ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3773.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3773/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Plzeň House, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Čelakovského sady 1580/4, IČ: 26150778, zastoupeného JUDr. Danou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Hálkova 1, proti žalovaným: 1) H. Č. , zastoupené JUDr. Tomášem Herblichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, a 2) městu Plzeň se sídlem úřadu v Plzni, náměstí Republiky 1, o výkon práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 323/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. února 2008, č. j. 56 Co 42/2008-184, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou, změněnou podáním došlým Okresnímu soudu Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) dne 29. 3. 2007, jejíž změnu soud prvního stupně připustil, domáhala vydání rozsudku tohoto znění: „Žalovaní jako spoluvlastníci domu č. p. 164 na parc. č. 307 a parc. č. 307 v k. ú. P., obec Plzeň, zaps. na LV č. 7387 u Katastrálního úřadu Plzeň-město jsou povinni zdržet se užívání části nemovitosti žalovaného, parc. č. 300 v k. ú. P., obec Plzeň, zaps. na LV č. 7443, a to její levé dolní části od průchodu domu č. p. 165 o výměře 36 m2 – v délce 12 m přiléhající k domu č. p. 164, šířce 3 m2 – jsou povinni zajistit zdržení se užívání této části nemovitosti žalovaného nájemníky domu č. p. 164 a jsou povinni zajistit zdržení se užívání této části nemovitosti žalovaného osobami, kterým to na základě svého vlastnického práva umožňují“.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. května 2007, č. j. 20 C 323/2006-126, žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 27. září 2007, č. j. 56 Co 458/2007-146, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení mimo jiné z důvodu logické nesprávnosti žalobního návrhu a v něm neurčitého vymezení předmětu řízení. Uvedl, že pokud se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalovaným (a dalším osobám), aby se zdrželi užívání nemovitosti v jeho vlastnictví, je nelogické, když žalobním návrhem požaduje zdržení se „užívání části nemovitosti žalovaného“, konkrétně pozemku parc. č. 300 v k. ú. P. Nesprávně je též označen příslušný katastrální úřad. Soud prvního stupně by měl také „vést žalobce k řádnému označení předmětu řízení tak, aby nevzbuzoval jak pro nalézací soud, tak i případně pro soud vykonávací žádné pochybnosti“.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 20 C 323/2006-150, doručeným advokátce žalobkyně dne 26. listopadu 2007, vyzval žalobkyni, aby v patnácti denní lhůtě od doručení usnesení doplnila žalobu v souladu s občanským soudním řádem a pokynem soudu. Současně žalobkyni poučil o následcích, pokud výzvě soudu nevyhoví.
Protože žalobkyně na výzvu soudu žalobu ve stanovené lhůtě nedoplnila, soud prvního stupně usnesením ze dne 12. prosince 2007, č. j. 20 C 323/2006-151, žalobu o výkon práva ve znění změny žaloby ze dne 29. března 2007 podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) odmítl s tím, že v řízení nelze pokračovat. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 29. února 2008, č. j. 56 Co 42/2008-184, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v postupu soudu prvního stupně neshledal pochybení. Uvedl, že pokud soud prvního stupně podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyni k odstranění vad její žaloby a žalobkyně tuto výzvu zcela „ignorovala“, pak postupoval správně, jestliže žalobu odmítl. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že žalobkyně poté, co soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí žaloby, zaslala soudu dne 13. prosince 2007 přípis, jímž požádala o prodloužení lhůty k odstranění vad žaloby. Poukázal na to, že lhůta stanovená soudem k odstranění vad podání – žaloby je lhůtou tzv. soudcovskou, pro účastníky závaznou, a že při jejím marném uplynutí nastávají následky zákonem předpokládané. Žalobkyně měla možnost před uplynutím soudem stanovené lhůty požádat o její prodloužení, což neučinila, a tak musí nést následky své nečinnosti. Na výsledku řízení nemohlo nic změnit ani to, že žalobkyně až v odvolání, které došlo soudu prvního stupně dne 31. 12. 2007, žalobu požadovaným způsobem opravila.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že soud prvního stupně odmítl žalobu den poté, co uplynula soudcovská lhůta k odstranění vad žaloby, a že žalobkyně následujícího dne, tj. 13. 12. 2007, požádala o prodloužení soudcovské lhůty, neboť dosud neměla k dispozici geometrický plán, který je nedílnou součástí žaloby. Opravenou žalobu spolu s geometrickým plánem a odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby podala dne 31. 12. 2007. S odkazem na nález Ústavního soudu III. ÚS 694/02 odvolací soud podle názoru žalobkyně „nepřihlédl ke skutečnosti, že účelu stanovené soudcovské lhůty bylo dosaženo, když požadavek soudce – specifikace žaloby – byl vzápětí splněn. Odvolací soud „skutečnost, že jde o soudcovskou lhůtu posoudil rigidně a přísně formalisticky“ a jeho postup je v rozporu se zásadou hospodárnosti a ekonomiky řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, ale neopodstatněné.
K dané problematice se vztahuje níže citovaná judikatura:
„Lhůta, kterou určí soud v usnesení podle §43 odst. 1 o. s. ř., je lhůtou soudcovskou (§55 o. s. ř.). Prominutí zmeškání této lhůty podle §58 o. s. ř. sice nepřichází v úvahu, ale její marné uplynutí nezpůsobuje nemožnost vytknuté vady podání odstranit později, dokud soud z jejich neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky. Závěr, že pro vadu podání nelze v řízení pokračovat, je závěrem, který se z povahy věci váže k tomu objektivně určenému stavu řízení, jenž existuje v době, kdy jej soud vyslovuje.“ - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 738/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, jako C 279 .
„Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) postup soudu, který s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá.“ - usnesení Ústavního soudu ze dne 16. listopadu 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06.
Jak Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III. ÚS 545/99, smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle §55 o. s. ř. pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení (nález Ústavního soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. III. ÚS 49/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 80 ve svazku 22).
V dané věci žalobkyně již z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2007, č. j. 56 Co 458/2007-146, věděla, že žaloba má vady a jaké. Přesto, že soud prvního stupně poté uložil žalobkyni lhůtu k opravě žaloby a poučil ji, jak má opravu provést, žalobkyně ve stanovené lhůtě nejen že opravu neprovedla, ale ani nepožádala o prodloužení lhůty. Požádala o ně až po uplynutí lhůty i po rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby. Žalobkyně ani v dovolání neuvádí, jaký vážný důvod jí bránil v tom, aby o prodloužení lhůty včas požádala. Odvolací soud sám konstatoval, že žalobkyně ani nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně nijak nenamítala. Za této situace v dané věci nelze v postupu soudu prvního stupně ani odvolacího soudu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces; dovolatelka ostatně ani neuvádí, jaká ustanovení zákona měla být tímto postupem porušena. Lze též připomenout zásadu, že práva bdělých jsou chráněna (vigilantibus iura scripta sunt) a že v případě nedodržení zákonných lhůt stíhají účastníky též nepříznivé důsledky, aniž by to muselo být i se zřetelem na ústavněprávní hlediska považováno za formalistický přístup.
Dovolací soud v dané věci tedy považuje posouzení věci odvolacím soudem za správné s tím, že na jeho úplné a bezchybné odůvodnění usnesení je možno plně odkázat s akcentem na skutečnost, že žalobkyně žádost o prodloužení lhůty k úpravě návrhu podala až po uplynutí stanovené lhůty. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby potvrdil v souladu s §219 o. s. ř. jako věcně správné.
Pokud dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. III ÚS 694/02, dovolací soud konstatuje, že se citovaný nález netýká ani náležitostí návrhu podle §79 a §43 o. s. ř. ani otázky dodržení soudcovské lhůty.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšným žalovaným náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobkyni právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu