ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.318.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 318/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. K. M. , zastoupeného JUDr. Jiřím Pitronem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 145, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 15, s adresou pro doručování: Pozemkový úřad Zlín se sídlem ve Zlíně, Zarámí 88, o zaplacení 188.240,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 170/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 Co 334/2010-424, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 18. 6. 2010, č. j. 10 C 170/2003-377, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 26.170,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 188.240,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Toto rozhodnutí soud učinil poté, co jeho předchozí zamítavá rozhodnutí ve věci byla zrušena odvolacím soudem s tím, že v pořadí druhým zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu byla věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému rozhodovat o věci v prvním stupni, neboť dle názoru odvolacího soudu šlo o spor týkající se obchodních závazkových vztahů. Toto rozhodnutí odvolacího soudu však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 99/07, vycházejícím z toho, že posuzovaný vztah je vztahem podřaditelným pod ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Odvolací soud, vázán názorem soudu Ústavního, tedy novým usnesením opětovně rozhodl o zrušení předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Následným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3. 8. 2009, č. j. 10 C 170/2003-273, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2009, č. j. 10 C 170/2003-279, bylo řízení co do částky 207.850,- Kč s příslušenstvím zastaveno (výrok I.), žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 841.400,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), v části odpovídající úroku z prodlení z částky 841.400,- Kč od 16. 12. 2001 do 15. 6. 2002 byla žaloba zamítnuta (výrok III.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Tento rozsudek byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2010, č. j. 8 Co 662/2009-321, ve výroku I. tak, že řízení se nezastavuje, co do jistiny přiznané výrokem II. rozsudku bylo rozhodnutí potvrzeno a co do příslušenství uvedeného ve výroku II. a III. bylo změněno tak, že žalované bylo uloženo zaplatit úrok z prodlení ve výši 7,5 % za dobu od 16. 12. 2001 do zaplacení. V části, v jaké nebylo řízení pravomocně ukončeno, vyslovil odvolací soud závazný právní názor, dle nějž okolnost, že žalobce se domáhal u žalované náhrady škody v nižší výši, než v jaké posléze vyčíslil svůj nárok u soudu, není překážkou toho, aby se bez další výzvy směřované vůči žalované mohl domáhat uhrazení takto navýšené pohledávky u soudu. Po zohlednění tohoto názoru posoudil okresní soud věc následovně. Žalobci vzniklo právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bývalého Okresního úřadu Vsetín – Okresního pozemkového úřadu (dále jen pozemkového úřadu), jenž s žalobcem uzavřel dne 23. 11. 1998 smlouvu o dílo č. 16/98, na základě níž měl žalobce (respektive sdružení, jako jehož správce žalobce vystupoval) zpracovat návrh komplexních pozemkových úprav. Pozemkový úřad však nečinil potřebné úkony, k nimž byl povolán z titulu výkonu státní správy na daném úseku, v řízení o komplexních pozemkových úpravách nepokračoval, v důsledku čehož žalobce nemohl provést smluvené dílo, čímž mu vznikla škoda odpovídající zisku takto ušlému. Výši ušlého zisku je třeba stanovit s přihlédnutím k tomu, že mezi účastníky šlo o závazkový vztah, jenž se v souladu s §261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), řídil tímto předpisem, a tím i právní úpravou smlouvy o dílo obsaženou v §536 a násl. obch. zák. Soud přitom zdůraznil, že ze smlouvy se podává zjevný rozpor mezi jednotkovými cenami za některé z dílčích etap realizace díla a cenami, jež byly použity pro kalkulaci celkové ceny. Cena díla stanovená podle jednotek by přitom byla při výměře 195 ha za 1.až 4. etapu o 168.500,- Kč vyšší než cena celková. Sporné ujednání je třeba vyložit podle metod uvedených v §266 obch. zák. Navrhl-li žalobce pozemkovému úřadu uzavření smlouvy, v níž byly vedle konkrétní celkové ceny uvedeny i ceny jednotkové bez uvedení jednotek samotných, je tedy tento projev vůle žalobce třeba vyložit tak, že cena díla měla odpovídat ve smlouvě uvedené celkové ceně 2,452.650,- Kč. Logickou je pak úvaha, že jednotkové ceny byly uvedeny především pro přepokládané dodatky ke smlouvě, které by upravily rozsah díla. V tomto závěru byl soud utvrzen i úvahou, že z následného chování stran vyplývá, že cena za 1. až 4. etapu díla měla být 1,202.650,- Kč, neboť tuto skutečnost učinily strany nespornou ještě při ústním jednáním v této věci dne 20. 4. 2005. Dále soud přihlédl i k tomu, že návrh smlouvy předložil žalobce a použil pojem připouštějící různý výklad, pročež je třeba v souladu s §266 odst. 4 obch. zák. sporné ujednání vykládat k jeho tíži. Stranami smlouvy byla tedy sjednána v souladu s §536 odst. 3, §546 odst. 1 a §547 odst. 1 obch. zák. pevná cena za zhotovení díla ve výši 2,452.650,- Kč, z čehož na dosud neuhrazenou 1. až 4. etapu připadá 1,202.650,- Kč, po odečtení nesporných nákladů na zhotovení díla ve výši 335.080,- Kč a již přisouzenou částku 841.400,- Kč lze dospět k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 26.170,- Kč s příslušenstvím.V této části tedy soud žalobě vyhověl, ve zbytku ji zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 Co 334/2010-424, v napadených výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně označil dílčí závěry soudu prvního stupně stejně jako jeho postup za správný, pročež přistoupil k potvrzení napadeného rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho potvrzujícímu výroku) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. daného jak nesprávným právním posouzením věci, tak i vadami řízení. Dovolatel zdůraznil, že dle smlouvy o dílo je celková částka za dílo stanovena podle předpokládaného množství měrných jednotek, neoddělitelnou částí dohody o ceně za dílo dle §536 odst. 3 obch. zák.. je přitom závazek objednatele zaplatit za provedené práce podle skutečného množství měrných jednotek, což nijak neodporuje ustanovení §546 odst. 1 obch. zák., ani ustanovením §12 až §15 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a §2 odst. 1 a 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Dohoda o ceně je projevem autonomie vůle smluvních stran a soud ji nemůže nahradit vlastním názorem na určení výše ceny za dílo. Obchodní zákoník v rámci úpravy smlouvy o dílo nezná a nepoužívá termín pevná cena. Ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, upravující pevnou cenu je v daném případě nepoužitelné, neboť cena za dodání návrhu pozemkových úprav se stanoví dohodou smluvních stran a nikoliv prostřednictvím příslušného cenového orgánu. Okresní soud přehlédl ustanovení smlouvy, dle nějž se pozemkový úřad zavázal zaplatit žalobci za provedené práce vždy po dokončení jednotlivé etapy podle provedené práce – skutečného množství měrných jednotek. Dovolatel přitom navrhoval, aby bylo k důkazu provedeno příslušné ustanovení smlouvy, soud o tomto důkazu nerozhodl, nevysvětlil, proč danou část smlouvy považuje za irelevantní, čímž porušil právo dovolatele na spravedlivý proces. Okresní soud rovněž nerozhodl o provedení důkazu o počtu měrných jednotek a uvedl pouze, že by dokazování v tomto směru bylo nadbytečné, ač toto zjištění má zásadní význam pro určení dosažitelné ceny za provedení díla. Nepřihlédnutí k tvrzení žalobce o skutečném rozsahu díla a tomu odpovídající ceně ve spojení s nehodnocením příslušných důkazů je pak v rozporu s povinnostmi uloženými soudu §132 o. s. ř. Porušením ustanovení §132 a §157 odst. 2 o. s. ř. je rovněž absence náležitého vysvětlení důvodů, pro něž soud neprovedl k důkazu navrhovaný kontrolní závěr Nejvyššího kontrolního úřadu č. 01/06 a uvedl pouze, že jde o obecný materiál bez významu pro projednávanou věc, rozsudek je tak z tohoto důvodu třeba považovat za nepřezkoumatelný. Nelze hodnotit důkaz, jenž nebyl proveden. Odvolací soud dle dovolatele porušil procesní předpisy a současně i právo žalobce na spravedlivý proces tím, že bez přezkoumání namítaných vad převzal skutková zjištění i právní závěry okresního soudu a nevypořádal se s námitkami vznesenými proti rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolání. Odvolací soud pak zejména nikterak nereflektoval odvolací námitku, že cena díla nemohla být stanovena podle §547 odst. 1 obch. zák., neboť žádný rozpočet nebyl součástí smlouvy o dílo č. 16/98, a nenapravil tak nesprávnou aplikaci tohoto ustanovení soudem prvního stupně v projednávaném sporu. S ohledem na uvedené tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost argumentů dovolatele a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
V posuzované věci pak je možno se zabývat přípustností dovolání pouze v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř.
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Argumenty dovolatele v tomto případě neumožňují dospět k závěru, že by tato kritéria napadené rozhodnutí splňovalo. Vytýká-li dovolatel rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost, směřuje tímto tvrzením k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vadě řízení potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, z níž lze však na zásadní právní význam rozhodnutí usuzovat pouze tehdy, je-li spjata s otázkou problematického výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008). Vymezení takovéto otázky ovšem v dovolání absentuje. Nadto je možno uvést, že tvrzenou vadu dovolací soud v řízení neshledává. Přestože se odvolací soud vypořádal s tvrzeními uplatněnými v odvolání značně lakonicky, a to především prostřednictvím odkazů na závěry v daném směru vyslovené soudem prvního stupně, není zde důvodu pro závěr, že by v tomto případě tento postup činil rozhodnutí nepřezkoumatelným, a tudíž vadným. Za takový by jej bylo možno označit především v případě, bylo-li by nepřezkoumatelností stiženo již odkazované rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004). Je-li však z odkazu na prvostupňové rozhodnutí tuto vadu nevykazující zřejmé, jaký postoj zaujal k dané právní či skutkové otázce soud odvolací, pak není důvodu považovat jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4995/2009). Považuje-li dovolatel za zásadní pochybení, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou týkající nemožnosti aplikace §547 obch. zák. v dané věci na stanovení ceny díla, pak i v tomto případě lze považovat formulaci zvolenou odvolacím soudem, dle níž odvolací soud přejímá v tomto směru jako správný závěr soudu prvního stupně, jako dostatečné objasnění jeho právního názoru.
Na zásadní právní význam přitom nelze usuzovat ani z otázky týkající se určení ceny díla. Je předně záhodno uvést, že dovolacímu soudu není umožněno při řešení otázky přípustnosti dovolání přihlížet ke správnosti skutkových zjištění, dovolací soud je tedy při zvažování přípustnosti dovolání vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Za skutkové zjištění je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu považováno i zjišťování obsahu smlouvy či jiného právního úkonu, aplikací práva je pak dovozování konkrétních práv a povinností účastníků z daného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí NS pod R 73, svazek 10/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5117/2008). Nejvyšší soud proto za dané situace nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění týkajících se obsahu smlouvy o dílo a může zvažovat zásadní právní význam rozhodnutí toliko z hlediska dovolatelem napadených právních úvah soudů nižších stupňů. Polemiku dovolatele v tomto směru ovšem nelze považovat za případnou. Odkazy dovolatele na zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, a na zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, postrádají v dané věci jakékoliv opodstatnění, neboť soudy o ně své posouzení neopřely. Dovolatelem sporovaný termín „pevná cena“ pak zjevně nepřevzaly z §5 zákona č. 526/1990 Sb., nýbrž jím vyjádřily své hodnocení smluvního ujednání, jež směřovalo k určení ceny díla nikoliv podle rozpočtu (a tedy i možné pohyblivosti výsledné ceny díla dle ustanovení §547 obch. zák.), ale dle fixní částky, pevně určené ve smlouvě. Užití této formulace k pojmenování postupu, jímž je mezi stranami sjednán způsob určení cena díla ve smyslu §546 a násl. obch. zák., ostatně není nic výjimečného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1084/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 17/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2747/2009), a není důvodu spatřovat pochybení soudů v tom, že ji použily k označení svého zjištění, že cena díla neměla být určena rozpočtem, ale (nehledě na nepřesnost v příslušném ujednání) smlouvou stanovenou celkovou fixní částkou. Takto je třeba rozumět i odkazu soudu prvního stupně, převzatému soudem odvolacím, na §547 obch. zák., vyjadřujícímu právě skutečnost, že nešlo o případ, kdy lze cenu díla zvyšovat dle jeho rozsahu. V tomto směru soud prvního stupně svůj odkaz na uvedené ustanovení i náležitě rozvedl (srov. str. 16 rozsudku soudu prvního stupně).
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z výtek týkajících se neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů, tedy směřujících k dovození vady řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Předně lze opět poukázat na výše zmíněnou podmínku dovození zásadního právního významu z tvrzené vady řízení, jíž je spjatost vady s problematickým výkladem procesního předpisu, jež ani v tomto případě není splněna. K tvrzeným nedostatkům je navíc možno uvést následující. Předně není zcela pochopitelná námitka, že soud neprovedl k důkazu navrhovanou část smlouvy, soud provedl k důkazu celou smlouvu (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 93 a č. l. 249), dovolatel přitom ani netvrdí, že by při tomto byla jím vyzdvihovaná část smlouvy opomenuta. Za těchto okolností pak není zřejmý důvod, pro nějž by muselo být znovu prováděno dokazování touto částí smlouvy. Dále je vhodné uvést, že občanský soudní řád nepřepokládá, že by soudy musely provést veškeré účastníky navrhované důkazy, a ponechává jejich úvaze, které důkazy budou provedeny (srov. §120 o. s. ř.). Tato úvaha soudu pak nemusí být promítnuta do samostatně vydaného rozhodnutí, ale především do odůvodnění rozsudku, jež by v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. mělo obsahovat i vysvětlení, proč nebyly provedeny další důkazy. Neprovedl-li soud důkaz kontrolním závěrem Nejvyššího kontrolního úřadu s odůvodněním, že se jedná o obecný materiál nesouvisející s projednávanou věcí, pak mu v tomto směru nelze nic vytknout. K tvrzení dovolatele, že soud tímto hodnotil neprovedený důkaz, pak je možno podotknout, že se jedná o úvahu týkající se pouze přínosnosti provedení navrhovaného důkazu pro rozhodnutí ve věci, plně reflektující pokyny uložené soudu ustanoveními §120 o. s. ř. a §157 o. s. ř., a není tedy důvodu jí cokoliv vytýkat. Opodstatnění postrádá i další výtka týkající se provedeného dokazování, dle níž se soud měl zabývat důkazy k upřesnění rozsahu smluveného díla dle počtu měrných jednotek. Učinily-li soudy závěr, že cena díla byla smlouvou pevně určena a rozsah díla ji nemohl ovlivnit, pak lze souhlasit i s jejich úvahou, že bližší rozbor důkazů ohledně rozsahu díla by vskutku nebyl pro rozhodnutí ve věci jakkoliv významný. Tvrdí-li dovolatel, že důkaz o počtu měrných jednotek vůbec nebyl proveden, pak toto tvrzení je nejen nejasné, neboť není zřejmé, který konkrétní důkaz má na mysli, ale rovněž poněkud zavádějící, jelikož soud v tomto směru dokazování prováděl, shledal však, že skutečnost, jež měla být takto prokázána, není pro rozhodnutí o věci významná.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, Nejvyšší soud je tudíž podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu