/2009, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině.
Aby se jednalo o trestný čin, musí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, aby byla splněna materiální podmínka trestnosti. Obviněný pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že svým jednáním nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., neboť jeho vstup do bytu jiného nebyl neoprávněný. Má za to, že vzhledem k faktickému užívání bytu povinným mohl vstoupit i do místností, které nebyly v jeho užívání na základě nájemní smlouvy, kterou povinný uzavřel se svým synem po nařízení exekuce. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil právně relevantní námitky.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se obviněný měl dopustit tím, že „dne 12. 2. 2008 kolem 09:00 hod. v Č., okres F.-M., jako vykonavatel Exekutorského úřadu v P. při provádění exekuce proti povinnému B. M. na základě usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 12. 2006, č. j. 26 Nc 7383/2006-5, vstoupil přes nesouhlas D. M. a B. M.do jedné místnosti domu v obci Č., okres F.-M., výhradně užívané vlastníkem domu D. M. , a v této označil televizor a DVD přehrávač ve výlučném vlastnictví D. M., a to i přesto, že byl před vstupem do domu D.M. i B. M. upozorněn, že vlastníkem domu je D. M. a povinný B. M. na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 11. 2007, která mu byla notářsky ověřená spolu s plánem domu a výpisem z katastru nemovitostí současně předložena, užívá pouze jeden obytný pokoj, sociální zařízení a předsíň domu“.
Za podstatné se tedy v dané věci jeví posouzení otázky, zda obviněný mohl vstoupit při výkonu exekuční činnosti do prostor domu, které byly ve vlastnictví D. M., aniž by bylo zasaženo do objektu trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. V tomto směru se Nejvyšší soud částečně ztotožnil s názorem státního zástupce, totiž že otázka vlastnictví předmětného televizoru a DVD přehrávače není pro posouzení spáchání uvedeného trestného činu rozhodná.
V přecházejícím řízení zaměřily soudu svou pozornost na posuzování příslušných ustanovení občanského soudního řádu, zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zejména z ustanovení §325b odst. 2 o. s. ř. dovodily, že na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 11. 2007, je místností povinného-dlužníka pouze místnost v této smlouvě uvedená.
Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 6 T 73/2009, plyne, že usnesení o nařízení exekuce bylo Okresním soudem ve Frýdku-Místku, č. j. 21 Nc 7383/2006-5, vydáno dne 12. 12. 2006 (č. l. 17). Darovací smlouva uzavřená mezi I. M. a D. M. je datována dnem 11. 9. 2007 (č. l. 35). Dne 1. 11. 2007 uzavřel D.M. jako pronajímatel a Ing. B. M. jako nájemce nájemní smlouvu, jíž byla nájemci k užívání vymezena jedna místnost – jeden obytný pokoj ve vstupní části domu, sociální zařízení a předsíň domu (č. l. 7). Je zcela evidentní, že za stávající důkazní situace vymezením prostor k užívání nemovitosti v nájemní smlouvě, mohlo dojít k zúžení místností, které fakticky povinný užíval.
Uvedená skutečnost může svědčit pro závěr, že dlužník (Ing. B. M.) se tímto způsobem snažil zúžit prostor, ve kterém by ev. přicházela v úvahu exekuce vůči jeho osobě vedená (příp. vedené v budoucnu). Mohlo se však jednat i o způsob ochrany vlastníka nemovitosti před zásahy do jeho vlastnického práva v rámci častých exekučních řízení, která proti povinnému Ing. B. M. byla vedena. Vzhledem k tomu, že až v řízení před soudem zaznělo ve výpovědích rodinných příslušníků dlužníka, že se dlužník pohyboval po celém domě, pak by tato skutečnost svědčila pro závěr, že se jednalo ze strany dlužníka a rodinných příslušníků o účelové jednání. Na takové jednání pak dopadá ustanovení §42a obč. zák., které mj. konstatuje, že „věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné…“. V daném případě tedy existovalo a existuje ustanovení zákona, které na jednu stranu chrání věřitele před úkony, které jej mají záměrně v exekuci poškodit, na druhou stranu existuje zákonná úprava, která svým prostřednictvím (§42a obč. zák.) chrání, byť nepřímo vlastnické právo před věřitelem, potažmo exekutorem. V další části se uvedené problematice bude Nejvyšší soud věnovat.
Obviněný jako vykonavatel exekutorského úřadu, stejně jako státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství hovoří o trestním postihu, jako krajním prostředku ochrany občanskoprávních vztahů. V předmětné trestní věci shodně dospívají k závěru, že za situace, kdy nebyla zcela jasná vlastnická a užívací práva k prostorám, bylo na místě, aby dotčené osoby využily k ochraně svých práv především prostředků práva civilního. Jak státní zástupce, tak obviněný přehlížejí shora zmíněné ustanovení §42a obč. zák., a to v kontextu s argumentací obviněného k listinným důkazům, které jednoznačně prokazovaly vlastnické vztahy a užívací právo dlužníka na základě nájemní smlouvy. V tu chvíli povýšili fiskální zájmy nad zájmy na ochranu obydlí (viz níže), přičemž vykonavatel exekutorského úřadu ve svém postavení se nemůže zbavit své odpovědnosti odkazem na možnost zvrátit nezákonný postup vykonavatele exekutorského úřadu vylučovací žalobou, případně tvrzením o neplatnosti právního úkonu mezi dlužníkem a rodinným příslušníkem (viz shora), neboť jemu v daném případě nepřísluší posuzovat platnost nebo neplatnost takového úkonu, neboť právě před obdobným postupem, byť z úkonu dlužníka může být patrná snaha zúžit prostor (předměty) exekuce, chrání výslovně zmíněné ustanovení zákona. Pokud by měla být správná úvaha obviněného o vyhodnocení úkonu jako neplatného samotným exekutorem či vykonavatelem exekutorského úřadu, pak by uvedené ustanovení nemusel zákon obsahovat. Jestliže jej však zákon do svých ustanovení pojal, chtěl tím zákonodárce vyjádřit svoji ochranu před případy obdobných postupů, mnohdy limitovaných pouze fiskálním zájmem.
V souvislosti se shora uvedenými úvahami nelze přehlédnout nejen výpověď obviněného v řízení před soudy, ale ani jeho vyjádření v rámci dovolání. Obviněný sám uvádí, že místnost povinného-dlužníka jako jediná k obývání rozhodně neslouží a „oprávněně dovolatel vyhodnotil situaci tak, že konstatování svědka i dlužníka považoval za účelové a uváděné s jediným cílem, a to znemožnit vykonavatelům zastupujícím věřitele domoci se své pohledávky“. Z uvedeného vyplývá postoj obviněného nejen k jemu předloženým dokumentům, ale také jejich vyhodnocení jako účelových ve vztahu domoci se pohledávky, od tohoto však nelze oddělit ani fiskální zájem. Sám dále také poukazuje na stejnou ochranu obydlí a práva na ochranu majetku, což podle jeho názoru odůvodňuje jím zvolený postup. Také o správnosti uvedeného závěru obviněným lze mít důvodné pochybnosti.
Především je třeba uvést, že čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) mj. uvádí, že „nedotknutelnost“ osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených státem, čl. 12 uvádí: „Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí“. Podle názoru Nejvyššího soudu na předmětnou věc nelze použít ani čl. 12 odst. 3 Listiny. K nemožnosti použít ustanovení §325b o. s. ř. v rozsahu zmíněném obviněným se velmi podrobně vyjádřil soud druhého stupně na str. 4 svého usnesení. V čl. 11 Listiny je pak pojednáno o tom, že každý má právo vlastnit majetek. Jestliže sám obviněný hovoří o možnosti tzv. „vylučovací žaloby“, je nepochybné a jemu muselo být zřejmé, že z hlediska ochrany práv (a to zejména ústavního), je bezpochyby výše postaveno právo na ochranu domovní svobody. Pouze okrajově je třeba uvést, že pro účely trestního řízení je možné domovní svobodu omezit pouze na základě souhlasu soudce (v souvislosti s nálezem Ústavního soudu – viz č. 219/2010 Sb., je místo souhlasu státního zástupce potřebný souhlas soudce i v případě prohlídky nebytových prostor). Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku (viz čl. 12 odst. 3 Listiny). Také z tohoto ustanovení vyplývá za jakých mimořádných okolností může být nedotknutelnost obydlí z pohledu ústavního omezena (ochrana života či zdraví, odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti, a proto i podle názoru Nejvyššího soudu také ochrana práv druhých musí být v tomto případě srovnatelná s předchozími).
Závěrem je možno shrnout, že za situace, kdy obviněnému byly předloženy dokumenty, které prokazovaly vlastnictví k nemovitosti a vyhrazovaly povinnému-dlužníkovi na základě nájemní smlouvy prostory k užívání, obviněný byl informován o vlastnických vztazích, tak mu nepříslušelo situaci vyhodnocovat jako tzv. předběžnou otázku, ale měl postupovat podle §42a obč. zák., neboť i jeho zjištění, že úkon – nájemní smlouva byla uzavřena za účelem zmaření exekuce, ho neopravňovalo k tomu, aby vnikl do prostor, kam nebyl oprávněn vstoupit na základě §325b odst. 2 o. s. ř. V tomto směru věděl o tom, že se jedná o prostory, které vlastní a výhradně užívá jiná osoba, na což byl upozorněn a proto jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k §238 odst. 1 tr. zák. Jako vykonavatel exekutorského úřadu má alespoň elementární znalosti k povolání, které vykonává, a tyto znalosti zahrnují také znalosti ustanovení §325b odst. 2 o. s. ř., §42a obč. zák. a každému je známo, že obydlí je nedotknutelné. Pokud by obviněný postupoval důsledně podle zákona (§42a obč. zák.), nedošlo by z jeho strany k porušení ustanovení §238 tr. zák.
Souhlasit nelze ani se závěrečnou argumentací obviněného, že pokud by mělo být dovolacím soudem akceptováno rozhodnutí odvolacího soudu, pak by byla dána dlužníkům možnost naprosto elegantně se vyhnout rizikům mobiliární exekuce a nadále by tito dlužníci mohli žít v luxusu, využívaje úkonů, který zvolil dlužník-povinný v předmětné trestní věci. Uvedená argumentace má bezpochyby své opodstatnění, ale na druhou stranu je třeba uvést, že pokud by na každém exekutorovi či vykonavateli exekutorského úřadu, který je mj. vázán fiskálním zájmem, záleželo vyhodnocení dokladů prokazujících vlastnická práva k domu, bytu apod. a jejich úpravy, např. nájemní smlouvy, pak může nastat situace obdobná, neboť tyto osoby budou bez jakýchkoli mantinelů provádět exekuce s tím, že podle jejich názoru, šlo o neplatné úkony. Nejvyšší soud při vědomí všech shora uvedených skutečností musí dále uvést, že pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – musí být brán v úvahu také stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládal, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho zcela nezpochybnitelně zjištěny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti (nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 169). Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005). Lze rovněž připomenout, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§3 odst. 2), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud v předmětné věci dospěl ke shodnému závěru, který učinil soud prvního stupně i soud odvolací, neboť za situace, kdy vykonavateli exekutorského úřadu jsou svěřena oprávnění mající dopad na dlužníky, je třeba ve vztahu k těmto osobám respektovat jejich práva, ale tyto osoby musí respektovat také základní práva osob, vůči kterým vystupují – dlužníkům. Právě shora zmíněné skutečnosti naplňují zmíněnou právní kvalifikaci také z hlediska jeho materiálního znaku.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann