ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.358.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 358/2011-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2011 o dovolání obviněného Ing. Bc. J. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 2010, sp. zn. 7 To 120/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 90/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Bc. J. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 6 T 90/2007, byl obviněný Ing. Bc. J. N. uznán vinným trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 písm. b) tr. zák., a byl mu za to uložen peněžitý trest ve výměře 40 000,- Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby u ozbrojených složek Policie České republiky a Armády České republiky v trvání dvou roků.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 22. 8. 2006 v M. v době mezi 11.33 hodin a 11.37 hodin přinesl do budovy Okresního státního zastupitelství v M. v ulici B. dopis adresovaný státní zástupkyni Mgr. L. F., ve kterém ji vulgárně uráží, vyhrožuje jí požárem jejího domu a smrtí, přičemž budí zdání, že je psán pisatelem z řad pravicových extremistů, ačkoli jej napsal obžalovaný, který jako policista odhalující extremistickou trestnou činnost tak vyjádřil svoji nespokojenost s rozhodovací činností Okresního státního zastupitelství v M. v oblasti svojí specializace, kdy poškozená Mgr. L. F. např. zrušila usnesení o zahájení trestního stíhání 11 extrémistů podezřelých ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kde jako poškozený vystupoval rovněž obžalovaný.
K odvolání obviněného a státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. června 2010, sp. zn. 7 To 120/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Mostě zrušil ve výroku o uložených trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 40 000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. Bc. J. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně uvedl, že si je vědom nemožnosti namítat v rámci dovolání nesprávnost zjištěného skutkového stavu, je však toho názoru, že v posuzovaném případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu se proto dovolatel domáhá, aby Nejvyšší soud přezkoumal, zda mu výše popsaný skutek byl prokázán nadevší pochybnost. Dovolatel se domnívá, že soudy hodnotily provedené důkazy nesprávně a v řízení porušily základní zásady trestního řízení, a to především zásadu in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Obviněný se trestného činu kladeného mu za vinu nedopustil, není autorem výhružného dopisu adresovaného poškozené státní zástupkyni a dopis do budovy soudu ani nepřinesl. Soudy, které takový závěr učinily, vycházely z důkazů, z nichž vina obviněného jednoznačně nevyplývá, resp. je z nich zřejmé pouze tolik, že se obviněný trestné činnosti kladené mu za vinu dopustit mohl, nikoli, že se jí dopustil. I z odůvodnění obou soudních rozhodnutí je patrno, že soudy měly o vině obviněného jisté pochybnosti, pokud v podstatě dospěly k závěru, že skutek spáchal obviněný, neboť není nikoho jiného, kdo by se jej mohl dopustit. S tím ale dovolatel nesouhlasí, když podle jeho názoru se posuzovaného trestného činu mohl dopustit v podstatě také kdokoliv z budovy okresního státního zastupitelství, v níž se dopis našel. Touto variantou skutkového děje se ale soudy nijak nezabývaly a neprovedly ani důkaz záznamem bezpečnostních kamer z vnitřních prostor budovy, který by tuto verzi skutkového děje mohl prokázat, nebo vyvrátit.
V řízení provedené důkazy soudy podle názoru dovolatele hodnotily v rozporu s jejich smyslem, a to zásadně v jeho neprospěch. Z žádného z provedených důkazů přitom nevyplývá, že by to byl obviněný, kdo dopis do budovy přinesl a tento zde záměrně upustil. Pokud svědkyně K. vypověděla, že při jejím odchodu na oběd obálka v budově nebyla s tím, že se při odchodu pečlivě dívala na práh dveří a toto své počínání odůvodnila tak, že doma nechala otevřené okno a obávala se, že jí do bytu zateče, pak její výpověď, učiněnou navíc s odstupem více než jednoho a půl roku od nalezení dopisu, nelze považovat za věrohodnou a nelze z ní vycházet. Svědecké výpovědi nevylučují ani důvod přítomnosti obviněného v budově, tj. konzultaci se státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Mostě. Vyplývá z nich totiž, že bylo možné, aby policisté docházeli za státními zástupci za účelem konzultace i neohlášeni. Konzultaci, jako důvod přítomnosti obviněného na státním zastupitelství, potvrdil ve své výpovědi i jeho kolega svědek J. G. Toto tvrzení nemůže být vyvráceno ani časem příchodu obviněného do budovy státního zastupitelství. Obviněný nemohl vědět a nevěděl, v jakou hodinu, a zda odchází státní zástupci na oběd, a že tam tedy v době jeho přítomnosti nebudou. Pachatelství obviněného posuzovaným trestným činem vyvrací i všechna ve věci provedená odborná vyjádření, soudy však přesto dospěly k opačnému závěru, a to s poukazem na vyšší míru profesionality pachatele a vyšší míru jeho přípravy na posuzované trestné jednání. Odborné vyjádření porovnávající zajištěné daktyloskopické stopy z dopisu s daktyloskopickými otisky obviněného přitom jejich shodu vyloučilo a naopak uvádí přítomnost dalších, v řízení neidentifikovaných, stop. Tím se ale soudy blíže nezabývaly. Nebylo také prokázáno, zda dopis, který obviněný odevzdal příslušníku justiční stráže, byl skutečně tím výhružným dopisem, který později obdržela poškozená. Pokud soudy dospěly k závěru, že motivem jeho jednání byla frustrace z toho, že mu poškozená maří jeho dobře odvedenou práci, ani tyto jejich závěry nemají podklad v provedeném dokazování. Ze služebních hodnocení obviněného a dalších materiálů vztahujících se k jeho profesním výkonům vyplývá pouze to, že vykonává nadprůměrně dobře své povolání. Žádný ze svědků včetně samotné poškozené si nebyl vědom jakékoliv projevené antipatie obviněného vůči poškozené a zjištěno nebylo ani to, že by poškozená v rámci svého postavení obviněnému v minulosti rušila některá usnesení o zahájení trestního stíhání a tím jej frustrovala. Ve skutkové větě se tak nesprávně uvádí, že poškozená obviněnému „např. zrušila usnesení o zahájení trestního stíhání…“, když se jednalo o jediný případ, který nadto nesouvisel s pracovní činností obviněného, ale obviněný zde vystupoval v postavení poškozeného. Je přitom zcela běžné, že státní zástupci ruší usnesení o zahájení trestního stíhání a není též neobvyklé, že poškození s tímto jejich postupem nesouhlasí. S námitkami, jimiž poukazoval na tyto rozpory mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištění, se soudy nijak nevypořádaly. Soudy také z textu dopisu vyvodily, že poškozené bylo vyhrožováno požárem domu a smrtí. Tyto závěry však nebyly oprávněny učinit bez znaleckého posudku z oboru lingvistiky, který ve věci nebyl zajištěn. Dovolatel dále namítl, že soudy zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin podle §154 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit vyhrožováním způsobení škody velkého rozsahu, tj. minimálně ve výši 5 000 000,- Kč, neboť nebylo vůbec zjišťováno, zda poškozená nějaký dům vlastní, ani zda tento má alespoň výše uvedenou hodnotu.
Dovolatel v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě, zrušil, a buď jej sám zprostil obžaloby, anebo aby věc přikázal k projednání jinému věcně příslušnému soudu, tedy nikoliv Okresnímu soudu v Mostě, neboť ten by ve věci již neměl dále rozhodovat, protože se jeho soudci nepochybně znají se všemi státními zástupci Okresního státního zastupitelství v Mostě.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil tak, že námitky v něm uplatněné jsou z větší části námitkami skutkovými, které se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O případ extrémního nesouladu učiněných skutkových zjištění a právního posouzení věci, který by zásah do skutkových zjištění opodstatnil, přitom v posuzované věci nejde. Relevantní a zčásti i opodstatněné jsou pouze ty námitky, jejichž podstatou je tvrzení o nenaplnění znaku vyhrožování způsobením škody velkého rozsahu vzhledem k nedostatečným zjištěním o existenci a hodnotě nemovitosti vlastněné poškozenou. Ani tato okolnost však nemůže mít na postavení obviněného žádný vliv, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný poškozené hrozil usmrcením, resp. ublížením na zdraví, a znaky posuzovaného trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 písm. b) tr. zák. tak v jeho případě jsou naplněny. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného postupem podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný je sice opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem sám výslovně konstatuje, že ve skutečnosti brojí vůči skutkovým závěrům obou ve věci dosud činných soudů, a to odkazem na tvrzený extremní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Podstatou jeho dovolací argumentace je totiž tvrzení, že není pachatelem posuzovaného skutku, a že skutková zjištění učiněná soudy jsou v tomto směru nesprávná a neúplná. Takové dovolací námitky nejsou ovšem formálně podřaditelné nejen pod obviněným uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný zákonný důvod dovolání.
Lze jen připomenout, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty obviněnému přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
K námitkám týkajícím se skutkového stavu věci, které jinak zásadně nejsou dovolacím důvodem, pokládá Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním může zasáhnout jen zcela výjimečně, jestliže to skutečně odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů na jedné straně, a provedenými důkazy, resp. právním posouzením věci na straně druhé. Tím Nejvyšší soud bere ohled na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Aby v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy byl extrémní rozpor, musí jít zejména o situaci, kdy skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, tedy kdy skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, kdy skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, jsou-li skutková zjištění založena na důkazech opatřených či provedených v rozporu se zákonem, kdy dosud provedené důkazy evidentně nejsou dostatečným podkladem pro skutková zjištění soudů, přičemž soud neodůvodněně nevykonal další dokazování apod. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 259/2006, ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1395/2009, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. IV. ÚS 219/03, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 578/04.
I když se dovolatel svými, výše podrobně rozvedenými, dovolacími námitkami ocitl mimo zákonné vymezení uplatněného dovolacího důvodu (což ostatně sám v dovolání též připouští), tak Nejvyšší soud s ohledem i na výše citovanou rozhodovací praxi Ústavního soudu, který rozlišuje v podstatě tři okruhy případů představující takové porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu, a které odůvodňují zásah dovolacího soudu do skutkových závěrů napadeného rozhodnutí soudů, se jeho námitkami blíže věcně zabýval. Lze tak připomenout, že zásah do skutkových závěrů ustálených v řízení před soudem prvního a druhého stupně je v dovolacím řízení namístě, jde-li o případ tzv. opomenutých důkazů, tj. za situace, kdy soud bez řádného zdůvodnění neprovedl stranami navržený důkaz, popř. v rámci hodnocení provedených důkazů zcela opomenul zahrnout některý z nich do svých úvah, ačkoli pro meritorní rozhodnutí mohl mít takový důkaz zásadní význam. Další případ nastane, když důkaz nebyl v průběhu jakéhokoli stadia trestního řízení získán zákonným způsobem z hlediska příslušných procesních norem, a tudíž nemohl být při rozhodování ve věci využit. Třetí okruh vad v dokazování pak tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy v podstatě případy, kdy soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
V posuzované věci obviněný namítl jednak neúplnost vykonaného dokazování, jednak jednostranný způsob vyhodnocení provedených důkazů, a to výhradně v jeho neprospěch. V důsledku porušení těchto zásad spravedlivého procesu pak soudy údajně nesprávně učinily závěr, že je pachatelem posuzovaného trestného činu. Dovolatel soudům vytýká, že neopatřily důkaz záznamem z bezpečnostní kamery monitorující vnitřní prostory u vchodu do budovy Okresního státního zastupitelství v Mostě, aby tak bylo objasněno, zda se v rozhodné době kromě něj zde nikdo jiný nenacházel. Dále mělo být zjištěno, zda poškozená státní zástupkyně Mgr. L. F. vlastní dům a jaká je jeho hodnota, nebylo zjištěno, komu patří daktyloskopické stopy na obálce dopisu adresovaného poškozené, a zda dopis, který byl poškozené doručen, je identický s tím, který obviněný nalezl a předal příslušníku justiční stráže J. M. Rovněž vytýkal, že obsah dopisu měl posoudit znalec z oboru lingvistiky, a to k objasnění významů použitých výrazů, neboť takový výklad nemohly učinit soudy samy. Obecně pak obviněný soudům vytýká, že veškeré důkazy vyhodnotily v jeho neprospěch a nijak nepřihlédly ke skutečnostem, ze kterých vyplývalo, že nelze učinit jednoznačný závěr o jeho pachatelství posuzovaným trestným činem.
Pokud jde o úplnost dokazování, tak Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že v řízení o dovolání nemůže bez dalšího přehodnocovat proces dokazování provedeného před soudy nižších stupňů. Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím považuje rozsah dokazování v posuzované trestní věci obviněného za dostatečný pro meritorní rozhodnutí a neodporující výše uvedené judikatuře v otázce tzv. opomenutých důkazů.
Není sporu o tom, že obviněný byl dne 22. 8. 2006 mezi 11.33 hod. a 11.37 hod. v budově Okresního státního zastupitelství v Mostě (dále též jen „OSZ“) a že svědku J. M. předal dopis adresovaný poškozené L. F. Na základě provedených důkazů není také pochyb o tom, že v době před jeho příchodem do budovy OSZ v těchto prostorách se žádný dopis nenacházel. Soudy v tomto směru vycházely z výpovědí svědků M. K. a J. K., kteří těsně před příchodem obviněného do budovy OSZ procházeli místem údajného nálezu dopisu a žádnou obálku zde neviděli. Ani Nejvyšší soud nemá důvodu zpochybňovat tato svědectví, zejména výpověď svědkyně K. Jestliže bylo jak ze záznamu kamerového systému, tak z výpovědi svědka M. zjištěno, že jedinou osobou, která se po odchodu svědkyně K. dostavila do budovy OSZ byl právě obviněný Ing. N., pak nelze vytýkat soudům, že učinily závěr o tom, že předmětný dopis musel přinést právě obviněný. Pro takový závěr soudy měly dostatek přesvědčivých podkladů. Za této situace nebylo nutno okruh zjišťovaných skutečností rozšiřovat provedením dalších důkazů. Stejně tak soudy přesvědčivě vyložily obsah dopisu adresovaného poškozené a ani v tomto směru jim zásadně nelze nic vytýkat. Požadavek obviněného na opatření „znaleckého posudku z oboru lingvistiky“ je z tohoto pohledu nepatřičný. Zcela spekulativní povahy a v rozporu s opatřenými důkazy je tvrzení obviněného, že poškozené L. F. byl snad předán jiný dopis, než který předal J. M.
Podle názoru Nejvyššího soudy se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7 až 9 rozsudku odvolacího soudu). Kromě jiného soudy též důvodně vzaly v úvahu možnou motivaci činu obviněného. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v zásadě (s níže uvedenou výjimkou) v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů.
Lze tak uzavřít, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho důvodně pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal potřebu k zásadnějším výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
Soudy si tak vytvořily dostatečný skutkový podklad pro právní závěr o vině obviněného trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 písm. b) tr. zák. Výhružky obviněného vůči poškozené obsažené v předmětném dopisu jsou slučitelné se závěry soudů, že jí vyhrožoval usmrcením („chcípni…“) a ublížením na zdraví (…dobře se za sebou ohlížej…) ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Dovolateli lze ovšem přisvědčit v tom, že soudy si neopatřily potřebné skutkové podklady pro svůj závěr o tom, že poškozená mohla mít obavy též ze způsobení škody velkého rozsahu na svém majetku (v dopise obsaženou výhrůžkou „červeným kohoutem“), když z provedeného dokazování ani nevyplývá, zda poškozená vůbec měla nějakou nemovitost (dům) a v jaké hodnotě (tj. ve výši nejméně 5 mil. Kč – škoda velkého rozsahu). Soudy bez dalšího dospěly k závěru o naplnění i tohoto alternativního znaku trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tento nedostatek soudů ovšem není takového charakteru, aby sám o sobě vedl k závěru, že rozhodnutí soudů a řízení mu předcházející je jako celek v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož s ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík