ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2228.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2228/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. D. , zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 1, proti žalovanému J. D. , zastoupenému JUDr. Irenou Schejbalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bubeníčkova 3, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 92/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2009, č. j. 19 Co 217/2008-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2007, č. j. 53 C 92/2004-134, zamítl žalobu o určení, že „nemovitost – budova sloužící k individuální rekreaci ev. č. 370, zapsaná u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, na LV č. 1561, pro obec B., k. ú. B., postavená na pozemku parc. Č. 2851, která je ve vlastnictví jiného vlastníka, náleží do společného jmění manželů“ (dále jen „předmětná nemovitost“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č. j. 19 Co 217/2008-153, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení´.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolání není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena a je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, když navíc soudy obou stupňů při řešení této otázky postupovaly v rozporu s hmotným právem.
Takto naznačenou otázku zásadního právního významu však dovolatelka nijak nekonkretizuje; z obsahu dovolání je však zřejmé, že v rovině právních výhrad vůči rozsudku odvolacího soudu namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval důkazní břemeno podávající se z §144 občanského zákoníku ve sporu o určení, že konkrétní věc je ve společném jmění manželů, potud, že nepřípustným způsobem přenesl důkazní břemeno na dovolatelku.
Podle názoru dovolatelky totiž z uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že ji tíží důkazní břemeno ve směru prokázání, že předmětná nemovitost byla nabyta za trvání manželství, což prokázala, a tvoří tak součástí společného jmění manželů. Důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že by nemovitost neměla být součástí společného jmění manželů naopak tíží žalovaného; odvolací soud však v rozporu §144 obč. zák. na žalobkyni vztáhl i důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že uvedená nemovitost byla za trvání manželství nabyta z prostředků tvořících společné jmění manželů a zamítavé rozhodnutí založil na závěru, že tuto skutečnost žalobkyně neprokázala.
Uvedená výhrada nemůže zakládat otázku zásadního právního významu již proto, že dovolatelkou kritizovaný právní závěr odvolací soud nezaujal a na neunesení dovolatelkou uváděné skutečnosti své rozhodnutí nezaložil.
Odvolací soud naopak správně aplikoval rozložení důkazního břemene podávajícího se z §144 občanského zákoníku potud, že je na žalovaném, aby prokázal, že předmětná nemovitost byla nabyta z prostředků, jejichž použití nezaloží pro tuto věc právní režim společného jmění manželů. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na neunesení důkazního břemene, tj. na závěru, že ani po provedení v řízení navržených důkazů se nepodařilo zjistit skutkový stav natolik, aby bylo možno učinit závěr, z jakých finančních prostředků byla předmětná nemovitost pořízena. V odůvodnění svého rozhodnutí naopak výslovně uvedl, že žalovaný unesl důkazní břemeno, když prokázal, že nemovitost koupil ze svých oddělených prostředků získaných darem a uvedl také konkrétní důkazy, ze kterých tento závěr učinil. Pokud v rozsudku použil odvolací soud formulaci, že „žalobkyně tvrdila, že alespoň část kupní ceny byla uhrazena z peněz, které si vybral žalovaný ze společnosti APUS s. r. o., pak ohledně tohoto tvrzení bylo již důkazní břemeno na žalobkyni a tato je neunesla“, je z celého odůvodnění zřejmé, že tímto vyjádřil toliko celkový závěr podávající se z provedeného dokazování, kdy vzal za prokázáno, že žalovaný uhradil kupní cenu za nemovitost ze svých výlučných finančních prostředků a v rámci hodnocení důkazů neuvěřil tvrzení žalobkyně, doloženému jedním z důkazních prostředků, že kupní cena byla zčásti uhrazena ze společných prostředků. Nešlo ovšem o přenesení důkazního břemene ani o závěr, jenž by měl zamítavé rozhodnutí založit na neunesení důkazního břemeno ze strany žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu vyjadřuje závěr, že po zhodnocení provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že nemovitost byla zakoupena z výlučných prostředků žalovaného. Procesnímu postupu odvolacího soudu a jeho promítnutí do skutečností rozhodných pro právní posouzení věci nelze nic vytknout.
Dovolání je v této části ostatně nepřípustnou polemikou se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, neboť dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil v řízení provedené důkazy, dospěl-li k závěru, že kupní cena byla uhrazena z finančních prostředků žalovaného získaných darem, neboť měl dospět k závěru, že žalovaný jím tvrzenou skutečnost navrženými důkazy neprokázal. Svou povahou jde o výhradu vůči skutkovým zjištěním a závěrům odvolacího soudu, a tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., kterým však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu