ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3127.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3127/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) P. M. , b) D. M. , c) E. M. , a d) S. M. M. , zastoupených JUDr. Annou Márovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Myslíkova 1998/30, proti žalovaným: 1) J. F. a 2) K. F. , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 166/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 18 Co 355/2007-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (soud prvního stupně) dne 29. 6. 2005 a jejím doplněním podaným dne 4. 7. 2005 domáhali, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu v jejich domě, dané žalovaným z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále „obč. zák.“. Uvedli, že v roce 2001 nabyli darem spoluvlastnické právo (každý v rozsahu id. ¼) k domu č. p. 652 v P. 7 – H. Jde o objekt určený k bydlení, jehož byty pronajímají. Žalovaným přísluší v tomto domě právo společného nájmu manželů k bytu „č. 1-4, I. kategorie, 3+1 s příslušenství a sklepem v 1. NP“ (dále jen „předmětný byt“) na základě rozhodnutí o jeho přidělení z roku 1986 a dohody o odevzdání a převzetí bytu z roku 1989. Podle kupní smlouvy z roku 1999 jsou žalovaní spoluvlastníky (id. 9/20) vícepodlažního obytného domu č. p. 155 na st. parc. č. 174 v k. ú. J. u P. (dále „dům v J.“) a žalovaná nabyla v roce 2000 darem vlastnické právo k domu č. p. 65 na st. parc. č. 69 v k. ú. V. (dále „dům ve V.“), který je rovněž určen k bydlení. Obě nemovitosti se nacházejí v okrese P. – z.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2007, č. j. 5 C 166/2005-96, zamítl žalobu, „aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 1-4, I. kategorie 3+1 s příslušenstvím a sklepem v 1. NP domu čp. 652, v P. 7 – H., K. 48 v souladu s §711 odst. 1, písm. g/ obč. zák. bez nároku na zajištění náhradního bytu, aby určil, že nájem bytu žalovaných skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, která začne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a aby uložil žalovaným a všem osobám, které s nimi bydlí, aby vyklidili byt do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty“. Rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vyslovil, že o nákladech státu rozhodne po právní moci usnesení o přiznání znalečného.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 2. 11. 2007, č. j. 18 Co 355/2007-122, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, zrušil ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. uvedený ve výpovědi žalobců z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, obsažené v doplnění žaloby ze dne 1. 7. 2005 a doručené žalovaným do vlastních rukou dne 10. 8. 2005, nebyl naplněn. Podle tohoto ustanovení je třeba splnění dvou předpokladů: prvním je, že nájemce má dva nebo více bytů, a druhým, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt. Žalovaní sice mají více bytů – v domě v J. a v domě ve V., nelze však po nich spravedlivě požadovat, aby byty v těchto domech užívali. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že kolaudovaný stav domu v J. z roku 1929 (dům veden jako obytný) doznal změn v době, kdy byl jeho vlastníkem stát. K rekouladaci však nedošlo. Za této situace vycházel ohledně charakteru objetu včetně účelu jeho užívání z osvědčení stavebního úřadu - Městského úřadu v Hostivici obsaženém ve zprávě tohoto úřadu ze dne 6. 4. 2006, kterým opakoval důkaz. Stavební úřad po ohledání domu dne 6. 9. 2005 a zjištění, že doklady (plány kolaudace) ke stavbě se nedochovaly, podle §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. osvědčil, že v domě je v prvním nadzemním podlaží jedna bytová jednotka a dvě kanceláře a ve druhém nadzemním podlaží čtyři kanceláře se sociálním zařízením. Odvolací soud tedy vycházel z toho, že tato stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena a ke kterému se užívá bez závad. V domě je tak jen jedna bytová jednotka, kterou užívá od roku 1982 nájemce L. J. s právem nájmu na dobu neurčitou. Byt není právně volný a žalovaní nemají objektivně možnost byt užívat, a to i se zřetelem k tomu, že jsou menšinovými spoluvlastníky tohoto domu. Další byt, který mají žalovaní k dispozici v domě ve V., byl už rodinou žalované užíván k rekreačním účelům. Tomuto užívání odpovídá také jeho stavebnětechnická kvalita – dům stojí 83 let, vzlíná v něm vlhkost, není napojen na veřejný vodovod a kanalizaci. Žalovaní tak nemají objektivně možnost zajistit si v tomto domě standardní podmínky bydlení.
Soud prvního stupně usnesením ze 7. 2. 2008, č. j. 5 C 166/2005-125, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně zaplatili státu na znalečném částku 23.625,50 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s odůvodněním, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Vadu řízení spatřují v tom, že odvolací soud zjištění, že dům v J. je užíván k účelu, ke kterému je stavebnětechnickým uspořádáním vybaven, učinil z vyjádření stavebního úřadu Městského úřadu Hostivici, vydaného podle §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. Přitom ve spise je také založeno původní kolaudační rozhodnutí z roku 1929. Naplnění předpokladu, zda lze podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. po žalovaných spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt, pak bylo zúženo pouze na otázku, zda byt v domě ve V. odpovídá stavebně-technickým stavem současným požadavkům na bydlení, aniž bylo přihlédnuto k podílu vlastníka na jeho stavu (odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 412/2005). Soudy poskytly v řízení ochranu žalovaným, užívajícím na dobu neurčitou byt s regulovaným nájemným v domě žalobců, zatímco žalovaní jsou sami vlastníky objektů určených k bydlení, které užívají k výdělečnému podnikání a rekreaci. Pro uplatněný výpovědní důvod je rozhodující existence druhého bytu, která je dána zejména kolaudovaným stavem, a tím, zda lze po nájemcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Dům ve V. je určen k trvalému bydlení a skutečnost, že byl později využíván pouze k rekreaci a nebyl udržován ve stavu odpovídajícímu jeho účelu, nemůže jít k tíži žalobců. Ani absence vodovodu a kanalizace nebrání trvalému bydlení a tvrzené záplavy nebyly v řízení prokázány. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné, a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 2 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po první stránce zásadní právní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat, je dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 605/2006, usnesení Nejvyšší soudu ze 10.12.2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, a usnesení Ústavního soudu z 28.7.2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). I když žalobci uvedli, že uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. písm. a) o. s. ř., podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) brojí proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, že v domě v J. se nachází jeden byt. Přípustnost dovolání však nezakládá důvod, kterým by bylo možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci namítli nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. uvedený v předmětné výpovědi z nájmu nebyl naplněn, neboť po žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt.
Ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. patří – vzhledem k užitému slovnímu spojení „spravedlivě požadovat“ – k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém konkrétním případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom v soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, že uvedený pojem je třeba posuzovat především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný v příloze sešitu č.14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002).
K okolnostem, které lze podřadit pod hypotézu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., že po nájemci nelze spravedlivě požadovat , aby užíval jen jeden byt, se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3172/2006. Dospěl k závěru, že „neužívá-li nájemkyně svou vlastní nemovitost k uspokojení bytových potřeb pro nevyhovující bytové podmínky (dům již v době doručení výpovědi fakticky neodpovídal současným požadavkům na trvalé bydlení a bylo jej možno užívat bez závad jen k rekreačním účelům) a bylo-li příčinou tohoto stavu, že nájemkyně (která nemovitost v takovém stavu již nabyla) si ji rozhodla ponechat jen pro účely rekreace, nejde o případ, kdy na nájemkyni lze spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden ze dvou bytů.“ Rovněž v rozsudku ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3175/2009, Nejvyšší soud uvedl, že po nájemcích nelze spravedlivě požadovat aby užívali jen jeden byt, jestliže jejich dům, v němž se nachází druhý byt, je ve špatném stavu (nadměrná vlhkost, bez napojení na kanalizaci, suché WC, užívání k celoročnímu bydlení by vyžadovalo rekonstrukci) a nájemci si dům pořídili jen pro účely rekreace, ke které ho také dlouhodobě užívají.
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, že po žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen byt nacházející se v domě žalované ve V., neboť dům neodpovídá standardům trvalého bydlení a byl již právními předchůdci žalované užíván jen pro rekreaci, odpovídá judikatuře dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. sp. zn. 26 Cdo 412/2005, není případný, neboť šlo o dům, který nájemci neužívali a nechali bez vážného důvodu chátrat.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné a dovolací soud je odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. by žalovaným náležela vůči žalobcům náhrada nákladů dovolacího řízení, náklady jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2011
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu