ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1372.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1372/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce Ing. V. T. , zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 7, proti žalovaným: 1) Z. Č. S. , 2) RNDr. M. A. , a 3) J. T. , zastoupenému JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 23/2000, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 29 Co 1/2010–690, takto:
I. Dovolání třetího žalovaného se odmítá .
II. Druhá žalovaná a třetí žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně žalobci nahradit náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce JUDr. Jana Pavloka, Ph.D.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2009, č. j. 23 C 23/2000–600, zastavil řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou (výrok I.), „podílové spoluvlastnictví žalobce, druhé žalované a třetího žalovaného k domu č. p. 503, stojícímu na pozemku p. č. 2178, k pozemku p. č. 2178 a k pozemku p. č. 2179, vše zapsáno na listu vlastnictví číslo 2017 pro obec Praha, k. ú. V., okres Hlavní město Praha, vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha“ zrušil (výrok II.), „dům č. p. 503, stojící na pozemku p. č. 2178, pozemek p. č. 2179, vše zapsáno na listu vlastnictví číslo 2017 pro obec Praha, k. ú. V., okres Hlavní město Praha, vedené Katastrálním úřadem pro Hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha“ přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok III.), žalobci uložil zaplatit druhé žalované na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu částku ve výši 3.583.333,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.) a třetímu žalovanému na vypořádání jeho podílu částku ve výši 3 583 333,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. – XI.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání druhá žalovaná i třetí žalovaný. Odvolání třetího žalovaného bylo odmítnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2009, č. j. 23 C 23/2000–641, jako opožděné podle §208 odst. 1 o. s. ř., a bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 20. května 2010, č. j. 29 Co 2/2010–686. K odvolání druhé žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20. května 2010, č. j. 29 Co 1/2010–690, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, dovolání označil za nepřípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalobce k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví, které by podle jeho názoru mělo být zachováno., jelikož v předmětné nemovitosti (bytovém domě) bydlí od narození, obývá zde třípokojový byt a jeho současný vážný zdravotní stav (což doložil v řízení před odvolacím soudem) mu neumožňuje se z nemovitosti odstěhovat bez rizika ohrožení tohoto stavu.
Dovolatel tak směřuje k aplikaci §142 odst. 2 obč. zák., podle kterého z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.
Ustanovení §142 odst. 2 obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2419). Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska §142 odst. 2 obč. zák. by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5777). Zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů hodných zvláštního zřetele musí reflektovat skutkovou jedinečnost konkrétního případu.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že nikdo nemůže být nucen, aby ve spoluvlastnictví setrvával, vyjma případů stanovených zákonem - §142 odst. 2 obč. zák. Za důvod hodný zvláštního zřetele hodný nelze považovat zájem spoluvlastníka na zachování vlastnického podílu na nemovitostech (k tomu srovnej Ze zhodnocení rozhodování soudů o návrzích na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. září 1988, Cpj 37/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1989, sešit 2-3, pod pořadovým č. 1 nebo již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007).
Dovolací soud nepovažuje závěry odvolacího soudu, který se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně nutnosti zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví za nepřiměřené. V posuzované věci bylo zjištěno, že reálné dělení nemovitosti, která je vícepodlažním bytovým domem, nepřichází do úvahy. Mezi účastníky – zejména mezi žalobcem a třetím žalovaným - jsou dlouholeté vyhrocené spory ohledně správy a údržby společné nemovitosti, v důsledku čehož je nemovitost v havarijním stavu, což se výrazně projevuje i na její současné hodnotě. Žalobce je většinovým spoluvlastníkem (id. 2/3), bydlí v domě od svého narození se svojí rodinou, má k němu citový vztah, žalobce náležitě prokázal připravenost k výplatě náhrady za podíly druhé žalované a třetího žalovaného, mimo jiné tím, že první žalované v průběhu řízení zaplatil na vyplacení jejího spoluvlastnického podílu částku 5 000 000,- Kč, na základě čehož bylo řízení ve vztahu k první žalované zastaveno. Naproti tomu třetí žalovaný, který původně o přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví rovněž projevil zájem, svoji připravenost toliko deklaroval, avšak nijak neprokázal, navíc podle obsahu spisu má dlouhodobé obtíže s plněním svých finančních závazků. Druhá žalovaná nemá o přikázání nemovitosti do svého výlučného vlastnictví zájem, a mezi účastníky nedošlo k dohodě o zrušení spoluvlastnictví. Za této situace nelze závěr soudů o zrušení spoluvlastnictví, vycházející ze zásady, že nelze spoluvlastníky zásadně nutit, aby proti své vůli setrvávali ve spoluvlastnickém vztahu, považovat za nepřiměřený.
Ani poukaz dovolatele na námitku, kterou ve svém odvolání uplatňovala druhá žalovaná, podle níž zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce brání skutečnost, že se třetímu žalovanému zhoršil jeho zdravotní stav, který by se mohl v důsledku nuceného vyklizení nemovitosti ještě více zhoršit, nelze považovat s přihlédnutím ke všem v řízení zjištěným okolnostem za námitku, která by mohla zakládat přípustnost dovolání v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Takové vymezení zjevně nepředstavuje vymezení způsobilého dovolacího důvodu namítajícího nesprávnost právního posouzení, tím spíše v rovině zakládající zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Tím, že dovolatel tvrdí, že odvolací soud nepřihlédl k důkazům ohledně jeho zdravotního stavu, které předložil v průběhu odvolacího řízení za účelem prokázání důvodu zvláštního zřetele hodného pro nezrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, ve skutečnosti pojí svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu (byť jej kvalifikuje jako nesouhlas s právním posouzením věci) s vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž však v režimu přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet (srovnej §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Je nepochybné, že zdravotní stav žalovaného i jeho vztah k rodnému domu jsou z jeho hlediska významnými skutečnostmi. Ovšem tyto skutečnosti bylo třeba hodnotit v souvislosti s dalšími zjištěními tak, jak to nalézací soudy učinily. Za této situace není úvaha o tom, že tu nebyly zcela výjimečné okolnosti pro zamítnutí žaloby, nepřiměřená, a dovolací soud ji nemůže zpochybnit. Dovolatel ostatně ani nevymezuje právní otázku, pro jejíž řešení by mělo být dovolání připuštěno.
Obdobné závěry se vztahují i na dovolatelem namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacích soudů z hlediska posouzení námitky žalovaných 2) a 3), že žalobce se ve vztahu k nim v minulosti choval šikanózním způsobem. Dovolatel v daném směru odvolacímu soudu nevytýká nesprávnost právního posouzení věci, ale toliko okolnost, že se soudy obou stupňů tímto tvrzením nezabývaly a nevypořádaly se s ním, čímž vystihuje tvrzenou vadu řízení projevující se v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Touto námitkou však uplatňuje rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázky zásadního právního významu ve smyslu již shora citovaného §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř. přihlédnout nelze.
Dovolatel v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku a není ani zřejmé, jakým způsobem by se jeho námitka měla promítnout do poměrů konkrétní věci, když případné šikanozní jednání žalobce by potvrdilo špatnou úroveň vztahů mezi účastníky nasvědčující právě závěru o potřebě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Namítá-li dovolatel, že vypořádání zrušeného spoluvlastnictví zcela odporuje dobrým mravům a jde tedy samo o sobě o nesprávné právní posouzení věci, také na základě této námitky není možné dovodit přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu, neboť rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter, přičemž na vydání konstitutivního rozhodnutí nelze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod pořadovým č. C 5746).
Přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu konečně nemůže založit ani nesouhlas dovolatele s výší vypořádacích podílů stanovených soudem pro něj a druhou žalovanou, vycházející z obvyklé ceny stanovené znaleckým posudkem.
Stanovení obvyklé ceny tvořící základ pro určení výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Tím, že dovolatel z odlišných skutkových závěrů dospívá k jiné obecné ceně, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ). Námitky vůči odborným závěrům znalce ostatně nemohou vést k úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 11, str. 418 – 419, pod pořadovým č. 121).
Dovolání v této části neřeší otázku zásadního právního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v právní rovině v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Hodnotovým základem vypořádávaných nemovitostí při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je jejich obecná cena v daném místě v době rozhodování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č. 15, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, 2001, pod pořadovým č. C 110 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17, 2002, pod pořadovým č. C 1225 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ) a tímto způsobem odvolací soud postupoval.
Nejvyšší soud České republiky dovolání třetího žalovaného proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10 000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §4 odst. 1, 2 písm. a) ve spojení s §3 odst. 1 bod 5 (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky a o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání třetího žalovaného) podle §11 odst. 1 písm. k) ve spojení s §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10 300,- Kč. Žalobci dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty (20 %) ve výši 2 060,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení na straně žalobce tak činí 12 360,- Kč. Dovolací soud proto uložil druhé žalované a třetímu žalovanému jakožto nerozlučným společníkům ve smyslu §91 odst. 2 a §140 odst. 1 věta druhá o. s. ř. povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. červvna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu