ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2187.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2187/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. D. , zastoupeného JUDr. Drahomírou Janebovou Kubisovou, advokátkou se sídlem Mladá Boleslav, Blahoslavova 186/II, proti žalovaným 1/ Ing. P. P. a 2/ J. P. , zastoupeným JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem Nymburk, Boleslavská 137, o zaplacení částky 209.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 157/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 22 Co 314/2009-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.804,- Kč k rukám JUDr. Drahomíry Janebové Kubisové, advokátky se sídlem Mladá Boleslav, Blahoslavova 186/II, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. února 2009, č. j. 9 C 157/2008-169, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 209.000,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 22 Co 314/2009-198, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 3.667,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (dále jen „měnící výrok“); jinak ho v tomto výroku potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“) . Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání proti měnícímu výroku není subjektivně přípustné. Subjektivní přípustnost dovolání reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud mohl pro účastníka svým rozhodnutím založit, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li na základě dovolání způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, a ze dne 24. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2519/2004).
V posuzovaném případě vyznívá výsledek řízení založený měnícím výrokem ve prospěch žalovaných. Z toho vyplývá, že ani v případě zrušení měnícího výroku v dovolacím řízení nemůže být výsledek řízení pro žalované ohledně částky 3.667,- Kč s příslušenstvím příznivější; v porovnání s výsledkem, který měnícím výrokem založil odvolací soud, by – z hlediska podané žaloby – nemohlo jít o výsledek pro žalované příznivější. Za dané procesní situace není dovolání proti měnícímu výroku subjektivně přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v tomto rozsahu rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Dovolatelé sice formálně odkázali na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., avšak tento dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizovali. Ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jak to žalobce správně namítl ve vyjádření k dovolání (námitkami, že „po celou dobu „nájmu“ bydleli ve vlastním domě“ , že „ měli s žalobcem uzavřenu dohodu o tom, že pokud by se jim v průběhu doby podařilo realizovat záměr dům v R. prodat, nastěhovali by se přechodně do domu žalobce“ , že „v jeho domě v průběhu doby provedli určité úpravy“ , že „uzavřeli s ČEZ a.s. smlouvu o odběru elektrického proudu, jehož spotřebu v domě hradili“ , jakož i námitkami zpochybňujícími obsahové náležitosti ústně uzavřené nájemní smlouvy).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Namítli-li tedy dovolatelé, že „z provedených důkazů nevyplývá, že předmětem nájmu byl rovněž pozemek st. p. č. 31/4“ , že „zde existuje podstatný rozpor v definici předmětu nájmu, tak jak byl tvrzen a prokazován v průběhu soudního řízení, a tak jak byl definován soudy obou stupňů“ , a že není jasné, „na základě jakých důkazů je možno dojít k závěru, že existuje nájemní smlouva účinná od 1.12.2005“ , přičemž v této souvislosti poukázali na výslech svědkyně Ireny Dvořákové, jde rovněž o otázky skutkové.
Nutno dodat, že vychází-li rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového zjištění, že nájem trval od 1. prosince 2005 do 20. června 2007, je bezpředmětná dovolací námitka, že „se soudy obou stupňů nevypořádaly s otázkou způsobu ukončení tohoto nájmu“ .
Otázky 1) až 5), které dovolatelé označili za otázky zásadně právně významné, takovými otázkami nemohou být především proto, že jde z obsahového hlediska rovněž o otázky skutkové, a dále také proto, že na některých z nich odvolací soud napadené rozhodnutí ani nezaložil (jak to nakonec dovolatelé v dovolání rovněž připustili).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 10.370,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod. 5 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.134,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu