ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.5267.2008.2
sp. zn. 22 Cdo 5267/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D, a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. P. S. , zastoupeného JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovaným: 1) JUDr. I. S. , zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, 2) IDM ECONOMY s. r. o. , se sídlem v Plzni, Přeštická 2, zastoupené Mgr. Lukášem Kulajdou, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, o určení vlastnictví k nemovitostem a určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 88/99, o dovolání žalobce a první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. července 2008, č. j. 12 Co 151/2008-1670 , takto:
I. Dovolání první žalované se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. července 2008, č. j. 12 Co 151/2008 1670 , se k dovolání žalobce ve výrocích II., III., IV., V., VI., VII., VIII., IX. ruší a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 20 C 88/99-1528, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. ledna 2008, č. j. 20 C 88/99-1567, určil, že „kupní smlouva uzavřená dne 14. 12. 1998 mezi IDM ECONOMY s. r. o. a JUDr. Irmou Spurnou s právními účinky vkladu ke dni 8. 11. 1999 pod č. j. V 11 – 112/86/1999, jejímž předmětem byl převod nemovitostí, tj. budovy č. p. 1504, způsob využití – bydlení, postavené na poz. parcele č. 6082, budovy bez č.p./č. e, způsob využití – občanská vybavenost, postavené na poz. parcele č. 6081, budovy bez č. p./č. e., způsob využití občanská vybavenost, postavené na poz. parc. č. 6083, budovy bez č. p./č. e., způsob využití – občanská vybavenost, postavené na pozemkové parcele č. 6084, parcely č. 6079/1 – ostatní plocha, způsob využití – manipulační plocha, parcely č. 6081 – zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 6082 – zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 6083 – zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 6084 – zastavěná plocha a nádvoří a parcely č. 6414 – zastavěná plocha a nádvoří, způsob využití – společný dvůr, tedy nemovitostí zapsaných na LV 10609 pro obec a KÚ Plzeň, vedeném v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-město, je neplatná.“ (dále též jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I. rozsudku). Dále určil, že „ve výroku č. I. uvedené nemovitosti zapsané na LV č. 10609 pro obec a KÚ Plzeň, vedeném v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrálním pracovištěm Plzeň-město, patří do společného jmění manželů, a to Ing. P. S. a JUDr. I. S..“ (výrok II. rozsudku) a také, že „ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 ve vztahu k celku na nemovitostech, a to domu č. p. 1967, č. or. 10, v Majerově ulici v Plzni, jižní předměstí, postaveném na st. parc. č. 7867 – zastavěná plocha a nádvoří, jakož i ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 ve vztahu celku na této st. parc. č. 7867 – zastavěné ploše a nádvoří, jakož i ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 ve vztahu k celku na poz. parc. č. 7868/1 – zahradě, tedy na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň – město, na LV č. 7129, pro obec Plzeň, KÚ Plzeň, patří do společného jmění manželů, a to Ing. P. S. a JUDr. I. S..“ (výrok III. rozsudku). Ohledně určení, že „spoluvlastnický podíl na nemovitostech uvedených ve výroku č. III. v rozsahu 4/36 ve vztahu k celku patří do společného jmění manželů, a to Ing. P. S. a JUDr. I. S.“ soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok IV. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. – VIII.).
Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí především vypořádal s námitkou uplatněnou první žalovanou (dále též jen „žalovaná“), že právní poměry účastníků se mají řídit právním řádem Spolkové republiky Německo. V odůvodnění velmi rozsáhle a podrobně vyložil přístup žalované k uplatnění této námitky s ohledem na dosavadní průběh řízení a fázi, ve které tuto námitku uplatnila a uzavřel, že předmětem sporu mezi účastníky je vyřešení otázky vlastnictví k nemovitostem. Na daný případ proto nelze aplikovat §21 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., neboť se neřeší otázka osobních a majetkových vztahů mezi manžely, resp. se nejedná o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), ale o to, zda se do budoucna bude jednat o majetek společný. Na daný případě je proto nutno aplikovat §5 uvedeného zákona stanovící pro věcná práva k věcem primární uplatnění práva místa, kde se věc nachází, není-li v samotném zákoně nebo ve zvláštních právních předpisech stanoveno jinak. V předmětné věci se všechny nemovitosti, o které je veden spor, nacházejí na území České republiky; pro posouzení otázky rozhodného práva bylo podle názoru soudu prvního stupně podstatné jednak to, že nemovitosti se nacházejí na území České republiky a žalovaná je nepochybně „občankou České republiky, pravděpodobně i žalobce a zcela jistě druhá žalovaná, která má na území ČR sídlo.“ Z těchto důvodů má být rozhodováno „u českých soudů“ a na věc má být aplikováno i české právo. Tento závěr vyplývá i z §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.
V návaznosti na tento závěr a okolnost, že mezi účastníky s ohledem na jejich státní občanství nebyl vyloučen vznik institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též jen „BSM“) se soud prvního stupně dále zabýval námitkou, že předmětné nemovitosti se nemohly stát součástí BSM a následně SJM, neboť je žalovaná nabyla do svého vlastnictví vydražením v rámci privatizace jako nedílnou součást části podniku státního podniku Potraviny Plzeň s. p. Na základě velmi podrobného dokazování k této námitce a skutkových zjištění učiněných v průběhu řízení před uzavřel, že se neztotožnil s tvrzením (vedle tvrzení, že kupní cena byla uhrazena z výlučných finančních prostředků žalované, s čímž „se neztotožnil“), že žalovaná nabyla obchodní majetek do výlučného vlastnictví v rámci privatizace v procesu dražby, tj. že nabyla obchodní majetek sloužící výlučně k podnikání, přičemž tento majetek měl sloužit k podnikání výhradně první žalované. Soud prvního stupně uvedl, že „naprosto vylučuje“, že by žalovaná měla jakýmkoliv způsobem s vydraženým majetkem byť jen například s jeho částí podnikat. Ve své účastnické výpovědi žalovaná projevila naprostou neznalost celé problematiky, což ostatně potvrdil i otec žalované, svědek N., který uvedl, že „dcera by dělala jen to, na co by stačila a ostatní měl činit on sám“. Majetek získaný v privatizaci neměl sloužit výhradně k podnikání žalovaného, neboť „pokud měl někdo s majetkem podnikat, pak to byl žalobce s prvou žalovanou dohromady, a to za faktické pomoci svědka N. a svědkyně F.“. Žalovaná ani neměla živnostenské oprávnění, přičemž nejspíše bylo privatizováno nikoliv z důvodu každodenního konkrétního podnikání, ale šlo strategicky o investiční záměr do budoucna. K otázce společné vůle žalobce a druhé žalované (správně „první žalované“) získat nemovitosti do jejich vlastnictví vypovídali i svědci V., D. a R., přičemž jejich výpovědi byly logické a soud prvního stupně neměl důvod o jejich obsahu pochybovat. Předmětné vydražené nemovitosti se proto staly bezpodílovým spoluvlastnictvím, později společným jměním, žalobce a první žalované. Soud prvního stupně dále poukázal na skutečnost, že žalobce ve smyslu §148a odst. 1 obč. zák. nedal souhlas k použití majetku v BSM k podnikání, který by v důsledku měl mít ten význam, že už by další souhlas žalobce s dispozicí s majetkem nebyl zapotřebí. Žalobu žalobce v této části shledal důvodnou, neboť žalobce se ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. dovolal relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, se kterou nesouhlasil. Podrobně pak soud prvního stupně také odůvodnil vyhovující výrok o tom, že spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 na nemovitostech uvedených ve výroku III. rozsudku je součástí společného jmění účastníků.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 16. července 2008, č. j. 12 Co 151/2008-1670, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil (výrok I. rozsudku). Ve výrocích pod body I., II., V., VI., VII. a VIII. změnil tak, že „návrh žalobce na určení neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené mezi první žalovanou a druhou žalovanou dne 14. 12. 1998 s právními účinky vkladu ke dni 8. 11. 1998 pod č. j. V 11-11286/1999, jejímž předmětem byl převod nemovitostí, zapsaných na LV č. 10609, specifikovaných ve výroku pod bodem I napadeného rozsudku“ zamítl (výrok II. rozsudku), zamítl „návrh žalobce na určení, že nemovitosti zapsané na LV č. 10609 pro obec a KÚ Plzeň, specifikované ve výroku pod bodem I napadeného rozsudku, patří do společného jmění Ing. P. S. a JUDr. I. S.“ (výrok III. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. – IX. rozsudku).
Odvolací soud především přezkoumal závěry soudu prvního stupně vztahující se k pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout, jakož i českému právu, jakožto právnímu řádu, který je nutno v dané věci aplikovat. V této souvislosti se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, neboť předmětné nemovitosti leží v obvodu Okresního soudu Plzeň-město, a je tedy dána výlučná místní příslušnost tohoto soudu k projednání a rozhodnutí žaloby, byť první žalovaná měla podle obsahu žaloby v době jejího podání bydliště na území SRN, druhá žalovaná měla sídlo v obvodu Okresního soudu Plzeň-město. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na věc je nutno aplikovat §5 zákona č. 97/1963 Sb. s tím, že je-li dána místní příslušnost českého soudu k projednání a rozhodnutí věci, je dána i jeho pravomoc ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. Soud prvního stupně také správně na věc aplikoval české právo, neboť žalobce i první žalovaná měli a mají občanství České republiky (§21 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.).
Ve vztahu k právnímu režimu předmětných nemovitostí dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodným pro věc je posouzení, zda tyto nemovitosti patřily v době uzavření kupní smlouvy do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a zda tedy žalovaná potřebovala k jejich převodu na druhou žalovanou souhlas žalobce. K dražbě předmětných nemovitostí došlo dne 29. srpna 1996, bylo proto nutné postupovat podle občanského zákoníku ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb., přičemž podle tehdy účinného §143 nepatřily do BSM věci sloužící k výkonu povolání jednoho z manželů. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná se účastnila dražby sama, zaplatila dražební jistotu a posléze i zbytek vyvolávací ceny a vydražením podniku na ni přešlo právo s vydraženým majetkem podnikat. Skutečnost, že osobně nepřevzala vydražený podnik, jehož součástí byly i předmětné nemovitosti, a s vydraženým majetkem nehospodařila, není podle názoru odvolacího soudu rozhodná, neboť žalovaná prokázala, že ke všem těmto úkonům zmocnila plnou mocí svého otce ing. N., který osobně za žalovanou vydražený podnik převzal a v intencích plné moci s předmětnými nemovitostmi také nakládal. Podle názoru odvolacího soudu by se žalobce mohl stát společně se žalovanou vlastníkem předmětných nemovitostí, jen pokud by se účastnil dražby také jako dražitel a prokázal, že nemovitosti měly sloužit také k jeho podnikání společně se žalovanou a nikoliv jako výhodná investice do budoucna. Tyto podmínky však nebyly splněny, proto se vydražený majetek nestal součástí BSM a následně ani SJM, i když byl získán za trvání manželství žalobce a žalované. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce dal první žalované souhlas k tomu, aby podnik vydražila, nepotřebovala proto jeho další souhlas k nakládání s ním, a proto nemůže být důvodná námitka žalobce ohledně relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 14. 12. 1998.
Ve vztahu k nemovitostem v Majerově ulici (specifikovaným ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně) odvolací soud poukázal na skutečnost, že tyto patří do BSM, neboť je žalovaná nabyla za trvání manželství s žalobcem a neprokázala, že by jejich cena byla uhrazena z výlučných finančních prostředků žalované. Odvolací soud potom uzavřel – shodně se soudem prvního stupně – že podíly na domě v Majerově ulici, získané za trvání manželství účastníků, vyjma podílu, který žalovaná nabyla restitucí a podílu, ohledně kterého byla žaloba zamítnuta, patřily do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a následně do jejich společného jmění.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jímž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně napadla první žalovaná odvoláním, v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a namítala, že soud měl při rozhodování sporu postupovat podle německého práva. Nesprávně v této souvislosti aplikoval §5 zákona č. 97/1963 Sb., ačkoliv byla řešena otázka majetkových vztahů mezi manžely, a mělo proto být aplikováno speciální ustanovení §21 odst. 1 uvedeného zákona. V rámci podaného dovolání zrekapitulovala důkazní proces v řízení před nalézacími soudy se závěrem, že soudy měly na základě v řízení provedených důkazů dospět k závěru, že žalobce ani žalovaná nemají české občanství, což by umožnilo aplikaci německého práva v režimu §21 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho napadení zrušil.
Žalobce nepovažoval dovolání první žalované za důvodné. V obsáhlém vyjádření vytýkal jejímu dovolání jednak formální nedostatky představované absencí otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jednak se neztotožnil s východisky jejích výhrad vůči právními posouzení věci odvolacím soudem, neboť žalobce ani žalovaná státní občanství České republiky nikdy nepozbyli; nemůže být proto ani ve smyslu §21 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. založen důvod, aby bylo ve věci aplikováno německé právo.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku III. ohledně věci samé napadl žalobce dovoláním a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytkl, že ačkoliv vycházel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, nepostupoval v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud v daném směru totiž dospěl především k závěru, že privatizovanou jednotku si pořídila žalovaná „sama pro sebe“ za účelem realizace jejího podnikání, zatímco nevzal za prokázáno, že se jednalo o společný podnikatelský záměr žalobce a první žalované. Podmínkou pro takový odlišný závěr odvolacího soudu by však bylo z hlediska procesního to, že by zopakoval důkazy, na nich založil svá skutková zjištění soud prvního stupně, případně dokazování v daném směru doplnil, což se však nestalo.
V rovině právního posouzení pak ve velmi obsáhlém dovolání vytkl odvolacímu soudu pochybení potud, že se důsledně nezabýval posouzením, zda vůbec mohl vydražený podnik sloužit k výlučnému podnikání žalované, jestliže tato neměla vystaveno žádné živnostenské oprávnění, v době vydražení byla v domácnosti, starala se o společnou domácnost a dvě nezletilé děti a nebyla vůbec osobou, která by měla „status“ podnikatele podle příslušných ustanovení zákona. Dovolatel zdůraznil, že žalovaná nadto fakticky do doby vydražení nikdy nepodnikala, podnikat ani neuměla a o daném potravinářském oboru nevěděla vůbec nic. Naproti tomu žalobce byl a je podnikatelem působícím v potravinářském oboru. V dražbě nabytý majetek se nemohl stát výlučným vlastnictvím žalované již proto, že žalovaná podnikatelem nebyla, podnik ke svému podnikání tudíž nevyužívala a ani využívat nechtěla. V dražbě nabytý majetek se tak stal součástí bezpodílového spoluvlastnictví a následně společného jmění manželů. Žalobce proto navrhl, aby v rozsahu napadení dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Druhá žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, když se ztotožnila s právními závěry vyslovenými odvolacím soudem. Vyjádřila se k jednotlivým dovolacím námitkám žalobce, které neshledala důvodný jednak pro jejich rozpor s provedenými důkazy a jednak pro jejich právní nesprávnost.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas, řádně zastoupenými oprávněnými osobami – účastníky řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání žalobce je důvodné, zatímco dovolání první žalované není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dovolacím řízení dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každého z výroků rozsudku odvolacího soudu zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně části uplatněného nároku neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných nároků, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání první žalované. Jí napadený výrok rozsudku odvolacího soudu je výrokem potvrzujícím.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
V právní rovině nalézacím soudům vytýká, že věc posoudily podle §5 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle kterého věcná práva k nemovitostem i k věcem movitým se řídí, pokud v tomto zákoně nebo ve zvláštních předpisech není stanoveno jinak, právem místa, kde věc je, ačkoliv podle dovolatelky soudy měly postupovat podle §21 odst. 1 tohoto zákona.
Podle uvedeného ustanovení osobní a majetkové vztahy manželů se řídí právem státu, jehož jsou příslušníky. Jsou-li manželé příslušníky různých států. řídí se vztahy právem československým.
Dovolatelka namítá, že soudy v rámci hodnocení důkazů nesprávně posoudily otázku státního občanství žalobce a první žalované. Podle jejího názoru měly soudy dospět k závěru, že žalobce i první žalovaná mají německé státní občanství, což by zakládalo postup podle německého práva v režimu §21 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěry nalézacích soudů ohledně státního občanství účastníků, polemizuje tím s jejich skutkovými zjištěními na základě odlišného hodnocení důkazů. Tím, že dovolatelka na základě odlišných skutkových závěrů dospívá k jiném názoru na posouzení důvodnosti jí uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje tak ve skutečnosti odvolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým číslem C 3078, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že i kdyby byl namístě postup podle §21 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., pak při vázanosti zjištěními, že žalobce a první žalovaná mají české státní občanství, jež v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu, i při aplikaci §21 odst. 1 by se na souzenou věc použilo české právo. Úvaha o použití práva německého je v dané věci spojena výhradně se závěrem o tom, že žalobce a žalovaná mají německé státní občanství; takový závěr však soudy neučinily.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání první žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobce je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V daném směru jde o posouzení nabytí majetku na základě dražbě konané podle zákona č. 92/1991 Sb. potud, zda vydražený majetek se stal součástí tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví a následně společného jmění manželů či nikoliv.
Na daný případ je tak nutno aplikovat občanský zákoník ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „obč. zák.“).
Podle §143 obč. zák. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Z obsahu dosavadního dokazování se podává, že první žalovaná při odůvodnění toho, proč se vydražený majetek nestal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, poukazovala na skutečnost, že v dražbě nabyla podnik, který slouží výlučně jejímu podnikání a z tohoto důvodu je vyloučen z režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 2, zaujal názor, že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, je také to, že současně neslouží i druhému z manželů“. K tomu mimo jiné v odůvodnění uvedl: „aby věc byla z tohoto důvodu vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a může sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po jejím pořízení k tomuto účelu) skutečně slouží výlučně jen jednomu z manželů“. V pozdějším rozhodnutí Nejvyšší soud k téže problematice v rozsudku ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 708 zaujal názor, že „pro úvahu o vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů není rozhodující, zda byla určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i druhému z manželů“.
Výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, publikovaný pod C 1127 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud byl podnikatelem jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jeho povolání, náležel podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela.“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3/2005). Zákonem č. 91/1998 Sb. byl občanský zákoník novelizován tak, že s účinností od 1. 8. 1998 majetkovým společenstvím manželů je společné jmění manželů, přičemž v §143 již nejsou věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů ze společného jmění manželů vyloučeny. Podle čl. VIII bodu 2 zákona č. 91/1998 Sb. věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se tak k 1. 8. 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal.
V případě, že by vydražené nemovitosti nesloužily žádnému z manželů k výkonu jeho podnikatelské činnosti, je zřejmé, že by se výluka z právního režimu BSM neuplatnila a nemovitosti by se bez dalšího staly součástí bezpodílového spoluvlastnictví a následně společného jmění manželů.
Soud prvního stupně svůj závěr, že nemovitosti nabyté v dražbě tvoří součást BSM (a následně SJM) odůvodnil zjištěním, že takto získaný majetek neměl sloužit k výkonu podnikatelské činnosti výhradně žalované s tím, že „pokud měl někdo s majetkem podnikat, pak to byl žalobce s prvou žalovanou dohromady; nejspíše však bylo privatizováno nikoli z důvodu konkrétního každodenního podnikání, ale šlo strategicky o investiční záměr do budoucna“.
Naproti tomu odvolací soud podmínil závěr o tom, že by vydražené nemovitosti mohly tvořit součást zákonného majetkového společenství tím, že žalobce „by se účastnil dražby jako dražitel a prokázal, že nemovitosti měly sloužit také k jeho podnikání spolu s první žalovanou.“
Tento názor odvolacího soudu není správný.
Odvolací soud závěr, že žalobce by se musel účastnit dražby jako dražitel vedle první žalované, jakožto prvotní podmínka pro možný právní režim vydraženého majetku coby součásti BSM, žádným způsobem neodůvodnil a omezil se tak na pouhé konstatování tohoto faktu, čímž fakticky založil jeho věcnou nepřezkoumatelnost. Bez ohledu na tuto skutečnost však dovolací soud dospěl k závěru, že účast obou manželů v dražbě není nezbytnou podmínkou pro to, aby vydražené věci mohly tvořit součást zákonného majetkového společenství.
Ustanovení §143 obč. zák. pro majetek nabytý v dražbě nezakládá žádnou výslovnou výluku ze zákonného majetkového společenství. Ve vztahu k dražbám realizovaným v režimu zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, odborná literatura vychází z názoru, že do zákonného majetkového společenství připadne i věc nabytá jedním manželem (nebo oběma manžely), která byla získána podle zákona o veřejných dražbách, neboť podle uvedeného zákona přechází při úhradě ceny dosažené vydražením ve stanovené lhůtě vlastnické právo k okamžiku udělení příklepu. I když podle legislativní konstrukce přijaté v zákoně o veřejných dražbách se vlastnictví nabývá na základě jiné právní skutečnosti stanovené zákonem, nikoliv na základě smlouvy, nemění to nic na smluvní základu dražby, která je způsobem převodu práva (blíže srovnej : Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. ASPI Wolters Kluwer, 2. rozšířené vydání, 2007, str. 86).
V daném případě se jednalo o dražbu realizovanou podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osob.
Podle §14 odst. 1 uvedeného zákona, ve znění účinném do 30. 4. 2000, tj. do účinnosti novely provedené zákonem č. 27/2000 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o veřejných dražbách, prodej privatizovaného majetku uskutečňuje Fond na základě smlouvy uzavřené s kupujícím nebo ve veřejné dražbě. Je-li prodej uskutečňován ve veřejné dražbě, postupuje se přiměřeně jako při převodu majetku státu podle zvláštních předpisů.
V poznámce pod čarou při odkazu na přiměřený postup jako při převodu majetku státu podle zvláštních předpisů odkazuje uvedené ustanovení na zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby.
I tento zákon je založen na nabytí vlastnictví příklepem licitátora při smluvním základu (§9, §11), což potvrzuje i ustálená judikatura Nejvyššího soudu České republiky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, pod pořadovým č. 25 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo102/2005, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz – proti tomu rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky pro zjevnou neopodstatněnost odmítl svým usnesením ze dne 6. srpna 2007, sp. zn. IV. ÚS 719/07, uveřejněným na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ). Pro úplnost dovolací soud dodává, že novelou zákona č. 92/1991 provedenou zákonem č. 27/2000 Sb. s účinnosti od 1. 5. 2000 bylo ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 27/2000 Sb. změněno tak, že při veřejné dražbě se postupuje podle zvláštního právního předpisu s tím, že podle poznámky pod čarou je tímto zvláštním právním předpisem právě zákon č. 26/2000 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že podmínkou pro zařazení majetku získaného dražbou podle zákona č. 92/1991 Sb. není okolnost, že oba manželé vystupují v dražbě jako dražitelé. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na opačném názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Odvolací soud vedle podmínky společné dražební účasti manželů dále poukázal na okolnost, že aby bylo možno uvažovat o zařazení vydraženého majetku do majetkového společenství žalobce a první žalované, musel by žalobce prokázat, že vydražené nemovitosti měly sloužit také jeho podnikání.
V této souvislosti odvolací soud nepřehlédne, že soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že vydražené nemovitosti měly sloužit k podnikání žalobce a první žalované. Bude-li se chtít odvolací soud od tohoto závěru odchýlit, je podmínkou procesní postup podle §213 odst. 1, 2 o. s. ř., ke kterému odvolací soud dosud v řízení nepřistoupil.
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že žalobce dal první žalované souhlas k tomu, aby podnik vydražila, v důsledku čehož nepotřebovala jeho další souhlas k nakládání s ním, a proto nemůže být důvodná jeho námitka relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 14. prosince 1998. A contrario by z uvedeného mělo zřejmě vyplývat, že pokud by žalobce souhlas k vydražení nedal, byl by k nakládání s předmětem dražby žalovanou nutný jeho souhlas.
Ani tento názor odvolacího soudu není správný.
Obdobně jako v případě podmínky společného vystupování obou manželů v dražbě není ani tento závěr odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku jakkoliv blíže rozveden s odkazem na příslušnou právní úpravu, z níž odvolací soud tento svůj závěr dovozuje.
Pro posouzení, zda s vydraženými nemovitostmi byla první žalovaná oprávněna nakládat bez souhlasu žalobce nebo pouze s ním, není rozhodné, zda-li dal žalobce souhlas k tomu, aby žalovaná podnik vydražila, ale výhradně to, zda vydražené nemovitosti tvořily součást bezpodílového spoluvlastnictví (a následně společného jmění) či nikoliv. Jestliže by totiž byly ve výlučném vlastnictví první žalované, pro dispozici s nimi by žalovaná nepotřebovala žádný souhlas ze strany žalobce; naproti tomu, pokud by tvořily součást zákonného majetkového společenství, jejich úplatný převod by byl pod sankcí relativní neplatnosti podmíněn ve smyslu §145 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. srpna 1998 souhlasem žalobce, neboť by se nepochybně jednalo o záležitost nikoliv běžné správy.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu