ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.430.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 430/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. června 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné I. M . proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 12 To 30/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 9/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2009, sp. zn. 41 T 9/2003, byla obviněná I. M. uznána vinnou ad I. 1) – 8), II. 1) – 28) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, dílem dokonaným, ad II. 28) ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, ad III. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a byla odsouzena podle §250 odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §39a odst. 3 tr. zákona byla zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozených na náhradu škody. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. G. Ohledně části žalovaného jednání byli oba obvinění zproštěni obžaloby.
Proti tomuto rozhodnutí podali obvinění R. G., I. M. a také státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 12 To 30/2009, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek zrušil, ve vztahu k obviněné I. M. ve výroku o náhradě škody k jednomu z poškozených a ve vztahu k obviněnému R. G. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu spoluobviněného R. G. a o nároku na náhradu škody jednoho z poškozených vůči obviněné I. M. Podle §256 tr. ř. Vrchní soud v Praze zamítl odvolání státního zástupce jako nedůvodné. Státní zástupce se u této obviněné domáhal uložení přísnějšího trestu vzhledem k počtu poškozených a výši způsobené škody.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatelka má za to, že s ohledem na mimořádné okolnosti případu, které jsou ve věci dány, trest odnětí svobody ve výměře 5 let, který jí byl uložen soudem nalézacím a následně potvrzen i soudem odvolacím, je nepřiměřeně přísný, nedostatečně vystihuje zásadu individualizace trestu, přičemž výkonem tohoto trestu se nedosáhne naplnění jeho účelu. Přitom poukázala na judikaturu Ústavního soudu ČR (I. ÚS 554/04, III. ÚS 715/06) i Nejvyššího soudu ČR (8 Tdo 596/2005, 7 Tdo 1324/2005-I, 8 Tdo 721/2006), včetně důsledků porušení základních práv (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva) z hlediska mezinárodněprávní odpovědnosti státu. Při hodnocení okolností případu, tedy okolností majících vliv na stupeň společenské nebezpečnosti, oba soudy „v neprospěch“ obviněné nedostatečně zhodnotily skutečnost, že od spáchaní předmětné trestné činnosti uběhla značná doba bezmála devíti let, v které odsouzená vedla řádný život. Uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody soudy obou stupňů nepřiměřeně akcentovaly represivní aspekty trestu, vyváženě nepřihlédly k osobě odsouzené, jejímu způsobu života, k době jež uplynula od spáchání činu a především též k nepřiměřené délce trestního řízení, které samo o sobě má vždy negativní dopady na osobní, společenský i případně profesní život obviněných. Trestem přiměřeným, odpovídajícím hlediskům účelu trestu a přihlížejícím relevantně k délce řízení, by se obviněné jevil trest odnětí svobody podmíněně odložený, tedy nespojený přímo s jeho bezprostředním výkonem. Mimořádné okolnosti případu měly vést oba soudy k aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Trest odnětí svobody uložený devět let po spáchání majetkové trestné činnosti, během kterých žila řádným životem, nepovede ke splnění účelu trestu, ale naopak bude ve vztahu ke své výchovné funkci zcela neúčelný, dokonce destruktivní. Výměra trestu odnětí svobody na 5 let se jeví obviněné jako nespravedlivá také ve vztahu k spoluobviněnému R. G., čímž je v rozporu i se zásadou individualizace trestu. Obviněná se domnívá, že v jejím případě jsou dány mimořádné okolnosti případu, které ve spojení s polehčujícími okolnostmi a jejími poměry plně odůvodňují uložení mimořádně sníženého trestu odnětí svobody podle §250 odst. 4 tr. zákona ve snížené výměře ve smyslu §40 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákona, jehož výkon by byl podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu a sám rozhodl tak, že ji za použití §40 odst. 1 tr. zákona uloží úhrnný trest odnětí svobody nepřevyšující 3 léta, jehož výkon podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zákona bude podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněná namítá délku doby od spáchání činu a nepřiměřenou délku trestního řízení, během které žila řádným životem a která nebyla dostatečně zohledněna při rozhodování o výši trestu. Protože obviněná v podstatě namítá porušení svých základních práv (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů), která jsou svojí povahou hmotně právní, lze její námitky podřadit pod tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto z hlediska této námitky Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal, ale dovolání důvodným neshledal.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že problematikou přiměřenosti délky trestního řízení se zabývala judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu České republiky, v níž se opakovaně judikovalo, že otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně. Z tohoto důvodu proto nelze stanovit obecnou délku soudního řízení, která splňuje požadavek přiměřenosti délky trestního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Eckle proti Spolkové republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, Hradecký proti České republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004) a Ústavního soudu České republiky (viz např. nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a nález ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04) považují závažnost a složitost projednávaného případu, dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monnet proti Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).
Nejvyšší soud zjistil, že v této věci uplynula od spáchání činu doba 8 let a 7 měsíců a celková doba trestního stíhání byla 7 let a 9 měsíců. Orgány činné v přípravném řízení zavinily neodůvodněné průtahy pouze v trvání 3 měsíců, když nebyli včas vyslechnuti všichni poškození. Trestní stíhání obviněné bylo pro podvodnou trestnou činnost zahájeno 26. 6. 2001 pro část skutků a postupně bylo rozšiřováno pro další skutky až do 24. 3. 2003. Obžaloba byla u soudu I. stupně podána dne 30. 6. 2003 s návrhem, aby v hlavním líčení bylo vyslechnuto 52 svědků.
Řízení před soudem I. stupně trvalo od 30. 6. 2003 do 30. 1. 2009, tj. celkem 5 let a 7 měsíců. Dne 14. 7. 2009 pak ve věci rozhodl soud odvolací a věc tak byla pravomocně skončena. Je tedy zřejmé, že délka řízení byla výrazně prodloužena řízením před soudem I. stupně, který ve věci nařídil celkem 33 termínů hlavních líčení. Prvních 12 hlavních líčení se vůbec nekonalo, nebo bylo po zahájení bez provádění důkazů odročeno, a to v období od 12. 12. 2003 do 27. 2. 2006, tj. doba 2 let a víc než 2 měsíců uplynula, aniž soud fakticky ve věci jednal, ač se o to snažil.
Konkrétně se z důvodů na straně obviněné v tomto období nekonalo hlavní líčení již v prvním nařízeném termínu dne 12. 12. 2003, kdy si nevyzvedla zásilku s předvoláním a obžalobou, ač bylo doručováno na adresu určenou pro doručování, a jeden den před konáním tohoto hlavního líčení prostřednictvím obhájce sdělila, že trvá na zachování lhůty k přípravě na hlavní líčení a žádá o jeho odročení.
Nový termín hlavního líčení byl stanoven na den 2. 4. 2004, které se opět nekonalo z důvodu na straně obviněné, protože obhájce obviněné požádal dne 19. 3. 2004 o jeho odročení z důvodu kolize soudních jednání a substituci se mu pro složitost obou trestních věcí nepodařilo zajistit. Následně bylo nařízeno hlavní líčení na den 6. 5. 2004, které se ale rovněž nekonalo, a to z důvodu dlouhodobé nemoci předsedkyně senátu.
V dalším nařízeném termínu dne 9. 9. 2004 se již potřetí hlavní líčení nekonalo z důvodu na straně obviněné, protože požádala o jeho odročení z důvodu své pracovní neschopnosti s tím, že soudu sdělí, jaký bude její zdravotní stav. Soudu ale následně nic nesdělila. Další hlavní líčení dne 27. 1. 2005 se nekonalo pro nepřítomnost a onemocnění spoluobviněného R. G., a ve dnech 11. 3. 2005 a 29. 4. 2005 opět z důvodu dlouhodobého onemocnění předsedkyně senátu.
V dalším termínu dne 22. 8. 2005 se hlavní líčení již počtvrté nekonalo z důvodu na straně obviněné, když její obhájce byl v tento den u soudu v jiné, dříve nařízené věci. Současně bylo důvodem odročení i nedoručení předvolání spoluobviněnému R. G.
Ve dnech 3. – 4. 11. 2005 a 21. 12. 2005 se opět nekonalo hlavní líčení pro onemocnění předsedkyně senátu, dne 10. 1. 2006 pro neúčast spoluobviněného a jeho obhájkyně a dne 27. 2. 2006 opět pro neúčast obhájkyně spoluobviněného, která pro kolizi s jiným soudním jednáním požádala o odročení.
Poprvé se tak hlavní líčení za přítomnosti obou obviněných konalo až dne 18. 5. 2006, tj. téměř až za 3 roky od podání obžaloby. V tomto hlavním líčení byli vyslechnuti oba obvinění, nikdo z poškozených se ale nedostavil, přítomné strany trvaly na osobním výslechu desítek svědků, a proto bylo za tímto účelem hlavní líčení odročeno na 10. – 14. 7. 2006.
Hlavní líčení v termínu 10. – 14. 7. 2006 se již popáté nekonalo z důvodu na straně obviněné, když její obhájce požádal o jeho odročení ze zdravotních důvodů s hospitalizací a obviněná trvala na jeho osobní účasti.
Další hlavní líčení nařízené na dny 25. – 27. 9. 2006 a 2. – 5. 10. 2006 se nekonalo, protože obhájkyně JUDr. J. Vilímková vypověděla plnou moc spoluobviněnému R. G., když mu byla zamítnuta žádost o bezplatnou obhajobu. O stížnosti obviněného proti tomuto rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze dne 1. 11. 2006 a zamítl ji. Protože spoluobviněný si k výzvě soudu obhájce nezvolil, byla mu ustanovena nová obhájkyně JUDr. Eva Marvanová, s kterou ale obviněný následně nesouhlasil a byla proto zproštěna povinnosti obhajoby dne 26. 2. 2007, když jeho obhajobu na plnou moc (družky obviněného) převzala JUDr. Eliška Vraná.
K dalšímu hlavnímu líčení nařízenému na dne 26. a 27. 2. 2007 se nedostavila obviněná I. M., když 22. 2. 2007 byla soudu doručena žádost o jeho konání v její nepřítomnosti. S tím soud nesouhlasil a hlavní líčení hned na počátku již pošesté z důvodu na straně obviněné odročil na 10. – 12. 4. 2007. Nutnost její přítomnosti u hlavního líčení souvisela se změnou rozvrhu práce soudu I. stupně, když byla věc 20. 10. 2006 nově přidělena, namísto dosavadní předsedkyně senátu JUDr. Jany Lemfeldové, nové předsedkyni senátu JUDr. Marii Markové a bylo nutné opakovat výslech I. M. i spoluobviněného. Žádné další důkazy soud I. stupně do té doby neprovedl. Obhájci obviněné se na žádost soudu ze dne 22. 2. 2007 nepodařilo ji kontaktovat, aby jí sdělil zamítavé stanovisko soudu k její žádosti. Protože žádost o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti zaslala soudu pouhé 2 pracovní dny před jeho konáním, nebylo již možné ji znovu obeslat. V dalším hlavním líčení ve dnech 10. – 12. 4. 2007 byla opětovně přednesena obžaloba, vyslechnuti oba obvinění a 10 svědků. Následně pro nedostavení řady dalších svědků, na jejichž výslechu před soudem obviněná trvala, bylo hlavní líčení odročeno za účelem jejich opětovného předvolání na 14. – 15. 5. 2007.
V průběhu všech dalších 13 hlavních líčení, která byla nařizována od 14. 5. 2007 do 29. 7. 2008 v intervalech 1 až 1 1 měsíce, a v jednom případě necelé 2 měsíce, pak docházelo k odročování hlavních líčení z důvodu nedostavování se svědků, když tito se z různých důvodů omlouvali, nepřebírali zásilky, muselo být opětovně doručováno i prostřednictvím Policie ČR, přičemž soud ukládal některým svědkům také pořádkové pokuty podle §66 odst. 1 tr. ř. a žádal o jejich předvedení policejní orgány. Jak se postupně v jednotlivých případech podařilo zajistit účast svědků na jejichž výslechu strany trvaly, byli tito v průběhu uvedených 13 hlavních líčení vyslechnuti a byly prováděny důkazy (listiny, apod.), které s případy těchto svědků (poškozených) souvisely.
Hlavní líčení dne 29. 7. 2008 bylo odročeno na neurčito, protože soud I. stupně zjistil, že spoluobviněný R. G. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 7 T 68/2007, odsouzen nepravomocně za jinou trestnou činnost, ohledně které v této trestní věci bylo nutno ukládat souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zákona. Následně bylo žádáno o zapůjčení trestních spisů o tomto a dalším odsouzení R. G., kde by mohlo přicházet v úvahu uložení souhrnného trestu a k žádosti o předvedení policejní orgány neúspěšně pátrali po pobytu svědkyně E. Z. a také svědka M. R., na jejichž výslechu obviněná I. M. trvala.
K dalšímu hlavnímu líčení dne 19. 1. 2009 se obviněná nedostavila, když si na adrese pro doručování nevyzvedla zásilku s předvoláním, a nedostavil se ani její obhájce, takže toto se již posedmé nekonalo z důvodu na straně obviněné.
Na posledním hlavním líčení dne 30. 1. 2009 byly za přítomnosti obviněné a jejího obhájce ještě provedeny některé důkazy a byl vyhlášen rozsudek.
Z uvedeného přehledu řízení před soudem I. stupně vyplývá, že z důvodů na straně obviněné se nekonalo hlavní líčení ve dnech 12. 12. 2003, 2. 4. 2004, 9. 9. 2004, 22. 8. 2005, 13. – 14. 7. 2006, 26. – 27. 2. 2007 a 19. 1. 2009, tj. v sedmi soudem nařízených termínech, v důsledku čeho se řízení před soudem I. stupně prodloužilo v podstatě o 16 měsíců. Proto možno uzavřít, že na straně obviněné lze jen z důvodu neúčasti na hlavním líčení shledat průtahy v řízení v trvání nejméně 1 roku a 4 měsíců. Pokud se jako zaviněný průtah pomine její neúčast na hlavním líčení dne 9. 9. 2004, kdy požádala o odročení z důvodu nemoci, lze na její straně shledat zaviněné průtahy v trvání 1 roku.
Další významnou skutečností podílející se na celkové délce řízení, vedle chování samotné obviněné (jejího obhájce) v jeho průběhu, je složitost případu, která spočívá v této trestní věci zejména v rozsahu trestné činnosti obviněné, které se dopustila proti celkem 37 poškozeným a z podstatné části sama. Protože obviněná trvala na osobním výslechu řady svědků (poškozených) v hlavním líčení, bylo za účelem zajištění jejich přítomnosti odročeno hlavní líčení v období od 10. 4. 2007 do 7. 11. 2007 celkem 5x, když někteří svědci se opakovaně přes řádné předvolání k soudu nedostavili, nebo obviněná navrhla výslech dalších svědků. Složitost projednávaného případu, dána nutností provádět rozsáhlé dokazování, kdy bylo nutno navíc za značných obtíží vyslechnout desítky svědků, a kterou svojí rozsáhlou trestnou činností vyvolala samotná obviněná, tak podstatně také přispěla k celkové délce řízení.
Významný podíl na délce řízení měl pak také spoluobviněný R. G., který se podle obžaloby měl podílet v podstatě na celé podvodné trestné činnosti společně s obviněnou I. M. Tento spoluobviněný se opakovaně nedostavoval k hlavnímu líčení, nebo se z účasti omluvila jeho obhájkyně, která nakonec sama ukončila obhajobu obviněného, takže za účelem zvolení nového obhájce bylo hlavní líčení rovněž odročováno. Protože také tento spoluobviněný trval na výslechu svědků (všech poškozených) v hlavním líčení, bylo pak ještě v dalších případech nutno odročit hlavní líčení za účelem jejich předvolání, resp. opětovného předvolání.
Nejvyšší soud tedy vzal v úvahu, že bez průtahů zaviněných výhradně obviněnou I. M., by uplynula od doby spáchání činu, do pravomocného skončení věci, doba 7 let a 7 měsíců a délka řízení by byla 6 let a 9 měsíců. Na délce této doby se pak významně podílela náročnost dokazování vyvolaná rozsahem trestné činnosti obviněné vůči 37 poškozeným, jejichž osobní výslech před soudem byl nutný. Podle obžaloby přitom její trestná činnost měla být z podstatné části spáchána ve spolupachatelství s obviněným R. G., jehož chování v průběhu řízení před soudem rovněž významně (téměř 1 a 1 roku) přispělo k jeho celkové délce a tím i k délce doby od spáchání činu. Vzhledem k bezprostřední souvislosti trestné činnosti obou spoluobviněných nebylo přitom z důvodu urychlení řízení a procesní ekonomie vhodné jejich oddělené stíhání. Přitom v nařizování jednotlivých odročených jednání soudu neshledal Nejvyšší soud žádné období delší neodůvodněné nečinnosti soudu. Téměř 1 rok průtahů v řízení pak byl z důvodu opakované nemoci předsedkyně senátu.
Obviněná se dopustila dvou trestných činů, trestnou činnost páchala po dobu delší jednoho roku vůči 37 poškozeným, v přímém úmyslu a poškozeným způsobila škodu přesahující 7 miliónů Kč. Již první trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, přitom spáchala v říjnu 1999 proto, že již v této době měla dluhy, jak sama uvedla. Následně, zejména v druhé polovině roku 2000, se pak dopustila další podstatně rozsáhlejší podvodné trestné činnosti se škodou nepatrně pod hranicí 7 miliónů Kč, tj. v podstatě o 2 milióny Kč přesahující hranici škody velkého rozsahu podle §250 odst. 4 tr. zák. Přitom její podíl na trestné činnosti podvodného charakteru byl podle zjištění soudu výrazně největší, počínala si aktivně, s vysokou rozhodností a se zjevným záměrem obohatit se na úkor podvedených poškozených. Pokud jí za této situace v rámci trestní sazby 5 – 12 let odnětí svobody byl za dva trestné činy uložen úhrnný trest odnětí svobody na samé dolní hranici, byla v této výměře trestu dostatečně kompenzována jak jí přímo nezaviněná doba 7 let a 7 měsíců od spáchání trestné činnosti, tak i jí přímo nezaviněná délka trestního stíhání (6 let a 9 měsíců), ale také skutečnost nespáchání další trestné činnosti v této době. Vzhledem k rozsahu spáchané trestné činnosti by bez zohlednění těchto skutečností i přes dosavadní bezúhonnost obviněné přicházel v úvahu úhrnný trest přísnější ve výměře kolem sedmi let. Přitom podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, je nutno přiměřenost délky řízení posuzovat podle konkrétních okolností každého případu. S přihlédnutím ke kriteriím jako jsou složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů. Nebyla tedy konkretizována žádná obecně platná doba, kterou by již bylo možno považovat za nepřiměřenou délku řízení. V daném případě tato doba byla i přes průtahy přičitatelné obviněné nepřiměřená, ale soudy ji dostatečně kompenzovaly snížením trestu, a to jeho uložením na samé dolní hranici zákonné trestní sazby.
Důsledky porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů se zabýval Ústavní soud ČR také v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (a v řadě dalších), na který obviněná v dovolání poukázala. K tomu je nutno předně uvést, že v tehdy řešené konkrétní věci trvalo trestní stíhání obviněného téměř 10 a 1 roku a od spáchání trestné činnosti uplynulo téměř 12 let. V případě obviněné trvalo trestní stíhání téměř o 3 roky méně a také doba od spáchání je kratší v podstatě o 3 a 1 roku. Tyto doby by pak byly ještě o 1 rok delší, pokud by se vzaly v úvahu průtahy v řízení zaviněné přímo obviněnou. K celkové délce řízení přitom Ústavní soud ČR ve věci sp. zn. I. ÚS 554/04 konstatoval, že orgány činné v trestním řízení byly zcela nečinné po dobu 5 let, tj. v podstatě polovina délky řízení byla způsobena jejich nečinností a způsobily tak významné průtahy v řízení, ke kterým samotný obviněný přispěl toliko 4 měsíci. V případě obviněné I. M. se ale o takovou nečinnost orgánů činných v trestním řízení nejedná, přičemž naopak jen z důvodů na její straně byly průtahy v řízení v délce 1 roku. Tolik jen k obecnému srovnání s obviněnou namítaným případem řešeným Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 554/04, i když samozřejmě určující jsou konkrétní okolnosti každého případu.
Ústavní soud v uvedeném nálezu v souvislosti s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody uvedl, že je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně předvídaný ústavním pořádkem, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionální k dosažení účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zákona. K tzv. testu proporcionality vymezil tyto faktory:
a) faktory významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení ve vztahu k celkové délce řízení, závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a také rozsah zvláštní zátěže, jíž je obviněný vystaven v souvislosti s délkou řízení (k průtahům způsobeným obviněným se nepřihlíží);
b) faktory důležité pro posouzení účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zákona, kterými jsou nutnost ochrany společnosti před konkrétním pachatelem, ve světle života, který vedl od spáchání stíhaného skutku do vynesení rozhodnutí, zda vzhledem k způsobu života, rovněž v této době, je potřebné k výchově k řádnému životu ukládat trest v konkrétní výši, a zda je reálná účinnost ukládaného trestu ve směru výchovného působení na ostatní členy společnosti v souvislosti s odstupem doby od spáchání trestného činu.
Délka řízení bez průtahů zaviněných přímo obviněnou, je v tomto případě 6 let a 9 měsíců, a to za situace, kdy další rozhodující průtahy byly zaviněny zejména rozsahem a obtížností předmětu řízení a dále spoluobviněným a nedostavováním se svědků. Přitom (státem) zaviněné neodůvodněné průtahy byly v trvání 3 měsíců v přípravném řízení. Přímá nečinnost soudu nebyla shledána, když z objektivního důvodu onemocnění předsedkyně senátu se nekonalo hlavní líčení v nařízených termínech 6. 5. 2004, 11. 3. 2005, 29. 4. 2005, 3. 11. 2005 a 21. 12. 2005, v důsledku čehož se délka řízení prodloužila téměř o 1 rok, který je ale z hlediska celkové délky řízení, obdobně jako u obviněné, bez podstatného významu. Zejména se však nejednalo o pouhou nečinnost soudu, když předsedkyně senátu nařídila v uvedených termínech hlavní líčení, předvolala obviněné i desítky svědků, ale z důvodu jejího nepředvídatelného opakovaného onemocnění musely být tyto termíny zrušeny. Důvody na straně soudu ani značné problémy s nepřítomností předvolaných svědků ale nelze přičítat obviněné, byť si je Nejvyšší soud vědom, že soudy pracují ve složitých podmínkách, které samy nemůžou ovlivnit a které jim zejména v takovýchto případech značně omezují možnost rychlého projednání věci.
Pokud jde o otázku trestu, pojem spravedlnosti je chápán různými subjekty výrazně odlišně. To co pachatelé zpravidla považuji za přiměřený trest, je zejména obětmi jejich trestné činnosti zpravidla považováno za trest zcela nedostatečný, nebo někdy i za výsměch spravedlnosti. Úkolem soudu je, aby poskytoval ochranu nejen základním právům obviněných, ale aby bylo dosaženo účelu trestu v jeho celém komplexu, a mezi omezením práva obviněných na osobní svobodu a veřejným zájmem na jejich stíhání, bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy. Proporcionálním zohledním konkrétní délky řízení, doby uplynulé od spáchání činu, i předchozího a následného života obviněné, bylo v této věci účelu trestu v jeho komplexu dosaženo. Přitom délka řízení, okolnosti případu, ani poměry obviněné nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by odůvodňovaly další, mimořádné snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby (§40 odst. 1 tr. zákona), jak je navrhováno v dovolání. Zákonodárce již tím, že u trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zákona stanovil dolní hranici zákonné trestní sazby na 5 let, vyjádřil vysokou společenskou nebezpečnost tohoto trestného činu, za který se pachateli v běžně se vyskytujících případech bude ukládat trest odnětí svobody, u kterého zákon neumožňuje podmíněný odklad jeho výkonu. Je tedy výrazem vůle zákonodárce postihovat pachatele tohoto trestného činu obecně nepodmíněným trestem odnětí svobody. Přitom obviněné nebyl ukládán trest pouze za tento jeden trestný čin, ale také za další trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, což již samo o sobě svědčí o tom, že nebýt nepřiměřené délky řízení, nemohl by být ukládán trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby. V uložení přísnějšího nepodmíněného trestu odnětí svobody musel být zohledněn i rozsah a způsob páchání trestné činnosti obviněné, který svědčí o její značné neúctě k právům jiných osob, o její výrazné snaze obohacovat se na úkor cizího majetku, a i za cenu páchání trestné činnosti tak uspokojovat své vlastní zájmy a potřeby. Trest pod dolní hranicí nebo dokonce podmíněný, by nesplnil účel z hlediska individuální ani generální prevence. Navíc by mohl svádět k závěru, že páchat trestnou činnost se vyplácí a nemůže být odůvodněn ani tím, že po spáchání trestné činnosti se již obviněná žádné další trestné činnosti nedopustila. Nespáchání další trestné činnosti nelze podle názoru Nejvyššího soudu přeceňovat, když u majetkové trestné činnosti tohoto typu by daleko významnější z hlediska výměry trestu byla snaha obviněné o dobrovolnou náhradu způsobené škody, alespoň v průběhu trestního stíhání. Takové jednání by, daleko víc než nespáchání další trestné činnosti, svědčilo o skutečně zásadní změně v postoji obviněné k její trestné činnosti, o její skutečně upřímné lítosti a také o vlastní snaze zásadně změnit své chování. To by také umožnilo úvahy, zda by z hlediska účelu trestu (individuální prevence) nepostačovalo uložení mírnějšího trestu, který by dostatečně zabránil obviněné v dalším páchání trestné činnosti, a byl by postačující také k tomu, aby již vedla řádný život. Nic takového se ale nestalo, když obviněná sama potvrdila, že po podání obžaloby poškozeným nic neuhradila. Jen v řízení před soudem přitom na to měla dostatečně dlouhou dobu 6 let. Přesto v tomto směru nic neučinila. Již v případě časově prvního trestného činu zpronevěry obviněná doznala, že zpronevěřené peníze ve společnosti Happy Home Bohemia si vložila na svůj vlastní účet. Rovněž v případě rozsáhlé podvodné trestné činnosti, které se obviněná dopustila sama, bylo soudy prokázáno, že veškeré finanční částky vylákané od poškozených nakonec vždy přebírala osobně sama a podepisovala jejich převzetí. Přitom její obhajobu, že všechny peníze předávala spoluobviněnému R. G., nebo oproti dokladu údajnému zástupci společnosti Conneco jménem K., soudy vyhodnotily jako nepravdivou. Je příznačné, že jako „deník“, který měl potvrzovat údajné převzetí peněz R. G., tak i doklady, které měly prokazovat předání peněz panu K., byly údajně odcizeny, resp. se ztratily, jak vypověděla obviněná.
Nelze přehlédnout, že obviněná se prvního trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona dopustila proto, že již z minulosti měla dluhy a tímto způsobem je chtěla uhradit. Poté co takto svému zaměstnavateli způsobila škodu ve výši 186.697,70 Kč, rozvázal s ní dne 9. 3. 2000 pracovní poměr, podle výpovědi samotné obviněné „okamžitým zrušením“. Tato zkušenost nebyla pro ní dostatečným ponaučením, ale naopak vzápětí již od května 2000 začala páchat další, a to podstatně rozsáhlejší a závažnější trestnou činnost, kdy v 8 případech společně s R. G., a ve 28 případech sama, tj. celkem vylákala v 36 případech od poškozených různé peněžní částky v celkové výši 6.947.350,- Kč. Celkově tak svojí trestnou činností, za kterou jí byl uložen úhrnný trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby (5 – 12 let), způsobila škodu ve výši 7.134.044,70 Kč. Motivem jejího jednání přitom, jak vyplývá z výpovědi obviněné, bylo splnění jejího přání pořídit si a provozovat penzion, k čemuž neměla žádné vlastní finanční prostředky.
Nejvyšší soud proto považuje uložený trest odnětí svobody v trvání 5 let (do toho se započítává vykonaná vazba v přípravném řízení v trvání 6 měsíců) za trest přiměřený a k dosažení účelu trestu v demokratické společnosti za nutný, byť je spojen s přímým omezením osobní svobody obviněné, které čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nevylučuje. Podle čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je pak zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, legitimním důvodem zbavení svobody. Ostatně je to vždy pouze pachatel trestné činnosti, který již tím, že se jí dopouští, ohrožuje své právo na osobní svobodu jinak zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k délce řízení přitom nelze mít ani za to, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je v daném případě nepřiměřenou akcentací represivních aspektů trestu, jak namítá obviněná v dovolání, když je nutno hodnotit také všechny výše uvedené skutečnosti. Pokud obviněná namítá, že se zvětšujícím časovým odstupem od spáchání trestného činu se oslabuje prvek individuální i generální prevence, jedná se v daném případě o dobu 8 let a 7 měsíců, a to bez přihlédnutí k průtahům v řízení zaviněným obviněnou. Při zohlednění průtahů v řízení zaviněných obviněnou v trvání 1 roku, by doba od spáchání trestného činu do pravomocného rozhodnutí soudu byla 7 let a 7 měsíců, přičemž podstatná část této doby je dána řízením před soudem, který ale nebyl nečinný. Ústavní soud ale např. v nálezu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09, v této souvislosti považoval za „čirou represi“ uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v případě, kdy od spáchání trestné činnosti uplynula nepoměrně delší doba více než 15 let, nebo v nálezu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, v případě uplynutí této doby delší než 13 let. Jedná se tak o řadu let delší dobu od spáchání trestného činu, než je tomu v případě obviněné I. M.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že obviněné lze přičítat způsobení průtahů v řízení v délce 1 roku, ale řízení jako celek neproběhlo v přiměřené lhůtě. Vyložená nečinnost orgánů činných v přípravném řízení byla jen 3 měsíce a v řízení před soudem neodůvodněná nečinnost nebyla shledána. Porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla, mj. projednána i v přiměřené lhůtě, bylo ale soudy dostatečně kompenzováno uložením mírnějšího trestu odnětí svobody, a to na samé dolní hranici zákonné trestní sazby.
Na základě uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněné zjevně neopodstatněným a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš