ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.867.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 867/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2010 o dovolání obviněného RNDr. M. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 117/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 16/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 45 T 16/2008, byl obviněný M. M. uznán vinným pod bodem 1) trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. a pod bodem 2) trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění tam pospaných dopustil tím, že
1) dne 25. 1. 2008 v době kolem 23.30 až 24.00 hod., po předchozí dohodě s poškozenou K. K., pod záminkou prohlídky bytu v P., V Z., za účelem pronájmu pokoje, odvedl poškozenou do tohoto bytu, po prohlídce ji však odmítl pustit ven a sdělil jí, že z bytu neodejde a poté, co na odchodu trvala, udeřil jí pěstí do obličeje až začala krvácet, poté ji přinutil jít do koupelny, kde po ní požadoval, aby si stáhnula kalhoty a kalhotky, což odmítla, proto ji opět udeřil značnou silou pěstí do obličeje, načež si poškozená kalhoty sundala, a poté ji donutil vézt do vany, aby z ní smyl krev a následně po vytažení po ní požadoval, aby si svlékla kalhotky, přičemž její odpor překonal opakovanými ranami pěstí do hlavy, a následně na to ji naklonil nad vanu a vykonal na ní zezadu pohlavní styk, a posléze požadoval orální pohlavní styk, což poškozená odmítla, takže ji obviněný opakovaně udeřil pěstí a srazil k zemi, přičemž jí opakovaně sděloval, že z bytu neodejde, takže mu poškozená z obavy o život vyhověla, ale v průběhu orálního pohlavního styku využila této situace a obviněného kousla do penisu, na což reagoval tak, že ji opakovaně udeřil pěstí do obličeje, až upadla do bezvědomí a v důsledku jeho jednání poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu s obrazem převážně motorického postižení, pohmoždění hlavy, otřes mozku II. stupně, tržnou ránu pravé tváře, pohmoždění obličeje, krevní podlitiny, zejména v oblasti očnic a mnohačetné oděrky hlavy a celého těla, přičemž v důsledku výše uvedené posttraumatické poruchy musela být opakovaně dlouhodobě hospitalizovaná na Psychiatrické klinice v K. a následná ambulantní léčba nebyla dosud ukončena, přičemž nelze vyloučit trvalé následky,
2) dne 15. 12. 2007 v době od 02.30 hod. do 02.40 v P., v ulicích N. P., S., B., P. H., D., Č., po předchozím požití alkoholických nápojů, při procházení uvedenými ulicemi úmyslně poškozoval zaparkované osobní automobily způsobem v rozsudku konkretizovaným.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §32 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 1 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení ústavní formou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních, která proti shora uvedenému rozsudku podali státní zástupkyně v neprospěch obviněného a obviněný, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 117/2009, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §241 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry proti shora uvedenému rozsudku z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil výhradně proti výroku o vině pod bodem 1). V jeho obsahu obviněný zdůraznil, že soudy učinily nedostatečná skutková zjištění a domníval se, že se v dané věci jedná o případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Od počátku trestního řízení obviněný uplatňoval obhajobu, že mezi ním a poškozenou došlo v předmětném bytě k oboustranně dobrovolnému pohlavnímu styku, později ho však poškozená kousla do penisu, v důsledku čehož ji fyzicky napadl. Popřel však, že by jakýmkoli způsobem poškozenou nutil k souloži nebo k jiným sexuálním praktikám. Tato jeho obhajoba nebyla v trestním řízení žádnými důkazy vyvrácena. Poukázal na to, že k násilnému jednání vůči poškozené mělo dojít v prostorách předsíně bytu a zejména v koupelně, kam měl poškozenou zavléct za tím účelem, aby jí smyl krev. V průběhu řízení však nebyla v předsíni ani v koupelně zjištěna krevní stopa poškozené, ačkoli z popisu skutku vyplývá, že utrpěla zranění spojená s relativně rozsáhlým krvácením. Krevní stopa však byla zjištěna v ložnici, a to na protilehlé straně od dveří, kde podle skutkových zjištění soudů skutek neměl být spáchán. Tyto rozpory však soud prvního stupně nevysvětlil a odvolací soud se s jeho námitkou vypořádal odkazem na to, že údajně jeden ze svědků při odvážení poškozené ji měl vidět v předsíni s tím, že krvácela. V předsíni byly nalezeny krevní stopy viditelné pouhým okem, stejně jako v koupelně bylo zjištěno velké množství krevních, resp. různých biologických stop, z nichž většina nebyla pouhým okem viditelná. Poškozená byla do předsíně odnášena zdravotníky, a nelze předpokládat, že by krvácela takovým způsobem, že by krev padala na zem. Obviněný uvedl, že neprováděl žádné odstraňování krevních stop, neboť byl také převezen k ošetření, a poté bylo provedeno první ohledání místa. Výpověď poškozené, že k činu mělo dojít v předsíni a koupelně, je v rozporu s objektivními zjištěnými. Soudy považovaly výpověď poškozené za věrohodnou a vycházely z ní při zjišťování skutkového stavu, aniž by se vypořádaly s řadou významných skutečností. Událost, kterou popisuje poškozená, nemohla trvat déle než půl hodiny, ale záchranná služba byla přivolána až po třech hodinách, což svědčí o tom, že zranění bylo čerstvé, když i zranění poškozeného ještě silně krvácelo. Je tak zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu, že k činu došlo v době mezi 23.30 a 24.00 hod. a tím, že záchranná služba byla přivolána ke zjevně čerstvým zraněním až po druhé hodině. U poškozené navíc došlo k charakteristickým alteracím vědomí, a v důsledku toho si nemůže událost zcela paměťově vyvolat. Podle soudů však je poškozená schopna správně vnímat prožité události a zapamatovat si je a reprodukovat. Obviněný však o takto soudy vyjádřené schopnosti poškozené pochyboval, neboť si z celkové doby, kterou strávila v bytě pamatovala přibližně šestinu, což vyplývá i ze závěrů znaleckého posudku z oboru psychologie. S tímto znaleckým posudkem je tak zcela v rozporu závěr soudů o věrohodnosti poškozené. Dovolatel zdůraznil, že nikdy nepopíral, že poškozenou napadl a mohl jí způsobit zranění, avšak to byla jeho reakce na jednání poškozené, která ho kousla do penisu a způsobila na něm tržnou ránu s masivním krvácením a značnou bolestivostí. Jeho jednání nelze považovat za úmyslné ve smyslu §4 tr. zák. a nemohla být při něm dána žádná složka vědomí, která by odůvodňovala závěr o existenci trestní odpovědnosti při nedbalostním zavinění ve smyslu §5 tr. zák.
Ze všech důvodů shora uvedených proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 117/2009 zrušen, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 45 T 16/2008, a aby byla věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve uvedl, že uplatněné námitky směřují proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Dovolatel polemizoval s otázkou věrohodnosti poškozené a dovolával se přitom znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, podle nichž jsou vzpomínky poškozené v důsledku utrpěného traumatu neúplné a mozaikovité. Námitky obviněného označil za shodné s námitkami uplatněnými již v odvolání, se kterými se vrchní soud vyčerpávajícím způsobem vyrovnal. Extrémní rozpory, jež obviněný zejména namítal, státním zástupcem zjištěny nebyly, protože za ně nelze považovat, situaci, pokud soud provedené důkazy řádně hodnotí postupem podle §2 odst. 6 tr. ř., byť by výsledek tohoto hodnocení byl pro obviněného méně příznivý, než jak očekával. Proto v závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, že by bylo namístě odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., i když považoval za přiléhavější, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř. je možné považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
S odkazem na tato kritéria významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je se zřetelem na obsah podaného dovolání třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
V případě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Nelze proto vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad dovozovat, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden a Nejvyšší soud není povinen v takovém případě dovolání věcně přezkoumávat.
S ohledem na zásadu, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak, jak to obviněný v této věci učinil, je vhodné zmínit, že takové skutečnosti v daném případě nebyly dovolacím soudem zjištěny. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný nesouhlasil se skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy obou stupňů a provedené důkazy vyvracel s tím, že výpověď poškozené je nevěrohodná a naopak nabízel svou vlastní verzi průběhu děje a v návaznosti na takto jím popsanou událost se domáhal jiného právního posouzení, než jaké učinil soud prvního i druhého stupně.
Obviněný v dovolání vytýkal, jak již bylo shora zmíněno, že zjištěný skutkový stav byl vystavěn na nepřesvědčivých a nevěrohodných důkazech a pro vymezení skutkového stavu věci podal vysvětlení z hlediska svých vlastních přístupů o tom, jak celá událost proběhla, zejména popřel, že by poškozenou k pohlavnímu styku donutil, naopak tvrdil, že k tomu došlo z její strany dobrovolně a že ji udeřil až ve chvíli, kdy ho kousla do penisu. Je tedy patrné, že se domáhal toho, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby, ze které mělo vyplývat, že se činu kladeného mu za vinu, nedopustil, a pokud poškozenou opakovaně udeřil, učinil tak v reakci na její chování.
Jak je z takto podaného dovolání patrné, když obviněný namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními ve věci učiněnými a na ně navazujícími právními závěry, vycházel tak pouze ze své obhajoby, přičemž však tato byla spolehlivě vyvrácena rozsáhlým dokazováním ve věci provedeným. I když soudy opřely své závěry kromě jiného i o výpověď poškozené, činily tak v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, především znaleckými posudky z oboru psychologie a také výpovědí zasahujících policistů, svědků T. P. a T. M. Lze jen zdůraznit, že těmto svědkům obviněným sám sdělil, že po přítelkyni požadoval sex, když jí se to po chvíli přestalo líbit, neboť ji donutil k orálnímu sexu násilím, kousla ho do penisu (č. l. 677, 718).
Nejvyšší soud tak podle obsahu podaného dovolání shledal, že ačkoliv obviněný své výhrady předložil jako otázky právní povahy, když tvrdil, že nenaplnil znaky uvedeného trestného činu, brojil materiálně (fakticky) proti okolnostem, které jsou vyjádřeny ve skutkovém zjištění výroku o vině napadeného rozsudku, s nímž se neztotožnil a nepovažoval takto vymezený skutek za správný. V uvedené souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, podle něhož označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoliv jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že obviněný namítl extrémní nesoulad, Nejvyšší soud se zabýval i skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry, přičemž dospěl k závěru, že soudy rozhodovaly správně, ve věci bylo provedeno dostatečné množství důkazů, které spolehlivě obhajobu obviněného vyvrátilo. Důkazy byly provedeny v souladu s hledisky vymezenými ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se obhajobou obviněného rovněž zabýval, a v odůvodnění svého rozhodnutí shledal, že jeho verze o tom, že uvedený skutek nespáchal, není podporována žádnými provedenými důkazy, když navíc stojí zcela osamocena proti jiným důkazům, zejména výpovědím svědků a poškozené a ohledáním místa činu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že nebyly zjištěny takové nedostatky, které by skutkové závěry soudů činily nepřesvědčivými nebo pochybnými.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádný z dalších důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného RNDr. M. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová