ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.966.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 966/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Alcredo s. r. o. se sídlem ve Vraném nad Vltavou, Nádražní č. 101, IČO 27171299, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží č. 7, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, Územní pracoviště v Hlavním městě Praze, IČO 69797111, o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 113/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. října 2009, č. j. 1 Co 45/2009-70, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.10.2009, č. j. 1 Co 45/2009-70, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.12.2008, č. j. 23 C 113/2008-47, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále také jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud při posouzení otázky, zda kupní smlouva ze dne 27.12.2004 podléhala schválení Ministerstvem financí ČR, v daném případě aplikoval a interpretoval ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, účinném ke dni uzavření kupní smlouvy (tj. ve znění zákona č. 41/2004 Sb.), v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.11.2007, sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 5584 a č. 5585, ročník 2009; usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 17.7.2008, sp. zn. III. ÚS 249/08; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.9.2009, sp. zn. 32 Cdo 3303/2008; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.2010, sp. zn. 32 Cdo 1756/2009; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.5.2010, sp. zn. 32 Cdo 4685/2009) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam.
Dovolání žalobkyně není přípustné ani v části výslovně směřující proti „nákladovému“ výroku II. rozsudku odvolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003 a publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a České republice v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu