ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.576.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 576/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) D. K. , b) K. K. , zastoupených Mgr. Romanem Šlechtou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 24, proti žalované: PRVNÍ OSTROVSKÁ LÉKAŘSKÁ, s. r. o. , se sídlem v Ostrově, Hroznětínská 350, zastoupené Mgr. Alešem Váňou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Zbojnická 675/6, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 47/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. července 2008, č. j. 61 Co 133/2008-255, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaného náklady dovolacího řízení ve výši 2 610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Aleše Váni.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2008, č. j. 11 C 47/2006-220, zamítl žalobu žalobců „na zřízení věcného břemene pozemkové parcely č. 964/1 v obci O., k. ú. O. n. O. ve prospěch vlastníka domu č. p. 327 v obci O., k. ú. O. n. O. na stavební parcele č. 423 a ve prospěch vlastníka rozestavěného rodinnému domu bez č. p. /č. e. v obci O., k. ú. O. n. O. postaveného na stavební parcele č. 3042, spočívajícího v právu cesty přes pozemek č. 964/1“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. července 2008, č. j. 61 Co 133/2008-255, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolání není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Žalobci se v předmětné věci domáhali zřízení věcného břemene ve smyslu §151o odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Odvolací soud učinil závěr, že podmínky pro zřízení věcného břemene nejsou dány již z důvodu, že žalobcům svědčí přístup ke stavbám přes pozemek žalované mající charakter účelové komunikace ve smyslu §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
Jestliže o právní otázce, která je předmětem dovolání, bylo již dovolacím soudem mezi týmiž účastníky rozhodováno, přičemž není důvod se od vyslovených závěrů odchýlit, není dána přípustnost dovolání pro otázku zásadního právního významu (k tomu srovnej shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 2937/2006, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6344 a též usnesení ze dne 10. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 3661/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolací soud v této věci rozhodoval již rozsudkem 30. srpna 2005, č. j. 22 Cdo 2317/2004-76, ve kterém vyslovil právní názor, že přístup ke stavbám prostřednictvím účelové komunikace představuje důvod vylučující zřízení věcného břemene ve smyslu §151o odst. 3 obč. zák.
Řešení této otázky proto nemůže založit přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního významu.
Dovolání je v této části ostatně nepřípustnou polemikou se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, neboť dovolatelé namítají, že žalovaná toliko trpí přístup žalobců k jejich stavbám přes svůj pozemek, zatímco odvolací soud při svém závěru, že žalobcům svědčí právo užívání účelové komunikace vyšel ze zjištění, že žalovaná vyslovila souhlas s přístupem žalobců k jejich stavbám (ale i dalších osob) přes svůj pozemek, na kterém se nachází účelová komunikace. Svou povahou jde o výhradu vůči skutkovým zjištěním a závěrům odvolacího soudu, a tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., kterým však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit rovněž nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Ve vztahu k žalobci K. K. navíc odvolací soud poukázal na skutečnost, že zřízení věcného břemene nepřichází do úvahy také proto, že se domáhá zřízení přístupu ke stavbě postavené bez stavebního povolení, čímž se jedná o výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud v daném směru sice nepřiléhavě odkázal na §3 odst. 1 obč. zák., jeho právní závěr však je správný. Použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nepřichází do úvahy v řízeních, která končí vydáním konstitutivního rozhodnutí, neboť v těchto případech práva a povinnosti jsou rozhodnutím teprve zakládány v návaznosti na nabytí právní moci, zatímco použitelnost §3 odst. 1 obč. zák. předpokládá výkon práv a povinností vycházejících z takto založeného nového právního vztahu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006 (www.nsoud.cz), rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1415 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 141-143, pod pořadovým č. 40). Závěr, že i řízení podle §151o odst. 3 obč. zák. je řízením končícím vydáním konstitutivního rozhodnutí jednoznačně vyložil dovolací soud v rušícím rozhodnutí vydaným v této věci.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je však zřejmé, že nevyhovění požadavku na zřízení věcného břemene spojil odvolací soud se závěrem o existenci tzv. černé (nepovolené) stavby. V tomto směru je závěr odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího. Dovolací soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2008, sp. zn. 22 Cdo 442/2007 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5764) vyložil, že okolnost, že zřízení práva cesty přes přilehlý pozemek se domáhá vlastník nepovolené či neohlášené stavby, který si k ní nezajistil přístup, je zásadně důvodem, pro který by soud věcné břemeno cesty zřídit neměl (shodně též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 4920/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7473).
Dovolatelé i v této části dovolání nepřípustně polemizují se skutkovými zjištěními, která u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhají přezkumu, neboť namítají, že v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu žalobce Karel Kraus měl stavební povolení vydáno.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že bez ohledu na charakter stavby i ve vztahu ke Karlu Krausovi je dána nedůvodnost žaloby již z důvodu uvedeného výše, tj. proto, že i jemu svědčí k přístupu k jeho stavbě právo užívání účelové komunikace.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalované v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání při dvojím krácení odměny a činí podle §1 odst. 1, §7 písm. f), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 1 875,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalované k dovolání žalobců (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 2 175,- Kč. Náklady žalované jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 435,- Kč. Celkové náklady dovolacího řízení tak na straně žalované činí 2 610,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobcům, aby nahradili tuto částku žalované společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s . ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. ledna 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu