ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.683.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 683/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2011 o dovolání obviněné A. N. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 12 To 47/2011-81, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 106/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 12 To 47/2011-81, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněné a poškozeného proti rozsudku Okresního soudu v Benešově pod č. j. 3 T 106/2010-60, kterým byla obviněná uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle §178 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, když výkon trestu odnětí svobody jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Poškozený se svým nárokem na náhradu škody byl odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 12 To 47/2011-81, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu spočívá podle obviněné v tom, že se soudy dostatečným a přesvědčivým způsobem nevypořádaly s veškerými argumenty obhajoby, zejména pak s argumentem, že jednání, kterým byla uznána vinou, nedosáhlo takového stupně společenské škodlivosti, aby za něj byla trestně odpovědna. V této souvislosti poukazuje na ustanovení §12 tr. zákoníku a shodně jako v průběhu řízení před soudem druhého stupně poukazuje na to, že její jednání nevykazovalo takový hrubý způsob provedení, který by mohl ospravedlňovat aplikaci §178 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná dále argumentuje tím, že vysvětlila motiv svého jednání a zdůrazňuje, že to byl poškozený, kdo svým jednáním konfliktní situaci vyvolal. Dále v dovolání rozvádí svoji obhajobu, když popisuje jednání, které bylo následně soudy kvalifikováno jako přečin porušování domovní svobody. Vzhledem k tomu, že podle obviněné nebyla naplněna materiální stránka žalovaného přečinu, navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal k projednání a rozhodnutí odvolacímu soudu.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta poukázala na to, že soudy se ve svých rozhodnutích přesvědčivým způsobem vypořádaly s otázkou zavinění, kdy chronologicky zhodnotily vývoj kdysi přátelských sousedských vztahů, které se postupně staly konfliktními natolik, že došlo k jejich řešení na úrovni přestupkového řízení. Pokud poukazuje dovolatelka na nezbytnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe na její jednání, pak se státní zástupkyně s tímto názorem obviněné neztotožňuje a vzhledem k tomu navrhla dovolání obviněné odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03, IV. ÚS 60/06). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
V souvislosti s argumentací uplatněnou v podaném dovolání je nezbytné uvést, že obviněná byla uznána vinnou přečinem podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, když její jednání podle skutkového zjištění soudu prvního stupně spočívalo v tom, že „dne 21. 5. 2010 v době kolem 17.45 hodin úmyslně neoprávněně vnikla neuzamčenými vraty na oplocený pozemek domu v ul. P. L. v obci P. n. S. a dále do vlastního neuzamčeného rodinného domu, kde přes verandu vešla do obývacího pokoje a zde slovně napadla majitele domu V. V.“.
Za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu lze označit tu část argumentace obviněné, kde poukazuje na nezbytnost použití ustanovení §12 tr. zákoníku na jednání, kterým byla uznána vinnou, a dále s jistou mírou tolerance i odkaz na hmotně právní ustanovení o zavinění. V této souvislosti je však potřebné uvést, že v dovolacím řízení obviněná uplatnila obsahově shodné argumenty jaké uplatnila také v řízení před soudem prvního a druhého stupně, se kterými se oba soudy vypořádaly způsobem plně odpovídajícím ustanovením §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Z rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 3-4 je zřejmé, že tento soud pečlivě jednotlivé důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a dospěl k závěru, že jednání obviněné je třeba posoudit podle příslušného ustanovení trestního zákoníku. Otázkou správnosti závěrů soudu prvního stupně se zabýval také soud odvolací, který velmi podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na námitky obviněné. V této souvislosti Nejvyššímu soudu nezbývá než na tyto hodnotící úvahy soudu druhého stupně na str. 2-3 odůvodnění napadeného usnesení odkázat. Jak již bylo výše konstatováno, obviněná v rámci dovolání uplatnila námitky prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, se kterými se soudy již zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Pro takový případ je pak nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vyhotovil:
JUDr. Aleš Flídr
11 Tdo 683/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2011 o dovolání obviněné A. N. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 12 To 47/2011-81, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 106/2010, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 12 To 47/2011-81, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněné a poškozeného proti rozsudku Okresního soudu v Benešově pod č. j. 3 T 106/2010-60, kterým byla obviněná uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle §178 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, když výkon trestu odnětí svobody jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Poškozený se svým nárokem na náhradu škody byl odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 12 To 47/2011-81, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu spočívá podle obviněné v tom, že se soudy dostatečným a přesvědčivým způsobem nevypořádaly s veškerými argumenty obhajoby, zejména pak s argumentem, že jednání, kterým byla uznána vinou, nedosáhlo takového stupně společenské škodlivosti, aby za něj byla trestně odpovědna. V této souvislosti poukazuje na ustanovení §12 tr. zákoníku a shodně jako v průběhu řízení před soudem druhého stupně poukazuje na to, že její jednání nevykazovalo takový hrubý způsob provedení, který by mohl ospravedlňovat aplikaci §178 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná dále argumentuje tím, že vysvětlila motiv svého jednání a zdůrazňuje, že to byl poškozený, kdo svým jednáním konfliktní situaci vyvolal. Dále v dovolání rozvádí svoji obhajobu, když popisuje jednání, které bylo následně soudy kvalifikováno jako přečin porušování domovní svobody. Vzhledem k tomu, že podle obviněné nebyla naplněna materiální stránka žalovaného přečinu, navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal k projednání a rozhodnutí odvolacímu soudu.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta poukázala na to, že soudy se ve svých rozhodnutích přesvědčivým způsobem vypořádaly s otázkou zavinění, kdy chronologicky zhodnotily vývoj kdysi přátelských sousedských vztahů, které se postupně staly konfliktními natolik, že došlo k jejich řešení na úrovni přestupkového řízení. Pokud poukazuje dovolatelka na nezbytnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe na její jednání, pak se státní zástupkyně s tímto názorem obviněné neztotožňuje a vzhledem k tomu navrhla dovolání obviněné odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03, IV. ÚS 60/06). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
V souvislosti s argumentací uplatněnou v podaném dovolání je nezbytné uvést, že obviněná byla uznána vinnou přečinem podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, když její jednání podle skutkového zjištění soudu prvního stupně spočívalo v tom, že „dne 21. 5. 2010 v době kolem 17.45 hodin úmyslně neoprávněně vnikla neuzamčenými vraty na oplocený pozemek domu v ul. P. L. v obci P. n. S. a dále do vlastního neuzamčeného rodinného domu, kde přes verandu vešla do obývacího pokoje a zde slovně napadla majitele domu V. V.“.
Za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu lze označit tu část argumentace obviněné, kde poukazuje na nezbytnost použití ustanovení §12 tr. zákoníku na jednání, kterým byla uznána vinnou, a dále s jistou mírou tolerance i odkaz na hmotně právní ustanovení o zavinění. V této souvislosti je však potřebné uvést, že v dovolacím řízení obviněná uplatnila obsahově shodné argumenty jaké uplatnila také v řízení před soudem prvního a druhého stupně, se kterými se oba soudy vypořádaly způsobem plně odpovídajícím ustanovením §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Z rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 3-4 je zřejmé, že tento soud pečlivě jednotlivé důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a dospěl k závěru, že jednání obviněné je třeba posoudit podle příslušného ustanovení trestního zákoníku. Otázkou správnosti závěrů soudu prvního stupně se zabýval také soud odvolací, který velmi podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na námitky obviněné. V této souvislosti Nejvyššímu soudu nezbývá než na tyto hodnotící úvahy soudu druhého stupně na str. 2-3 odůvodnění napadeného usnesení odkázat. Jak již bylo výše konstatováno, obviněná v rámci dovolání uplatnila námitky prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, se kterými se soudy již zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Pro takový případ je pak nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vyhotovil:
JUDr. Aleš Flídr
11 Tdo 683/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2011 o dovolání obviněné A. N. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 12 To 47/2011-81, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 106/2010, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 12 To 47/2011-81, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněné a poškozeného proti rozsudku Okresního soudu v Benešově pod č. j. 3 T 106/2010-60, kterým byla obviněná uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle §178 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, když výkon trestu odnětí svobody jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Poškozený se svým nárokem na náhradu škody byl odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 12 To 47/2011-81, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu spočívá podle obviněné v tom, že se soudy dostatečným a přesvědčivým způsobem nevypořádaly s veškerými argumenty obhajoby, zejména pak s argumentem, že jednání, kterým byla uznána vinou, nedosáhlo takového stupně společenské škodlivosti, aby za něj byla trestně odpovědna. V této souvislosti poukazuje na ustanovení §12 tr. zákoníku a shodně jako v průběhu řízení před soudem druhého stupně poukazuje na to, že její jednání nevykazovalo takový hrubý způsob provedení, který by mohl ospravedlňovat aplikaci §178 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná dále argumentuje tím, že vysvětlila motiv svého jednání a zdůrazňuje, že to byl poškozený, kdo svým jednáním konfliktní situaci vyvolal. Dále v dovolání rozvádí svoji obhajobu, když popisuje jednání, které bylo následně soudy kvalifikováno jako přečin porušování domovní svobody. Vzhledem k tomu, že podle obviněné nebyla naplněna materiální stránka žalovaného přečinu, navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal k projednání a rozhodnutí odvolacímu soudu.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta poukázala na to, že soudy se ve svých rozhodnutích přesvědčivým způsobem vypořádaly s otázkou zavinění, kdy chronologicky zhodnotily vývoj kdysi přátelských sousedských vztahů, které se postupně staly konfliktními natolik, že došlo k jejich řešení na úrovni přestupkového řízení. Pokud poukazuje dovolatelka na nezbytnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe na její jednání, pak se státní zástupkyně s tímto názorem obviněné neztotožňuje a vzhledem k tomu navrhla dovolání obviněné odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03, IV. ÚS 60/06). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
V souvislosti s argumentací uplatněnou v podaném dovolání je nezbytné uvést, že obviněná byla uznána vinnou přečinem podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, když její jednání podle skutkového zjištění soudu prvního stupně spočívalo v tom, že „dne 21. 5. 2010 v době kolem 17.45 hodin úmyslně neoprávněně vnikla neuzamčenými vraty na oplocený pozemek domu v ul. P. L. v obci P. n. S. a dále do vlastního neuzamčeného rodinného domu, kde přes verandu vešla do obývacího pokoje a zde slovně napadla majitele domu V. V.“.
Za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu lze označit tu část argumentace obviněné, kde poukazuje na nezbytnost použití ustanovení §12 tr. zákoníku na jednání, kterým byla uznána vinnou, a dále s jistou mírou tolerance i odkaz na hmotně právní ustanovení o zavinění. V této souvislosti je však potřebné uvést, že v dovolacím řízení obviněná uplatnila obsahově shodné argumenty jaké uplatnila také v řízení před soudem prvního a druhého stupně, se kterými se oba soudy vypořádaly způsobem plně odpovídajícím ustanovením §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Z rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 3-4 je zřejmé, že tento soud pečlivě jednotlivé důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a dospěl k závěru, že jednání obviněné je třeba posoudit podle příslušného ustanovení trestního zákoníku. Otázkou správnosti závěrů soudu prvního stupně se zabýval také soud odvolací, který velmi podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na námitky obviněné. V této souvislosti Nejvyššímu soudu nezbývá než na tyto hodnotící úvahy soudu druhého stupně na str. 2-3 odůvodnění napadeného usnesení odkázat. Jak již bylo výše konstatováno, obviněná v rámci dovolání uplatnila námitky prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, se kterými se soudy již zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Pro takový případ je pak nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vyhotovil:
JUDr. Aleš Flídr