ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1657.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1657/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti žalovanému L. Š. , zastoupenému JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem Náchod, Masarykovo náměstí 19, o zaplacení částky 697.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 71/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2009, č. j. 25 Co 455/2009-645, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě /soudu prvního stupně/) domáhal zaplacení částky 2.487.332,40 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jež žalovanému vzniklo v důsledku vynaložených investic do pronajatých nebytových prostor.
V pořadí první a druhý zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2002, č.j. 8 C 71/2000-253, a ze dne 14. 6. 2004, č.j. 8 C 71/2000-307, byly k odvolání žalobce zrušeny usneseními Krajského soudu v Hradci Králové (soudu odvolacího) ze dne 28. 11. 2003, č.j. 25 Co 453/2002-281, a ze dne 13. 4. 2005, č.j. 25 Co 577/2004-356, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení.
Poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 7. 2007, č.j. 8 C 71/2000-514, zastavil (po částečném zpětvzetí žaloby) řízení co do částky 1.622.332,40 Kč, v pořadí třetím rozsudkem ze dne 26. 7. 2007, č.j. 8 C 71/2000-519, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 10. 2007, 8 C 71/2000-529, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 697.500,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 27. 1. 1999 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 167.500,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 15. 10. 2008, č.j. 25 Co 113/2008-560, zrušil – vyjma odvoláním nenapadeného výroku II. – citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
V pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 4. 3. 2009, č.j. 8 C 71/2000-582, pak soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 697.500,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č.j. 25 Co 455/2009-645, citovaný (v pořadí čtvrtý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně zejména za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 27. 6. 1996 smlouvu o pronájmu nebytových prostor situovaných v 1. podzemním podlaží domu č.p. 15 v Hrašeho ulici v N. (dále jen ,,Nájemní smlouva“ a ,,předmětné prostory“), že Nájemní smlouva obsahovala v čl. IV. ujednání, dle něhož se žalobce (nájemce) mimo jiné zavázal vlastním nákladem provést (po předchozím souhlasu žalovaného /pronajímatele/) úpravy a opravy předmětných prostor (které nezasahují do nosných částí objektu), včetně instalací dle své potřeby a za účelem provozu své činnosti s tím, že se „vzdává práva na náhradu nákladů z titulu vynaložených investic“, že v dodatku k Nájemní smlouvě ze dne 26. 7. 1996 se žalovaný zavázal přispět na stavební úpravy předmětných prostor částkou 1.250.000,- Kč, že v dalším dodatku k Nájemní smlouvě ze dne 5. 11. 1997 se účastníci dohodli na možnosti skončení nájemního poměru výpovědí ze strany žalovaného pro prodlení žalobce s placením nájemného nebo úhrad za plnění spojená s užíváním předmětných prostor (dále též „úhrad za služby“) za dobu delší než jeden měsíc, že žalovaný doručil žalobci dne 30. 1. 1998 výpověď z nájmu předmětných prostor (pro neplacení nájemného a úhrad za služby) a že žalobce předmětné prostory vyklidil dne 27. 1. 1999.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že ustanovení §667 obč.zák. je svou konstrukcí ustanovením dispozitivního charakteru, které připouští odchylné ujednání účastníků soukromoprávního vztahu a konstatoval, že je nutno v nejširší míře respektovat jejich svobodnou vůli dohodnout se jinak. Umožňuje-li zákon dohodu mezi účastníky, jíž lze určitou úpravu modifikovat nebo i vyloučit, nelze takové ujednání účastníků kvalifikovat jako dohodu o vzdání se budoucích práv, jež by byla podle §574 odst. 2 obč.zák. neplatná (v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp.zn. 29 Odo 645/2001) a zdůraznil, že pokud subjekty práva platně uzavřely smlouvu jako výraz své svobodné vůle, platí zásada, že smlouvy se dodržují, a to i tehdy, byla-li taková smlouva pro některou ze stran nevýhodná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp.zn. 28 Cdo 1222/2007). Odvolací soud uvedl, že v projednávané věci využili účastníci Nájemní smlouvy možnosti sjednat si v rámci smluvní volnosti jiná práva a povinnosti než ty, které výslovně upravuje ustanovení §667 odst. 1 obč.zák. Přisvědčil soudu prvního stupně, který výkladem ujednání obsaženého v čl. IV. Nájemní smlouvy dovodil, že vůle účastníků tu směřovala k vyloučení aplikace ustanovení §667 odst. 1 poslední věty obč. zák. Žalobce se tudíž nemůže právem domáhat jakéhokoli plnění z titulu vynaložených investic do předmětných prostor, ať již v době jejich provádění nebo po skončení nájemního vztahu, jako protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota věci (667 odst. 1 poslední věta obč.zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu (resp. soudu prvního stupně) vytýká, že při výkladu posledního odstavce čl. IV. Nájemní smlouvy postupoval v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 obč.zák. a s ustálenou judikaturou vyšších soudů. Dovolatel poukazuje na to, že v Nájemní smlouvě je uvedeno, že ,,nájemce se vzdává práva na náhradu nákladů z titulu vynaložených investic“, zatímco soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí provádí výklad obratu ,,náhrada z titulu vynaložených investic“, který však v Nájemní smlouvě použit nebyl. S poukazem na ustanovení §667 odst. 1 obč.zák. dovozuje, že se vzdal pouze práva na náhradu nákladů vynaložených na pronajatou věc; jelikož však jím vynaložené náklady vedly k jejímu zhodnocení, má vůči žalovanému právo na vydání částky odpovídající tomuto zhodnocení pronajaté věci. Namítá, že ,,výklad projevu vůle“ provedený soudem prvního stupně (s nímž se ztotožnil i odvolací soud), je nedostatečný, provedený v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 obč.zák., krajně nepřesvědčivý a obsahuje prvek svévole (nebyl proveden výklad ,,přesného znění smluvního ujednání“). Na skutečný obsah projevu vůle soud usuzoval pouze z Nájemní smlouvy, aniž by se pokusil zjistit skutečnou vůli účastníků jinými důkazy. Dovolatel má dále za to, že odvolací soud se dostatečným způsobem nevypořádal se závazným právním názorem, vysloveným v jeho usnesení ze dne 13. 4. 2005, č.j. 25 Co 577/2004-356 (str. 3, druhý odstavec). Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé.
V posuzovaném případě odvolací soud ve svých zrušujících usneseních ze dne 28. 11. 2003, č.j. 25 Co 453/2002-281, ze dne 13. 4. 2005, č.j. 25 Co 577/2004-356, a ze dne 15. 10. 2008, č.j. 25 Co 113/2008-560, nezaujal – jak vyplývá z jejich odůvodnění citovaných – takový právní názor, který by byl jedině a výhradně určující pro pozdější (v pořadí čtvrté) rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud dovolatel namítá, že v jím citovaném rozhodnutí odvolacího soudu byl vyjádřen závazný právní názor, rozhodný pro právní posouzení uplatněného nároku, nelze shledat tuto námitku opodstatněnou. Jak vyplývá z odůvodnění uvedeného rozhodnutí, odvolací soud se případnou aplikací ustanovení §667 obč.zák. zabýval toliko ve vztahu k právnímu závěru soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení; ostatně v odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolací soud s touto námitkou vypořádal.
Vzhledem k uvedenému proto nelze v souzené věci dovozovat přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.).
Dovolatel především brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že vůle účastníků Nájemní smlouvy směřovala k vyloučení aplikace ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč.zák., čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Především je třeba uvést, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod R 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Otázka, k čemu směřovala vůle účastníků Nájemní smlouvy, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybnil-li dovolatel výše uvedený závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo obsahem čl. IV. Nájemní smlouvy a vůle účastníků v něm obsažené a jak měla být tato vůle interpretována, napadl – za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (ostatně dovoláním též výslovně uplatněného) – správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Námitkou, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem soudy obou stupňů zjišťovaly skutečnou vůli účastníků, jakož i námitkami, že odvolací soud se dostatečným způsobem nevypořádal se závazným právním názorem, vysloveným v jeho usnesení ze dne 13. 4. 2005, č.j. 25 Cdo 577/2004-356, resp. že v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě nevysvětlil, proč se od dříve vysloveného právního názoru odklonil, uplatňuje dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a ze dne 23. srpna 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly a proto jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolateli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu