ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1318.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1318/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněného J. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 13 To 256/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 134/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. 1 T 134/2009, byl obviněný J. L. v části I. uznán vinným v bodech 1) – 53) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v bodech 1) – 54) trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a v bodě 54) pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., jichž se dílem dopustil společně se spoluobviněnými R. B., P. P., L. P., J. D. a J. S.
Obviněný J. L. byl za tyto trestné činy, a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 2 T 105/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 14 To 230/2009, odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 2 T 105/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných a o náhradě škody.
V části II. 1) – 81) byl obviněný J. L. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249a tr. zák. Bylo rovněž rozhodnuto o zproštění spoluobviněného R. B. a o náhradě škody.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 13 To 256/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podaná obviněnými J. L. pouze proti výroku o trestu a R. B. proti celému rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný J. L. prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Ježka toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním podaným z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V jeho obsahu sice poukázal na to, že odvolání směřoval pouze proti výroku o trestu, který považoval za nepřiměřený. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřezkoumal výrok o vině i trestu v dostatečném rozsahu. Ve vztahu k výroku o vině zdůraznil, že se soud nezabýval splněním podmínky příčinné souvislosti vzniku škody a jednání obviněného u dílčích útoků pod body 44) a 51) výroku rozsudku soudu prvního stupně, a zda není v této souvislosti vadná aplikace hmotného práva podle §420 a dalších obč. zák. Podle obviněného u těchto skutků nebylo prokázáno množství a ceny odcizených cigaret ani skutečnost, zda došlo k odcizení peněžní hotovosti ve výši 14.000,- Kč, neboť v obou případech nebyla výsledky inventury vzniklá škoda doložena, a předložené důkazy i výpovědi poškozených nepůsobí věrohodně. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 42 měsíců je podle něj ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a poměrům pachatele, a závěr odvolacího soudu, že neshledal pochybení ve výroku o trestu, je tak nesprávný. Činy, které spáchal, nezpůsobil tak vysokou škodu, jak je uvedeno ve výroku o vině. Dále odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 1 T 15/2010, jímž byl odsouzen za typově shodné trestné činy, které byly spáchány dříve, než byl vyhlášen napadený rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud měl obviněnému podle §35 tr. zák. uložit souhrnný trest a zrušit výrok o trestu zmíněného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. V době odvolání vykonával obviněný nepodmíněný trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 2 T 105/2009, a dále musí vykonat přeměněný trest z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 3 T 295/2008, v délce 20 měsíců. Svoboda obviněného je tak omezena délkou nepodmíněných trestů v rozsahu 70 měsíců. Výše trestů je nepřiměřená zejména k poměrům obviněného, k nimž nebylo přihlédnuto. Obviněný brojil i proti tomu, že odvolací soud v dostatečném rozsahu nepřezkoumal předpoklady odpovědnosti za způsobenou škodu podle §420 obč. zák., a povinnost obviněného poškozeným vzniklou škodu nahradit.
V závěru dovolání obviněný J. L. navrhl, aby podle §265k tr. ř. bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 13 To 256/2010, zrušeno a věc byla přikázána soudu druhého stupně k novému rozhodnutí.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve konstatoval, že odvolání obviněného sice směřovalo v projednávaném případě pouze proti výroku o trestu, avšak byl dán důvod k postupu podle §254 odst. 2 tr. ř., čímž nebyla limitována přezkumná povinnost odvolacího soudu výhradně na výrok o trestu, a odvolací soud přezkoumal i výrok o vině. Jestliže dovolatel tvrdil, že soudy učinily nesprávné skutkové závěry ohledně škody, kterou svým jednáním způsobil, jde o námitky, jež by mohly mít význam pouze v případě existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, a pokud by obviněný takový nesoulad fakticky namítl a odůvodnil, což se nestalo. Výrok o trestu lze napadnout dovoláním především z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však podle státního zástupce obviněný neuplatnil. I kdyby však výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v §33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu. V závěru vyjádření státní zástupce konstatoval, že obviněný nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
Se zřetelem na uvedené podmínky Nejvyšší soud shledal, že obviněný napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo jeho odvolání zamítnuto, což koresponduje s povahou rozhodnutí uvedenou v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že obviněný odvolání podal pouze proti výroku o trestu a o náhradě škody, bylo třeba posuzovat, zda odvolací soud mohl rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumat i ve vztahu k výroku o vině, neboť rozhodnutí soudu druhého stupně lze dovoláním napadnout pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. č. 3, č. T – 666).
Nejvyšší soud v projednávané věci shledal, že odvolací soud na podkladě takto podaného odvolání zaměřeného proti výroku o trestu, se i přes tuto skutečnost otázkou viny zabýval, což lze dovodit zejména z dikce odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterém na straně 11 ve vztahu k výroku o vině uvedl, že „..okresní soud v řízení vykonal veškeré důkazy nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Jednotlivé důkazy zhodnotil logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, jemuž v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., nelze nic vytknout…při hodnocení důkazů nedošlo k nesprávnostem a ani k tomu, že by byl některý důkaz pominut…obviněný v průběhu přípravného řízení i před soudem v plném rozsahu přiznal trestnou činnost, která je mu kladena za vinu.“ S ohledem na to, že je nutné vycházet z odůvodnění předmětného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007), Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud ve skutečnosti výrok o vině přezkoumal a zabýval se jeho správností, neboť by jinak nemohl učinit shora konstatovaný závěr dotýkající se výroku o vině.
Nejvyšší soud s ohledem na tyto rozhodné skutečnosti dospěl k závěru, že obviněný J.L. mohl napadat dovoláním rozhodnutí soudu druhého stupně nejen ve výroku o trestu, ale také ve výroku o vině, a jeho dovolání je proto nutno považovat za přípustné ve smyslu §265a odst. 1 písm. h) tr. ř.
Když Nejvyšší soud dále shledal, že uvedené dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.)., zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Protože obviněný své dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutné zdůraznit, že z tohoto důvodu lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený dovolací důvod může spočívat ve dvou alternativách; buď že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že obviněný vytýkal nesprávnost uloženého trestu proto, že ho považoval za příliš vysoký s přihlédnutím k jeho osobním poměrům, k tomu, že takto nemůže plnit závazky k poškozeným, a poukázal i na to, že v současnosti se nachází ve věznici ve výkonu trestu z jiné trestní věci, pak takové námitky nemají povahu podmínek, za nichž lze, výrok o trestu napadat. Z těchto důvodů obviněný uplatnil námitky v rozporu s takto označeným dovolacím důvodem a Nejvyšší soud neměl povinnost rozsudek z těchto hledisek přezkoumávat.
Obviněný dovolání též opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovoláním napadat rozhodnutí, spočívá-li na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
S tímto dovolacím důvodem, a to se zřetelem na „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ koresponduje výhrada obviněného týkající se souhrnného trestu, ve vztahu k němuž se obviněný domníval, že odvolací soud měl ukládat souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. i s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 1 T 15/2010. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda-li je tato námitka opodstatněná.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 §35 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.
Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tzn. zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud je o činech rozhodováno alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek: musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a kterým byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného je zřejmé, že uložení souhrnného trestu přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu, jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele musí být pravomocný, není proto podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně nebo až rozhodnutím odvolacího soudu. Jestliže tento rozsudek ještě nenabyl právní moci, soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (srov. rozhodnutí č. 27/1971-III Sb. rozh. tr.).
V nyní projednávané věci Nejvyšší soud shledal, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 1 T 134/2009, který byl vyhlášen dne 8. 3. 2010 (č. l. 2896) uznán vinným shora popsanými činy, které spáchal v době od 13. 12. 2008 do 26. 4. 2009. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 13 To 256/2010 (č. l. 2976).
Ve věci Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 2 T 105/2009 , se dále podává, že rozsudkem ze dne 25. 5. 2009, jenž nabyl právní moci dne 17. 6. 2010, byl obviněný J. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil v době od 14. 6. 2008 do 22. 7. 2008.
Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 1 T 15/2010 , Nejvyšší soud zjistil, že rozsudkem ze dne 12. 4. 2010, který nabyl právní moci dne 30. 4. 2010, byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil v nočních hodinách ze dne 29. 6. 2009 na 30. 6. 2009 a pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil dne 4. 12. 2009.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. 3 T 295/2008 , byl obviněný uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil podle skutkových zjištění v době od 11. 12. 2006 do 20. 4. 2007.
S ohledem na shora uvedené podmínky pro ukládání souhrnného trestu je patrné, že o souběh trestných činů a mezi nimi existující vztah souhrnnosti, u nichž přichází do úvahy ukládání souhrnného trestu, se jedná toliko mezi nyní projednávanou věcí a činy, za něž byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách, ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 2 T 105/2009. Jestliže se totiž nyní projednávané trestné činnosti dopustil v době od 13. 12. 2008 do 26. 4. 2009, spáchal tuto trestnou činnost před tím, než byl dne ze dne 25. 5. 2009, vyhlášen odsuzující rozsudek ve věci Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 2 T 105/2009.
Pokud se obviněný dožadoval toho, aby mu byl souhrnný trest ukládán též za činy, jimiž byl odsouzen v dalších citovaných rozhodnutích, zákonné podmínky v nich splněny nebyly. V případě trestní věci Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 1 T 15/2010, se obviněný tam projednané trestné činnosti dopustil ve dnech 29. 6. 2009 a 4. 12. 2009, tedy až poté, co byl vyhlášen prvý odsuzující rozsudek ve věci Okresního soudu ve Svitavách, ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 2 T 105/2009. V uvedené věci tedy nejde o vztah souhrnnosti, ale o recidivu, jak také soudy správně shledaly, když obviněnému souhrnný trest k uvedené věci neukládaly.
V případě věci Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 3 T 295/2008 , byl rozsudek vydán dne 8. 1. 2009, což je dříve, než obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je nyní odsuzován, neboť tu ukončil až dne 26. 4. 2009. Není v tomto případě dána podmínka, že by byl obviněný před spácháním trestné činnosti v jiné věci již odsouzen.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže obviněnému uložily za uvedenou trestnou činnost souhrnný trest toliko ve vztahu k trestu ve věci Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 2 T 105/2009, neboť jen v tomto případě byly splněny podmínky souhrnnosti ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák.
Obviněný v další části dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky týkající se výroku o vině, který napadal toliko u skutků pod body 44) a 51), neboť měl za to, že jeho jednání nebylo v příčinné souvislosti se vznikem škody v nich vymezené. K tomu je vhodné uvést, že podle skutkových zjištění pospaných v rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině, se obviněný činu pod bodem 44) dopustil spolu s dalšími dvěma spoluobviněnými tím, že v době od 20.00 hod. dne 11. 4. 2009 do 18.30 hod. dne 13. 4. 2009 v obci Chr., okres Ch., společně nezjištěným způsobem odstranili dva visací zámky z kovové krycí mříže, tuto odstranili, rozbili skleněnou výplň prodejního okénka a vnikli do prostoru prodejního stánku T. v ulici D., a zde odcizili 3073 krabiček cigaret různých značek, finanční hotovost ve výši 658,- Kč v drobných mincích, čímž způsobili poškozené společnosti Combo Chrudim, s. r. o., se sídlem A., škodu odcizením věcí ve výši 246.482,- Kč, škodu na poškozeném zařízení ve výši 588,- Kč,
v bodě 51) že v době od 18.00 hod. dne 26. 4. 2009 do 04.15 hod. dne 27. 4. 2009 v obci P., společně nezjištěným způsobem odstranili dva visací zámky u krycí mříže, kterou odklopili, rozbili skleněnou výplň výlohy a vnikli do trafiky v ulici S. a zde odcizili 40 kartonů cigaret různých značek, 560 krabiček cigaret různých značek, 24 plechovek piva zn. Gambrinus o obsahu 0,5 litru, 40 lahví vodky a rumu o obsahu 0,2 litru, finanční hotovost ve výši 14.000,- Kč, čímž způsobili R. Z., bytem P., S., škodu odcizením věcí ve výši 78.160,- Kč a škodu na poškozených věcech ve výši 1.200,- Kč.
Ve vztahu k těmto dílčím útokům obviněný namítal, že výše způsobené škody nebyla provedeným dokazováním dostatečně objasněna, zejména popíral odcizení částky 14.000,- Kč v bodě 51), a zdůrazňoval i nedostatečný rozsah provedeného dokazování ve vztahu k těmto činům.
K takto uvedeným argumentům považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že s odkazem na tato kritéria významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je se zřetelem na obsah podaného dovolání třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
V případě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Nelze proto vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad dovozovat, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden a Nejvyšší soud není povinen v takovém případě dovolání věcně přezkoumávat.
Jak je patrné z podaného dovolání, obviněný J. L. takto stanovené podmínky nerespektoval, veškeré výhrady zaměřil proti postupu soudu při hodnocení provedených důkazů. Obviněný tak zcela v rozporu s tím, jak je skutkový děj popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tvrdil, že nebylo prokázáno množství a cena odcizených cigaret, když poškození vzniklou škodu nedoložili a výpovědi poškozených jsou podle obviněného nevěrohodné. Teprve na podkladě takto změněného skutkového stavu, obviněný dovozuje, že nebyla naplněna příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody. Uvedené argumenty svědčí o tom, že obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, a v dovolání použil výhrady, jež na označený důvod nedopadají. Obviněný tudíž primárně vznesl námitky proti postupu soudu při hodnocení důkazů a na jejich podkladě vytýkal nesprávnost učiněných skutkových závěrů.
Jestliže obviněný v uvedené souvislosti namítal i nesprávnost výroku o náhradě škody, je potřeba uvést, že takovou výhradu lze v souladu s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznést, avšak jen tehdy, má-li nesprávnost výroku o náhradě škody základ v nesprávné aplikaci hmotně právních předpisů občanského či obchodního práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17, č. T 413). Obviněný však v souladu s uvedenou podmínkou své výhrady neuplatnil, protože nezmínil kromě formálního odkazu na ustanovení §420 obč. zák. žádné jiné než skutkové výhrady, a proto i tuto námitku vznesl mimo zákonem stanovené dovolací důvody.
Když Nejvyšší soud shora uvedeným způsobem posoudil jednotlivé výhrady obviněným uplatněné v dovolání, shledal že soudy obou stupňů se dostatečně vypořádaly se všemi pro rozhodnutí podstatnými skutečnostmi, což náležitě odůvodnily také ve svých rozhodnutích. S ohledem na to, že dovolání považoval v podstatné části, a to ve vztahu k výroku o souhrnném trestu, za zjevně neopodstatněné, odmítl ho jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová