ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.883.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 883/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2010 o dovolání obviněného M. R. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 9 To 497/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 85/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 9 To 497/2009, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 2 T 85/2008, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo omezení, spočívající v tom, aby ve zkušební lhůtě zaplatil dlužné výživné a řádně platil běžné výživné, o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 9 To 497/2009, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém prostřednictvím ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky k trestnému činu ublížení na zdraví spočívají v tom, že podle mínění obviněného jestliže soud ve svém rozsudku konstatuje, že mezi výpovědí obviněného a poškozené není rozporů, pak mělo být vycházeno z toho, že se bránil útoku poškozené a pak nemohl mít ani eventuální úmysl ublížit jinému na zdraví a nemohl se tedy trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., dopustit. Obviněný je toho názoru, že v „daném případě nelze odůvodnění rozsudku odpojit od skutkové věty uvedené v rozsudku a jak uvedl soud prvního stupně, tak soud odvolací se ve svých rozhodnutích svými skutkovými závěry v některých směrech dostaly do extrémního nesouladu s provedenými důkazy“. K trestnému činu zanedbání povinné výživy poukazuje ve svých námitkách na to, že soudům předložil důkazy, že částku pro nezletilého syna složil na účet na jméno syna u banky, tudíž svoji zákonnou povinnost splnil, a proto se nemůže jednat o trestný čin. Argumentuje i tím, že i pokud by po formální stránce měly být znaky trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák. naplněny, pak se soudy nevypořádaly s materiálním znakem trestného činu – tj. s potřebným stupněm nebezpečnosti činu pro společnost, a v té souvislosti zmiňuje, že matka mu neumožňovala styk s nelz. dítětem, a proto měl obavy, aby peníze byly skutečně použity na uspokojení potřeb dítěte. Podle obviněného se soudy v napadeném rozsudku svými skutkovými závěry v některých směrech dostaly do extrémního nesouladu s provedenými důkazy, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení městského soudu jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 zrušil a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, ev. aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s argumentací obviněného k odsouzení pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. ř. je potřebné uvést, že podle skutkového zjištění se tohoto trestného činu obviněný dopustil tím, že „dne 25. 11. 2007 kolem 18.00 hod. v P., H., ve společně obývaném bytě, nejprve slovně a poté fyzicky napadl poškozenou Ing. M. L., a to tak, že jí chytil pod krkem a přimáčkl na zeď, následně ji pustil a poté udeřil pravou otevřenou rukou přes levou čelist až málem upadla, pak ji povalil na zem, přičemž při pádu nárazem do nábytku utrpěla jmenovaná zranění, zlomeninu 6. žebra vlevo s krevní podlitinou na levé straně hrudníku, drobný pneumotorax, (vniknutím vzduchu do pohrudniční dutiny) vlevo a krevní podlitinu na levé tváři, v důsledku čehož byla poškozená hospitalizována od 25. 11. 2007 do 28. 11. 2007 na chirurgické klinice Fakultní nemocnice Bulovka a toto zranění si vyžádalo následnou pracovní neschopnost v trvání od 25. 11. 2007 do 6. 1. 2008, když v této době byla poškozená omezena v normálním způsobu života“ .
V uvedeném skutkovém zjištění jsou vyjádřeny všechny formální znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Není v něm žádná zmínka, ze které by obviněný mohl dovozovat, že jednal v nutné obraně po napadení poškozenou. Jestliže obviněný zmiňuje, že v odůvodnění soudu prvního stupně se takové úvahy objevují, pak je třeba uvést, že jde o tvrzení vytržené z kontextu. Na str. 2 svého rozsudku soud prvního stupně uvádí, jak situaci popsal obviněný – ten také zmiňuje, že byl poškozenou napaden. Na str. 3 rozsudku je situace popsána poškozenou. Poškozená uvedla, že došlo k hádce a poškozený ji napadl. Strana 4 odůvodnění rozsudku obsahuje konstatování závěrů znaleckého posudku a výpověď znalce před soudem. Na str. 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou rozvedeny hodnotící úvahy soudu a z těchto ve vztahu k §221 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že obhajobu obviněného lze akceptovat pouze ve směru, že nekopl poškozenou do oblasti hrudníku (kop potvrzuje pouze poškozená) obviněný, ale i ze znaleckého posudku vyplývá, že zranění mohlo vzniknout poškozené po úderu, který ji zasadil obviněný a poškozená byla sražena na v bytě stojící nábytek. Další část obhajoby obviněného však byla vyvrácena a soud také uvádí, že výpověď poškozené, pokud jde o průběh incidentu, je potvrzována také znaleckým posudkem. Již shora bylo uvedeno, že poškozená, žádný konflikt ve formě, že by sama napadla obviněného neuvedla, tudíž ani argumentace obviněného (obhájkyně) v podaném dovolání nelze považovat za objektivní, a to ani ve vztahu k argumentaci tzv. „extrémního nesouladu“. Vzhledem k tomu, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně je plně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., je bezpředmětné, aby se Nejvyšší soud dále vyjadřoval k ničím nepodložené argumentaci tzv. „extrémního nesouladu“. Námitkami obdobného charakteru se zabýval také soud odvolací, který na str. 3 svého usnesení výslovně uvedl, že „závěry soudu I. stupně jsou v rozporu s provedeným dokazováním ve prospěch obviněného, ale státní zástupce si odvolání v neprospěch obviněného nepodal, a proto s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius“, právní kvalifikaci použitou soudem prvního stupně musel soud odvolací akceptovat. Z uvedené argumentace odvolacího soudu vyplývá, že tento by útok obviněného na poškozenou posuzoval podle přísnější právní kvalifikace. Tudíž ani v rozhodnutí odvolacího soudu není sebemenší pochybnost o vině obviněného a ani sebemenší úvaha, že by snad k jednání byl obviněný vyprovokován útokem poškozené.
Námitky, které byly uplatněny k trestnému činu podle §213 odst. 1 tr. zák. spočívají v tom, že obviněný složil peníze na účet nezletilého. V souvislosti s trestným činem podle §213 tr. zák. poukazuje Nejvyšší soud na skutečnost, že obviněný byl opakovaně poučen o možnosti dodatečného uhrazení dlužné částky na výživné. Obviněný si však stanovil vlastní pravidla, která však nejsou v souladu se zákonnými předpisy. Odvolací soud ve svém usnesení na str. 3 správně poukázal na to, že obviněný byl poučen o možnosti účinné lítosti podle §214 tr. zák. Obviněný zaplatil výživné na účet syna, který mu založil, a k němuž bude mít dispoziční právo až mu bude 18 let, přestože z rozhodnutí soudu jednoznačně vyplývá, že obviněný je povinen platit výživné na nezl. syna k rukám matky. Z uvedeného je tedy patrno, že obviněný i přes poučení soudů ignoroval rozhodnutí opatrovnického soudu k postupu při plnění jemu uložené vyživovací povinnosti. Pokud jde o otázku společenské nebezpečnosti, je třeba souhlasit s vyjádřením obviněného v podaném dovolání. Je však třeba uvést, že z popsaného jednání je patrno, že obviněný měl na nezl. syna platit výživné k rukám matky, toto výživné po dobu stanovenou ve výroku rozsudku neplatil, sám obviněný si stanovil důvod, pro který výživné neplatil i podmínky, jak by měl uhradit dlužné výživné. S ohledem na konflikt, který byl kvalifikován ve vztahu k obviněnému podle §221 odst. 1 tr. zák., a jež má rovněž vztah k nezletilému, je třeba konstatovat, že právě neplacení výživného ve výroku rozsudku uvedeném období, vyjadřuje postoj obviněného k plnění své zákonné vyživovací povinnosti ve smyslu naplnění materiálního znaku trestného činu podle §213 odst. 1, §3 odst. 4 tr. zák.
V souvislosti s obviněným předkládanou verzí průběhu skutkového děje je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuji úspěch v řízení či zaručují právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodnutí podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podáné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] odmítl podle §265i dost. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel Nejvyšší soud věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o obsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann