ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3538.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3538/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce L. B. , bytem P., zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem Praha 5, Staropramenná 17, proti žalovanému Dopravnímu rozvojovému středisku ČR, a. s. , se sídlem Praha 4, Na Kavčích horách 1103/4, zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 83/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2009, č. j. 28 Co 332/2009-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č. j.
28 Co 332/2009-143, potvrdil rozsudek ze dne 2. 4. 2009, č. j. 57 C 83/2006-101, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) určil, že výpověď ze dne
20. 10. 2006, daná žalovaným žalobci (dále též „Výpověď“) z nájmu bytu v rodinném domě, P. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“), je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. b) ve spojení s §689 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) byl naplněn, neboť žalobce (nájemce předmětného bytu) neoznámil žalovanému (pronajímateli bytu) změnu v počtu osob, které s ním v bytě žijí, jmenovitě že mu neoznámil skutečnost, že v bytě žije též matka jeho manželky F. H., jež zemřela. Ztotožnil se i s jeho závěrem, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), a to s přihlédnutím k rodinnému vztahu žalobce ke jmenované, k jejímu věku a vážnému zdravotnímu stavu, vyžadujícímu péči druhé osoby (Alzheimerova choroba), k délce užívacího (nájemního) vztahu mezi účastníky, který trvá po dobu 30 let, jakož i k řádnému plnění povinností nájemce ze strany žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká nesprávnost jeho závěru o rozporu Výpovědi s dobrými mravy a namítá, že chtěl-li přihlížet k plnění povinností žalobce jako nájemce bytu, měl mu poskytnout poučení podle §118a o. s. ř. a dát mu možnost se k tomu vyjádřit a navrhnout důkazy. Obsáhle polemizuje s významem dalších okolností, k nimž odvolací soud přihlédl, zdůrazňuje význam povinnosti, kterou žalobce porušil, poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 633/2002,
z něhož vyplývá, že při posouzení aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je nutno přihlédnout též k důvodům na straně pronajímatele (porušení povinnosti nájemce, doba, po kterou toto porušení trvalo /od roku 2003/, jakož i to, že žalobci nic ve splnění této povinnosti nebránilo), což odvolací soud neučinil, čímž neoprávněně omezil výkon práv žalovaného. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel dovolává.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatelé výslovně neoznačují otázku, s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatel uplatňuje, přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a z 23. 8. 2006, sp. zn.
29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp. zn.
II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu z 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, z 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního významu.
Napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč.zák.), přičemž dovolatel uvedený závěr zpochybňuje a předkládá vlastní, odlišné hodnocení okolností v tomto směru významných. Je však třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury posouzení otázky rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy v dané, konkrétní věci, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
z 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, z 16. 2. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1886/2008,
a z 19. 4. 2010. sp. zn. 26 Cdo 4801/2009). Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatel poukazuje na dobu, po kterou mělo trvat porušování povinnosti žalobcem, je třeba zdůraznit, že sankcí upravenou v §689 odst. 2 a 3 obč. zák. lze postihnout pouze takové jednání nájemce bytu, jehož se dopustil poté, kdy tato ustanovení nabyla účinnosti – tj.
po 31. březnu 2006, jak to ostatně vyplývá i z přechodných ustanovení k zákonu č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného (viz §7 posléze citovaného zákona) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1592/2008, a jeho usnesení
z 24. 8. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4539/2009. K námitce poukazující na chování žalobce lze uvést, že tato okolnost našla svůj výraz v závěru odvolacího soudu, že jeho jednání naplnilo uplatněný výpovědní důvod; jiné důvody na straně pronajímatele pak dovolatel nezmiňuje.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu