ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3100.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3100/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Radkem Rozmárkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 6, proti žalovanému Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody v částce 500.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 157/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28.2.2008, č. j. 69 Co 3/2008-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.10.2007, č.j. 16 C 157/2007-31, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 500.000 Kč. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce předmětem řízení učinil nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, která byla vykonána v době od 5.9.2004 do 28.1.2005, přičemž obžaloby, která byla podána u Okresního soudu v Olomouci, byl žalobce zproštěn rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9.12.2004, č.j. 2 T 184/2004-183 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28.1.2005, č.j. 2 To 20/2005-207, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žalobce stíhán. Dále vzal za prokázané, že zprošťující rozsudek nabyl právní moci 28.1.2005. Též zjistil, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě dne 2.3.2005 u Ministerstva spravedlnosti ČR a dne 3.6.2005 bylo žalobci doručeno negativní stanovisko žalovaného k jeho žádosti o náhradu škody. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §33, 35 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dovodil, že promlčecí doba v dané věci počala běžet den následující poté, kdy zprošťující rozsudek nabyl právní moci, tedy od 29.1.2005 a skončila dne 3.5.2007 s tím, že od 2.3.2005 do 3.6.2005 se doba promlčení stavěla (neběžela). Dospěl k závěru, že pokud žaloba byla podána dne 31.7.2007, tedy po skončení promlčecí doby, nelze s ohledem na ustanovení §100 odst. 1 o.z. promlčené právo žalobci přiznat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28.2.2008, č. j. 69 Co 3/2008-52, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně kvalifikoval žalobou uplatněný nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. a správně též odkazoval v souvislosti s posouzením doby promlčení na ustanovení §33, 35 citovaného zákona. Vyslovil, že při určení, je-li právo promlčeno či nikoli, jsou rozhodujícími okolnostmi jednak délka promlčecí doby a jednak počátek běhu promlčecí doby. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že od 2.3.2005 do doby, kdy žalobci bylo doručeno negativní stanovisko o výsledku předběžného projednání jeho nároku - 3.6.2005, se doba promlčení stavěla (neběžela), běh promlčecí doby se obnovil dnem 4.6.2005 a promlčecí doba dvou let, počítaná ode dne, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek, uplynula dnem 3.5.2007. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v době podání žaloby zákonem určená promlčecí doba uplynula. Uzavřel, že vznesením námitky promlčení, která byla žalovaným vznesena důvodně, došlo k zániku nároku žalobce. Dospěl k závěru, že subjektivní právo žalobce vznesením námitky promlčení tedy přestalo být u soudu vynutitelné, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobce kromě předběžného projednání nároku za podmínek ustanovení §35 zákona č. 82/1998 Sb. jednal o způsobu jiného řešení nároku, než v režimu zákona č. 82/1998 Sb. (provedením zápočtu vazební doby do doby výkonu trestu z jiného odsuzujícího rozsudku).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a) odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že soudy obou stupňů řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena a dále řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele zásadní právní otázkou je otázka, zda uplatnění námitky promlčení žalovaným proti jeho nároku na náhradu škody při výkonu veřejné moci není v rozporu s dobrými mravy. Dovozoval, že s touto zásadní otázkou se soudy vůbec nevypořádaly. Poukazoval na skutečnost, že v době běhu promlčecí doby se nacházel ve výkonu trestu a žádal o možnost zápočtu vazby v předmětném období do trestu. Konstatoval, že právě liknavost a neochota státního zastupitelství znamenala promlčení jeho nároku. Podle dovolatele postup a výklad soudy obou stupňů znamenaly porušení jeho práva garantovaného v článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale i článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdil, že na promlčení jeho nároku se podílel samotný stát, reprezentovaný svými orgány veřejné moci. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Dovolatel předestřel k dovolacímu přezkumu otázku, zda promlčení uplatněných nároků na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 o.z.
Otázka aplikace §3 odst. 1 o.z. ve vztahu k promlčení již byla dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud zastává názor, že není vyloučeno, aby i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, byl shledán v rozporu s dobrými mravy a byla mu proto soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 o.z. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002). Dovolací soud opakovaně vyslovil též závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002, usnesení NS ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek NS ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek NS ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, usnesení NS dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, rozsudek NS ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek NS ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým č. 126). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek NS ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
Přitom Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 235/2007, nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Pro úplnost je třeba dodat, že aplikací §3 odst. 1 o.z. na výkon práva vznést námitku promlčení se zabýval i Ústavní soud ČR v nálezu z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, v němž je v obecné rovině konstatováno, že ustanovení §3 občanského zákoníku, dle kterého výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení, a konkrétní úvahy o použití cit. ustanovení se odvíjejí od výjimečných okolností případu spočívajících v tom, že zákonodárce opomněl v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zohlednit existenci závazků váznoucích na nemovitostech prostřednictvím zástavních práv.
Dovolací soud připomíná, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. (srov. rozsudek NS ze dne 27.7.2009, sp.zn. 28 Cdo 1124/2009). Dokazování ve věci samé proto dovolací soud nemůže provádět (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, s. 1288 ).
Rovněž je nutno podotknout, že je třeba odmítnout poukaz žalobce na ústavní práva, zaručující mu nárok na náhradu škody. Vztah zákona č. 82/1998 Sb. k Ústavě České republiky či k Listině základních práv a svobod je totiž soudy jednotně vykládán tak, že povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004).
Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde
o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu