ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.831.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 831/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně MUDr. L. P. , zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Liberec, Jánská 864/4, proti žalovanému J. H. , zastoupenému Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem Liberec, Soukenné nám. 115/6, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 24 C 56/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. června 2009, č. j. 29 Co 716/2008-102, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 3. 2008, č. j. 24 C 56/2005-61, zamítl návrh na přivolení k výpovědi z nájmu zde specifikovaného bytu (výrok I.), zastavil řízení ve vztahu k původně též žalované H. H. (výrok III.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a IV.). Vzal za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětného domu, že žalovaný byt užívá (dříve s původně též žalovanou H. H.) na základě dohody o užívání bytu z roku 1987, uzavřené po schválení dohody o výměně bytu, že žalobkyně mu dala výpověď z nájmu bytu z důvodů podle §711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč.zák.“), která byla žalovanému doručena (uložením na poště) dne 6. 2. 2006, že ji osobně převzal dne 22. 8. 2006, že předmětný byt vykazuje (dle místního ohledání) znaky obydlenosti a že se v něm žalovaný zdržuje, že darovací smlouvou ze dne 7. 6. 2006 převedl dům v Mníšku na své zletilé dcery a že tento dům není (dle zprávy obecního úřadu v Mníšku) určen k trvalému bydlení, ale k rekreaci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že existence uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. nebyla v řízení prokázána, a že není naplněn ani výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák., neboť dům v Mníšku není kolaudován k bydlení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, č.j. 29 Co 716/2008-102, výrokem I. změnil rozsudek soudu ve výroku I. tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 3 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 1. podlaží domu č.p. 692 v L. ulici v L. 1 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a uložil žalovanému byt vyklidit do 15-ti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a po zajištění přístřeší, výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, ve výroku III. konstatoval, že ve výrocích III. a IV. zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák., na rozdíl od něho však (po doplnění dokazování listinnými důkazy) dovodil, že je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z hlediska naplnění uvedeného výpovědního důvodu je rozhodující, zda nájemci svědčí dva a více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 612/2008). Konstatoval, že ve zprávě obecního úřadu v Mníšku není uvedeno, že dům v Mníšku je rekreačním objektem, ale toliko to, že je k tomuto účelu užíván. Dle výpisu z katastru nemovitostí však jde o budovu určenou k bydlení, kterou žalovaný nabyl do vlastnictví v roce 1991. K námitce žalovaného, že dům v Mníšku není uzpůsoben k trvalému bydlení uvedl, že měl (od roku 1991) dostatek času k tomu, aby si zajistil pro sebe v této nemovitosti vyhovující bytové podmínky. Pokud zůstal v tomto směru nečinný, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži pronajímatele; rozhodl-li se tedy, že nebude dům rekonstruovat v případě, že to jeho stav vyžaduje, nedotýká se takové rozhodnutí jeho objektivní možnosti uspokojovat v něm bytovou potřebu. V této souvislosti poukázal na to, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. je nutno vykládat a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů mezi pronajímatelem a nájemcem. Odvolací soud dále (s odkazem na právní názory vyjádřené v jím citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu) dovodil, že žalovaný měl ke dni doručení výpovědi (v dubnu 2006) dva byty, přičemž nebyly shledány žádné důvody, pro které by nebylo možno na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) obč.zák. Namítá, že dům v Mníšku není způsobilý k trvalému bydlení a že není jeho povinností upravit ho tak, aby byl trvale obyvatelný. Dovolatel má za to, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi, tj. ke dni 22. 8. 2006, kdy ji fakticky převzal; k uvedenému datu však již nebyl vlastníkem domu v Mníšku, neboť jej převedl dne 7. 6. 2006 na své dvě dcery. Vyjadřuje názor, že „postupem odvolacího soudu dochází k znevýhodnění vlastnického práva ve prospěch ochrany pronajímatele“ a uvádí, že takovýto postup je neslučitelný jak s právem nájemce užívat byt v souladu s platnou a účinnou nájemní smlouvou, tak i s vlastnictvím objektu, který je určen k rekreaci. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. června 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatel výslovně neoznačil uplatněný dovolací důvod, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se však podává, že vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. byl v dané věci dán; uplatňuje tak dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustálená soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč.zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99, ze dne 12. 7. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1837/2006, a ze dne 20. 5. 2008, sp.zn. 26 Cdo 612/2008 /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 10. 2008, sp.zn. III. ÚS 2068/08/).
Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v časopise Soudní judikatura 7/1999, a rozsudek ze dne 16. února 2006, sp.zn. 26 Cdo 2460/2005). V této souvislosti lze poukázat na právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 864/2004, uveřejněném pod C 3314 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, sp.zn. 26 Cdo 238/2008 a v usnesení ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1132/2009, podle něhož výpověď z nájmu bytu lze mít za doručenou, dostala-li se do sféry dispozice nájemce. Měl-li nájemce bytu objektivně možnost na základě oznámení pošty vyzvednout si uloženou zásilku obsahující výpověď z nájmu bytu a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět, nastaly hmotněprávní účinky výpovědi v okamžiku, kdy nájemce i přes oznámení o uložení zásilky této objektivní možnosti seznámit se s obsahem zásilky nevyužil.
V poměrech projednávané věci není – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – bez významu ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V rozsudku ze dne 11. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2002, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále vyjádřen názor, že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace. Rovněž tak v rozsudku ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1439/2004, vyjádřil Nejvyšší soud názor, že nachází-li se druhý byt v nemovitosti ve vlastnictví nájemce, lze na něm spravedlivě požadovat, aby jej užíval, měl-li objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky; pokud tak neučiní, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži pronajímatele bytu, jehož nájem je vypovídán.
Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je naplněn, je jeho rozhodnutí (i se zřetelem k jeho odůvodnění) v ýrazem ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu