ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.475.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 475/2011-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. dubna 2011 o dovolání obviněného D. P. Q. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 8 To 397/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 213/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2009, č. j. 5 T 213/2009-68, byl obviněný uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Trestného činu se dle zjištění soudu dopustil tím, že dne 7. 8. 2009 v době mezi 10.10 hod. až 10.15 hod. v B., na ulici O. před areálem tzv. vietnamské tržnice, slovně a a fyzicky napadl pracovníka Celní správy prap. P. V., který oděn ve služebním stejnokroji s viditelně označeným nápisem Celní správa, odznakem Celní správy, nášivkou Celní správa a hodnostním označením, prováděl zákrok proti jiné osobě. Poté, co byl obviněný prap. P. V. vyzván, aby nebránil provádění úkonu, obviněný jej napadl urážlivým výrokem, poté k němu přistoupil, uchopil ho za služební stejnokroj na hrudi, povalil jej na zem, čímž mu roztrhl stejnokrojovou bundu v oblasti náprsní kapsy. Část ostatních přítomných vietnamských občanů začala žduchat do dalšího přítomného příslušníka Celní správy R. S., který byl nucen na obranu použít varovného výstřelu, načež všichni přítomní z místa odešli. Obviněný byl následně zadržen. Za to mu byl podle §155 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §57a odst. 1 tr. zákona byl tehdy obžalovanému uložen trest zákazu pobytu v městě Brně na dobu dvou roků.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 8 To 397/2009, bylo odvolání tehdy obžalovaného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný v této trestní věci dovolání, a to z důvodů předpokládaných ustanovením §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dále ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, když napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zamítnuto odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, jímž byl naplněn dovolací důvod uplatněný na prvním místě. Základní dovolací námitkou obviněného je nesoulad skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně s větou právní, kdy popisované jednání obviněného nemůže naplnit po obsahové stránce skutkovou podstatu dle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Obviněný je odsouzen za skutek, který spočívá v údajném slovním a fyzickém útoku na osobu, která v dané době a místě byla oblečena ve služebním stejnokroji příslušníka celní správy. Obviněný má za to, že v popisu jednání absentuje abligatorní znak daného trestného činu, a to konkrétní pravomoc, na kterou měl obviněný mít snahu působit ve smyslu §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Takto konstruovaný skutek výrokové části rozsudku soudu I. stupně pro kvalifikační účely nemůže obstát. Namítaná vada je promítnuta do dvou rovin, kdy není jednak popsána obsahově činnost příslušníka celní správy, jako veřejného činitele v daném místě, která měla spadat do rámce „výkonu pravomoci veřejného činitele“, resp. jakému „úkonu“ měl obviněný bránit a především v druhé rovině není označena daná pravomoc ustanovením zákona, podle něhož k výkonu pravomoci byl celník oprávněn. V tomto směru lze připomenout ústavní premisu zakotvenou v čl. 2 odst. 3 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, kdy státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, z čehož lze dovodit, že bez užití konkrétního ustanovení zákona, které definuje danou pravomoc státní moci, nelze hovořit o pravomoci veřejného činitele. Není tedy pravomoci „příslušníka“ státní nebo veřejné moci, neexistuje-li její odraz v zákonném předpisu. Popisované pochybení má pak svůj odraz především v otázce posouzení naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, kdy případný pachatel musí jednat v úmyslu působit na pravomoc veřejného činitele. Nelze než připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 1129/2003, v němž je požadavek označení „výkonu jaké konkrétní pravomoci veřejného činitele svěřené mu podle zákona“, kterou měl možný pachatel v úmyslu ovlivnit. Za dané situace není kvalifikace skutku podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zákona namístě. Krajský soud se pokusil v odůvodnění svého rozhodnutí tuto vadu, tvrzenou již v odvolání obviněného, napravit tím, že dovozuje existenci pravomoci celníka podle §42 odst. 2 zák. č. 273/2008 Sb. k zastavení dopravního prostředku a provést jeho prohlídku, avšak to nic nemění na tom, že není zřejmý příčinný vztah této pravomoci k jednání obviněného, když tento nebyl dotčen popisovanou pravomocí celní správy. Kromě toho je nutno namítat, že pro rozhodnutí je rozhodující jeho výroková část a nikoli odůvodnění, tedy nelze skutkové okolnosti, které se vážou k pojmovým znakům daného trestného činu, konstruovat až v odůvodnění rozhodnutí soudu, když tyto absentují v popisu jednání ve skutkové větě rozsudku. Soulad právní a skutkové věty v této věci nelze dovodit. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesením rozsudek Městského soudu v Brně a usnesení Krajského soudu v Brně, tak jak byly shora citovány, zrušil. Dále by měla být zrušena rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně by pak mělo být přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil i nejvyšší státní zástupce. Domnívá se, že dovolání přisvědčit nelze. Především není z jeho argumentace zřejmé, v čem má spočívat tvrzený nesoulad mezi popisem skutku a právní větou ve výroku rozsudku nalézacího soudu, pokud ve skutkové větě je zcela srozumitelně vyloženo, že obviněný fyzicky napadl příslušníka celní správy, který v té době, vybavený všemi atributy svého úředního postavení, prováděl v daném místě služební zákrok v rámci své pravomoci a nacházel se v postavení veřejného činitele. Argument, že tento zákrok nesměřoval vůči pachateli, je irelevantní. Výkon pravomoci veřejných činitelů je ustanovením §155 trestního zákona chráněn vůči všem trestně odpovědným pachatelům, bez ohledu na to, zda je tento zákrok prováděn vůči pachateli, či jiné osobě nebo vůči věci. Zákon zde nespecifikuje žádný speciální subjekt trestného činu a zakotvuje tak ochranu veřejného činitele nejen vůči násilnému jednání ze strany toho, proti němuž jeho zákrok směřuje, nýbrž vůči všem, kteří jakýmkoli způsobem násilně zasahují do výkonu pravomoci veřejného činitele anebo se vůči veřejnému činiteli dopouští násilí pro výkon jeho pravomoci. Jestliže se tedy obviněný dopustil jednání popsaného ve skutkové větě vůči příslušníkovi Celní správy, který v té době prováděl služební úkon, naplnil znaky trestného činu podle §155 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Dovolatel rovněž napadá argumentaci odvolacího soudu, pokud ve svém rozhodnutí vztahoval oprávnění poškozeného celníka k ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 273/2008, o Policii České republiky. Je třeba připustit, že tento argument není zcela přiléhavý, přičemž soud prvního stupně se zdrojem pravomoci poškozeného a z ní plynoucí zákonné ochrany vůbec nezabýval. Rozsah povinností a oprávnění plynoucích celníkům z jejich služebního poměru je vymezen ustanoveními zákona č. 13/1993 Sb. celního zákona, konkrétně ustanoveními hlavy III. Jsou-li jim svěřeny kompetence v rámci výkonu jisté části státní moci, požívají rovněž v rámci výkonu svých služebních úkolů státem garantovanou zákonnou ochranu. Oprávnění ke kontrole vozidel, o které se jedná v daném případě, pak celní zákon celníkům svěřuje v ustanovení §37. Poškozený celník tedy v době činu skutečně vykonával zákonem mu svěřenou pravomoc a těšil se ochraně příslušející veřejným činitelům, tedy i v rozsahu ustanovení §155 trestního zákona. Nejvyšší státní zástupce se tedy domnívá, že rozhodnutí soudu II. stupně ani řízení jemu předcházející netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutné odstranit cestou dovolání, a proto navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť je zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovuje souhlas s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, jeho podání bylo učiněno prostřednictvím jeho obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obviněného obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu)“.
Nejvyšší soud za daného stavu nemá pochybnosti o tom, že ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně nastal nesoulad mezi skutkovou a právní větou. Mimo jiné se zde uvádí, že pracovník Celní správy prap. P. V. prováděl zákrok vůči jiné osobě. O jaký konkrétní zákrok se jednalo, z jakých důvodů byl proveden a na základě kterého předpisu byl k tomu poškozený oprávněn, pak postačí vysvětlit v odůvodnění rozhodnutí, což soud I. stupně i soud II. stupně v podstatě učinily. Je třeba dát za pravdu argumentaci nejvyššího státního zástupce, že oprávnění k zásahu vůči řidiči kontrolovaného vozidla vyplývá z jiného zákona, než kterým argumentuje odvolací soud, nicméně to nic nemění na faktu, že poškozený skutečně požíval ochrany příslušející veřejnému činiteli v rozsahu ustanovení §155 tr. zákona. Poškozený tedy jednal v souladu se svými pravomocemi i povinnostmi a poškozený vůči němu užil násilí v úmyslu působit na výkon jím uplatněné pravomoci. Skutečnost, že sám obviněný možná nebyl dotčen popisovanou pravomocí celní správy, je skutečně irelevantní. Za dikce ustanovení §155 tr. zákona nelze dovodit, že by pachatelem tohoto trestného činu mohl být pouze ten, kdo je výkonem pravomoci veřejného činitele dotčen.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Aleš Flídr