ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1507.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1507/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2010 o dovolání obviněného Ing. R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 To 600/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 46/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 3 T 46/2006, byl obviněný Ing. R. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že dne 10. 10. 2001 ve Z. jako předseda představenstva společnosti RV Capital Invest, a. s., se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha 4, IČ 63489015 (dále jen „společnost RV Capital“), uzavřel jménem této společnosti se společností CAVENDISH AND COOK FINANCE, s. r. o., se sídlem Novolhotská 450, Praha 9 – Újezd nad Lesy, IČ 25526201 (dále jen „společnost CAVENDISH“) smlouvu o postoupení pohledávky za společností MEINOR, spol. s. r. o., se sídlem Horní Bečva 446, okres Vsetín, IČ 43964052 (dále jen „společnost MEINOR“), za kupní cenu 4.500.000,- Kč, kterou převzal s vědomím, že tutéž pohledávku jako statutární zástupce společnosti RV Capital již prodal smlouvou o postoupení pohledávky dne 2. 7. 2001 společnosti LGD GAZI, s. r. o., se sídlem U Haldy 1616/68, Ostrava – Hrabůvka, IČ 25883241 (dále jen „společnost LGD“), a kupní cena byla rovněž kupující společností uhrazena, čímž společnosti CAVENDISH způsobil škodu ve výši 4.500.000,- Kč.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2007, č. j. 1 T 417/2005 - 296, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 6 To 217/2007, byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti a účasti ve statutárních orgánech právnických osob na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2007, č. j. 1 T 417/2005 - 296, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 6 To 217/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 To 600/2008, rozhodl o odvolání obviněného tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl věcně shodně s tím, jak učinil soud prvního stupně, pouze s tou změnou, že napravil nesprávnou citaci rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a v souladu s obsahem spisu uvedl, že se jedná o rozsudek ze dne 7. 3. 2007, č. j. 1 T 417/2005 – 96, když jinak tento rozsudek ponechal beze změny.
Obviněný proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně a jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně podal prostřednictvím obhájce JUDr. E. B., PhD., z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu nejprve konstatoval, že jedním z důvodů nesprávného právního posouzení skutku a též jiného hmotně právního posouzení je skutečnost, že nalézací soud nepostupoval striktně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., což mělo za následek vytvoření extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci. Obviněný extrémní nesoulad shledal v neúplně zjištěném a jednostranně vyloženém skutkovém stavu neumožňujícím učinit závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu, neboť nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, a tvrzení svědků, zástupců společnosti LGD byla neprůkazná především ohledně zaplacení částky 4.000.000,- Kč., a nebyla ani důkazně zcela podložena. Podle obviněného se nepodařilo prokázat ani úmyslnou formu zavinění, u níž soudy své rozhodnutí vystavěly jen na pouhém předpokladu její existence. Následkem toho nebyla spolehlivě zjištěna objektivní ani subjektivní stránka žalovaného trestného činu a soudy neměly bez dalšího dospět k závěru o naplnění všech znaků trestného činu podle podvodu §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Obviněný dále namítl, že nalézací soud hodnotil důkazy jednostranně a u některých výslechů svědků se zaměřil na to, aby se potvrdila verze žalovaného skutkového stavu věci tak, jak ji podala obžaloba. Soud prvního stupně měl možnost v rámci objektivity řízení při výslechu svědků zjistit všechny okolnosti, za kterých předmětné listiny a doklady byly vyhotoveny a podepsány, což však neučinil. Tak došlo k nepřesným a mylným závěrům, které umožnily dotvořit stav skutkového děje, který neodpovídá skutečnosti. Opomenutím důležitých důkazních prostředků, jakým byl především konkurzní spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 K 31/2002, ve kterém byl řešen stav pohledávky ve výši 4.500.000,- Kč, nepředložení a nedoložení finančních toků společnosti LGD souvisejících s jejich údajným zaplacením odkupu pohledávky, nastala situace, že důkazní stav je nadále nejistý a nelze na něm spolehlivě tvořit skutkové, natož právní závěry. Za vadu obviněný považoval, že nalézací soud se nedostatečně vypořádal s jeho tvrzením, že se dne 28. 9. 2001 zúčastnil jednání na ÚVIS v P. Obviněný namítl neúplnost dokazování i ve vztahu k čestnému prohlášení G. J. J. a ke zprávě Ing. V. Š., a dále vytkl, že soudy považovaly za zásadní příjmový doklad ze dne 28. 9. 2001 údajně dosvědčující uhrazení kupní ceny, což dovozovaly z poznámky dopsané na tomto dokladu rukou obviněného, že kopie souhlasí s originálem. Soudy však neuvážily, že zástupce společnosti LGD peníze podle předchozí dohody nepřivezl a nepředal, a proto také nebylo možno mu originál uvedeného dokladu předat. Podle obviněného se měl soud zabývat možností narovnání, o kterém uvažovali podle obsahu výpovědí svědci Ing. D., Ing. H. a Ing. P. K., na které však odvolací soud nepřistoupil. Obviněný rovněž, aniž by uvedl konkrétní skutečnosti, naznačil, že při řešení rozhodujících okolností došlo k opomenutí důkazů, které mohly ovlivnit rozhodnutí o naplnění všech zákonných znaků žalovaného skutku.
K uloženému trestu obviněný uvedl, že žalovaný skutek se stal v říjnu 2001 a rozhodováno o něm bylo před nalézacím soudem dne 21. 8. 2008 a před odvolacím soudem dne 26. 2. 2009, a zmínil, že v jiném řízení byl odsouzen Krajským soudem v Brně rozsudkem ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 40 T 21/2001, pro skutek, který se stal v roce 1996 a výsledně byl odsouzen pro tento samý skutek stejným soudem dne 12. 12. 2008 pod sp. zn. 40 T 1/2007. Podle jeho názoru nebylo vyčkáno možnosti uložení souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl, příp. podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, případně Krajskému soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l tr. ř. rozhodl o přerušení či odkladu výkonu trestu.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného zasláno, v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. učinil písemné vyjádření, v němž k dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že odvolací soud neučinil ve věci žádné z rozhodnutí předpokládaných v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že tento důvod musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, a nelze vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění nebo navrhovat nové důkazy, popř. tyto jinak hodnotit. Zdůraznil možnost prolomení této zásady v případě existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěním a právním posouzením věci, který musí obviněný namítat. Pokud tak obviněný v projednávané věci učinil, státní zástupce tuto jeho výhradu nepovažoval za akceptovatelnou, protože takový extrémní nesoulad musí fakticky existovat, kdežto obviněný jeho možnost zmínil jen formálně, bez zjištění skutečných nesrovnalostí. Státní zástupce přitom ve věci neshledal žádné skutečnosti, jež by o extrémním nesouladu svědčily. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., ale pouze v části podané proti výroku o vině, neboť ve věci Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 1/2007, byly rozsudkem ze dne 12. 12. 2008 a na něj navazujícím rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 To 19/2009, dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 To 600/2008, i související rozsudek Okresního soudu v ze Zlíně ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 3 T 46/2006, ve výroku o trestu v rámci souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušeny. Obviněný byl nově uvedeným rozsudkem odsouzen za sbíhající se trestné činy, mimo jiné i za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným v této nyní k dovolání obviněného projednávané věci, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti. Proto, pokud obviněný vznášel výhrady proti výroku o trestu, pak se těmito dovolací soud nemohl zabývat, neboť k provedení jeho přezkumné činnosti je nezbytné, aby v době, kdy dovolací soud rozhoduje, vůbec existoval výrok rozhodnutí napadený dovoláním. Jestliže po podání dovolání došlo ke zrušení výroku o trestu napadeného rozhodnutí v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., pak takové dovolání mající vztah ke zrušenému výroku o trestu není přípustné (přim. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 4, č. T 683). Právě o takovou situaci, jak je výše naznačeno, se v projednávaném případě jedná.
Když se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou přípustnosti podaného dovolání, shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění těchto formálních podmínek posuzoval Nejvyšší soud též otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Vycházel z dikce tohoto dovolacího důvodu, jehož prostřednictvím je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání.
Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Ve vztahu k obsahu dovolání, které obviněný podal, je nutné uvést, že obviněný v něm namítal zejména otázky, které mají procesní povahu, protože vytýkal nedostatky v postupu, který soud volil při hodnocení provedených důkazů a proti rozsahu provedeného dokazování, neboť se soustředil především na výhrady proti těm důkazům, o něž zejména soudy opřely své závěry o vině obviněného.
Jestliže obviněný své dovolání opřel o tyto argumenty, nenaplnil materiálně označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože skutečnosti, které považoval za nedostatky, nevycházely z právních vad, ale byly skutkové povahy. Obviněný totiž na základě svých vlastních úvah považoval za věrohodnou toliko svou výpověď, kdežto výpovědi především zástupců společnosti LGD označoval za nevěrohodné.
Jistým průlomem do výše uvedených zásad by mohlo být zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). Obviněný Ing. R. V. právě takový extrémní nesoulad namítal.
Nejvyšší soud s ohledem na takto vznesenou námitku obviněného nad rámec podaného dovolání v posuzovaném případě shledal, že obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením na straně druhé, není dán, neboť právní závěry ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). Soudy důvodně opřely svůj závěr o vině obviněného o poměrně velké množství listinných důkazů či výpovědí svědků, ze kterých je zřejmé, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, má oporu v provedených důkazech, jež byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Námitky obviněného jsou opětovným opakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, kde rovněž poukázal kromě jiného i na to, že doklad o zaplacení částky 4.000.000,- Kč, nebyl originálem a nedosvědčoval zaplacení kupní ceny ze strany společnosti LGD GAZI. S tímto se však soudy nalézací i odvolací odůvodněních svých rozsudků vyrovnaly a vysvětlily, že pokud k tomuto dokladu sám obviněný připojil poznámku o tom, že kopie souhlasí s originálem, a kopie byla notářsky ověřena (viz č. l. 28 spisu), není důvod o zaplacení této částky pochybovat, protože se nejeví logické, že by byl vydán a podepsán doklad o přijetí této částky, aniž by byly ze strany obviněného přijaty uvedené finanční prostředky. Rovněž je nutné poukázat na to, že na č. l. 71 spisu je obsažena kopie potvrzující přijetí 500.000,- Kč, jakožto doplatku kupní ceny pohledávky, z čehož je možné usuzovat, že částka ve výši 4.000.000,- Kč byla předchozí den přijata a nyní kupující společnost hradí zbytek ceny pohledávky, tak jak byla ve smlouvě stanovena. V těchto souvislostech nelze odmyslet ani obsahy výpovědí svědků, kteří společnost LGD Gazi zastupovali, a kteří potvrdili předání celé dohodnuté částky.
Za situace, kdy byly všechny rozhodné okolnosti v rámci konaného dokazování provedeny a řádně vyhodnoceny a kdy nevznikají pochybnosti o žádné z důležitých a pro rozhodnutí o vině obviněného významné okolnosti, je rozsah provedeného dokazování dostačující. Nejvyšší soud tudíž nehledal opominutí některého z důkazů, který byl relevantní pro posouzení věci (k tomu přiměř. rozhodnutí III. ÚS 2110/07 Ústavního soudu), byť se obviněný v dovolání takových opomenutých důkazů domáhal, jak ovšem učinil rovněž i v řízení před odvolacím soudem. Jestliže se soudy obou stupňů návrhy obviněného na doplnění dokazování zabývaly, a řádně odůvodnily, proč k jejich provedení nepřistoupily, postupovaly v souladu se zákonem a nelze hovořit o opomenutých důkazech jen z toho důvodu, že se dovolatel domnívá, že i další jím předkládané důkazy měly být provedeny. Pokud obviněný v dovolání uvedl, že při výslechu svědka K. H. měl soud prvního stupně možnost zjistit všechny okolnosti, za kterých byly smlouvy podepsány, a neučinil tak, pak soud prvního stupně k tomu poznamenal, že shora jmenovaný svědek se neúčastnil žádných jednání o uzavření smluv o postoupení pohledávek, za společnost jednal pouze následně na základě plné moci vystavené obviněným (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně).
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti a to, že oba soudy všem obdobným již dříve obviněným vzneseným námitkám věnovaly ve svých rozhodnutích dostatek pozornosti, Nejvyšší soud shledal, že v daném případě není možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry, když skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byla jak po objektivní tak i subjektivní stránce naplněna (viz také str. 16 rozsudku soudu prvního stupně).
Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud z tohoto dovolacího důvodu dovolání neshledal opodstatněným, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolání podal z jiného než v zákoně vymezeného dovolacího důvodu, a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů, zejména však proto, že obviněný v době, kdy je o jeho dovolání rozhodováno, vykonává trest, který byl uložen jiným soudem v jiném trestním řízení, jak bylo výše rozvedeno, posoudil žádost o odklad či přerušení výkonu trestu, za bezpředmětnou.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. února 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová