ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.913.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 913/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 o dovoláních, která podali obvinění J. H. , a M. B . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 11 To 88/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 54 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 54 T 2/2009, byli obvinění J. H. a M. B. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) dílem jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to byl obviněný J. H. odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a obviněný M. B. podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněným J. H. a M. B. dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže specifikovaných. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl obviněnému M. B. uložen trest propadnutí věci, a to částky 103.000,- Kč uložené na depozitním účtu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Podle §230 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnutí o dalších zajištěných věcech vyhrazeno do veřejného zasedání. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný J. H. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný, jímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný M. B. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný, jímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. H. a M. B., rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 11 To 88/2009, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění J.H. a M. B. dovolání. Obviněný M. B. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný J. H. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J.H. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že dokazování před nalézacím soudem nebylo provedeno v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a že důkazy nebyly hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Ohradil se proti kvalitě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které podle něho nesplňuje požadavky §125 odst. 1 tr. ř., neboť v něm není vyloženo, jak se soud vypořádal s jeho obhajobou a jaké úvahy ho vedly k závěru o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Odvolacímu soudu vytkl, že nedostál své přezkumné povinnosti zakotvené v §254 tr. ř. Rovněž prohlásil, že došlo k porušení presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Vyjádřil přesvědčení, že důkazy, které byly v řízení provedeny, neprokazují mimo jakoukoli pochybnost, že by svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu, popř. že napadená rozhodnutí jsou zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, a tedy i jejich následným právním posouzením. Uvedl dále, že z tzv. skutkové věty ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají přezkoumatelné závěry stran naplnění jednotlivých formálních znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu, zejména pokud jde o získání značného prospěchu a spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, když u posledně uvedeného znaku nelze hovořit o jeho naplnění ve smyslu materiálním podle §88 odst. 1 tr. zák.
Následně stručně zrekapituloval obsah tzv. skutkových vět, zhodnotil výpovědi spoluobviněného M. B. a již odsouzené P. B. a dovodil, že z nich sice vyplývají určité skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, nelze však o ně opřít závěr, že by se dopustil všech dílčích útoků uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. V obdobném duchu pak zhodnotil i některé další ve věci provedené důkazy, konkrétně záznamy o provedených odposleších komunikace mobilními telefony, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza, odborné vyjádření MUDr. Jaroslava Tržického ml. či výpovědi svědků M. M. a A. A. T. vyslechnutých cestou právní pomoci v Nizozemí.
Posléze namítl, že z konstrukce skutkové věty výroku prvoinstančního rozsudku nelze zjistit, jaké konkrétní množství tablet extáze bylo skutečně dovezeno a které jednání by naproti tomu bylo možno posoudit nanejvýš jako pokus trestného činu, a tím spíše není možno dovodit, jaký konkrétní prospěch naplňující charakter „značného prospěchu“ ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. měl uvedeným činem získat. V této souvislosti upozornil na skutečnost, že nizozemský soud v M., který odsoudil M. M. za dodávky drog J. nebo P. H., odvodil u M. M.nezákonně nabytou částku 18.000,- Euro. Připomněl též skutky, kterými byl rozsudkem soudu v M. uznán vinným A. A. T. Podle jeho slov měla být okolnost získání značného majetkového prospěchu vyjádřena ve skutkové větě prvoinstančního rozsudku a nelze ji nahradit nepřezkoumatelnou úvahou obsaženou v odůvodnění prvoinstančního rozsudku v tom smyslu, že se měli oba obvinění obohatit o částku 3,7 milionu korun.
Dále obviněný J. H. shledal, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nelze jednoznačně vyvodit, že by se stíhaného skutku dopustil ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. K tomu poznamenal, že organizovaná skupina působící ve více státech je charakterizována pouze v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a že znaky této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou naplněny pouze formálně, neboť není splněn materiální předpoklad (podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti pro společnost) ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Přitom odmítl argumentaci odvolacího soudu vycházející z rozhodnutí publikovaných pod č. 64/1976 a č. 26/1994 Sb. rozh. tr. Poukázal na velmi přísnou trestní sazbu uvedenou v §187 odst. 4 tr. zák. a na skutečnost, že jednání naplňující kvalifikující znak pod písm. c) tohoto ustanovení musí být co do závažnosti srovnatelné s okolnostmi uvedenými pod písm. a) a b), tj. způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti, popř. získání majetkového prospěchu velkého rozsahu. Ustanovením §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. zákonodárce sledoval postih nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky, s vyšším stupněm plánovitosti a organizovanosti a se značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno. Dovolatel upozornil na některé skutkové okolnosti trestné činnosti a uvedl, že i přes existenci formálních znaků organizované skupiny se nejedná o skutek svou závažností srovnatelný s trestným činem vraždy nebo s jinými zvlášť přitěžujícími okolnostmi podle §187 odst. 4 tr. zák. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, podle něhož kvalifikační znak podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. musí sehrát relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. Taková kvalifikace by mohla být oprávněna např. tehdy, jestliže působení organizované skupiny ve více státech by se vyznačovalo pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy, častým využíváním mezinárodního platebního styku, mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání ve více zemích apod., tj. všude tam, kde mezinárodní prvek sehrává nějakou významnou roli. Podle Ústavního soudu nelze vycházet ze starší judikatury (č. 34/1976, resp. č. 26/1994 Sb. rozh. tr.) pocházející z období, pro něž je příznačné přepínání trestní represe. V návaznosti na to obviněný J. H. vyjádřil přesvědčení, že právní kvalifikace podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. je nesprávná a že použitím této právní kvalifikace a uložením nepřiměřeného trestu bylo zasaženo do jeho práva vyplývajícího z čl. 8 odst. 2 Listiny. Uzavřel, že nemohl naplnit ani subjektivní ani objektivní stránku skutku, pro který byl odsouzen a rovněž skutková věta prvoinstančního rozsudku jednak všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace nevyjadřuje, jednak některé byly naplněny pouze formálně a odvolací soud se s těmito námitkami náležitě nevypořádal.
Z těchto důvodů obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 11 To 88/2009, zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. B. ve svém dovolání namítl, že soudy nižších stupňů se náležitě nevypořádaly s otázkou přiléhavé právní kvalifikace jeho jednání a v důsledku toho učinily rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku. V konkrétním případě se podle něho jedná o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, resp. splnění materiální podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák., kdy je třeba vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost v souladu s hledisky uvedenými v §3 odst. 4 tr. zák. Prohlásil, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. - členství jeho osoby v organizované skupině působící ve více státech - byla jeho jednáním naplněna pouze formálně, aniž by byl splněn materiální předpoklad, tedy podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost. V této souvislosti poukázal na stanovisko Vrchního soudu v Praze v obdobné věci vedené pod sp. zn. 11 To 99/2009, podle kterého okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněná konkrétní skutečností může mít v různých případech různou závažnost a rozdílný vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Svoji argumentaci obviněný M. B. opřel zejména o právní závěry vyložené v již zmíněném nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09. Zdůraznil pak, že v návaznosti na výše uvedené a při akceptaci veškerých skutkových zjištění z těchto vyplývá, že on, na kterého se hledí jako na osobu netrestanou, sám neměl spojení na osoby působící v zahraničí, nepůsobil např. jako kurýr. Nebylo ani prokázáno, že by měl přesnější představu o případné struktuře, organizaci a fungování těchto osob. Ve spojení s obviněným J. H. tak působil zcela na okraji, prakticky mimo nějakou strukturu osob, které se kontaktovaly a působily ve více státech. Nebylo též prokázáno, že by byl podrobněji zasvěcen do činnosti spoluobviněného J. H., resp. P. H. a P. B. Dodal, že tyto skutečnosti vyplývají i z výpovědi P. B.
Obviněný M. B. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, dále zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 54 T 2/2009, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně postupoval podle §265h odst. 3 tr. ř. a výkon trestu uloženého jeho osobě přerušil, resp. pokud nebudou shledány důvody k tomuto postupu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle §265o odst. 1 tr. ř. o odložení výkonu jeho trestu.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Následně konstatoval, že tomuto dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají všechny námitky, kterými obviněný J. H. zpochybňuje skutková zjištění uvedená v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí, a to ať už jde o obecné výtky týkající se nerespektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo o polemiku s hodnocením jednotlivých důkazů ve věci provedených. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani výtky proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, které jsou nepřípustné již s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. V předmětné trestní věci nelze dovodit existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, když dovolatel se domáhá v podstatě jen toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem.
Za relevantně uplatněné lze však podle státního zástupce považovat námitky v tom smyslu, že ze skutkové věty nevyplývají okolnosti odpovídající zákonnému znaku získání značného prospěchu ve smyslu §187 odst. 3 písm. a) tr. zák. a že znak kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. spočívající ve spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech byl naplněn pouze formálně. Poté se státní zástupce obecně vyjádřil k otázce existence materiálních podmínek (§88 odst. 1 tr. zák.) pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty a v návaznosti na to zdůraznil, že v předmětné trestní věci se obviněný J. H. účastnil na dovozu drogy ze zahraničí po dobu cca tři čtvrtě roku v celé řadě případů, přičemž se podílel na dovozu 178 000 kusů tablet drogy extáze a 16,85 kg marihuany, když dovezené drogy následně „zobchodoval“ na území ČR. Mezinárodní prvek přitom hrál při páchání trestné činnosti významnou roli, když docházelo k pravidelné přeshraniční přepravě drog, a to poměrně sofistikovaným způsobem (v rezervním kole motorového vozidla) a obvinění zřejmě neměli možnost opatřit si nedovolené látky jinde než v zahraničí. Z rozsahu trestné činnosti a dalších okolností jejího páchání proto podle názoru státního zástupce jednoznačně vyplývá existence nejen formálních, ale i materiálních podmínek pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák.
Dále státní zástupce seznal, že za částečně důvodné lze považovat námitky týkající se formálních vad popisu skutku z hlediska existence znaku získání značného majetkového prospěchu ve smyslu §187 odst. 3 písm. a) tr. zák., za který je s ohledem na ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. nutno považovat prospěch ve výši nejméně 500.000,- Kč. Poznamenal přitom, že okolnosti odpovídající všem znakům skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, musí být uvedeny již v popisu skutku odsuzujícího rozsudku. Shledal pak, že údaje uvedené v tzv. skutkových větách ve výroku o vině znaku získání značného majetkového prospěchu plně neodpovídají a že v tomto směru je rozhodnutí soudu prvního stupně vskutku zatíženo vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dodal, že v tomto rozsahu lze považovat za důvodně uplatněný též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Poté státní zástupce uvedl, že námitky obviněného M. B., který obdobně jako obviněný J. H. zpochybňuje existenci materiálních podmínek pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., nepovažuje za důvodné. Především odkázal na to, co již bylo k rozsahu trestné činnosti a významu mezinárodního prvku pro jeho páchání uvedeno v souvislosti s dovoláním obviněného J. H., když i obviněný M. B. páchal trestnou činnost po dobu několika měsíců a podílel se na prodeji řádově desetitisíců tablet extáze. Akcentoval, že obviněný B. se sice sám fyzicky nepodílel na dovozu drog ze zahraničí, jeho úloha, pokud zajišťoval distribuci drog na území ČR a obstarával měnu Euro pro jejich nákup v zahraničí, však byla svým významem pro úspěšné spáchání trestného činu srovnatelná s úlohou obviněného J.H. a dalších pachatelů. Skutečnosti, že obviněný M. B. obstarával za účelem nákupu drog měnu Euro, současně svědčí o jeho vědomosti o tom, že trestná činnost je páchána v součinnosti s dodavateli drog působícími v zahraničí; v případě trestné činnosti páchané na území více státu „drogovými mafiemi“ přitom nelze reálně požadovat, aby pachatelům působícím v tuzemsku byla detailněji známa struktura zahraniční části organizované skupiny.
Státní zástupce shrnul, že za částečně důvodné lze považovat pouze námitky obviněného J. H. týkající se nevyhovujícího popisu skutku z hlediska existence znaku získání značného majetkového prospěchu. Zdůraznil ovšem, že projednání dovolání by nemohlo výrazněji ovlivnit postavení obviněného, když tato vada nijak nezpochybňuje aplikaci nejpřísněji trestné kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., neboť aplikace §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. není podmíněna současnou aplikací §187 odst. 3 písm. a) tr. zák.; z hlediska okolností určujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je pak nepochybné, že dovolatel páchal trestnou činnost na „komerčním principu“ se zištným motivem. Trest byl přitom dovolateli ukládán v rámci sazby uvedené §187 odst. 4 tr. zák., a to při spodní hranici této trestní sazby. Také výklad pojmu značný prospěch nepůsobí v rozhodovací praxi žádné problémy a nevyžaduje si judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. H. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí o obou dovoláních v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 11 To 88/2009, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného J. H. směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Jmenovaný totiž soudům vytýká též nesprávné hodnocení důkazů, porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Z podstatné části právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Naznačenou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. V daných souvislostech je na místě stručně dodat, že v předmětné trestní věci nelze dovodit existenci obviněným J. H. namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, když tento dovolatel se domáhá v podstatě jen toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným J. H. ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný J. H. neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jestliže obviněný J. H. brojí proti kvalitě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pak takovou argumentaci nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit. Nadto je nutno upozornit na skutečnost, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze ovšem subsumovat dovolací argumentaci obviněných J. H. a M. B. v tom smyslu, že znak kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. spočívající ve spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech byl naplněn pouze formálně (ale nikoliv materiálně ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.) a dále námitku obviněného J. H., že ze skutkové věty nevyplývají okolnosti korespondující zákonnému znaku získání značného prospěchu ve smyslu §187 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §187 odst. 3 písm. a) tr. zák. naplní pachatel, jenž získá uvedeným činem značný prospěch a kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. pachatel, který spáchá takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Značným prospěchem se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí prospěch nejméně ve výši 500.000,- Kč.
Pod pojmem organizovaná skupina je třeba chápat sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1985 Sb. rozh. tr.). Přitom se nevyžaduje, aby šlo o soustavnou trestnou činnost. Postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti. O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně ČR.
Pokud jde o existenci formálních znaků výše uvedené kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., lze již proto, že jejich existenci obvinění fakticky nezpochybňují, bez dalšího odkázat na správné závěry soudů nižších stupňů s tím, že argumentace obsažená v tomto směru v odůvodnění jejich rozhodnutí je shrnutím skutečností uvedených již v tzv. skutkových větách.
Stran materiální stránky trestného činu je možno v obecné rovině uvést, že kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby platí podle §88 odst. 1 tr. zák., že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že skutek (též) obviněných J. H. a M. B. je charakterizován okolnostmi, jež odůvodňují správnost závěru soudů nižších stupňů, že jeho konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě již podstatně zvýšený a v mezích tzv. typové nebezpečnosti trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák.
Konkrétně je nutno ve shodě se státním zástupcem zejména zdůraznit, že v posuzovaném případě nešlo o žádný jednorázový, nahodilý dovoz drogy ze zahraničí na území ČR, nebo o dovoz sice opakovaný, ale v omezeném množství výhradně pro potřeby samotných drogově závislých pachatelů. Soudy nižších stupňů totiž zjistily, že obviněný J. H. se účastnil na dovozu drogy ze zahraničí po dobu cca tři čtvrtě roku v celé řadě případů, přičemž se podílel na dovozu 178 000 kusů tablet extáze a 16,85 kg marihuany a dovezené drogy následně distribuoval na území ČR. Mezinárodní prvek přitom nepochybně hrál při páchání trestné činnosti zásadní roli – byl conditio sine qua non pro úspěšnou realizaci záměru obviněných a dalších osob, neboť právě v zahraničí byly drogy opatřovány a odtud dováženy do České republiky a zde následně dále distribuovány (je tedy zřejmá i mezinárodní dělba činnosti). Přitom docházelo k pravidelné přeshraniční přepravě drog, a to poměrně sofistikovaným způsobem (v rezervním kole motorového vozidla). V tomto směru lze danou činnost charakterizovat jako dobře promyšlenou, plánovanou, soustavnou a systematickou, dlouhodobě prováděnou se značnou rozhodností až zarputilostí (viz např. též „reklamace“ částí některých dodávek). Obdobné platí i pro obviněného M. B., který rovněž páchal trestnou činnost po delší dobu (řadu měsíců) a podílel se na prodeji řádově desetitisíců tablet extáze. Sice se sám fyzicky nezapojil do dovozu drog ze zahraničí, jeho úloha, pokud zajišťoval distribuci drog na území ČR a obstarával měnu Euro pro jejich nákup v zahraničí a pneumatiky, v nichž byly drogy převáženy, však nebyla nijak okrajová, ale naopak byla svým významem pro úspěšné spáchání trestného činu srovnatelná s úlohou obviněného J. H. a dalších pachatelů. Jak správně podotkl státní zástupce, v případě spáchání trestného činu členy organizované skupiny se ostatně ani nevyžaduje, aby se na něm všichni členové skupiny podíleli rovnocenným způsobem. Zjištění, že obviněný M. B. obstarával za účelem nákupu drog měnu Euro, zároveň svědčí o tom, že si byl vědom, že trestná činnost je páchána v součinnosti s dodavateli drog působícími v zahraničí (v případě trestné činnosti páchané na území více států „drogovými mafiemi“ přitom ani nelze reálně požadovat, aby pachatelům působícím v tuzemsku byla detailněji známa struktura zahraniční části organizované skupiny).
Ve věci učiněná skutková zjištění (zejména stran rozsahu trestné činnosti obviněných a dalších okolností jejího páchání, popř. vyšší formy úmyslného zavinění) tak podle názoru Nejvyššího soudu opravňují k závěru, že obvinění J. H. a M. B. svým jednáním naplnili znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. spočívající ve spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech nejen po formální, ale i po materiální stránce.
Naproti tomu důvodnou Nejvyšší soud shledal výhradu obviněného J. H. týkající se absence znaku získání značného prospěchu ve smyslu §187 odst. 3 písm. a) tr. zák. v popisu jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu ve skutkových větách výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
Nejvyšší soud připomíná, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že sice ze samotného charakteru trestné činnosti, jež je obviněným kladena za vinu, vyplývá, že byla páchána za účelem dosažení zisku, avšak konkrétní výše majetkového prospěchu obviněných je v tzv. skutkových větách výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyčíslena pouze sporadicky (v bodě II/2 výroku o vině se uvádí, že obviněný J. H. prodal 9.500 tablet extáze za částku 220.000,- Kč a dovezl další tablety určené k prodeji za částku 160.000,- Kč obviněným M. B., současně ovšem na nákup tablet vynaložil částku cca 240.000,- Kč, v bodě III/4 výroku o vině se pak hovoří o prodeji tablet se ziskem 188.700,- Kč obviněným M. B., ovšem s tím, že tuto látku získal on sám). Údaje uvedené v tzv. skutkových větách tedy ve výroku o vině znaku získání značného majetkového prospěchu plně neodpovídají a v tomto směru je rozhodnutí soudu prvního stupně skutečně zatíženo vytýkanou vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V tomto rozsahu pak byl obviněným J. H. důvodně namítnut také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř., neboť je zřejmé, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) tr. ř., ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V návaznosti na skutečnosti shora uvedené se Nejvyšší soud ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. zabýval tím, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku týkající se nevyhovujícího popisu skutku z hlediska existence znaku získání značného majetkového prospěchu ve smyslu odst. 3 písm. a) ustanovení §187 tr. zák. by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného J. H., popř. zda řešená právní otázka má po právní stránce zásadní význam .
Přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že projednání dovolání by v daném případě postavení obviněného J. H. výrazněji ovlivnit nemohlo. V této souvislosti je třeba konstatovat (a bez výhrad přisvědčit státnímu zástupci), že popsaná vada nijak nezpochybňuje aplikaci nejpřísněji trestné přiléhavé kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., jelikož právní posouzení skutku podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. není z formálního hlediska podmíněno současným použitím §187 odst. 3 písm. a) tr. zák.; navíc z pohledu materiální stránky předmětného trestného činu je významné, že obviněný J. H. páchal trestnou činnost na „komerčním principu“ se zištným motivem, na čemž nemůže nic změnit skutečnost, že ve skutkových větách výroku o vině nebyla výše získaného majetkového prospěchu přesně kvantifikována. Není od věci též zmínit, že nepodmíněný trest odnětí svobody byl dotyčnému rozsudkem nalézacího soudu uložen při dolní hranici trestní sazby uvedené v §187 odst. 4 tr. zák. Vzhledem k rozvedeným okolnostem Nejvyšší soud nezjistil podmínky, jež by s ohledem na existenci výše vytknuté vady v právní kvalifikaci skutku odůvodňovaly uložení trestu v menší výměře, než se stalo rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu.
Interpretace pojmu značný prospěch nečiní v rozhodovací praxi soudů žádné problémy, nemá po právní stránce zásadní význam a nevyžaduje si judikatorního výkladu ze strany Nejvyššího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle citovaného ustanovení zákona dovolání obviněného J. H. odmítl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. B.odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný M.B. požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil, resp. odložil výkon jemu uloženého trestu, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení, resp. odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý