ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3097.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3097/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D, a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) K. K. , a b) Mgr. D. K. , zastoupených Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, za účasti M. Š. , o vyvlastnění, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 30/2009, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. února 2010, č. j. 1 Co 282/2009-29, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2010, č. j. 1 Co 282/2009-29, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2009, č. j. 23 C 30/2009-18, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Magistrát města Frýdku-Místku, odbor územního rozvoje a stavebního řádu, oddělení stavebního řádu, rozhodnutím ze dne 2. června 2008, č. j. SÚ/282/07/Sně, zřídil na základě žádosti a ve prospěch M. Š. (dále též „žalovaná“), za účelem vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě, věcné břemeno, a tím omezil vlastnické právo žalobců K. K. a Mgr. D. K. k pozemku parc. č. 4509/2 a k části pozemku parc. č. 318/1, vše v katastrálním území a obci Morávka. Současně účastníky řízení poučil o možnosti podat odvolání a o projednání vyvlastnění v občanskoprávním řízení před soudem ve smyslu §28 a §30 zák. č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“). Uvedl, že k řízení ve věci vyvlastnění je v prvním stupni příslušný krajský soud, žaloba, kterou účastník řízení požaduje, aby věc byla projednána v občanském soudním řízení, musí být podána ve lhůtě stanovené v §247 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a zmeškání této lhůty nelze prominout.
Proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku podali žalobci odvolání. Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor územního plánování, stavebního řádu a památkové péče, rozhodnutím ze dne 15. prosince 2008, č. j. MSK 202552/2008, odvolání žalobců zamítl a rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku potvrdil. Současně účastníky poučil, že jde o rozhodnutí konečné, neboť podle §91 odst. 1 správního řádu se proti rozhodnutí o odvolání nelze dále odvolat. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje bylo žalobcům doručeno prostřednictvím jejich právní zástupkyně dne 17. prosince 2008 a téhož dne nabylo právní moci.
Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 16. února 2009 se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud návrh žalované na vyvlastnění pozemků ve vlastnictví žalobců parc. č. 4509/2 a části pozemku parc. č. 318/1, vše v k. ú. a obci Morávka, zamítl.
Krajský soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. října 2009, č. j. 23 C 30/2009-18, žalobu pro opožděnost odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že podle §28 zákona o vyvlastnění žaloba, kterou účastník požaduje, aby věc vyvlastnění byla projednána v občanském soudním řízení, musí být podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu a že zmeškání této lhůty nelze prominout. Bylo–li tedy rozhodnutí správního orgánu žalobcům doručeno dne 17. prosince 2008 prostřednictvím jejich právního zástupce, rozhodnutí v tento den nabylo i právní moci a žaloba byla podána k soudu až dne 16. února 2009, učinili tak žalobci po uplynutí lhůty, a soud proto žalobu pro opožděnost odmítl.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali žalobci odvolání, v němž namítají, že lhůta pro podání žaloby byla zachována, jelikož se řídili nesprávným poučením vyvlastňovacího úřadu prvního stupně, v jaké lhůtě mají žalobu podat. Tvrdili, že vyvlastňovací úřad byl povinen účastníky poučit ve smyslu §24 odst. 3 písm. d) zákona o vyvlastnění a že nesprávné poučení rozhodujícího orgánu nemůže jít k tíži účastníka, a zapříčinit tak odmítnutí projednání žaloby. Poukázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 332/07 a sp. zn. II. ÚS 487/03.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 18. února 2010, č. j. 1 Co 282/2009-29, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že podáním žaloby soud znovu projedná a rozhodne věc, o níž bylo již dříve rozhodnuto v řízení před správním orgánem. Jedná se proto o lhůtu hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu. Připustil, že rozhodnutí ani jednoho vyvlastňovacího úřadu neobsahuje řádné poučení ve smyslu §24 zákona o vyvlastnění, což však nemůže mít žádný vliv na marné uplynutí 30 denní hmotněprávní lhůty k podání žaloby.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřují v tom, „zda byla jejich žaloba podaná včas, přesto, že byla fakticky podána po lhůtě uvedené v §28 zák. č. 184/2006 Sb., avšak s tím, že se řídili dle nesprávného poučení vyvlastňovacího orgánu“. Tvrdí, že obdobná otázka, tedy vliv nesprávného poučení rozhodujícího orgánu v jeho rozhodnutí na plynutí a délku hmotněprávní lhůty k podání žaloby, nebyla dosud judikatorně řešena. Další otázkou zásadního právního významu je dle žalobců otázka, „zda má či nemá na marné uplynutí 30denní lhůty k podání žaloby vliv ta skutečnost, že rozhodnutí ani jednoho z vyvlastňovacích úřadů neobsahuje řádné poučení ve smyslu §24 odst. 3 vyvlastňovacího zákona“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla žaloba odmítnuta, je možné v souladu s ustanovením §239 odst. 3 o. s. ř. dovodit přípustnost dovolání.
V daném případě je třeba vyřešit otázku, zda lze za opožděně podanou považovat žalobu směřující proti rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění podle zákona o vyvlastnění, jež byla podána opožděně na základě vadného poučení o lhůtě pro podání této žaloby správním orgánem rozhodujícím o vyvlastnění.
Rozhodnutí o vyvlastnění je významným zásahem do vlastnického práva coby jednoho ze základních lidských práv chráněného jak Listinou základních práv a svobod, tak i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, což zjevně reflektuje i zákon o vyvlastnění mimo jiné tím, že obsahuje speciální úpravu náležitostí rozhodnutí správního orgánu. Zatímco tedy v případě jiných rozhodnutí správních orgánů nebude jejich zákonnou náležitostí poučení o možnosti domáhat se jejich soudního přezkumu, ať již v řízení před civilními soudy podle části páté občanského soudního řádu nebo před soudy správními podle soudního řádu správního (není-li jinými zvláštními předpisy stanoveno jinak, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 1 As 35/2005), v rozhodnutích o vyvlastnění by poučení o možnosti jejich soudního přezkumu ve smyslu §24 odst. 3 písm. d) zákona o vyvlastnění chybět nemělo, a to i s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanovící, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Řádné poučení o možnosti domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění a o lhůtě pro podání žaloby by pak mělo zaručit, že nedojde k faktickému zamezení možnosti domáhat se soudního přezkumu napadeného rozhodnutí u soudu. Stanoví-li zákon o vyvlastnění třicetidenní lhůtu pro podání žaloby, tedy lhůtu kratší než jaká je obecná lhůta pro podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu podle ustanovení §247 odst. 1 o. s. ř., pak lze sice chápat zájem zákonodárce, aby v těchto věcech nedocházelo k přílišným průtahům, už s ohledem na to, že podání žaloby má za následek odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, nelze však toto ustanovení jednoznačně upřednostnit před ustanovením týkajícím se poučovací povinnosti správního orgánu pouze proto, že zákon o vyvlastnění výslovně nestanoví následky spojené s nesprávným poučením o posuzované lhůtě, jež má procesněprávní charakter (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06). Je záhodno rovněž připomenout, že zákon o vyvlastnění stanoví subsidiární použití zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, pro řízení před správními orgány, a předpokládá současně soudní přezkum rozhodnutí o vyvlastnění podle zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, přičemž oba tyto předpisy, stanoví-li povinnost orgánu poučit o lhůtě pro podání určitého opravného prostředku, upravují zároveň vliv nesprávného poučení na délku této lhůty. Přestože v zákoně o vyvlastnění chybí výslovná úprava této otázky, nelze přistoupit na to, že by vadné poučení o lhůtě, v níž je možno domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění, bylo možno klást bez dalšího k tíži vyvlastněním dotčené osoby. Ostatně Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02 (dále např. i v nálezu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01, nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 332/04), konstatoval, že odmítnutí dovolání jako opožděného, bylo-li podáno po lhůtě na základě nesprávného poučení odvolacího soudu, je postupem porušujícím právo účastníka na spravedlivý proces (tento názor byl dále zohledněn např. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2876/2005, nebo v usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001). Z logiky věci tedy vyplývá, že i v případě, činí-li účastník určitý úkon v důvěře ve správní orgán a jeho znalost relevantní právní úpravy, neumožňují jak principy procesního práva, tak i zásady spravedlivého procesu (srov. např. zásady vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2848/10, i ve výše uvedených rozhodnutích Ústavního soudu) považovat úkon směřující vůči civilním soudům učiněný ve lhůtě odpovídající ustanovení, na něž správní orgán při poučení účastníka odkázal, za opožděný.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že k tomuto závěru by bylo možno dospět i za použití analogie, jež je sice považována v procesním právu za v zásadě nežádoucí, nicméně v určitých mimořádných případech logických nedostatků zákonné úpravy může představovat takové řešení procesní situace, jež je konformní jak s ústavním pořádkem, tak i účelem zákona (možnost výjimečného použití analogie při aplikaci procesních norem byla připuštěna Ústavním soudem např. v nálezu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06). Jelikož v části páté občanského soudního řádu úprava dopadu vadného poučení správního orgánu chybí, což odpovídá skutečnosti, že není obecnou povinností správních orgánů poučovat účastníky správního řízení o možnosti domáhat se soudního přezkumu napadeného rozhodnutí, bylo by možné přihlédnout k ustanovení části čtvrté občanského soudního řádu, jež se v souladu s §245 o. s. ř. použije přiměřeně i pro řízení podle části páté občanského soudního řádu. Ustanovení §204 o. s. ř., stanovící lhůtu pro podání odvolání, umožňuje považovat za včasně podané odvolání i to, jež bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty, řídil-li se odvolatel nesprávným poučením soudu o odvolání. Ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. stanoví, že lhůta pro podání dovolání je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po dvouměsíční lhůtě proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Žaloba podaná ve věci, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem, je sice podáním specifickým, nicméně neposkytuje-li občanský soudní řád či zákon o vyvlastnění odpovídající zvláštní úpravu, bylo by možné zvažovat i analogické použití ustanovení výše uvedených, a i tímto způsobem dovodit včasnost podání.
Z uvedeného vyplývá, že byli-li dovolatelé poučeni, že se mohou soudního přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění domáhat podle §247 o. s. ř. a žalobu ve lhůtě podle tohoto ustanovení skutečně podali, je třeba ji považovat za včasně podanou. Odmítly-li soudy obou stupňů žalobu jako opožděnou, nelze jejich úvahy v tomto směru považovat za správné, dovolání je tedy důvodně podané, pročež Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a současně i usnesení soudu prvního stupně, jelikož důvody zrušení platí i pro jeho rozhodnutí, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu