ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2501.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2501/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně EVROPSKÁ VODNÍ DOPRAVA-SPED., s.r.o. , IČ: 48592412, se sídlem v Praze 8, Nad Vavruškou 696/19, zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, o 174,578.682,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 34/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010, č. j. 22 Co 53/2010-291, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 12. 2009, č. j. 17 C 34/2009-159, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 174,578.682,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobou požadované plnění vymezila žalobkyně jako náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Za nesprávný úřední postup státu žalobkyně označila to, že v přiměřené lhůtě neučinil úkony a nevydal rozhodnutí nezbytná k zajištění splavnosti Labe. Státu dle žalobkyně plyne z Evropské dohody o hlavních vnitrozemských vodních cestách mezinárodního významu publikované pod č. 163/1999 Sb. (dále jen dohoda AGN), stejně jako ze zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské dopravě, povinnost přizpůsobit vodní tok Labe závazným parametrům, jíž však žalovaná nedostála, v důsledku čehož žalobkyni jako držitelce koncese na provozování vnitrozemské vodní dopravy ušel za rok 2004 zisk ve výši žalované částky. Obvodní soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyní vytýkaná dlouhodobá nečinnost žalované může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. Zdůraznil, že dohoda AGN není mezinárodní smlouvou schválenou podle čl. 10 Ústavy, a žalobkyně se tak nemůže domáhat její přímé aplikovatelnosti ve vnitrostátním právu. Zákon č. 114/1995 Sb. a prováděcí vyhláška k tomuto zákonu č. 222/1995 Sb. sice stanoví parametry vodních cest, neukládají však státu povinnost upravit v určité lhůtě stávající vodní cesty tak, aby splňovaly parametry, které jsou závazné pro nové a nově upravované vodní cesty. Ani z jiných právních předpisů (vyhlášky č. 44/1994 Sb.) nelze dovodit povinnost státu upravit parametry stávajících vodních cest. Není-li z právního předpisu zřejmá povinnost státu určitým způsobem konat, pak nelze státu vytýkat porušení právní povinnosti a činit jej za toto porušení odpovědným dle zákona č. 82/1998 Sb. Nebyla-li státu uložena povinnost, nemohlo dojít ani k žalobkyní namítanému porušení principu legitimního očekávání. Obvodní soud se pro úplnost zabýval i tím, zda nejsou naplněny předpoklady vzniku obecné odpovědnosti státu za škodu dle §420 a násl. obč. zák., ani v tomto ohledu však neshledal, že by státu byla uložena povinnost ve smyslu žalobních tvrzení. Jako neopodstatněný přitom soud zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení dle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř., kterým žalobkyně navrhla položit Evropskému soudnímu dvoru předběžné otázky, neboť v projednávané věci nedochází k aplikaci komunitárního práva, jelikož dohoda AGN není jeho součástí. Závěrem soud uvedl, že i v případě, že by neshledal naplněny výše uvedené důvody pro zamítnutí žaloby, nebylo by možné jí vyhovět s ohledem na vznesenou námitku promlčení. Domáhá-li se žalobkyně ušlého zisku za rok 2004, pak tříletá promlčecí doba ve smyslu §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (popřípadě dle §106 odst. 2 obč. zák.) uplynula již před podáním žaloby dne 26. 1. 2009. Tyto úvahy tedy soud vedly k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 22. 4. 2010. č. j. 22 Co 53/2010-291, ve výroku o věci samé pod bodem I. potvrdil, částečně je změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve vyjádřil k námitce možné podjatosti soudce soudu prvního stupně. Shledal, že tato námitka postrádá konkrétní vymezení skutečnosti, z níž by bylo možno usuzovat na podjatost soudce. Okolnost, že v jeho rozhodnutí je obsaženo totožné odůvodnění jako v rozsudku jiné soudkyně téhož soudu vyneseném v obdobné věci v krátké době po jeho vydání, není důvodem pro pochybnosti o nestrannosti soudce. Městský soud rovněž odmítl odvolací tvrzení, že by bylo na místě přerušení řízení a položení předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, zdůvodňované tím, že vytýkané pochybení vede k diskriminaci vodních dopravců v České republice oproti jiným odvětvím dopravy, neboť projednávaná věc dle názoru odvolacího soudu postrádá komunitární rozměr. Skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho právní posouzení věci odvolací soud označil za správné, uvedl, že se s nimi v zásadě ztotožňuje, a pro stručnost na ně odkázal, s výjimkou otázky případného promlčení žalovaného práva, neboť s ohledem na předestřenou problematiku je třeba rozhodnout o meritu věci, přičemž při závěru o neexistenci práva žalobkyně na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. zde není prostoru pro úvahu o běhu promlčecí doby. Za daných okolností je pak bez významu výtka žalobkyně týkající se nedostatečnosti provedeného dokazování, neboť není-li dán základ nároku, není třeba ani provádět další dokazování, zejména k výši škody. Odvolací soud dále zdůraznil, že žalobkyně nikterak nevymezila, jaké konkrétní úkony měl stát v přiměřené lhůtě činit a jaká rozhodnutí měl vydat, aby bylo možno posoudit, zda v tomto konkrétním případě se žalovaná skutečně dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. K nesprávnému úřednímu postupu může dojít především v souvislosti s činností vykonávanou v rámci pravomoci orgánů státu, dojde-li při ní k porušení pravidel předepsaných právními normami k jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. tedy může být především porušení konkrétní povinnosti. Není přitom na soudu, aby sám stanovil, jak si měl stát počínat, zda tak činil či nikoliv, a zda při této činnosti porušil pravidla daná právními normami. Pouhé tvrzení, že stát byl dlouhodobě nečinný při plnění povinnosti zajistit splavnost Labe, není postačující pro závěr o naplnění dikce §13 zákona č. 82/1998 Sb. Za těchto okolností by jen stěží bylo možno dovodit příčinnou souvislost mezi takto formulovaným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Odvolací soud neopomněl zmínit, že žalobkyně začala podnikat za stávajícího stavu předmětné vodní cesty, s nímž byla obeznámena. Ušlého zisku, jehož náhrady se domáhá, by dle svých tvrzení dosáhla při podnikatelské činnosti, došlo-li by k zajištění splavnosti Labe dle jejího očekávání. Předpokladem vzniku škody ve výši ušlého zisku ovšem není pouhé zmaření zamýšleného podnikatelského záměru, ale musí být prokázáno, že zásahem škodné události byly narušeny podmínky výdělečné činnosti tak, že byla zmařena možnost dosažení očekávaného zisku. V tomto případě tedy nelze dovodit, že by za pravidelného běhu okolností, bez zásahu škodné události, žalobkyně jí vyčísleného zisku dosáhla. K právní úpravě týkající se vnitrozemské vodní dopravy odvolací soud dodal, že dohoda AGN neukládá státům žádnou konkrétní povinnost ani konkrétní horizont pro její naplnění, ale je pouze určitým plánem, jak dosáhnout vytčeného cíle. Není přitom dohodou přímo aplikovatelnou, neboť v době její publikace ve Sbírce zákonů přiznávalo ustanovení čl. 10 Ústavy přímou aplikovatelnost pouze mezinárodním dohodám týkajícím se lidských práv, takže zákon č. 114/1995 Sb. jakož i další předpisy mají před touto dohodou přednost. Předestřené závěry tedy vedly odvolací soud k potvrzení provostupňového rozhodnutí jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodnosti na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka předestřela ve svém dovolání obsáhlou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, jejíž podstatné body lze shrnout následovně. Dovolatelka předně vytkla odvolacímu soudu, že pominul veškerou její odvolací argumentaci týkající se závěru soudu prvního stupně, že žalované nebyla uložena povinnost naplnit požadavky zakotvené ve výše odkazovaných předpisech v určité lhůtě, a došel ke zcela odlišnému zjištění než soud prvního stupně, konstatoval-li, že není na soudu, aby sám posoudil, zda a jakou konkrétní činnost měl stát při výkonu veřejné moci vyvíjet, jaké úkoly měl plnit a zda se při takové činnosti dopustil pochybení. Odvolací soud oproti soudu prvého stupně dospěl k závěru, že pouhé zákonné vymezení nesprávného úředního postupu tak, že stát byl dlouhodobě a trvale nečinný při plnění povinnosti zajistit splavnost Labe, není postačující pro závěr, že by mohla být naplněna dikce ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., a současně je pravidelným během věcí stav, který je zcela v rozporu s příslušnými právními předpisy, pročež žalobkyně nemohla důvodně očekávat, že budou naplněny parametry vodních cest dané právními předpisy. Neupozornil-li odvolací soud žalobkyni v rámci zásady předvídatelnosti rozhodování na svůj názor ohledně nedostatečné specifikace nesprávného úředního postupu před vyhlášením rozsudku a na možné následky včasného neupřesnění těchto tvrzení, dopustil se tím nesprávného procesního postupu. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy představuje nepřípustné překvapivé rozhodnutí, nikterak nenavazující na rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud pochybil, nepřistoupil-li za těchto okolností ke zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak dovolatelka spatřuje v otázce, zda je nesprávným úředním postupem státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. dlouhodobá nečinnost při plnění povinností, jež pro něj, jakožto „vrchnostenský orgán“, vyplývají ze zákona č. 114/1995 Sb., z mezinárodní smlouvy AGN a případně dalších mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Tato otázka je pak výchozím bodem pro posouzení toho, zda stát odpovídá za škodu provozovateli vnitrozemské dopravy, jenž v důsledku toho nemůže odpovídajícím způsobem svou činnost provozovat.
Dovolatelka dále vyjádřila svůj nesouhlas s tím, jak se odvolací soud vypořádal s její námitkou týkající se toho, že odůvodnění rozsudku je prakticky totožné jako odůvodnění rozsudku vyhlášeného v jiné věci. Akceptoval-li odvolací soud opisování rozsudků, navíc za situace, kdy bylo zkopírováno i něco, co převzato být nemělo, neboť dle jeho názoru tyto skutečnosti nemohou umenšit případnou celkovou správnost namítaných rozsudků, popřel tím její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny. Tento postup dokládá absentující nezávislost a nestrannost soudu, neboť nelze určit, kdo je zákonným soudcem žalobkyně ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, a rovněž je jím porušován čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což dovolatelka podpořila i odkazy na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva týkající se nestrannosti soudce.
Svými dalšími námitkami se dovolatelka zaměřila na rozbor relevantní právní úpravy obsažené především v zákoně č. 114/1995 Sb. a vyhlášce č. 222/1995 Sb. tento zákon provádějící, z níž je zřejmé, že péče o vodní cesty je svěřena státu, a jež současně stanoví, jaké podmínky musí vodní cesta splňovat. Dovolatelka se rovněž obsáhle věnovala objasnění základních technických předpokladů provozu plavidel po vodních tocích a způsobu, jimiž jsou tyto předpoklady promítnuty do příslušných obecně závazných přepisů. Neopomněla rovněž předestřít základní fyzikální zákonitosti umožňující provoz vodních plavidel, především pak Archimedův zákon. Zdůraznila, že pro zdárný provoz plavidel na vnitrozemských cestách stanovil zákonodárce závazně parametry plavidel a tomu odpovídajícím způsobem i parametry vodních cest. S ohledem na faktický stav může být provoz na vodní cestě omezen, což může mít za následek i nařízení menšího než přípustného ponoru, ovšem pouze na přechodnou dobu. Dovolatelka dále vyzdvihla skutečnost, že přestože zákon č. 114/1995 Sb. byl vydán již před patnácti lety, ministerstvo doposud nevydalo předpis stanovící pravidla provozu na vodní cestě a v rozporu s ústavním pořádkem je používána vyhláška č. 344/1991 Sb., kterou se vydává Řád plavební bezpečnosti na vnitrozemských vodních cestách České a Slovenské Federativní Republiky. Tento plavební řád byl vydán k provedení příslušných ustanovení zákona č. 26/1964 Sb., o vnitrozemské plavbě, jenž však byl zrušen zákonem č. 114/1995 Sb. Terminologie a metodika plavebního řádu se v důsledku toho dostává do rozporu se zákonem č. 114/1995 Sb., rozhodně však na základě tohoto plavebního řádu nelze jakkoliv měnit parametry jednotlivých tříd vodních cest.
Dovolatelka dále poukázala na důvodovou zprávu k zákonu č. 114/1995 Sb., v níž je jednoznačně proklamována odpovědnost státu za rozvoj a péči o vodní cesty a předvídán rychlý rozvoj vodních cest. Předpisy upravující rozmezí připuštěného ponoru je pak nutno vykládat v souladu se smlouvou AGN, jelikož dle čl. 26 a čl. 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, publikované pod č. 15/1988 Sb., se Česká republika nemůže dovolávat svých vnitřních předpisů, aby zdůvodnila neplnění mezinárodní smlouvy. Úmluva AGN přitom připouští výjimky z jinak jí požadovaného stavu vodních cest pouze po krátký čas a na krátkém úseku a v obdobném duchu je koncipován i zákon č. 114/1995 Sb.
Povinnost státu zajistit splavnost Labe plyne pro Českou republiku i z tzv. Labských plavebních akt se Závěrečným protokolem podepsaných v Drážďanech dne 22. 2. 1922 a doplněných tzv. Dodatkovým protokolem podepsaným v Paříži dne 31. 3. 1923, vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 222/1923 Sb., a dále z čl. 10 Úmluvy a statutu o režimu splavných cest mezinárodního významu a Dodatečného protokolu k této úmluvě publikované pod č. 267/1924 Sb., všech odsouhlasených tehdejším Národním shromážděním republiky Československé a podepsaných prezidentem spolu s ministrem zahraničních věcí. Česká republika jako nástupnický stát tehdejší Republiky Československé je v souladu s ujednáními obsaženými v této smlouvě povinna provádět na své náklady práce týkající se udržování plavebních drah. Z uvedeného Dodatkového protokolu pak vyplývá povinnost státu co nejrychleji učinit potřebná opatření k odstranění překážek plavby. Přinejmenším tyto mezinárodní smlouvy z 20. let 20. stol. ve spojení s později vydávanými vnitrostátními předpisy jako jsou zákon č. 114/1995 Sb. a vyhláška č. 222/1995 Sb. dokládají závazek žalované zajistit splavnost vodní cesty po Labi dle kriterií uvedených ve vnitrostátních předpisech, a to dokonce v obecných, přesto však jasně specifikovaných, lhůtách - „co nejrychleji“.
Dovolatelka zdůraznila, že stát je nejen povinen, ale i výlučně oprávněn zajistit splavnost vodních cest, nikdo jiný než stát nemůže rozhodovat o splavnosti vodních cest, a stát tak vystupuje ve vrchnostenské pozici. Držitelé koncese na provozování plavby na vnitrozemských vodních cestách jsou tedy oprávněni se dožadovat, aby stát zajistil podmínky stanovené právním řádem. Může-li se každý domáhat v rámci práva na spravedlivý proces, aby jeho věc byla vyřízena v přiměřené lhůtě, a nehledě na případné objektivní překážky je stát odpovědný za splnění tohoto úkolu, pak je třeba obdobné závěry uplatňovat i v oblasti vodní dopravy. Stát je dlouhodobě nečinný, nenaplňuje závazky plynoucí jak z vnitrostátního práva, tak i mezinárodních úmluv a bez ohledu na čl. 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu tvrdí, že za to není občanům odpovědný. Škoda pak vzniká především v dlouhodobosti této nečinnosti. Dovolatelka legitimně očekává, že stát dostojí povinnostem z právních předpisů a mezinárodních závazků. Srovnání České republiky se státy s obdobnými klimatickými podmínkami, jež jsou smluvními stranami dohod AGN, přitom dokládá, že splnění podmínek splavnosti je reálné.
Závěrem dovolatelka zdůraznila, že škoda nevzniká jen jí, ale i státu přicházejícímu o příjmy z provozování lodní dopravy. Rovněž podotkla, že ač výslovně nenapadla výroky o náhradě nákladů řízení, vědoma si nepřípustnosti dovolání v tomto rozsahu, nepovažuje je za správné a vyzdvihla jejich rozpor s názory vyslovenými k této otázce Ústavním soudem. Předestřené argumenty tedy dovolatelku vedly k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření předestřela obsáhlou polemiku s argumenty dovolatelky a navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Předně je třeba uvést, že dovolatelka se mýlí, označila-li své dovolání za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení je dána, dojde-li rozhodnutím odvolacího soudu ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, k čemuž ovšem v projednávané věci nedošlo. Odvolací soud přitom potvrdil nejen správnost výroků rozsudku soudu prvého stupně, ale ztotožnil se i s odůvodněním jeho rozhodnutí a pro stručnost na ně odkázal (vyjma podpůrného závěru týkajícího se promlčení žalovaného nároku). Okolnost, že ve svém rozhodnutí odvolací soud blíže rozvedl důvody, pro něž je žalovaný nárok třeba považovat za nedůvodný, pak není sebemenší oporou pro závěr, že by odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků odlišně oproti soudu prvého stupně.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku soudu odvolacího je tedy třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Již z tohoto ustanovení je zřejmé, že vytýkaná procesní pochybení závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí neumožňují. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Nadto je možno uvést následující. Rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za překvapivé, nebylo-li je možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3991/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009). Převezme-li však odvolací soud závěry soudu prvního stupně a naváže-li na ně rozborem dalších slabin, jež shledává v argumentaci předestřené v žalobě a posléze i v odvolání, pak není důvodu se domnívat, že by jeho rozhodnutí bylo překvapivé a jako takové stiženo jakoukoliv vadou s potenciálním vlivem na správnost rozhodnutí ve věci, neboť se závěry pro rozhodnutí stěžejními byli účastníci obeznámeni již prostřednictvím rozhodnutí soudu prvého stupně. Jak výzva k doplnění dalších rozhodných skutečností a důkazů dle §118a o. s. ř. v mezích daných ustanovením §213b o. s. ř., tak případné zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně by z pohledu právního názoru odvolacího soudu nemohly jakkoliv ovlivnit výsledné rozhodnutí ve věci. Za daných okolností by tyto kroky byly naopak v rozporu se zásadou ekonomie řízení, neboť by nesměřovaly k případnému odlišnému právnímu posouzení věci, ale pouze k prodloužení celkové délky řízení.
K výtce týkající se „opisování rozsudků“ je možno uvést, že povinností soudu je především dbát, aby jeho rozsudek dostál požadavkům uvedeným v §157 odst. 2 o. s. ř., v němž jsou vyjmenovány jednotlivé body, jež by měly být v řádném odůvodnění obsaženy. Vyjma zákazu opisování skutkových přednesů účastníků a provedených důkazů přitom zákon soud nikterak neomezuje ve způsobu, jakým se má s jednotlivými náležitostmi odůvodnění vypořádat. Převezme-li soud úvahy z jiného rozhodnutí, pak tak činí s rizikem, že tyto nemusí náležitě postihovat projednávaný spor, sám o sobě však tento postup požadavkům na náležité odůvodnění neodporuje. Je třeba neztrácet ze zřetele, že soud je veden především snahou docílit věcně správné a přesvědčivé rozhodnutí, jež bude přiléhavě reagovat na všechny pro řízení významné skutečnosti, nikoliv však prioritně a dominantně snahou o originalitu myšlenek a způsobu jejich vyjádření. Ostatně odpovídá zájmu na tom, aby ve skutkově podobných věcech nebyly vynášeny rozdílné rozsudky, aby se rozhodnutí v těchto případech zakládala na shodných úvahách, a není důvod pokládat za nepřípustné porušení procesních práv účastníků, jsou-li tyto úvahy vyjadřovány shodnými formulacemi. Dovolatelka přitom ani sama neuvádí, jak by se jí vytýkané opisování mohlo konkrétně promítnout do správnosti výsledného rozhodnutí. Navíc, jak správně podotkla žalovaná ve svém vyjádření, dle časové souslednosti bylo odvolacím soudem přezkoumávané rozhodnutí prvé z oněch dvou s totožným odůvodněním, a následné převzetí závěrů z tohoto rozhodnutí do rozhodnutí v jiné věci tedy jen těžko mohlo ovlivnit jeho správnost. Tímto postupem přitom nemůže být ovlivněno ani právo dovolatelky na zákonného soudce; je právě věcí řádně určeného soudce, aby zvážil, jak se vypořádá s odůvodněním, případně, shledá-li je přiléhavé a přesvědčivé, použil ve svém rozhodnutí závěry učiněné v jiné věci (z tohoto důvodu jsou také nepřípadné odkazy na rozhodnutí ESPL týkající se práva na zákonné soudce). Bylo by samozřejmě korektnější a dozajista důvěryhodnosti soudu prospívající zmínit rozhodnutí, z nějž jsou dané myšlenky převzaty, či na něj přímo odkázat, nicméně nestalo-li se tak, není důvodu se domnívat, že by v tomto případě mohlo jít skutečnost, jež by ovlivnila správnost rozhodnutí ve věci samé.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z dovolatelkou položené otázky týkající se nesprávného úředního postupu a dalších výtek týkajících se právního posouzení věci odvolacím soudem. Je předně třeba zdůraznit Nejvyšším soudem opakovaně vyslovenou tezi, dle níž třebaže nesprávný úřední postup není v zákoně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (z mnohých srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 1/2000 pod č. 4, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). Za klíčovou je možné z hlediska projednávané věci považovat formulaci „pravidel předepsaných právními normami“, pod níž není možné podřadit pochybení v dosažení cílů, jejichž vytyčení stát deklaroval prostřednictvím právních norem. Úvahy dovolatelky, vycházející z premisy opačné, je tedy možno již z tohoto důvodu považovat za mylné. Obecný předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, jímž je protiprávnost, zákonem č. 82/1998 Sb. specificky vymezená ve vztahu k pochybením při výkonu veřejné moci, nemůže být naplněn, nestanoví-li právní řád jednoznačně povinnosti, jejichž porušení by mělo za následek vznik protiprávního stavu. Při vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup pak je rozhodující, zda je obecně závaznými předpisy stanoven postup řádný. Ten přitom nelze ztotožnit s cílem, k jehož dosažení by měla aktivita státu směřovat. Zájem státu na rozvoji či dosažení určitých výsledků v oblastech, na něž se míní ve svém počínání zaměřit, je zachycen v mnoha předpisech (srov. např. §1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči), aniž by však již na základě deklarované snahy o docílení určitého stavu bylo možné stát povolávat k odpovědnosti. Takto široce chápaná odpovědnost by stát spíše ochromovala, než prospívala jeho řádnému chodu, neboť obecně vymezené cíle se mohou různě prolínat či dokonce být ve vzájemném rozporu, a až jejich bližší konkretizace a slaďování prostřednictvím povinností uložených nejen obecně závaznými předpisy, ale i příslušnými řízeními na jejich základě vedenými, může vést ke stanovení takové povinnosti, jejíhož splnění se lze dožadovat. Dovolatelčino pojetí odpovědnosti státu tedy postrádá základní prvek odpovědnosti spočívající v protiprávnosti, neboť by nedošlo k porušení žádné konkrétní povinnosti, k jejímuž splnění by byl stát zavázán. Shrneme-li výše uvedené, lze říci, že stát může nést odpovědnost za škodu tehdy, stanoví-li obecně závazným předpisem určitou povinnost, jejíž splnění je ze své vrchnostenské pozice ve vztahu k danému okruhu osob povinen zajistit (tak je tomu i v případě dovolatelkou zmiňovaného práva na vyřízení věci soudem v přiměřené lhůtě – srov. např. §6 a §100 o. s. ř.). Žádný z dovolatelkou odkazovaných předpisů však státu výslovně neukládá, aby zajistil splavnost toku Labe i pro lodě s dovolatelkou požadovaným ponorem.
Dovozuje-li dovolatelka povinnosti státu zajistit podmínky splavnosti z dohody AGN, pak je tento její odkaz zcela nepřípadný z vícera důvodů. Předně již z čl. 1 této dohody je zřejmé, že je koncipována jako plán rozvoje a výstavby sítě vnitrozemských cest, neukládá tedy smluvním státům ani tak povinnosti, jako spíš cíle, ke kterým by strany této dohody měly směřovat. Dále je nutno podotknout, že případné porušení mezinárodní smlouvy (a to i ve smyslu výkladu činěného dle Vídeňské úmluvy o smluvním právu publikované pod č. 15/1988 Sb.) zakládá především vzájemnou odpovědnost států na poli mezinárodního práva veřejného, neboť jde o závazek převzatý vůči ostatním státům jako subjektům mezinárodního práva veřejného. V daném případě dále absentuje podmínka vyslovení souhlasu k ratifikaci dohody parlamentem, jejíž splnění je nutné proto, aby v souladu s čl. 10 Ústavy bylo tuto úmluvu možno považovat za součást právního řádu a přiznat jí aplikační přednost před zákonem. Rovněž okolnost, že tato úmluva nikterak nespecifikuje práva a povinnosti jednotlivce a její provedení je třeba zajistit prostřednictvím vnitrostátního práva, brání tomu, aby ji bylo možno považovat za přímo aplikovatelnou a dovozovat z ní práva dovolatelky vůči žalované (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2239/07). Uvedené závěry je pak možno přiměřeně (mimo poznámky týkající se absence souhlasu s ratifikací této smlouvy) vztáhnout i na dovolatelkou zmiňovaná Labská plavební akta se Závěrečný protokolem, jež taktéž ve svých ustanoveních týkajících se zajištění splavnosti výslovně práva jednotlivců nespecifikují, k čemuž je možno podotknout, že z této úmluvy plyne státu povinnost zajistit takový stav splavnosti Labe, jež nebude horší než v roce 1914 – srov. čl. 39 ve spojení se Závěrečným protokolem, dovolatelka přitom netvrdí, že by tento stav nebyl zajištěn. Odkaz na čl. 10 Úmluvy a statutu režimu splavných cest mezinárodního významu je nepřípadný i proto, že tento hovoří o povinnostech pobřežních států.
K dovolatelkou zmiňovaným vnitrostátním předpisům, zákonu č. 114/1995 Sb. a jeho ustanovení provádějící vyhlášce č. 222/1995 Sb., je nutno podotknout, že tyto obsahují především závaznou klasifikaci, dle níž mají být začleněny plavební dráhy do tříd podle svých rozměrů, nikoliv však přímou povinnost státu zajistit dané parametry u konkrétního vodního toku považovaného za vodní cestu. Dovolatelkou uváděné záměry státu týkající se splavnosti Labe deklarované v důvodové zprávě k zákonu č. 114/1995 Sb. pak zcela postrádají na normativnosti, jejich porušení nemůže nastolit protiprávní stav, a jsou tedy z hlediska posuzování odpovědnosti státu zcela bezvýznamné.
Argumentace dovolatelky je tedy zcela nepřípadná a bez opory v hmotném právu, a nelze ji považovat za způsobilou dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Ten je navíc v tomto případě vyloučen i tím, že závěr o absenci nesprávného úředního postupu není jediným závěrem, na jehož základě bylo odvolacím soudem potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvého stupně. Odvolací soud rovněž konstatoval, že tvrzení žalobkyně o existenci škody v podobě ušlého zisku není podpořeno argumentací dokládající, že by uváděného zisku při řádném běhu událostí skutečně dosáhla, a neshledal tedy naplněn ani další předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu – vznik škody jako takové. Vyloučil-li tedy odvolací soud odpovědnost státu za škodu i s přihlédnutím k závěru o neprokázání tvrzené škody, jež současně není dovolatelkou nikterak vyvracen, a rozhodnutí by tedy jako správné obstálo i z tohoto důvodu, pak je zásadní právní význam napadeného rozhodnutí vyloučen již z toho důvodu, že případné odlišné řešení otázky, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, by se nikterak neprojevilo ve výsledném rozhodnutí ve věci. Předpokladem otázky způsobilé dovodit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu je totiž právě okolnost, že její řešení je přínosné jak pro projednávaný spor, tak i pro obecnou rozhodovací praxi soudů vůbec. I z tohoto důvodu tedy není možné dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (srov. závěry vyslovené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1293/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48, svazek 6/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007). Dovolací soud dále podotýká, že v projednávané věci jsou plně uplatnitelné závěry týkající se vyloučení přípustnosti dovolání vyslovené Nejvyšším soudem v obdobném věci usnesením ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4463/2010, na něž pro stručnost odkazuje.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud je tudíž podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10) je možné státu přiznat náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly tím, že se nechal zastupovat advokátem, pouze v případech mimořádně složitých, jinak je třeba předpokládat, že stát se svými dostatečně odborně vybavenými složkami je způsobilý hájit svá práva sám, náklady na advokátní zastoupení tudíž nelze považovat za účelně vynaložené, a není tak na místě přiznat státu právo na jejich náhradu. Projednávaný spor charakter věci mimořádně složité ve smyslu odkazované judikatury Ústavního soudu nevykazuje, a Nejvyšší soud tak neshledal, že by náklady na advokátní zastoupení žalované v dovolacím řízení bylo možno považovat za účelně vynaložené.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu